Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Richter (* 1951)

• pamětník se narodil 29. března 1951

• v roce 1963 se rodina přestěhovala z Litvínova do domku v Horním Jiřetíně

• v roce 1966 nastoupil na učiliště, obor důlní elektrikář

• v roce 1969 se na deset let upsal hornictví na dole Pluto, aby nemusel na vojnu

• v roce 1976 se oženil s Janou Fišerovou

• v roce 1979 absolvoval kurs záchranáře při Hlavní báňské záchranné službě v Mostě

• od roku 1980 nastoupil na důl Pluto jako záchranář

• 3. září 1981 zasahoval a vyprošťoval horníky po výbuchu na dole Pluto

• v roce 1983 ukončil důl Pluto činnost a pamětník přešel na sousední důl Kohinoor

• v září 1990 se psychicky zhroutil při menším zásahu v podzemí, hospitalizovali ho na psychiatrii

• v březnu 1991 ho propustili a nastoupil do důchodu

• v roce 2021 začal pracovat jako průvodce v historické štole v Hoře svaté Kateřiny na Mostecku

• v roce 2023 žil v Horním Jiřetíně

Mezi největší hornické tragédie v historii Československa patří exploze v hlubinném dole Pluto II u obce Louka u Litvínova na Mostecku. Došlo k ní odpoledne 3. září 1981. V podzemí pracovalo sto pět lidí. Přežilo jich jen čtyřicet. Jaroslavu Richterovi bylo tehdy třicet let, na Plutu II pracoval teprve rok jako báňský záchranář. „Bylo to strašné, plakali i staří horníci a záchranáři,“ vzpomíná pamětník.

Smrti unikl o vlásek. Jeho směna odmítla udělat, co bylo běžné. Pomoci ještě s dopravou materiálu pod zem kamarádům ze střídající směny. Pokud by šli dolů, zahynuli by. Spěchali ale na turnaj v nohejbale, což jim zachránilo život. Jaroslav Richter pomáhal po výbuchu s odstraňováním následků havárie celé tři dny. Posledního mrtvého vynesli záchranáři z Pluta II kvůli horku a nesnesitelným podmínkám až tři měsíce po výbuchu.

Otřesný zážitek ani ztráta desítek kamarádů neodradila Jaroslava Richtera od pokračování v práci báňského záchranáře. Posttraumatický stres ale přišel téměř na den přesně po devíti letech, v září 1990 při jednom z menších zásahů pod zemí. „Najednou mi přišlo, jako by se stěna nafukovala. Celý jsem se stále klepal a měl jsem strach, že umřu. Skončil jsem na psychiatrii,“ líčí průběh události pamětník.

Děda i táta byli horníci, tak neměl jinou volbu

Jaroslav Richter se narodil 27. března 1951. S rodiči a o šest let starší sestrou Marií bydlel v tak zvaných Stalinovkách. Tak se čtvrti u zimního stadionu v Litvínově říkalo v padesátých letech. Dnes je známá jako Osada. Nechal ji postavit Adolf Hitler pro zaměstnance chemických závodů Hydrawerke v Záluží na počátku čtyřicátých let. Rodiče pocházeli z Příbramska. Horníkem byl už dědeček pamětníka a byl jím i jeho otec Jaroslav Richter starší.

„Táta byl dělnický ředitel, vypracoval se díky zkušenostem a asi taky díky členství v komunistické straně. Vedl šachty Rudý Sever a později Centrum. Lidem v kancelářích bral vařiče na kávu s tím, že když horníci dole dřou, tak nahoře nebudou pít kávu. Neprošel ale čistkami v KSČ polovině šedesátých let,“ vzpomíná pamětník. Otec následně pracoval jako dopravář a střelmistr na dole Pluto I. Maminka Marie Richterová, rozená Miková,  byla vyučená prodavačka.   

Základní školu začal Jaroslav Richter navštěvovat v roce 1958 v Litvínově. Vzpomíná, jak chodil domů cestou kolem tehdy ještě nezastřešeného zimního stadionu. „V místě kolem dnešních šaten se táhl dlouhý kopec. V zimě jsme ho sjížděli na školních aktovkách nebo prdelometech, tedy na šlajfkách přitlučených k prkénku,“ popsal dětskou zábavu pamětník. Podotýká, že tehdy žilo na Osadě mnoho dětí, protože se do bytů po odsunutých Němcích nastěhovaly mladé české rodiny.

V roce 1963 koupil otec Jaroslava Richtera domek se sadem a zahradou v Horním Jiřetíně, jen pár kilometrů od Litvínova směrem do Krušných hor. „Měli jsme dvacet šest ovcí, sto králíků, šest prasat a sto ovocných stromů. Když kvůli těžbě uhlí zmizely některé obce na Mostecku, jezdili jsme do Mostu prodávat výpěstky. Lidem chybělo ovoce, které před zbouráním obcí pěstovali na svých zahradách. Za hodinu jsme prodali deset beden,“ líčí zážitky pamětník.

Vzpomíná také na velkou dřinu. Jako kluk školou povinný musel doma pomáhat. A povinností se nezbavil, ani když v roce 1966 nastoupil do učení do Ústředních dílen Komořany. Vyučil se tam důlním elektrikářem. Obor mu pomohl vybrat otec, ale i Jaroslav Richter chtěl pokračovat v rodinné hornické tradici. Pod zem sfáral poprvé v prvním ročníku učiliště na dole Julius III v Kopistech u Mostu.

Při invazi v srpnu 1968 tank najel v Jiřetíně do rodinného domu

Politika nebyla u Richterových doma časté téma. Otec prožíval ve druhé polovině šedesátých let zklamání, protože neprošel v roce 1965 stranickými čistkami. Z ředitele dolu se stal řadovým pracovníkem na dole Pluto I. Podle pamětníka zahořkl. Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 doma nijak neprobírali. Jaroslav Richter si jen pamatuje, jak v Horním Jiřetíně havaroval sovětský tank.

„Když sjížděli Rusové tankem dolů, tak sto metrů ode mě nabourali do domu pana Mouleho. Tanku se poničily brzdy. Havárie se stala v ranních hodinách, dcera pana Mouleho už naštěstí odešla do školy. Její pokojíček byl zcela zničený. Tank taky přerazil dva stromy a přejel kozu, uvázanou u jednoho z nich,“ líčí pamětník. Po okupaci Československa maminka nepouštěla pamětníka do školy, měla o něj strach. Byly to jediné tři absence Jaroslava Richtera za celý jeho život. Nahradit si je musel na šachtě po vyučení.      

Upsal jsem se hornické práci, abych nemusel na vojnu

Po vyučení v roce 1969 nastoupil pamětník jako důlní elektrikář na dole Pluto II. „Vzpomínám, jak jsem lezl po čtyřech chodbou s veškerým vercajkem asi sedmdesát metrů. Komory byly nízké. Chlapi potřebovali často vyměnit žárovku. A když jsem tam dolezl, tak jsem zjistil, že se mi rozbily. Tak jsem se musel plazit znova,“ popsal pamětník jednu z příhod.

Zmínil také, že se často musel chodbou brodit po pás ve vodě. Při těchto vzpomínkách začal plakat. Popis práce pod zemí zřejmě probouzí jeho trauma z výbuchu z roku 1981. Když měl Jaroslav Richter nastoupit na vojnu, nabídl mu jeho otec, ať raději podepíše práci na deset let na šachtě a tím se osvobodí od vojenské základní služby. Pamětník ho poslechl a nelitoval. Jediné, co neměl rád, byly směny o víkendu a o svátcích, proti kterým sepsal petici.

„Bylo to strašné hlavně v létě, o víkendu. V sobotu šel třeba člověk na ples nebo na zábavu, kde se bavil až do rána a v neděli chtěl s děvčaty na koupaliště nebo jinam. Namísto toho musel ráno do práce. I na Vánoce. Jednou jsme si v práci na Štědrý den pekli psa. Nevím, čí byl ani kdo ho přinesl. Tehdy se psi jedli běžně,“ vypráví Jaroslav Richter a dodává, že pro poválečné generace nebylo požívání psů ničím výjimečným.

Stejně jako fakt, že havíři podle pamětníka často chodili do práce pod přiopilí. “Když šel havíř v sobotu na zábavu a ráno rovnou z ní do práce, tak samozřejmě byl pod vlivem alkoholu. Vedení to vědělo, ale byli rádi, že vůbec havíři na šichtu v sobotu a v neděli přišli,“ konstatuje Jaroslav Richter.

Báňským záchranářem jsem se stal na radu manželky  

V roce 1976 si Jaroslav Richter vzal za ženu Janu Fišerovou, zdravotní sestru z mostecké nemocnice. Řekla mu, že její kolegyně mají za muže báňské záchranáře a že by bylo výhodné se k nim přidat. Dostávali vyšší mzdy. V roce 1979 proto pamětník nastoupil k Hlavní báňské záchranné službě do Mostu na kurs báňského záchranáře. V roce 1980 ho dokončil. Nastoupil na šachtu Pluto II. Někdy bylo podle něj potřeba zasahovat jednou týdně, někdy desetkrát měsíčně.

Práce důlního záchranáře nebyla jen o důlních neštěstích a lidských životech. Během svého prvního roku pracoval Jaroslav Richter u různých zajišťovacích a stavebních pracích pod zemí. „Museli jsme pracovat jen na šedesát procent a zůstat stále ve styku s dispečerem. Bylo nás pět kluků, pomáhali jsme si. Dobrá práce, pokud jsme ale nemuseli na zásah. Jako důlní elektrikář jsem to měl o hodně těžší,“ srovnává pamětník.

Jaroslav Richter konstatoval, že bral mzdu jako elektrikář dva tisíce čtyři sta korun čistého, jako báňský záchranář asi o tisíc korun více. Během let se dopracoval až k hrubé mzdě kolem deseti tisíc korun, z níž mu po srážkách zůstalo bezmála devět tisíc korun (Viz výplatní páska v Dodatečných materiálech). 

Pamětník si nevybavuje žádné profesní rituály. Zmiňuje jen, že mladí horníci dělali chybu, když si nepověsili svačinu na háček do vzduchu. Pokud to neudělali, dali se do ní myši nebo švábi. Otazník dodnes podle pamětníka visí nad tím, čím a jestli vůbec si po vykonání velké potřeby na dopravníkový pás nebo na uhlí horníci utírali zadnici.

Kluci přiběhli a volali, že bouchla šachta

Místo na odpolední, kterou měl původně sloužit, šel Jaroslav Richter  3. září 1981 na ranní směnu. Nedaleko dolu Pluto II se totiž v Louce u Litvínova konal mezi horníky turnaj v nohejbalu. V podzemí vypukl dopoledne požár a část chodeb museli báňští záchranáři zazdít, aby oheň nepronikl dál. „Zprvu šlo o obyčejný, běžný zásah. Až kolem desáté se situace zhoršila. V křížové chodbě jsme zdili stěnu do jednoho a půl metru výšky. Za ni plavila voda s popílkem,“ rozpomíná se na tragický den pamětník.

Chodil za kolegy na takzvanou výdušnou stranu, kde měli základnu. Museli se střídat a chladit, aby se v horkém podzemí nepřehřáli. „Kluci byli kvůli strašnému teplu a vysoké koncentraci kouře se silami v koncích a viděl jsem, že jeden je pokálený,“ popisuje hodiny před tragédií. Ve stropě si všiml obrovského ohně. Říkal jsem, že kdyby se vypnul větrák, který byl blízko požáru, tak by tolik nehořelo. Nevyslyšeli mě ale,“ krčí rameny pamětník.   

Kolem čtvrt na tři přišli záchranáři, kteří ranní četu střídali. „Obyčejně jsme po těžké akci klukům pomáhali například dopravovat pod zem materiál. Protože se ale odpoledne hrát turnaj šachet v nohejbalu v Louce u Litvínova, tak jsme odešli dřív. Podali jsme si ruce a předali si práci,“ líčí pamětník okamžiky, kdy kolegy z druhé čety viděl naposledy. Chvíli ještě trvalo, než vypsali raporty a vypili na povrchu kávu. 

„Ostatní hned odjeli na turnaj a my jsme šli pod sprchu, myslím, že v půl čtvrté. Byli jsme v umývárnách samá legrace, že už jdeme domů. Najednou přiběhli kluci v civilu z turnaje v Louce a volali, že bouchla šachta. Poslali jsme je někam, mysleli jsme, že si dělají legraci. Až když nám přestala téct voda na hlavu, tak jsme pochopili, že se něco stalo,“ konstatuje pamětník a nemůže se ubránit slzám. 

Jaroslav Richter se s kolegy okamžitě chtěl vrátit pod zem. Vyprošťování prvních mrtvých kamarádů se ale neúčastnil, byl mladý, bylo mu třicet a mohl by stresem zkolabovat. Dolů šli zkušenější záchranáři, kterým po výbuchu začali pomáhat kolegové z celé republiky. „Záchranáři procházeli celý revír, potkali čtyřicet havířů, kteří se zachránili. Řekli, že mají vůli i sílu dojít k jámě sami, že záchranáře nepotřebují. Třicet devět havířů samo vyfáralo, jen jeden bunkrák se pominul. Dole křičel a zmateně volal. Záchranáři ho museli vyvést ven,“ popisuje pamětník záchranné práce.

Báňské záchranáře čekaly nejsmutnější okamžiky v jejich práci. „Počítali havíře, kteří zahynuli, zhasínali jim lampičky a dělali záznamy, kde leželi mrtví. Už ale nikoho nezachránili. Někteří přežili výbuch, a když si pak nasadili záchranné přístroje, které potřebují nejméně osmnáct procent kyslíku, tak nepřežili přesun chodbami. Byly tam zplodiny z hoření a chyběl tam kyslík, odsátý výbuchem. Proto zahynuli,“ dodává tichým hlasem Jaroslav Richter.

Z paměti vylovil jeden z mnoha tragických příběhů havárie. „Jiří Kotěra přežil ve druhém úseku. Byl otcem syna, který se jmenoval Jaroslav a po výbuchu zůstal ve čtvrtém úseku. Jiří Kotěra se tam vydal, aby zachránil syna, aby ho vyvedl ven. Ale zemřel ve čtvrtém úseku také,“ Jaroslav Richter pracoval nepřetržitě tři dny po výbuchu. Při tragédii zemřelo šedesát pět horníků. Dodnes není přesně určená příčina neštěstí. Mluví se o souběhu náhod a nepříznivých okolností. Komunistický režim vedl vyšetřování v tajnosti. Například fotografovi ČTK Liboru Zavoralovi zabavili příslušníci Státní bezpečnosti filmy se záběry škod, způsobených výbuchem na povrchu dolu.

Vyšetřování bylo zmanipulované, tvrdí vědec

Po neštěstí na dole Pluto se na odborníky z Vědeckovýzkumného uhelného ústavu v Ostravě, který se specializoval na takzvanou protivýbuchovou ochranu v dolech, obrátil pedagog a znalec výbušných procesů Jiří Denkstein z univerzity v Pardubicích. Dostal za úkol vypracovat na mimořádnou událost v dole Pluto posudek a chtěl využít pokusné štoly ve Štramberku k ověření svých závěrů. Pracovník ostravského ústavu Milan Černín, jehož vzpomínky zachytila dokumentaristka Petra Sasínová, se s ním dobře znal díky dřívější spolupráci.

„Můj vedoucí souhlasil, ale musel to schválit i ředitel ústavu. Nejprve byl pro, ale po telefonátu s vyšetřovateli havárie pokusy v naší štole zakázal. Předběžný posudek docenta Denksteina byl totiž v rozporu s tím, co vyšetřovatelé potřebovali. Je nepochybné, že vyšetřování bylo zmanipulované v zájmu jakýchsi politických požadavků,“ říká Milan Černín.

Jiří Denkstein se podle něj ocitl pod tlakem, aby vypracoval nový posudek, který by byl v rozporu s jeho zjištěními. Měsíce ho prý sledovala Státní bezpečnost. Kopie jeho předběžného vyjádření, které poslal například na báňský úřad, se ztratily. „Nátlak na něj se stupňoval. Nakonec se uklidil do nemocnice na pozorování. Vyšetřovatelé se obrátili na jiné odborníky, kteří byli vstřícnější,“ vypráví Milan Černín.

Vyšetřování neštěstí provázela řada podezřelých nejasností. Vyšuměla však do ztracena. U příležitosti pětadvacátého výročí tragédie v roce 2006 se k ní vyjádřil tehdejší premiér Jiří Paroubek. Neochotu bývalého režimu potrestat viníky vysvětloval tím, že důležitější bylo plnění plánu a honba za hornickými rekordy.

Poslední mrtvolu vyprostili tři měsíce po výbuchu

Důlní revír zůstal po výbuchu několik měsíců uzavřen. Tělo poslední oběti tragédie vyprostili až 12. prosince 1981, více než tři měsíce tragédii. „Dole bylo tam ohromné teplo, až 65 stupňů Celsia. Obalovali nás suchým ledem, pouštěl se tam dusík, v lahvích jsme nosili kysličník uhličitý na chlazení. V revíru nešel elektrický proud, jak se dole po explozi všechno zatopilo vodou. Proto trvala likvidace škod tak dlouho,“ vysvětluje Jaroslav Richter.  

Ztráta kamarádů a kolegů, prožité hrůzy a stres během zásahu Jaroslava Richtera od práce báňského záchranáře neodradily. „Zkrátka to byla moje práce, ani na chvíli mě nenapadlo, že bych s ní měl přestat,“ prohlašuje. Na dole Pluto II pracoval jeho otec i matka.

S odstupem času si Jaroslav Richter myslí, že vedení dolu často záchranáře podezíralo, že si zásahy pod zemí vymýšlí, aby dostali prémie. Často posílalo pod zem kontroly a inspekce. Podle pamětníka se vedení šachty snažilo nevyplácením odměn ušetřit peníze.

Nikdo mi nevěřil, že jsem se zbláznil

Devět let po havárii sloužil Jaroslav Richter stále jako báňský záchranář. Důl Pluto II zavřeli v roce 1983. Přešel proto na vedlejší důl Kohinoor. V roce 1990 se u něj však dostavil zřejmě posttraumatický stres. „Byli jsme někde na zásahu a mně připadalo, že se zeď nafukuje, jako že má bouchnout. Nepamatuji se, jestli mě vynesli na nosítkách. Bál jsem se strašně, že umřu, celý jsem se stále klepal. Prý jsem byl nahý, seděl jsem pak venku, nic si nepamatuji. Odvezli mě do nemocnice,“ popisuje událost ze září 1990 pamětník.

Nikdo z kolegů mu prý nevěřil, že celou věc jen nehraje a nevymýšlí si. Všichni prý byli přesvědčeni, že si vymýšlí. Pamětníka nicméně hospitalizovali na psychiatrickém oddělení. Propustili ho až o půl roku později v březnu 1991. Od té doby se bál vstoupit na šachtu, rozklepal se jen při pohledu na hornické nářadí a techniku. Nikdy se už pod zem nevrátil a odešel do předčasného důchodu. Až po třiceti letech začal ručně do sešitu psát knihu vzpomínek na hornickou práci, na své kolegy a doly, kde pracoval. V roce 2023 ji ještě neměl dopsanou.

Tvrdí, že je nutné si vážit horníků, poněvadž zažili obrovskou dřinu. Mezi kamarády horníky pravidelně docházel do restaurace U Bílého sloupu v Litvínově.

Být průvodcem je pro mě terapií

Otřesené psychice Jaroslava Richtera výrazně pomohly práce na rekonstrukci chaty na horách a procházky přírodou. Při jedné z nich v roce 2021 našel starou zavřenou hornickou Mikulášskou štolu, kdysi se v ní na okraji obce Hora Svaté Kateřiny těžilo stříbro. Leží jen pár kilometrů od pamětníkova domova. Řekl si, že se pokusí štolu zpřístupnit, aby v ní mohl provázet návštěvníky. Vedení obce mu záměr umožnilo.

V únoru 2023 se připravoval na novou sezónu provázení ve „své“ šachtě. „Když jsem do Mikulášské štoly vstoupil, uvědomil jsem si, že v ní chci i umřít,“ říká roztřeseným hlasem pamětník. „Za dva roky, co tam provádím, se ve mně všechno probudilo, vyventiloval jsem se, a proto mohu být i tady ve studiu Paměti národa.“