Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Řičánek (* 1936)

• narozen 19. ledna 1936 v Holešově

• vyrůstal v rodině živnostníka a podporovatele protinacistického odboje

• po válce v důsledku perzekuce rodiny nemohl vystudovat vysněnou filmařinu

• k filmovému řemeslu se přesto přiblížil díky práci ve Filmovém studiu Gottwaldov

• na několika filmech spolupracoval i jako asistent kamery

• za svůj život pořídil řadu fotografií z natáčení i dokumentární momentky například ze srpna 1968

• 21. března 1969 zaznamenal během svého výjezdu do Švédska legendární zápas z MS ČSSR – SSSR

• nahrávku z „šestnáctky“ kamery pak v druhé polovině 90. let věnoval Robertu Zárubovi z ČT

Oldřich Řičánek je pamětníkem, jehož vzpomínky se vážou především ke dvěma místům – Holešovu a pak také tehdejšímu Gottwaldovu. Roku 1949, v době „honu na živnostníky“, skončil jeho otec Josef, holešovský hoteliér, před soudem kvůli narušování státního hospodářství. Studium na filmové škole v Čimelicích u Písku proto u Oldřicha z kádrových důvodů nepřipadalo v úvahu. S kamerou a fotoaparátem ale nakonec pamětník přece jen spojil velkou část svého bohatého života.

Sokolský dům

Hotel a restaurace, které vedl otec, a kuchyně, kde vařila maminka, plus dvůr a přiléhající tělocvična Sokola – to byla místa, kde Oldřich vyrůstal. Volný čas trávil u ping-pongového stolu, rozjímal s fotoaparátem nebo ze své pozorovatelny sledoval okolí dalekohledem. Rodiče měli vždy plné ruce práce a maminka se nezastavila mezi kuchyní a domácností. Ráda a krásně ale také zpívala – ve sboru Podhoran, na pohřbech i v kostele, kde vynikal její čistý soprán. Pod vedením učitele holešovské chlapecké školy Jana Jokla začal nakonec zpívat i Oldřich a se sborem sklízeli úspěchy napříč republikou.

Sokolský dům, kde se pořádaly plesy i loutkové divadlo pro děti, se za druhé světové války stal křižovatkou části holešovských odbojářů. Za otcem Josefem docházel řidič velitele posádky Schupo, Rakušan Hans Kocher, kterého ve svých pamětech zmiňuje jako nepostradatelnou osobu například i holešovský rodák a odbojář Miroslav Neumann. Hans Kocher se podílel na řadě úkolů, které odbojáři řešili v časovém rozmezí od seskoku parašutistů výsadku Clay nedaleko Hostišové v dubnu 1944 až do posledních dnů války. Pod svícnem holešovské policejní jednotky, které velel mjr. Josef Hübner, a ve spolupráci s Plajnerovou Tajnou vojenskou a civilní organizací a dalšími odbojáři se podařila řada diverzních akcí. V posledních měsících války probíhal především styk s partyzány 1. čs. brigády Jana Žižky. „Hans Kocher, to byla taková osobnost, která byla duší odboje spolu s dentistou Heřmanem Veselým. Když se u nás zavřelo, tak se scházeli. (...) Hans vozil do bystřických hor zbraně a střelivo. Jako kluk jsem s ním kdysi jel v tom náklaďáku. Dodneška si vzpomínám, že jsem viděl veliké náboje do kulometů a granáty a takové věci,“ říká pamětník.

Otcova role v podpoře odboje spočívala jednak v poskytnutí zázemí ke schůzkám, jednak také v zásobování. „Můj otec potřeboval to maso nějak získat – pro partyzány i pro svoje štamgasty, měli se i za války dobře. (...) Vzpomínám si, že k nám přijel pohřební vůz, který táhli koně, a sundali rakev na zem. A já jako kluk jsem se strachem pozoroval, co bude. Otevřeli víko – a tam leželo prase,“ vypráví pamětník. Jindy přijela paní s povozem a dvěma kravkami a domů odjížděla jen s jednou. „Otec riskoval – za toto všechno hrozil koncentrák. Dělal to jednak pro kšeft, jednak pro radost, že pomáhá lidem,“ dodává Oldřich Řičánek. Pozornosti gestapa otcova činnost díky krytí Hanse Kochera unikla. Na konci války ale podle pamětníka kvůli udání odvlekla NKVD do Vsetína otcova pomocníka, shodou okolností také Rakušana, Antonína Zbytka, který se otci staral o sklepy s vínem a hospodářství. „Byl to dobrák, který by nikdy nikomu neublížil. (...) Otec ho vykoupil z transportu smrti až někde u Vsetína za moc peněz a alkohol. Vykoupil ho od dozorce a dovedl ho zpátky domů. Nepatřil do naší rodiny, ale byl vlastně naše rodina. Otec mu ve všem důvěřoval,“ vzpomíná pamětník.

Kat

Po osvobození Holešova, kdy sovětští vojáci vypili otci celý sklep vína a hrozili mu zastřelením – pokud jim nevydá poslední soudek, kde ale byl jen ocet, což nedokázali pochopit – se po čase ve městě objevil tajemný muž v bílém. „Přijel z Prahy a spal u nás. Maminka jako první vstávala a dávala mu snídani. Říkal jí: ‚Kdybyste věděla, kdo já jsem, tak byste se asi podivila. Jedu k vám popravovat toho vašeho Olšáka.‘“ Odplata na údajném zrádci měla být vykonána před budovou holešovského soudu a přišlo se na ni podívat velké shromáždění obyvatel Holešova včetně manželky a dětí popravovaného. Oldřich, který neudržel na uzdě svou zvědavost, a pak si to vyčítal, se také přišel podívat. „Bylo to hrozné. Ty děcka a manželka, to oběšení – člověk ještě chvíli žije... (...) A ten, co u nás spal, mu pak chytl hlavu a asi mu zlomil vaz, aby se na tom špagátě dlouho netřepal. Byl to otřes, lidé brečeli a někteří utíkali pryč. Už se na to nechtěli dívat, ale chtěli to vidět. Každý chce vidět hrůzu a utrpení...,“ vzpomíná pamětník na jeden z nejstrašnějších zážitků ze svého dětství.

Zkouška odvahy

Po válce se Oldřich přidal k obnovenému oddílu skautů a stal se vlčetem. Klubovnu měli v chladném suterénu holešovského zámku. Hrál se opět ping-pong a využívali i zámeckou zahradu. Vybavuje si i hraběnku Barboru Wrbnovou, jak stávala u okna a pískala na ochočenou kavku, která k ní přilétala a nechala se krmit.
Ačkoliv se skauty Oldřich nikdy nevyrazil na tábor, „bobříka odvahy“ ale skládal. Jako malý chodíval do tzv. Židovny hrát s dětmi kuličky. Už za války se ale čtvrť kolem židovského hřbitova a modlitebny změnila. Především postupně mizeli její obyvatelé. A v červenci roku 1941 byla synagoga zapálena. Oheň se tehdy ještě podařilo uhasit, ale za několik týdnů poté hořela znovu. Trosky stavby následně podlehly řízené demolici. Oldřich si ale vybavuje, že do sklepení v blízkosti bývalé synagogy bylo možné ještě po válce vstoupit. Líčení lovení bobříka odvahy tak připomíná děsivý dětský sen: „Kdo to prošel, ty chodby pod templem, a vyšel druhou stranou, tak mu vedoucí zapsal, že splnil zkoušku. Tam nic nebylo, jen trosky. A pamatuju si, že když jsem tam šel, a byl jsem taky vystrašený, tak jsem tam o něco zakopl a cítil jsem, že je to živé a měkké. Ti Židé se tam chodili modlit a mumlali u toho, že to tam bylo tak strašidelné... Když si na to dnes vzpomenu, i dneska bych se bál...“

Lidé, kteří nikdy nic neměli, se takto obohacovali

Krátké období relativní svobody po válce vystřídala nová nastupující totalita. Po komunistickém převratu došlo k znárodňování a novému rozdělení společnosti. „Živnostníky brali jako nepřátele národa,“ říká pamětník k období kolem roku 1948. A nepřítelem hodným odsouzení se podle vládnoucího komunistického režimu brzy stal i Oldřichův otec. V rámci procesu s holešovským mlynářem Kolerem byli obviněni i holešovští hospodští a obchodníci, včetně Oldřichova otce, jejichž jména se našla na mlynářově seznamu odběratelů. Jelikož šlo o černý obchod mimo přídělový systém, který skončil až měnovou reformou roku 1953, byl otec „jménem republiky“ roku 1949 poslán na dva roky na práci na Jáchymovsko, musel zaplatit vysokou pokutu a přišel o živnost. Část majetku Řičánkových pak podle slov pamětníka rozkradli členové akčního výboru Národní fronty. Například „z látky z matčiny skříně si nechala ušít šaty okresní tajemnice KSČ,“ říká pamětník. Vazbu v Uherském Hradišti zažila krátce i Oldřichova maminka. Na cele se tehdy podle vyprávění ocitla s vyhlášenou zlínskou cukrářkou Emílií Malotovou. O zkušenostech z vazby se ani matka, ani otec nikdy příliš před svými syny nezmiňovali. Strmý společenský sešup, který po vynesení rozsudku následoval, nakonec ale poznamenal všechny.

Filmové laboratoře a ateliéry

Ze Sokolského domu se Řičánkovi museli pochopitelně vystěhovat. Malý byt, který jim město přidělilo, pak sdíleli Oldřich s maminkou také se šváby ze sousedícího provozu cukrárny. Bratr Vlastimil už měl tehdy svou rodinu a po letech střídání zaměstnání kvůli špatnému kádrovému profilu se rozhodl, dle slov pamětníka cynicky, vstoupit do KSČ, což mu nakonec pomohlo k dlouholetému působení na pozici redaktora brněnského Rozhlasu. Oldřich měl po holešovské měšťance údajně pouze dvě možnosti – doly, nebo hutě. Studium na čimelické průmyslové filmové škole zůstalo jeho nesplněným a nedosažitelným snem. Po vyučení slévačem v tehdejším Gottwaldově se ale přesto rozhodl pohnout kormidlem svého života. „Neviděl jsem tehdy východisko. Další tři roky jsem měl strávit v ZPS. Padělal jsem podpis svého vychovatele a šel jsem ho předložit řediteli ZPS. Poslal mě tak na filmové ateliéry a chvíli jsem dělal v laboratořích a u filmového štábu s kamerou. Měl jsem tam známé, po té práci jsem toužil odmalička,“ říká k malému podvodu, díky kterému se vymanil z předem nalinkované kariéry slévače a na několik let přičichl k filmařině.

Zprvu pracoval několik let ve filmových laboratořích. S kolegou vyvolával například i filmový materiál dua Hanzelka a Zikmund a připojuje vlastní postřeh z doby jejich cesty po Blízkém východu, Asii a Oceánii, na kterou vyrazili roku 1959: „Tady bych se zmínil o tom, jakou měli výbavu. Já mám trochu jiný pohled na Hanzelku a Zikmunda než všichni ostatní ze sdělovacích prostředků, protože jsem je poznal i z té druhé strany. Viděl jsem na stole u našeho kamerového technika jejich výbavu, když jeli třeba do Sýrie a tam do těch států. Měli špionážní výbavu a špionážní náčiní – měli hodinky, které uměly natáčet a různé špionážní mikrofony.“ Toto vybavení jim podle něj zprostředkovával ministr Václav Kopecký, který podléhal Sovětům a pomáhal plnit jejich zájmy, čímž si podle něj Hanzelka se Zikmundem zadali se „špinavou politikou“.

Po dvou letech ve filmové laboratoři se Oldřichovi povedlo sem tam zaskočit za někoho ze štábu během natáčení, a tak se nakonec dostal i ke skutečné filmařině. Na několika snímcích se díky tomu podílel jako asistent kamery, například i na Vynálezu zkázy Karla Zemana z roku 1958. „S filmem přišel Zeman v době, kdy svět byl na pokraji války. Nemůžu zapomenout, když jsme byli v Zemanově kanceláři a byl tam i produkční a přijel nějaký člověk z Ameriky – pak se ukázalo, že je to syn nějakého velkého podnikatele, který chtěl koupit Vynález zkázy alespoň v rozpracovaném stavu. Byl dychtivý, že má přivézt alespoň něco. Zeman mu to tehdy odmítl, že už to budeme mít brzy dokončené. (...) Byl o to velký zájem, a když byl hotový, tak naše republika za něj ze zahraničí dostala tolik, co za třicet natočených českých filmů, takže taky velmi pomohl filmové pokladně,“ říká pamětník. Mezi další filmy, na kterých se Oldřich Řičánek podílel jako asistent kamery, patří například Chlapec a srna nebo Prázdniny s Minkou režisérů Zdenka Sirového a Josefa Pinkavy.

Práce ve Filmových ateliérech Gottwaldov ale neobnášela jen vzrušení při natáčení. Druhou stranou mince se v zaměstnání s filmaři ukázalo, že podmínky nejsou stejné pro všechny členy štábu. V první polovině 60. let proto podle slov pamětníka část zaměstnanců vznesla požadavek na posun k flexibilní pracovní době. Zaměstnanci filmových ateliérů včetně pamětníka totiž začínali směnu například v sedm, zatímco tvůrci přicházeli třeba až v deset a točilo se mnohdy až dlouho do noci. Zaměstnanci upozornili také na propastný rozdíl ve finančním ohodnocení pro autory filmu a širší štáb. Celou záležitost řešil i OV KSČ a hrozilo se výpověďmi. Pamětník z ateliérů nakonec, také kvůli své rodině, odešel.

Osmašedesátý

Srpnová okupace se stala pro řadu obyvatel Československa šokem a vnesla do životů mnoha Čechoslováků neklid. Oldřich Řičánek tehdy žil v centru Gottwaldova. „Byl to první výškový dům, panelák. Bydlel jsem ve 12. poschodí a z okna jsem sledoval tanky, jak jedou po hlavní třídě, tehdy Revoluční, dnes Tomáše Bati. Bylo to za vinárnou Myslivna, z toho místa jsem je pozoroval. Viděl jsem, že je to nebezpečné, vzít do ruky aparát, v tom okně. Hned otáčeli kulomet v ten směr, že na ně někdo chce mířit. Brali nás za veliké nepřátele, kteří je ohrožují,“ vzpomíná pamětník. Z doby kolem 21. srpna 1968 vznikla série fotografií a jednu z nich před lety pamětník nakonec daroval městu Zlín. „Jsou tam vidět členové Divadla pracujících, kteří vyšli ven, a obyvatelé města. Měli transparenty za tehdejší představitele Smrkovského a Dubčeka. Trolejbusy byly popsané jejich jmény. Takovou fotku jsem jim na radnici tehdy dal,“ říká Oldřich Řičánek.

Nahrávka, která čekala na své uvedení dlouhá desetiletí

Poprvé se pamětníkovi podařilo vyjet na Západ roku 1964, a to do Vídně. O několik let později, roku 1969, se mu pak naskytla díky známému další možnost. Tehdy ještě netušil, že na dlouhou dobu také poslední – ve švédském Stockholmu prožil a zaznamenal mistrovství světa v ledním hokeji. „Měl jsem s sebou šestnáctku kameru, tak jsem si ji vzal i na ten hokej, protože mě to zajímalo. Stoupnul jsem si mezi ruskou partii a naše hokejisty – tam jsem stál. A byl tam také ruský trenér a slyšel jsem, jak tehdy, když je posílal na led, za nima volal: ‚Za rodinu, tovarišči!‘ Tak jsem viděl, že pro ně je to vlastně jak válečný pokřik. Tarasov [Anatolij Vladimirovič Tarasov] je vedl jak vojáky a museli poslouchat na slovo,“ vzpomíná pamětník. 21. března 1969 se Oldřichu Řičánkovi podařilo zaznamenat i obě branky – Jana Suchého a Josefa Černého. Hokejové utkání, které doma v Československu u rozhlasových a televizních přijímačů poslouchaly a sledovaly miliony lidí, a konečná výhra nad Sověty pak pro většinu Čechoslováků znamenala svého druhu satisfakci za rok osmašedesátý.

Na dlouhé roky zůstala nahrávka v držení pamětníka. „Založil jsem si to doma na hůře. Natočil jsem si to pro sebe. Nenapadlo mě, že bych to mohl někomu ukazovat. A pak jsem slyšel od toho televizního sportovního redaktora [Roberta Záruby], že z roku 1969 nemají filmový materiál. Tak jsem to vytáhl z kufru a poslal jsem mu to i se švédskýma novinama, co tehdy vycházely. (...) Promítl si to a volal mi myslím v půl desáté večer, že je nadšený,“ vzpomíná. Několik jeho amatérských záběrů se pak objevilo v dokumentu Razítko na normalizaci vyrobeném roku 1999.

Dnes se už filmování ani fotografování Oldřich Řičánek aktivně nevěnuje. Kdo ví, jaké poklady jeho archiv ale ještě skrývá...