Karla Říčánková (* 1931)

Karla Říčánková

„Rudou armádu tvořili negramotní přestárlí alkoholici a vězni.“  

Karla Říčánková se narodila roku 1931 v Brně. Vyrůstala v nedaleké vesnici Mokrá, v rodině, která chovala koně, její otec se živil jako kočí nebo povozník. Přivydělával si na polích u místních statkářů. V kraji si lidé vzájemně pomáhali, větší statkáři najímali sousedy na práci a zároveň těmto menším hospodářům pak pomohli se sklizní.

Jako dítě chodila pozorovat švitoření u továrníka Kaprála

Vzpomínky paní Karly Říčánkové byly zaznamenány především jako svědectví ke strhujícímu příběhu známé místní rodiny továrníka Aleše Kaprála, který měl nedaleko Mokré na Říčkách (v Masarykově údolí, dříve Gottwaldově) usedlost – mlýn. Vypravěčka vzpomíná, že chodívali jako rodina pomáhat na pole u místní pily k jistým Jelínkům:

„Školky tenkrát nebyly, takže mě rodiče brali na pole s sebou na celý den. Dovedete si to představit, nikdo tam se mnou nebyl. Hrála jsem si s broučkama a to mě už nebavilo. Tak jsem utekla ke Kaprálovu mlýnu. U jejich brány jsem se zavěsila, přiběhla jejich doga, začala štěkat na celé údolí, tak jsem se schovala a pak znova. Abych si ukrátila čas. Chodila jsem se dívat na jejich páva,“ vzpomíná Karla Říčánková na překrásnou vilu Kaprálových. S dětskou zvědavostí okukovala jejich stáje s jezdeckými koňmi. Pamatuje se na paní Zdenu Kaprálovou a její děti Evu a Janu, prý spolu mluvili německy.

Paní Říčánková vypráví, že Kaprálovi koupili mlýn někdy na počátku války od rodiny Hudcových. Byl prý tenkrát dost zanedbaný, ale Kaprálovi jej rychle zvelebovali: „Neděli co neděli jsme se chodili dívat, co se změnilo. Nebylo týdne, aby tam nebylo něco nového. Měli slunečník, různé druhy drůbeže, které jsme ani neznali...“

Hodně času trávila Karla na pile u Jelínků, kteří měli také pronajatou hospodu, přátelila se s jejich dcerou Miluškou. Na jejich pozemcích byl rybník, kde jistý pan Hradil choval kapry, dodával je prý na Vánoce i do Líšně a do Brna: „Když chtěli dovézt kapry živé, opíjeli je rumem, aby cestu vydrželi,“ vzpomíná paní Říčánková na každoroční rybolov, který byl příjemným zpestřením jednotvárného života na venkově.

Strach z Rudé armády a kontakty s partyzány

Od deseti let chodila do měšťanské školy v Líšni, odcházela z domova už ve čtvrt na sedm a vracela se někdy až večer za tmy. Bylo to za války, rodina žila skromně, k svačině dostávala Karla často třeba pocukrovaný chleba s trnkami. Přátelila se s Františkou Malíkovou, říkalo se jí Nina, občas u nich přespávala, chodily spolu do kurzu psaní na stroji a těsnopisu.

Na konci války měla rodina nouzi, matka měla připravenou zásobu melty a suchých kůrek. Obávali se sovětských partyzánů, měli zprávy o rabování. Otec pomáhal partyzánům, nosil jim jídlo, někdy je přivedl i k nim domů. Byl v kontaktu s paraskupinou Wolfram, která od září 1944 vyvíjela partyzánskou činnost nejprve v Beskydech a poté na Brněnsku. Skupina se od začátku potýkala s problémy, když při výsadku přišla o radiotelegrafistu. „Jim už šlo jen o holý život, o nic jiného,“ vzpomíná paní Říčánková. Otec paní Říčánkové za války pytlačil, maso zpracovávali známí řezníci, ale rodina z toho moc neměla, většinu dostali partyzáni.

Na samém konci války se rodina Karly Říčánkové připravovala na příchod Rudé armády. V obavách z rabování si udělali skrýš ve sklepě, kde schovali všechny cennější věci, a sklep pečlivě zamykali. Shodou okolností však v době, kdy vojáci Rudé armády přišli k nim domů, byli zrovna u sousedů, sklep navíc nechali odemčený, takže Rusové hned jejich skrýš objevili. Nevzali však prý nic. Paní Říčánková popisuje: „Říkala jsem si – ruští vojáci, to budou samí fešáci, ale byli to samí dědci!“ Udivilo ji také, že si jeden voják k nabízeným sladkým knedlíkům poručil cibuli. Rusové vzali s sebou otce paní Říčankové a další dva místní muže a postupovali dál. Byli však zastaveni u Ochozi, kde byli zakopaní němečtí vojáci. Boje v okolí Mokré trvaly několik dní a padlo tam přes padesát sovětských vojáků. Paní Říčánková popisuje, jak během těchto dní sovětští vojáci rabovali zásoby alkoholu u Jelínků na pile nebo v Kaprálově mlýně. Zejména pro Kaprálovy byl příchod Rudé armády katastrofou: „Bylo to kruté, úplně jim to tam rozbili, odešli a už se nevrátili.“ Říčánkovi ukrývali na sýpce muže z Ochozi, aby je Rusové neodvedli na frontu, sami potom raději odešli ke známým, kde přečkali, než fronta postoupila dál.

Karle Říčánkové bylo na konci války čtrnáct let, a ačkoli věděla o rabování a znásilňování, kterého se v kraji dopouštěli ruští vojáci, prý se jich nebála, s některými se přátelila. Její vzpomínky jsou místy spíš humorné. Například na vojáka, který schraňoval a posílal domů rozbité pozlacené hrníčky v domnění, že jde o zlato. Nebo na to, jak muži nosili hodinky na noze, aby jim je Rusové nesebrali. Podle paní Říčánkové byli tito vojáci převážně vězni nebo starci, většina ani neuměla psát. „O nic jim nešlo, věděli, že když se vrátí domů, půjdou zase do basy.“ Opakovaně paní Říčánková zmiňuje posedlost ruských vojáků čímkoli, co jen trochu zavánělo alkoholem – vypili například i její voňavku, která obsahovala líh. „Jak viděli chlast, všechno vypili.“

Na konci války (v dubnu 1945) byla paní Říčánková svědkem zadržení skupiny kpt. Otiska Sověty (NKVD). Nechybělo mnoho a „byli by je všechny postříleli“. Po prověření byli nakonec propuštěni. Paní Říčánková vzpomíná na kapitána Otiska: těsně před válkou se mu narodil syn, krátce poté emigroval, po válce se mu narodila dvojčata, byl suspendován a propuštěn z armády. „Už byl tím vším znechucený,“ komentuje jeho životní peripetie. Ona sama se s velitelem skupiny kapitánem Josefem Otiskem setkala po válce, již jako vdaná, se dvěma dětmi. Suspendován byl prý za kritiku Gottwalda, živil se jako technik u geodezie, kde pracoval jeho bratr Jan. Vyměřovali také na Brněnsku u Mokré, paní Říčánková jim dělala figuranta, stejně jako mnoho místních lidí.

Po válce pracovala Karla Říčánková v krejčovské dílně a díky tomu chodila pěkně oblékaná. Seznámila se s Janem Říčánkem (svým jmenovcem), vzali se v roce 1950, když jí bylo 19 let. Manžel byl za války raněn, poté pracoval v kantýně, ušetřil nějaké peníze, ale první roky po svatbě je živili rodiče.

Vzpomínky na Kaprálovy

Paní Říčánková vzpomíná na rodinu Kaprálových ze mlýna, který Rusové zcela zplundrovali. Její otec se s Alešem Kaprálem občas stýkal v hospodě u Jelínků na pile, prý si tykali. Kaprál byl ředitelem továrny Biochema, do práce ho vozil šofér, jinak jezdili hodně na koních, i dcera Eva do školy. Dcery měly německou vychovatelku, doma se prý u nich také mluvilo německy, ale do německé školy dcery neposílali, prý byli pořád Češi a s Němci se nepaktovali. Paní Říčánková se domnívá, že nebyli ani v kontaktu s partyzány, ačkoli to tvrdí dcera Kaprálových ve své vzpomínkové knize. Aleš Kaprál byl velice podnikavý, jednu dobu provozoval také šnečí farmu, lidé z celého okolí chodili na šneky, prý dobře platili a šneky posílali do Francie.

Po válce paní Říčánková nevstoupila do komunistické strany, a proto prý nemohla pokračovat ve studiu. Začala pracovat v papírnách, posléze ve zbrojovce, vdala se, měla dvě děti.

V závěru vyprávění se paní Říčánková ještě vrací ke konci války. Boje u Mokré trvaly dlouho, padlo tam padesát čtyři ruských vojáků, jeden místní člověk byl zastřelen německým ostřelovačem. Paní Říčánková vzpomíná na pohřeb ruského kapitána. Zabití Rusové byli pohřbeni na jednom místě, na podzim je exhumovali, paní Říčánková tomu přihlížela a zaryl se jí jeden hrůzný obraz: vyskládané rakve a z jedné z nich vykukovala noha.

Pro projekt Příběhy 20. století a sdružení POST BELLUM natočil 7. června 2011 Mikuláš Kroupa, mikulas.kroupa@postbelum.cz, zpracovala Veronika Kroupová, veronika.kroupova@centrum.cz.