Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V naprosté tmě se najednou něco otevřelo a zalilo nás prudké světlo. Stáli jsme na schůdkách jugoslávské celnice
narozen 1. prosince 1934 v Ostravě, je synem armádního důstojníka Alfréda Ressela
po okupaci Československa rodina odešla přes Jugoslávii do Francie
cesta torpédoborcem do Anglie
v letech 1940–1945 Resselovi žili v Londýně a ve vesnici Bunbury u Chesteru
v roce 1944 otec odešel do 1. československého armádního sboru v SSSR, bratr narukoval do československé jednotky ve Velké Británii
v roce 1945 se rodina vrátila do ČSR
otec byl v 50. letech vyhozen z armády
studium na Akademii výtvarných umění
pamětník je významný český malíř, autor dětských komiksů
Milan RESSEL
V naprosté tmě se najednou něco otevřelo a zalilo nás prudké světlo. Stáli jsme na schůdkách jugoslávské celnice
Známý český malíř a ilustrátor komiksů Milan Ressel se narodil 1. prosince 1934 v Ostravě v rodině armádního důstojníka Alfréda Ressela. Po německé okupaci se otec, stejně jako mnozí další vojáci zklamaní pomnichovským vývojem, rozhodl, že odejde do zahraničí. Vzal s sebou i manželku a oba syny – staršího Freda a mladšího Milana.
Německá okupace
Milana tak čekala dlouhá a namáhavá cesta kvůli událostem, kterým tehdy ještě moc nerozuměl. „Mě nechávali v nevědomosti – rodiče i bratr. Když přišli Němci, tak mně to přímo nikdo neřekl.“ Milan v této souvislosti vzpomíná na jednu událost, která se ho dotkla. Z okna jejich bytu v domě za budovou generálního štábu bylo vidět věžovitý dům s reliéfem státního znaku. „Já jsem se na toho lvíčka vždycky díval. Jednou jsem přišel k oknu a oni mi ho otloukali. Tak jsem tam brečel za záclonou. To byly takové znaky okupace.“
Odchod do emigrace
Přiblížil se odjezd, o kterém však Milanovi nikdo nic neřekl. „Tatínek pálil dokumenty a bratr mu pomáhal.“Štědrý den 1939 oslavili Resselovi ještě v Praze. Milan vzpomíná především na jeden dárek, ze kterého měl obrovskou radost. „To bylo červené plechové autíčko, natahovací.“
Začátkem roku 1940 odjeli Resselovi na Moravu. Otec získal přes několik známých kontakt na učitele Jakoše, ke kterému rodina zamířila. „Jakošovi nás velice dobře přijali, ale já jsem nevěděl, proč tam jsme. Vím, že byla opravdu krutá zima.“ Potom Resselovi pokračovali dále na Slovensko do Myjavy. Své milované autíčko musel Milan nechat u Jakošů. „To jsem strašně obrečel. Ještě k tomu nás navlekli do odložených věcí od Jakošů, protože jsme byli jako dřevorubci, taková rodina dřevorubců.“
V Myjavě měli rodiče kontakt na místního faráře. „Mamince jsem hned říkal: ,Má stejný koberec jako my.‘ Tam jsme přespali. Naši byli skromní a nechtěli moc otravovat. Farář se ptal: ,Jedli jste?‘ –,Jedli jsme, děkujeme.‘– ,Chlapečku, jedli jste?‘A já jsem prý řekl: ,Jedli, ale málo.‘“
Na další cestu si Milan Ressel vzpomíná jen matně. Autem byli za hluboké noci odvezeni na železniční stanici, kde ve chlévě s ustájenými kravami čekali na rychlík do Budapešti. „Pak jsme sedli do vlaku a já jsem strašně rychle usínal. Naši mi řekli, abych nemluvil, až se probudím. S tím jsem usnul. (…) Ráno jsem se probudil, už jsme se blížili k Budapešti. Maminka mluvila maďarsky, to byla velká výhoda. Tatínek říkal jen igen, igen. Maminka, když bylo potřeba, tak zachraňovala situaci. Já jsem se do toho vzbudil. Byli jsme ilegálně v cizí zemi a naši byli nervózní, co ten blbeček malý asi řekne. Blbeček to naštěstí vyřešil dobře. Rozhlédl jsem se, a když jsem viděl ty lidi, zavřel jsem oči a zase jsem se přitulil k našim. Tak jsme se dostali do Budapešti.“
Resselovi pak ve skupině přibližně dvaceti československých uprchlíků pokračovali k maďarsko-jugoslávské hranici. Jako rodina byli výjimkou mezi jednotlivci. „Šli jsme dlouhý kus cesty pěšky. Zase za hluboké noci a za velkých mrazů. Bylo tam dokonce i hodně sněhu, takže já jsem často nestačil a tatínek mě musel vzít na ramena. Bylo mi ho líto, jak usilovně oddychoval.“
Na hranici narazili na dva maďarské celníky. „Tam bylo dlouhé vyjednávání, oni byli naštěstí opilí a chtěli peníze. Tam byl pro mě hrdinou brácha, protože vytáhl z kapsy nějaké papírky a oni si je vzali. To u mě silně zabodoval.“Ostatní členové výpravy se mezitím vytratili do tmy. Otec rozhodl, že rodina musí ve vhodný okamžik zmizet a tak se také stalo. „Představte si, v té strašné tmě se najednou něco rozevře a oslní vás prudké světlo. Stáli jsme na schůdkách jugoslávské celnice. Takže šup do tepla.“ Na celnici Resselovi přespali. „Ráno jsem se probudil. Byl krásný den a svítilo sluníčko. Ležím v posteli, je mi krásně teplo.“ K Milanovi přišel celník a hrál mu na housle. „Díval se na mě a já jsem si říkal: ,Ježíšmarjá, on hraje kvůli mně. Proč?‘ Byl jsem naměkko.“
Milan se s rodiči a bratrem dostal až do Bělehradu. Zde se ubytovali u jugoslávského důstojníka Nikoliće. „Tam nás tatínek opustil. Připojil se k jednotce, která odjela vlakem přes Střední východ. My jsme tam zůstali asi půl roku.“ Matka s oběma syny pak odjela lodí ze Splitu do Marseille ve Francii, kde již otec sloužil v Agde. „Tam jsme prožili celkem hezké chvíle. Dostal jsem autíčko a další dárky. Snažili se mě zabavit, abych neblbnul.“
Cesta do Anglie
Po pádu Francie, koncem června 1940, musela rodina odjet do Velké Británie. Nalodění na britský torpédoborec probíhalo v přístavu Sète. Z jeho paluby Milan sledoval okolí. „Na druhé straně bylo další molo, kde kotvila další loď. Viděl jsem, že to je taky torpédoborec. Nevím, jak jsem na to přišel, ale byl to skutečně tříkomínový francouzský torpédoborec. Ti námořníci byli opřeni o zábradlí, na hlavách měli tmavé čepice s červenou bambulí a smáli se. Jak jsem si tu loď prohlížel, tak jsem najednou uviděl, že mají torpédové roury na palubě otočené směrem k nám. Bylo to děsné, to si pamatuju.“
Torpédoborec však v pořádku vyplul a připojil se ke konvoji dalších britských lodí. Milanovi se cesta líbila. „Rodinám přidělili kabiny na horní palubě. Na střeše té naší byla hlídka s kulometem. Maminka mi později říkala, že v noci nemohla spát – a nebylo to jen horkem. Slyšela, jak tam nahoru přišel velitel a říkal námořníkům, že je ponorkové nebezpečí a že kdyby náhodou k něčemu došlo, musí být nemilosrdní a mlátit to hlava nehlava. Chudák maminka tu noc už neusnula.“ Při zastávce v Gibraltaru spatřil Milan legendární britský křižník HMS Hood a z cesty do Anglie mu ještě utkvěla vzpomínka na to, jak mu do moře uletěla čepice. „Možná poprvé jsem si uvědomil, že prostě něco zmizí navždy.“
Život ve Velké Británii
Začátkem července 1940 Resselovi dorazili do Liverpoolu. „Z Liverpoolu si toho moc nepamatuju. Vím, že jsem brečel, když jsme nastoupili do autobusu, protože průvodčí byli v bílém, a já myslel, že jsou to doktoři.“ Rodina v Liverpoolu pravděpodobně strávila nějaký čas a potom odjela do Londýna, kde dostala ubytování v Dulwichi. „V tom domku bydlel Emil Strankmüller, což byl tátův velký kamarád z doby před válkou.“
Do Londýna Resselovi přijeli v době bitvy o Anglii a Milan zažil bombardování města. „Teď byly nálety a my jsme chodili do undershelters. Víte, jak takový kryt vypadal? Plechy, a přes ně se nahrnula zemina. Naši mi koupili krásnou hračku, model Dinky Toys, což jsou odlitky skutečných tanků, letadel a nejrůznějších vozidel. Můj tank měl pásy, které se posouvaly. Když jsme si hráli, dělali jsme si v té hlíně silnice a dostali jsme vynadáno, že zeslabujeme kryt. Ten kryt byl dobrý tak na střepiny, ale na nic jiného.“
Nebe nad Londýnem v noci ozařoval oheň z hořících doků na Temži. „Doky hořely pořád. Němci na Londýn sypali další a další pumy.“ Lidé tak museli přespávat v chatrných krytech. „Jednoho rána jsme se vzbudili a nebylo tam okno. Všechno bylovymlácené, protože poblíž dopadla velká puma.“
Po velkém náletu, kdy byli Resselovi nějaký čas provizorně ubytováni v metru, odjeli k manželům Vickersovým do vesnice Bunbury nedaleko Chesteru. Paní Vickersová byla podle Milanových vzpomínek přísná, zatímco pan Vickers pro něho představoval typického Angličana. „Byl plný suchého anglického humoru, neplýtval jím, ale používal ho velice trefně.“ Náletům se však nevyhnul ani severozápad Anglie. Milan vzpomíná na jedno bombardování, při kterém němečtí piloti pravděpodobně zabloudili a v okolí shodili několik pum. V domě Vickersových se tehdy všichni schovali pod schody, třáslo se celé stavení.
Milanův bratr chodil do české školy v městečku Whitchurch u Chesteru. Později se rodina vrátila do Londýna. „Já jsem nejdříve chodil do soukromé školy v londýnské čtvrti Edgware. Pak jsem tam navštěvoval normální školu.“ Život již byl klidnější, ale Milan přesto i zde zažil drama. Nedaleko jejich bydliště stála továrna na letecké motory, kam jezdila nákladní auta, a tak bylo v okolí dost hlučno. „Představte si, najednou slyšíte ve změti ostatních zvuků typický zvuk střely V1. Nechtělo se mi věřit, že to je ona.“ I matka, která právě něco vařila, se zdráhala uvěřit, že Milan slyší raketu, ale nakonec spolu odešli do krytu. Střela V1 dopadla o tři nebo čtyři kilometry dál.
Milanův bratr Fred v roce 1944 narukoval do armády a později se zúčastnil obléhání francouzského přístavu Dunkerque. Jejich otec se chtěl vrátit do Československa a přidat se ke Slovenskému národnímu povstání. Nakonec ale odcestoval do Sovětského svazu, kde se připojil jako velitel dělostřelectva k 1. československému armádnímu sboru. „Jednou jsme byli ve městě. Přišli jsme na stanici podzemní dráhy, a když jsme stáli na peronu, maminka mi řekla: ,Milánku, tatínek dnes pojede někam jinam.‘ Tak jsme se s tátou rozloučili. My jsme tam zůstali stát, on vstoupil do vlaku metra a odjel na Východ. Takhle to udělal, aby to bylo trochu méně bolestné. Ale bezbolestné to rozloučení samozřejmě nebylo.“S otcem si potom Milan až do konce války dopisoval.
Po válce otec přijel za rodinou do Británie. „Neohlásil se. Říkal, že šel u nás v Edgware schválně pomalu. Chtěl si to vychutnat.“ Do Československa se rodina vrátila letecky v létě 1945. Praha Milanovi připadala oproti Londýnu šedivá. „Na letišti ještě byly vraky německých aeroplánů.“
Otcův život po válce
Po návratu do vlasti zůstal otec v armádě, ale na začátku 50. let ho vyhodili. „Tatínek potom udělal silné gesto. Řekl bych, že chtěl zachránit naše bydlení, a tak šel do ostravských dolů a strávil tam asi rok a půl.“Posléze se vrátil do Prahy a stal se podnikovým právníkem v automobilových opravnách. „Zanedlouho se z něj stal ředitel.“ Podnik však zanikl a otec přešel do reklamní firmy sídlící na Václavském náměstí v Praze. I tam se vypracoval až do nejvyšší funkce.
V důchodu se Alfréd Ressel věnoval zahrádce a dělal průvodce na zámcích. Milan mu navrhl, aby sepsal své paměti, a když ho konečně přemluvil, zařídil mu přes svou známou publikaci článku o dělostřelecké palbě u Jasla. Článek se otci povedl a v novinách měl úspěch. Nakonec se nechal přesvědčit, aby své vzpomínky sepsal v knize Mé cesty válkou. Publikace vyšla nejen česky, ale také slovensky a rusky. „I když se tehdy z politických důvodů nedalo napsat všechno, jsem moc rád, že ta kniha vyšla.“ Historik Jindřich Chalupecký dokonce doporučoval napsat dvě verze knihy – jednu pravdivou, jednu upravenou.
Výtvarná tvorba Milana Ressela
Již za války Milan často maloval. Zachycoval události, které slyšel při poslechu zpráv v rozhlase. Výtvarné nadání zdědil po otci, který se však v mládí rozhodl pro vojenskou dráhu. Milan se chtěl umění věnovat i po návratu do Československa, a proto vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu. „Bohužel musím říct, že když se ředitel školy dozvěděl, že tatínka vyhodili z armády, tak se ke mně začal chovat dost ošklivě.“Maturitu však Milan zvládl dobře a v roce 1953 začal studovat na Akademii výtvarných umění (AVU). Dostat se na prestižní školu nebylo jednoduché, protože mu nedali doporučení ke studiu. Svazáci Milana navrhli alespoň jako náhradníka, a nakonec byl na Akademii přece jen přijat. Studoval u profesorů Miloslava Holého, Karla Součka a Karla Mináře.
Po absolvování AVU Milan absolvoval v 27 letech základní vojenskou službu v armádním studiu. „Do té doby se malovaly takové ty heroické výjevy. Já jsem je ale neměl rád. Chtěl jsem vojáčky dělat jinak, chtěl jsem to pojímat trochu jako dřinu. Když vidíte zblízka tanky, tu bezcitnou, hrubou techniku, je voják proti těm plechům a brnění takový chudáček.“Podobný pohled uplatňoval i ve své další tvorbě. Pro jeho obrazy jsou charakteristické střety techniky a přírody, člověka a civilizace.
Začátkem 70. let se Milanovi příliš nedařilo autorsky se prosadit. Obcházel různé redakce a nabízel svou tvorbu. „Přišel jsem do [dětského časopisu] Ohníček, kde byl šéfredaktorem Jiří Binek. Nevím proč, ale prostě se mu to zalíbilo a řekl: ,Heleďte, něco bychom mohli udělat.‘ Takže jsme se dali dohromady a šli za Ludvíkem Součkem. Tak začala naše spolupráce na Desetiokém, Krakenovi (komiksy – pozn. autora) a podobných věcech.“ Milan v 70. letech nakreslil řadu dětských komiksů nejen pro Ohníček, ale i pro další populární dětský časopis ABC. Věnoval se také restaurování.
Dnes Milan žije ve Středoklukách u Prahy a stále maluje. Uvažuje o nakreslení komiksu, který by zachytil jeho cestu z protektorátu do Anglie.
Podle nahrávky Martina Reichla pro Post Bellum v roce 2013 zpracoval Vladimír Kadlec.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vladimír Kadlec)