Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Révay (* 1933)

• narodil se v roce 1933 ve slovenských Mojmírovcích

• v roce 1947 se přestěhoval na Mostecko do Čech a naučil se jezdit na kole

• vzorem mu byl Jan Veselý a jeho knížka o cyklistice

• pracoval jako zámečník, pak jako normovač v Děčíně

• v roce 1951 závodil za cyklistický oddíl Kopisty, pak Nový Litvínov

• v letech 1953–1955 byl na vojně, rok strávil v Rudé hvězdě Praha, kde mohl trénovat

• po vojně vstoupil do cyklistického oddílu v Děčíně

• v roce 1958 se oženil a v letech 1960 a 1961 se manželům narodily dvě děti

• v roce 1958 se stal mistrem republiky, vyhrál závod Praha – Karlovy Vary – Praha

• v roce 1960 a 1961 se účastnil Závodu míru

• sportovní kariéru ukončil v roce 1962, aby se mohl věnovat rodině

• od roku 2010 žil v Letohradě

• bydlel tam i v roce 2023

Na kole se naučil jezdit v patnácti letech, když se s rodinou přestěhovali ze Slovenska do Čech. Práci měl vždycky na prvním místě, cyklistiku jako koníček. Přesto získal desítky pohárů a medailí z různých závodů. Později je rozdal, protože je odmítl oprašovat. Nechal si jen tři plechové poháry, které jsou dodnes nenápadným symbolem jeho píle a desetitisíců ujetých kilometrů.

Cyklistický závodník Rudolf Révay byl vždycky víc než vítěz spíš kamarád. Na kole jezdil proto, že ho to bavilo. Nebyl rychlý, byl vytrvalý. Neměl vrozený sportovní talent, měl obrovskou píli a vůli. V roce 1958 vyhrál nejtěžší československý jednoetapový závod Praha – Karlovy Vary – Praha. V roce 1960 se umístil na devatenáctém místě Závodu míru. Snad tomu napomohla i zimní příprava v Egyptě, kde se čtyři českoslovenští reprezentanti chystali na obtížný závod, a bydleli tam přitom v káhirském apartmá prezidenta Masaryka.

O dva roky později se cyklistické kariéry vzdal, protože se chtěl věnovat rodině. Většinu života strávil v Děčíně. Vyučený zámečník pro Ústřední dílny Komořany si později doplnil vzdělání, aby mohl dělat normovače v Severočeských elektrotechnických závodech Děčín. „Žádný velký úspěch nemám,“ podotýká skromně. „Cyklistika pro mě byla potěšením z pohybu. Spíš jsem tam byl proto, abych rychlejším klukům pomohl do cíle. Jel jsem vždycky pro kolektiv. Věděl jsem, že v Závodu míru nemohu vyhrát žádnou etapu, protože na rovině jsem nemohl vyhrát. Ostatní kluci byli prostě lepší.“

V rodné obci sídlilo Hitlerjugend

Rudolf Révay se narodil 11. května 1933 v Urminu na Slovensku. Obec nedaleko Nitry se v roce 1948 přejmenovala na Mojmírovce. Rodiče měli kousek zahrady, sad a pole, chovali prasata, husy, kachny. Vedle toho chodili pracovat k místnímu sedlákovi. „Ve škole nás učili chytat ptáčky do otevřené klícky. Přes zimu jsme se o ně starali a na jaře je zase vypustili do přírody. Jednou jsem si nachytal několik stehlíků. Když jsem na jaře otevřel klícku, jeden neodletěl, a zůstal u mě,“ vzpomíná pamětník na dětství.

Z války si Rudolf Révay vzpomíná na rozlehlý statek v Urminu, který obsadili němečtí vojáci a chlapci z Hitlerjugend. „Oni byli za plotem, nemohli sami ven. Ale když jsme šli kolem na pole, tak na nás hrozili noži.“ Koncem války slyšel v obci střelbu prchajících Němců. Hned druhé ráno už tam byli Sověti. „Usadili se na velkostatku po jednom statkáři. Měli tam plno munice a nevadilo jim, že tam my kluci chodíme. Jednou jsme tam našli malou bombičku. Měla vrtulku a viselo to na šňůrce, tak jsme to namačkali, a ono to vybouchlo. Dva kluci byli zranění, mně se nic nestalo,“ říká pamětník.

Po válce odešel otec Štefan Révay (1912–1983) do Čech, aby prací v dolech na Mostecku vydělal peníze na opravu střechy domu. Rudolf s matkou Terezií (1907–1983) za otcem přijeli v roce 1947, když dokončil měšťanskou školu. Rodina se usadila v Souši u Mostu.

Závodit začal podle knížky Jana Veselého

V Čechách se začal učit provozním zámečníkem pro Ústřední dílny Komořany. Otec mu tehdy pořídil starší kolo. Rudolf do té doby na kole neuměl vůbec jezdit, ale brzy se udržel v sedle. Na bicyklu dojížděl do učení. Ve velkém učňovském středisku probíhala výuka řady oborů. Rudolf se tam potkal třeba s fotbalistou Josefem Masopustem, který se tam také učil. V roce 1962 se stal vicemistrem světa a získal Zlatou kopačku pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

„Na hřišti jsme spolu kopali fotbal. Byla legrace. Masopust mi říkával, že mě nechce do družstva, protože nahrávku odkopnu, kam nemám,“ popisuje pamětník. Rudolfova přednost byla vytrvalost, a tak ho chytla cyklistika místo fotbalu. Tři roky dojížděl do učiliště a na kole trénoval i doma.

Když otec viděl, že syn jezdí denně minimálně deset kilometrů, kolo mu vylepšil, takže měl bicykl s jedním převodem. Důležitým momentem v jeho životě byla kniha od Jana Veselého o cyklistice, která se mu tehdy dostala do rukou. „Nalistoval jsem tam stránku, kde popisuje, že vyhrál závod na dvacet kilometrů za třicet dva minut. Tak jsem si tam u nás našel podobný okruh. Jezdil jsem tam a porovnával svůj čas s časem Jana Veselého,“ uvádí pamětník. Tak začal pozdější československý reprezentant závodit – sám se sebou a s časem. A postupně svou výkonnost zlepšoval.

Do profesního klubu ho přivedl Jiří Punčochář, který ho jednou potkal na okruhu a jeli kus společně. Rudolf Révay na to vzpomíná: „Měl pěkné sportovní kolo. Říkal mi, že jsem docela dobrý, a jestli nechci jít do sportovního oddílu do Kopist. Tak jsem šel. Táta mi v roce 1951 koupil Favorita a Jirka mně pomohl dát dohromady kolo na galuskách. Do té doby jsem jezdil na pláštích.“ Rudolf začal víc trénovat, účastnil se za Kopisty a pak za Jiskru Litvínov oddílových přeborů, které většinou vyhrával.

Na Slovensko si pro něj přišla policie

Když se Rudolf vyučil, odevzdali Révayovi v Souši byt a v roce 1952 se přestěhovali zpět na Slovensko. Za dva týdny ale za Rudolfem do Mojmírovců přijela Veřejná bezpečnost s výzvou, aby se vrátil zpět do Čech, protože tam má pracovní poměr v Ústředních dílnách Komořany, pro které se vyučil. Rudolf se tedy vrátil. Chodil do práce, a protože neměl kde, bydlel u rodičů Jiřího Punčocháře.

Narukoval v roce 1953 do Mladé Boleslavi k vojsku Ministerstva vnitra. Tam dělal vojenský řidičák, ale nakonec auto nedostal, protože ho přeřadili k pěšákům do Prahy, a zařadili ho do reprezentace na Závod míru. Dopoledne měl běžný vojenský výcvik, střelbu minometem, odpoledne trénoval. „Jednou mě tam potkal major Stoklasa. Ptal se, jak trénuji. Já mu řekl, že na trénink mám dvě hodiny denně. On se podivil a zařídil, že jsem mohl trénovat celé odpoledne. Ve Vršovicích jsem najel na silnici do Tábora a vracel se zpátky,“ popisuje pamětník.

Po roce základní vojenské služby Rudolfa přeřadili do sportovního střediska Rudá hvězda, které sídlilo ve Stromovce v Praze. Tam se potkával s vrcholovými sportovci všeho druhu – boxery, atlety, cyklisty. Občas se dal do řeči s Danou Zátopkovou, která tam trénovala. „Jednou jsme tam seděli na verandě a poslouchali jsme Emila Zátopka, jak vyprávěl své příhody ze závodů.“ Když Rudolfovi končila povinná vojenská služba, nabídl mu velitel, že by mohl na vojně zůstat, ale musel by si dodělat školu kriminalistiky. Jemu však vojenské prostředí nebylo příjemné, cítil se tam svázaný. „Odmítl jsem to, i když tam byli kamarádi Kubr a Novák. Pak mi vyčetli, že jsem tam nechtěl zůstat. Počítali se mnou, že tam potáhnu cyklistický oddíl. Posléze cyklistický oddíl v Rudé hvězdě opravdu zrušili.“

Udělali z něj normovače

Po vojně v roce 1955 se Rudolf Révay vrátil do Děčína, kde mu vedoucí cyklistického oddílu nabídl členství u nich. Pracoval tam na opravách elektroměrů v Severočeských elektrotechnických závodech jako provozní zámečník. Bydlel ve svobodárně s Oldřichem Procházkou, se kterým také závodil na kole. V Děčíně poznal svou manželku Martu (1936–2014), se kterou se v roce 1958 oženil. Celý život pracovala jako učitelka prvních tříd na základních školách.

Když v zaměstnání zjistili, že se vyzná ve výkonových normách, z cejchovny ho přeřadili na normovače, takže si pak doplnil střední vzdělání. V letech 1977–1980 ještě dálkově studoval Kurs trenéra cyklistiky na Fakultě tělesné výchovy Univerzity Karlovy. Na tomto místě pracoval až do důchodu v roce 1993. 

V cyklistické reprezentaci byl Rudolf Révay od roku 1956, kdy odjel jako náhradník na první soustředění. Veškeré závody byly přípravou na Závod míru. Ať už to byl závod kolem Slovenska, tisíc dvě stě kilometrů dlouhý etapový závod z Chebu do Chebu, nebo sedm hodin dřiny na 262 kilometrech kopcovité trati Praha – Karlovy Vary – Praha a mnoho dalších.

V zimě trénoval na trenažéru ve sklepě

Rudolf Révay byl jako vytrvalec nejlepší byl v kopcích. Závody obvykle nevyhrával, ale vždycky dojel v první skupině na předních místech. Tímto způsobem se stal mistrem republiky v roce 1958. Všestranná příprava na soustředění v Brně tehdy zahrnovala i kácení stromů v lese. Právě v Brně Rudolfa Révaye vybrali na závody kolem Egypta.

V lednu 1960 stanuli čtyři závodníci v káhirském hotelu, v apartmá prezidenta Masaryka. Připravit se přes zimu na závody bylo kvůli sněhu v Československu náročné. Proto si Rudolf sestrojil doma v uhelném sklepě trenažér. A pomohlo to. „První etapu jsem v Egyptě ujel s třemi Němci. Měli jsme náskok devět minut. Ale sám jsem je neuhlídal, takže jsem skončil čtvrtý. Nejvíc mě ale mrzelo, že mi trenér Kněžourek nedovolil Němce střídat. To mi bylo trapné. Oddřeli celou cestu sami, já jel v háku,“ vypráví. Domů tehdy přivezl plný kufr pomerančů, které se tehdy v Československu nedaly takřka sehnat.

Rudolf měl zdravotní problémy s trávením, a tak Závod míru jel až v roce 1960. Klání cyklistů na trati mezi hlavními městy východoevropských států Praha–Varšava–Berlín začínalo v květnu, mělo třináct etap a celkovou délku 2 290 kilometrů. V pelotonu bylo tehdy šest československých závodníků – Křivka, Malten, Hasman, Renner, Mareš, Révay. Rudolf Révay byl z nich nejlepší – umístil se na devatenáctém místě. A Závod míru jel i v roce 1961. V sedmé etapě se tehdy utrhla pětice závodníků a předjela o pět minut peloton. Rudolf Révay skončil v této etapě pátý. První Erich Hagen o svém československém soupeři v tisku prohlásil: „Výborně se mi jelo s Révayem. Ten dovede ale dělat!“

Vytrvalost se dá natrénovat, rychlost ne

Pamětník vzpomíná i na závod Praha – Karlovy Vary – Praha v roce 1961. „Ten den nebyl Malten v kondici. Ujel jsem mu do kopce a nahoře jsem na něj počkal a vzal ho do háku. Jeli jsme společně asi deset kilometrů v háku, takže si odpočinul, najedl se, zotavil nohy a překonal krizi. Když jsem viděl, že za námi jedou autem novináři, tak jsem ho nechal předjet, aby ho ‚nezdrbli‘,“ vypráví s úsměvem pamětník a dodává, že ve sportu je důležité se nelitovat.

Na kole jezdil z Kolína až do Břeclavi, z Břeclavi na Slovensko k rodičům a zpátky. Neměl výjimečný talent, což nahrazoval pílí. Hodně jezdil, a tak se vyjezdil. Sám říká, že vytrvalost se dá natrénovat, ale rychlost ne. Při přípravě na Závod míru v březnu 1960 v Klánovicích se mu narodila dcera Jana, o rok a půl později syn Rudolf. V roce 1962 se vzdal reprezentace, aby se mohl věnovat víc dětem a manželce. Rodina pro něj byla důležitější.  

Pozval si mě synův učitel

Koncem 70. let vstoupil Rudolf Révay do KSČ – kvůli práci a aby nepřitížil synovi. „Když dokončoval střední školu, pozval si mě jeho učitel a naznačil mi, že synova vysokoškolská budoucnost je nejistá, pokud nejsem ve straně,“ vypráví pamětník. V roce 2010 se přestěhoval se svou paní do Letohradu, aby pomáhali nemocnému tchánovi. Řadu let dávali také s manželkou rodinné zázemí malému pravnukovi. Když v roce 2014 Marta Révayová zemřela, staral se o něj dál sám.

Kamarádský sportovec, který se nevzdává, uzavírá své vyprávění pro Paměť národa poselstvím: „Bez sportu bych nemohl žít ani teď. Už mi neslouží nohy, jak bych chtěl, ale stále se hýbu. Jezdím po Letohradu na koloběžce, trénuji na rotopedu. Snažím se poslouchat doktory, ale hýbat se musím. A mladé generaci bych vzkázal, ať se pohybuje na čerstvém vzduchu a slušně se chová ke starším lidem.“