Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Řezníček (* 1946)

• narozen 5. června 1946 v pasekářské osadě Pokojka na Valašsku

• otec Pavel Řezníček za války spolupracoval s partyzány z 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

• rodiče Vlasta a Pavel Řezníčkovi ukrývali raněného partyzánského vůdce D. B. Murzina

• celý život pracoval s koňmi, nejprve v rámci JZD a poté při těžbě dřeva

• po vzoru otce se stal členem Komunistické strany Československa

Ačkoliv je Pavel Řezníček svým datem narození 5. června 1946 poválečné dítě, válečná zkušenost jeho rodičů ho silně formovala. Vzpomíná, jak mu často vyprávěli o tom, co v době bojů nacistů s partyzány na konci války zažívali. Rodiče Pavla Řezníčka byli typičtí pasekáři - drobní zemědělci v beskydských horách. Valašské kopce se špatně zúrodňovaly a pasekáři často museli půdu dobývat se sekyrou v ruce. Proměnlivé počasí a hluboké lesy zemědělcům nepřály, zato však skýtaly nespočet možností pro partyzány, kteří v nich hledali úkryt.

Štěstí jménem jalovice

Příběh Pavlových rodičů začal koncem druhé světové války v pasekářské osadě Pokojka. Okolní kopce byly plné partyzánů. Čím více se válka blížila ke konci, tím více se stupňovala agresivita nacistů. Toužili se dostat partyzánům „na kobylku“. V lednu 1945 došlo u Pozděchova k přestřelce mezi malou skupinkou partyzánů v čele s Dajanem Bajanovičem Murzinem a Jagdkommandem, s kterým se partyzáni náhodně potkali. Murzin asi dva Němce zranil a při tom byl sám postřelen. Jeho spolubojovníci jej nejprve dopravili do Seninky, a protože se jim toto místo nezdálo bezpečné, převezli raněného Murzina do Březin. Tam se setkali s Pavlovou babičkou Rozálií Kovářovou, která jim řekla, že má v kopcích na pasekách dceru, ať Murzina vezmou tam. „Jak ho tam dovezli, první vykopali pod verandou bunkr. A jak začalo být zle, schovali ho tam,“ vzpomíná Pavel Řezníček. Později z bezpečnostních důvodů přemístili Murzina do nově vykopaného bunkru pod stájemi. „To už to všude vypalovali. Chodily kontroly, asi to kdosi udal, tak vykopali pod korytem bunkr a u koryta stála uvázaná jalovice. Gestapáci tam měli vlčáka a on je vedl rovnou do toho chléva, a jak ten vlčák přišel, jalovice se lekla a nakopla ho. Pes se lekl také a utekl. To je zachránilo,“ líčí pamětník osudové vteřiny, které málem stály jeho rodiče život.

Murzin se zotavoval rychle. Spolu s ním přijelo na Pokojku děvče, které jej ošetřovalo. „Jmenovala se Naďa. Mamka s ní chodívala do vsi do obchodu a Němci se jí ptali, kdo to je. Tak mamka pravila: ,To je moja sestra!´“ Setkání s D. B. Murzinem přivedlo Pavlova otce k partyzánům. Spolu se svými dvěma bratry, Josefem a Slávkem, se aktivně zapojili do diverzních akcí. Vyhazovali do vzduchu mosty, přepadávali německé hlídky a vlaky. „Přišli tam dva špicli a ptali se, jestli tam jsou partyzáni. Táta s bratry je odhalili, tak je dovedli do hor a tam je zastřelili,“ vypráví Pavel Řezníček. Všichni tři partyzánští bratři se v pořádku dočkali konce války.

Sama v bunkru

Těžký osud pak postihl pamětníkovu maminku Vlastu. Poté, co se Murzin vyléčil ze zranění a odešel z Pokojky, zůstala na pasekách sama. Její manžel spolu s bratry odjeli do Ústí u Vsetína, kde měli zlikvidovat železniční most. To už bylo v době, kdy nacisté jako odvetu proti partyzánům chystali vypálení Prlova a přilehlých osad. Celý kraj se hemžil německými hlídkami a Věra Řezníčková dostala strach. Ukryla se ve vykopaném bunkru po Murzinovi, kde prožila noc natolik mrazivou, že to nezůstalo bez následků - na část těla ochrnula. Jak velký asi strach musela mít žena v opuštěném bunkru, že raději volila možné umrznutí, než aby se v teple domova vystavila případnému dopadení, si lze dnes jen těžko představit.

Mamka moja

Živou osobní vzpomínku má Pavel Řezníček na to, když se v padesátých letech D. B. Murzin vrátil do Československa, aby se setkal s Pavlovým otcem, jemuž za mnohé vděčil. „Murzin v poválečných letech jezdíval za tátou. Raz přijel na Vsetín a babička se to dozvěděla. On, jak byl na tom nádraží a viděl ju, raz všechny odstrčil a drapl ju kolem krku: ,Mamka moja, ty si tu!´“ vypravuje Pavel Řezníček. Po válce ještě Pavlův otec chvíli hospodařil na pasekách, ale pak se rozhodl, že se rodina odstěhuje. Chalupu, co měli na Pokojce, doslova rozebral a po kusech převezl do Seninky, kde ji celou znovu postavil. Nedlouho poté od rodiny kvůli jiné ženě odešel.

Taký byl život, tvrdý

Pavel Řezníček vyrůstal v Senince s ochrnutou maminkou a babičkou, která se o ni starala. Po základní škole se vyučil zedníkem, jeho životní láskou však byli koně. „Zedníka jsem nedělal, koně mě bavili. Otec měl koňa, tak mňa to bavilo. Napřed jsem jezdil v JZD. Koní jsem míval i dvacet šest sám na starost, sváželi jsme seno, obilí, orali zemáky. Hrabávalo se s koňskou hrabačkou. Pak jsem dělal patnáct roků soukromě sám v lese. Stahoval jsem klády, dodneška se to tak dělá. Nadělal jsem se dost. Přitom jsem si postavil barák. Pomalu, sám, jen s tátou a bráchou. Taký byl život, tvrdý,“ vypravuje Pavel Řezníček. 

Události, jež za vlády komunismu drtily lidskou svobodu, nijak nereflektuje. Když do Československa vstoupily v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy, pracoval zrovna v jednotném zemědělském družstvu. „Dopoledne jsme se na to dívali v televizi. Přišel předseda a říká: ,Běžte radši na pole, toto nám nic nepomůže.‘ Nijak se nás to nedotklo. Pocity všelijaké, jestli to muselo být, nebo nemuselo, dodnes nevím,“ vzpomíná Pavel Řezníček a dodává k tomu: „Táta byl komunista a já taky. Byl jsem o tom přesvědčený a jsem dodnes. V Senince jich bylo hodně a já jsem jim chtěl dokázat, že nepřevleču kabát. Když je dobrý člověk, může být v jakékoli straně. Já jsem nikomu neublížil, ani za komunistů, ani nikdy. A to byste sa museli zeptat aj do dědiny, mám tam dobrou pověst.“