Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dívala jsem se škvírou z kůlny
narozena 25. května 1939 ve Slatině u Moravské Třebové
otec německé národnosti musel narukovat do wehrmachtu
na konci války pamětnice viděla popravu několika německých občanů vesnice
otec musel zůstat po válce v Německu, setkali se v roce 1969 v Mnichově
v roce 1989 nejstarší syn Jiří emigroval do Německa
„Maminka nás vedla k tomu, že máme tatínka, psávali jsme si, tatínek nám psal k Vánocům a narozeninám.“ Během války její otec narukoval do německé armády, po válce zůstal v Německu a svou ženu a děti viděl znovu až na konci šedesátých let.
Inge Richtrová se narodila 25. května 1939 ve Slatině jako nejmladší ze čtyř dětí manželům Aurélii a Rudolfu Schvalbovým. Rodina bydlela v domě s malým hospodářstvím, otec byl havíř a krátce po narození své poslední dcery musel jako příslušník německé národnosti narukovat do wehrmachtu.
Obec Slatina byla v severojižním směru poslední vesnicí patřící do území Sudet, konkrétně k Hřebečské župě s hlavním sídlem v Moravské Třebové. Většinu obyvatel tvořily německé rodiny nebo, stejně jako u Richtrových, to byla často manželství smíšená. Celou válku se o hospodářství musely starat ženy se svými dětmi a staršími rodinnými příslušníky. Inge vzpomíná na strach, který rodina prožívala během příchodu Rudé armády: „Jak se ti Rusové přibližovali, maminka nás chránila. Starší sestra měla čtrnáct let a ještě jedna stejně stará sestřenice chodila k nám, maminka je schovávala pod lůžko a my ostatní jsme seděli na tom lůžku, maminka říkala, že musíme plakat, tak jsme plakali a oni přišli a zase odešli. Maminka měla strach o nás i o sebe, byla sama.“
Konec války znamenal pro většinu německého obyvatelstva v tehdejším Československu velmi nepřátelské prostředí z důvodu nahromaděné nenávisti za šest let nacistického teroru. Už během osvobození docházelo k popravám a lynčování lidí, kteří často s nacistickou stranou neměli nic společného. V okolí operovaly různé partyzánské skupiny, které prováděly tzv. čištění na celém území Československa. Jedna z tragédií se odehrála i v obci Slatina. „Vezli tenkrát nějaký chlapy na voze na louku za naše, to jsem viděla jako děcko, dívala jsem se škvírou z kůlny, stáli tam v řadě a byly rány a stříleli je,“ popisuje zřejmě popravu místních německých obyvatel pamětnice. Před dětmi o tom nikdo moc nemluvil, ale z tehdejšího vyprávění vyplývá, že mezi zastřelenými měl být místní starosta, tajemník a další čtyři muži.
Otec pamětnice pracoval pro německou armádu už během války, ale od roku 1944 s ním rodina ztratila jakýkoliv kontakt. Až po válce se ozval z německého Mnichova, kde nakonec zůstal po zbytek svého života. Hned po skončení války se vrátit nemohl, protože v té době probíhaly odsuny německých obyvatel z Československa. Brzy po válce musela odejít ze Slatiňan jeho matka i sestra s dětmi, která ve válce přišla o svého manžela, ten měl také německou národnost a bojoval ve wehrmachtu. Maminka pamětnice s odchodem nejdříve váhala, chtěla s dětmi odejít až v další fázi odsunu, aby mohla prodat dobytek a vzít si víc věcí než jen malý kufr toho nejnutnějšího. Ve chvíli, kdy už byli na odchod připraveni, však přišlo zřejmě nařízení o zastavení odsunu českých obyvatel ze smíšených manželství a také argument, aby ve vesnicích zůstali obyvatelé, kteří budou v budoucnu schopni pracovat v potřebných průmyslových odvětvích.
Citace ze Stráže severu (deník Národní fronty v českém pohraničí) z 2. 2. 1946: „Osídlovací výbor PNS (Prozatímní Národní shromáždění) se usnesl na návrh posl. Dr. J. Veverky ve schůzi konané 31. 1. 1946 na těchto rezolucích: … 3. … vybízí Ministerstvo vnitra, aby vydalo znovu pokyn o způsobu provádění odsunu Němců a jasně upozornilo podřízené výkonné orgány na to, že osoby českého původu a osoby ze smíšených manželství nemají býti prozatím zařazovány do transportů určených k odsunu.“
Po zkušenostech jiných německých mužů, kteří se po válce z Německa vrátili, otec pamětnice věděl, že by mu hrozilo uvěznění, a proto se rozhodl v Mnichově zůstat. Po roce 1948 už jakákoliv možnost setkání byla naprosto vyloučená, a osudy členů jedné rodiny se tak na několik let úplně oddělily. „Maminka nás vedla k tomu, že máme tatínka, psávali jsme si, tatínek nám psal k Vánocům a narozeninám,“ dodává Inge Richtrová.
V roce 1969 dostala pamětnice povolení vycestovat a mohla se po více než dvaceti letech vidět se svým tatínkem. V té době už byla vdaná a jela do Německa s manželem Jiřím a jedním ze svých tří synů. „Nevěděla jsem, jestli mu mám tykat, nebo vykat, vnukovi dal čokoládu, šli jsme si někam sednout, pili jsme pivo z litra, pohoštění nám udělal. Byli jsme v restauraci a pak jsme jeli k němu domů,“ popisuje Inge Richtrová první setkání po letech a dodává: „Dělal si naděje, že se tam všichni sejdeme, maminka mu slíbila, že se za ním přestěhuje, ale nešlo jí to, říkala: ‚Mám ho ráda, ale vás mám raději.‘“
Během dalších let tatínka v Německu několikrát navštívili, ale doma museli vždy nechat některé z dětí, aby dostali povolení. V době tzv. normalizace bylo znovu obtížné získat povolení k výjezdu na Západ a děti byly pojistkou, aby se rodiče vrátili domů a nezůstali za železnou oponou. Otec pamětnice přesto, že by povolení dostal, nikdy nechtěl navštívit své rodné místo a zemřel v Německu v roce 1972. Ještě před smrtí zařídil veškerou pozůstalost a potěšilo ho, že jeho děti chtěly urnu převézt do Československa. „Tak jsme si tři sestry pro ni jely do Německa,“ doplňuje pamětnice.
Inge hned po absolvování obecné a měšťanské školy začala ve svých čtrnácti letech pracovat jako tkadlena v podniku Hedva Moravská Třebová. Od spolužáků ani učitelů nikdy necítila žádný posměch nebo urážky ohledně svého původu. V roce 1957 se vdala za Jiřího Richtra a měli spolu tři syny: Jiřího (1958), Jaroslava (1962) a Ladislava (1964).
Uvolnění atmosféry a změny ve společnosti v šedesátých letech sledovali s vděčností a také díky nim se pamětnice mohla setkat se svým tatínkem. V pozdějších letech jejich synové zažívali na vojně velké těžkosti, dávali jim výrazně najevo, že dědeček v západním Německu není pro socialistického vojáka tou nejlepší vizitkou. Možná i to byl jeden z důvodů, proč nejstarší syn Jiří toužil po emigraci a nakonec v srpnu v roce 1989 utekl do Německa. Pamětnice k tomu poznamenala: „V srpnu se nevrátil z dovolené a na Vánoce už jsem za ním i s jeho manželkou a dětmi přijela. Já jsem mu to přála, viděla jsem, jak žije tatínek, tak jsem mu říkala: ‚Jen běž, běž.‘“
V roce 1990 zemřel manžel Jiří a pamětnice brzy odešla do starobního důchodu. S úsměvem popsala další roky svého života slovy: „Byla jsem vdova cestovatelka.“ Celý dosavadní život se starala o rodinu a teď mohla vycestovat do zahraničí. Často navštěvovala svého syna a jeho rodinu v Německu, ale nejvíc vzpomíná na zimní návštěvy své velké přítelkyně Marie Líznové (Byron), která na konci šedesátých let emigrovala a žije ve Skotsku.
Inge Richtrová působí jako skromná a vyrovnaná žena a všem lidem, hlavně mladým, nakonec vzkázala: „Mějte se rádi, nebuďte na sebe zlí, nevíte, kdy co přijde, buďte skromní, jsme tady na světě jen jednou.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Ladislav Oujeský)