Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Řešátková (* 1947)

• narozena 9. září 1947 v Praze jako Bohumila Řimnáčová

• se sportovní gymnastikou začala v 11 letech

• trénovali ji olympijská vítězka Eva Bosáková a Vladimír Prorok, Jaroslava Matlochová a Hana Růžičková-Vorlíčková

• na olympijských hrách 1964 v Tokiu byla jako náhradnice

• na mistrovství světa 1966 v německém Dortmundu získala s družstvem zlatou medaili

• s družstvem vyhrála v roce 1967 předolympijské závody v Mexiku, na bradlech skončila druhá

• okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy ji 21. srpna 1968 zastihla na předolympijské přípravě v Šumperku

• na olympiádě v Mexiku 1968 vybojovala s družstvem stříbrnou medaili, na bradlech byla čtvrtá, v prostných pátá

• na mistrovství světa 1970 v Lublani skončila s družstvem třetí

• na olympiádě 1972 v Mnichově byla jako náhradnice

• po ukončení gymnastické kariéry se věnovala ve volném čase jazz gymnastice, modernímu tanci a sportování s manželem

• vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze a získala trenérskou první třídu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

• zasloužila se o rozvoj českého sportovního aerobiku a o vznik Sportovně kulturního centra v Ondřejově

• s manželem Janem Řešátkem vychovali čtyři děti

• v roce 2022 žila v Ondřejově

Dvakrát v životě se dostala do obrovských tlačenic. Jednou ji zaplavil strach, podruhé euforie. Bohumila Řešátková, za svobodna Řimnáčová, jedna z hlavních postav zlatého období československé sportovní gymnastiky, zažila davovou psychózu na olympiádě v Mexiku 1968.

Souvisela nejen se sportem, ale také s politikou. Její reprezentační kolegyně Věra Čáslavská, hvězda olympiády a symbol odporu proti okupaci Československa Sovětským svazem, se v Mexiku rozhodla vdát za atleta Josefa Odložila.

„Jejich svatba nás překvapila a těšili jsme se na ni. Věra v Mexiku získala maximum fanoušků, jenom vyjet z olympijské vesnice bylo nad lidské možnosti. Její obdivovatelé se věšeli na auta,“ vzpomíná Bohumila Řešátková. Na olympiádě 1968 se stala po Věře Čáslavské druhou nejlepší československou sportovní gymnastkou, ke stříbru ze soutěže družstev přidala čtvrté místo na bradlech, páté v prostných a sedmé ve čtyřboji.

Při svatbě Věry Čáslavské se bála o život

Věra Čáslavská vybojovala v Mexiku zlaté medaile ve víceboji, v prostných, na bradlech a na přeskoku a stříbrné medaile v družstvech a na kladině. Zpráva o její svatbě v katedrále v Mexiko City vzbudila ohromný poprask.

„Nejdříve jsme jeli na naše velvyslanectví, už tam byla hlava na hlavě. Pak jsme pokračovali do katedrály. Ještěže tam tehdy byla diskařka Olga Fikotová-Connollyová s diskařem Ludvíkem Daňkem, kteří dělali uličku, aby se svatebčani dostali do sakristie,“ popisuje Bohumila Řešátková. „U katedrály stálo lešení, lidi se na něj navěsili a lezli po stěnách. Měla jsem strach z tlačenice, poprvé jsem se bála o život, takže atmosféru krásné svatby jsem si tolik neužila. Pořadatelé nechtěli, aby se něco zlého stalo, když jsme odjížděli zpátky. Tak jsme čekali hodinu nebo ještě déle v sakristii dole pod katedrálou, než se diváci trochu uklidní a zmizí.“

Když se gymnastky vrátily z Mexika domů, čekala je velká sláva na Pražském hradě, kde jim blahopřáli prezident Ludvík Svoboda, generální tajemník ÚV KSČ Alexandr Dubček, předseda vlády Oldřich Černík a předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský. V příštím roce však museli všichni ve svých funkcích skončit a vystřídali je konzervativní komunisté, přisluhovači sovětských okupantů. Československo se na dalších dvacet let vrátilo do bezútěšné totality.

V tlačenici na Václaváku strach neměla

„Demokracii jsme si mohli vychutnat na soutěžích v západní Evropě, ale doma jsme si zase museli zvyknout na přistřižená křidélka,“ upozorňuje Bohumila Řešátková. „V roce 1969 na mne vyvíjeli velký politický tlak, abych vstoupila do Socialistického svazu mládeže (SSM). Vyhrožovali, že když řeknu ne, tak skončím v reprezentaci. Život bez gymnastiky jsem si nedovedla představit, na tréninky jsem chodila dva měsíce s brekem. Nakonec jsem do SSM šla, ale spíše jen na oko, protože jsem nechodila na žádné schůze ani na akce. Nebyla jsem tak statečná a hrdá jako Věra Čáslavská, která si odporem k okupaci zničila život na hodně dlouho. Věru obdivuju, ale dodnes nevím, jestli jí to stálo za to.“

Když se v listopadu 1989 hroutil komunistický režim, chodila Bohumila Řešátková s manželem Janem na demonstrace na Václavské náměstí i na Letnou. Byla tam hlava na hlavě jako v Mexiku na svatbě Věry Čáslavské a Josefa Odložila.

„Ale z tlačenice jsem tentokrát vůbec žádný strach neměla. Nikdo se nestrkal, mezi lidmi vládla sounáležitost, zima nezima. Vyřvávali jsme hesla a byli jsme šťastní, že přijde změna,“ vypráví. „Na Letné jsme křičeli směrem k Hradu: ‚Podívej se, Gusto, jak je tady husto!‘ Když na tribuně vystoupil Alexandr Dubček, vzpomněla jsem si na setkání s ním po mexické olympiádě. Nesmírně jsem mu fandila. Jako průkopník začal v roce 1968 budovat něco, co se s velkým úsilím později podařilo.“

V dvoupokojovém bytě měli kladinu

Bohumila Řešátková se narodila 9. září 1947 v Praze manželům Bohumilovi a Zdeňce Řimnáčovým. Za tři roky přibyla k rodině druhá dcera Jaruška. Tatínek vedl obě děvčata ke sportu. „Udělal nám skládací nízkou kladinu a měli jsme ji v našem dvoupokojovém bytě. Měřila asi tři metry, široká byla jen osm centimetrů místo klasických deseti,“ dodává pamětnice. „Táta nám taky dal mezi dveře hrazdu.“

Ke sportovní gymnastice přešla z „umělecké“ v 11 letech poté, co v novinách vyšel inzerát, že se hledají pohybově talentovaná děvčata. „Vybrali nás šedesát a vznikla z nás prima parta,“ říká. Trénovali ji Vladimír Prorok a Eva Bosáková, olympijská vítězka a mistryně světa v gymnastice. V dalších letech Jaroslava Matlochová a Hana Růžičková-Vorlíčková.

Řimnáčovi bydleli na Pankráci poblíž parku Jezerka. Po základní škole začala Bohumila Řešátková studovat dvanáctiletku, tehdejší gymnázium. Už v patnácti se prosadila do československé juniorské reprezentace, v šestnácti do seniorské. Kombinaci střední školy a vrcholového sportu zvládala s hodně vyplazeným jazykem.

„Byla jsem hrozný dříč, na všech školách jsem měla jedničky, při maturitě, u státnic na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze i při studiu trenérské jedničky na Fakultě sportu a tělesné výchovy Univerzity Karlovy. No, hrůza hrůzoucí,“ prozrazuje Bohumila Řešátková. „Neuměla jsem si odpouštět. Není dobré, když je člověk na sebe moc tvrdý.“

Na dvanáctiletce vstávala většinou v šest hodin ráno a rychle do sebe nasoukala látku do školy. Ve škole se učila o přestávkách, během poslední přestávky seběhla ze třetího patra do jídelny a ve spěchu se naobědvala. Po vyučování mazala domů, vyměnila školní tašku za gymnastickou, naskočila do tramvaje a jela na čtyřhodinový trénink.

„Dvakrát týdně jsme měli masáž, takže jsem se zdržela ještě víc. Doma jsem se navečeřela a šla si lehnout,“ tvrdí. „Když jsem nastoupila na VŠCHT, tak si mě zavolal vedoucí katedry tělocviku pan Tráva a řekl: ‚Jestli se nebudete učit čtyři hodiny denně, tak školu neuděláte.‘ Tak jsem se prostě denně učila čtyři hodiny. Po roce denního studia jsem dělala VČHT večerně a přednášky byly dvakrát týdně od dvou hodin odpoledne skoro až do večera. Laboratoře tři týdny deset hodin denně a pak zase trénink.“

VŠCHT se studuje šest let, Bohumila Řešátková ji zvládla za osm. Rok vynechala kvůli reprezentační přípravě, rok kvůli narození dcery Bohunky.

Výhru na mistrovství světa slavily nad bonboniérou

Už v sedmnácti letech odcestovala na olympiádu roku 1964 v japonském Tokiu. „Tam jsem se na poslední chvíli dozvěděla, že budu jen náhradnice, i když jsem si myslela, že podle umístění na předolympijských závodech do družstva patřím. Ale řekli si: ‚Řimnáčová je mladá, postavíme místo ní Janu Kubičkovou. Připadalo mi to nespravedlivé, protože jsem ji porážela. Ale zmátořila jsem se, holkám jsem fandila, nosila jsem vlajku a radovala se z každého jejich úspěchu,“ poznamenává. „V Tokiu jsme bydlely na pokojích s plechovými skříňkami, ale měly jsme úžasnou společnou olympijskou jídelnu. Některé pokrmy jsem tam viděla poprvé. Byly tam různé zmrzliny, ale zakázali nám je jíst, protože z nich sportovci dostávali angíny. Tak jsme vymyslely fintu, lžičku se zmrzlinou jsme si dávaly do kávy.“

Československé gymnastky skončily v Tokiu druhé za Sovětkami. Za dva roky je ale už dokázaly porazit i s Bohumilou Řešátkovou na mistrovství světa v německém Dortmundu. „Vítězství mně přineslo famózní zážitek. Soutěž družstev byla napínavá až do posledního přeskoku Věry Čáslavské. Když perfektně zapíchla doskok, jásaly jsme, že jsme vyhrály. Zlatou medaili jsem oslavila s Jindrou Košťálovou, s kamarádkou a tréninkovou partnerkou. Koupily jsme bonboniéru a jedly jeden bonbón po druhém,“ svěřuje se.

Sladkosti měly jinak gymnastky zakázané. Bohumila Řešátková si díky přísnému stravovacímu režimu udržovala váhu kolem 55 kilogramů. Vysoká byla 164 centimetrů a patřila mezi nejkrásnější gymnastky na světě. „V časopisu Stadion dokonce psali, že bych se Sovětkou Družininou mohla soutěžit o titul miss gymnastiky,“ říká s úsměvem. Měla i vážné nápadníky ze zahraničí, ale žádný ji nezlákal k tomu, aby opustila republiku, rodiče a sestru.

Po okupaci měly rádia vedle nářadí

V roce 1967 se konaly předolympijské závody v Mexiku, kde československému družstvu scházela Věra Čáslavská. Přesto znovu porazilo Sovětský svaz a Bohumila Řešátková vybojovala druhé místo na bradlech. „Vážím si ho, protože na předolympijské hry poslaly všechny země své nejlepší gymnastky,“ upozorňuje.

Do závěrečné přípravy před olympijskými hrami 1968 v Mexiko City zasáhla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, jež zadusila takzvané pražské jaro – snahu o socialismus s lidskou tváří a demokratizaci totalitního režimu.

„Pražské jaro jsme velice silně vnímaly. Dvacátého prvního srpna 1968 jsme byly na předolympijském soustředění v Šumperku. Vždycky před olympiádou a mistrovstvím světa jsme trénovaly dvoufázově dva měsíce. V noci na dvacátého prvního srpna nás vzbudili, že v Šumperku jsou tanky. Myslely jsme, že si z nás dělají legraci, že je ve městě nějaké bojové cvičení,“ vzpomíná Bohumila Řešátková. „Nesměly jsme moc vycházet, jen Věra Čáslavská se šla podívat ven. Byly jsme zavřené v tělocvičně, měly jsme u nářadí tranzistorová rádia a sledovaly jsme všechny zprávy. Nevěděly jsme, co bude s národem, s olympijskými hrami. Pak za námi přišli, že Věra Čáslavská je v nebezpečí a půjde do vězení, protože podepsala Dva tisíce slov. Tak odešla do hor. A s ní i Jana Kubičková, část přípravy na olympiádu měly v lese.“

Nakonec sportovci z okupovaného Československa na olympiádu odletěli. Před cestou je pozvali na Pražský hrad nejvyšší státní a straničtí představitelé. „Předávali jsme jim květiny, povzbuzovali nás. Říkali nám, co se u nás děje, ale velice takticky, kdyby nás někdo nahrával. Setkání s nimi nás hodně posílilo, jako gymnastky jsme odjížděly do Mexika odhodlané a chtěly jsme Sovětky znovu porazit.“

Diváci jásali, chvěla jsem se a měla slzy v očích

Na olympiádě nevystupovala Bohumila Řešátková pouze jako gymnastka, ale i jako kadeřnice. Většinu ‚holek‘ načesala a nalakovala jim vlasy. „ Vizáž je pro gymnastky důležitá. Věra Čáslavská a Jana Kubičková si uvazovaly drdoly samy,“ prohlašuje.

Československo získalo na letní olympiádě 1968 třináct medailí, sedm zlatých, dvě stříbrné a čtyři bronzové. Mexiko však přineslo reprezentantům ještě něco navíc, na každém kroku je provázela solidarita s jejich okupovanou vlastí. „Zážitek z  nástupu na stadion při slavnostním zahájení olympiády se nedá popsat, měla jsem slzy v očích a chvěla jsem se,“ říká Bohumila Řešátková. „Diváci jásali, cítili jsme z nich obrovskou energii, ukazovali véčko, jakože zvítězíme. Protože u nás byli okupanti, každý nám fandil, tedy kromě pěti zemí, které nás v srpnu obsadily.“

Při soutěži družstev potkala reprezentantky smůla a skončily druhé. Udělaly sice na nářadích tři velké chyby jako Sovětky, ovšem dva nezdary je potkaly na bradlech. V každém týmu tehdy závodilo šest gymnastek, známka nejhorší z nich se škrtala. Sovětky si rozložily své tři chyby na různá nářadí, a proto se do jejich celkového výsledku nezapočítávaly známky ani jedné z chybujících gymnastek.

Prohru se Sovětkami v družstvech přehlušil ohňostroj čtyř zlatých medailí Věry Čáslavské v soutěži jednotlivkyň. Vybojovala ještě jedno stříbro. „V každé disciplíně jsme se dostaly do šestičlenného finále dvě nebo tři. Ale dalo se předpokládat, že když Věra získá skoro všechny zlaté medaile, tak rozhodčí na stupně vítězů už nepustí žádnou z nás,“ tvrdí Bohumila Řešátková. „Po povinných sestavách jsem byla na bradlech druhá, po volných jsem klesla na čtvrté místo. Ale není třeba něčeho litovat, zlatá medaile je zlatá a díky Věrce mělo Československo čtyři.“

Po olympiádě přišla velmi špatná doba

V Mexiku viděla jako divačka legendární skok do 21. století, který předvedl Američan Bob Beamon. Dolétl na hranici 890 centimetrů a druhého Klause Beera překonal o 71 centimetrů. „Viděla jsem i vítězný skok z věže Mileny Duchkové. Byla jsem také na finále žen ve skoku do výšky, kam se dostaly tři naše a Milena Rezková vyhrála,“ dodává. Rezková porazila dvě Sovětky, za nimi skončila čtvrtá Jaroslava Valentová a šestá Mária Faithová. 

Aby si reprezentanti zvykali na extrémní nadmořskou výšku v Mexiko City, využívali doma před olympiádou i komoru pro letce s menším obsahem kyslíku. Poprvé se československým sportovcům věnovali psychologové. „Pracoval s námi Miroslav Vaněk a moc mi to pomohlo,“ poznamenává pamětnice.

Z Mexika do Prahy odlétala nabitá nadějemi, že okupace skončí a obroda země bude pokračovat. Československo totiž na olympiádě podporoval celý demokratický svět. „Vrátili jsme se a všechno vypadalo dobře. Nejvyšší představitelé nás zase přijali na Hradě, dali nám státní vyznamenání. V pantomimických projevech nám ukazovali, jak to vypadalo v Rusku, když je tam sovětští vojáci po dvacátém prvním srpnu unesli,“ uvádí. „Potom už byla doba velmi špatná, což jsem poznala i na sobě. Věra to úplně odnesla. Nedivím se, že se někteří sportovci přizpůsobili. Kdo zůstal hrdinou, ztratil kvůli svým názorům mnoho let profesního i osobního života.“

Po olympiádě jezdila na turné s Karlem Gottem, společnost jí dělali vytrvalec Emil Zátopek, zlatá skokanka do vody z Mexika Milena Duchková nebo krasobruslařka Helena Mašková. „Byli jsme i v Lucerně, praskala ve švech. Povídali jsme si o zážitcích z olympiády.“

Brzdila ji bolavá záda

Věra Čáslavská po Mexiku 1968 s reprezentací skončila a s Bohumilou Řešátkovou se počítalo jako s její nástupkyní. Ale provázely ji potíže se zády, které se poprvé objevily už v 15 letech. „Nebyla jsem tak pružná, doktor Mlčoch mně už tenkrát dával zablokovaná záda dohromady v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích,“ prozrazuje.

V roce 1970 však ještě významně přispěla jako druhá nejlepší z Čechoslovaček k bronzové medaili družstva na mistrovství světa v jugoslávské Lublani. Na olympiádu 1972 v Mnichově byla náhradnice. „Pro Tokio jsem byla moc mladá, pro Mnichov zase moc stará,“ usmívá se.

Po olympiádě s reprezentací skončila a dokončila VŠCHT. Se svou specializací organická chemie nastoupila do zaměstnání, kromě jiného na Pražský hrad. Kontrolovala tam potraviny pro prezidenta republiky a pracovníky jeho kanceláře. „Zboží a vzorky jídla se nechaly kultivovat v miskách a procházely chemickým rozborem. Největší problémy byly s bílými klobásami a sýrem rokfór,“ říká.

Byla hvězdou ƒ„večerníčku pro vojáky“

V roce 1972 se vdala za Jana Řešátka, který už měl osmiletého syna Tomáše. Časem mu přibyly sestry Bohumila a Kristina a bratr Jan. „Jsme velká rodina se spoustou radostí i starostí, máme teď sedm vnoučat, nejstaršímu je dvaatřicet a nejmladšímu necelé tři roky,“ svěřuje se.

Poté, co skončila s vrcholovou gymnastikou, řešila, co s volným časem. „Přišla za mnou naštěstí moje životní kamarádka Majka Skopová, abych si udělala kurz jazz gymnastiky. Jeden švýcarský lektor mě namotivoval na moderní tanec, takže jsem založila amatérský soubor, manžel měl trpělivost a naučil mě hrát tenis, jezdím na kole, plavu a pořád cvičím.“

Po VŠCHT si připsala do kolonky vzdělání i druhou vysokou školu, Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy, kde za tři roky dálkově vystudovala trenérskou první třídu pro gymnastiku. Vedla cvičení dětí ve Studiu Kamarád, začala vystupovat s ostatními pohlednými cvičenkami ve večerním pořadu Cvičme v rytme. „Říkalo se mu ‚večerníček pro vojáky‘. Připravovala jsem cvičení pro Baby studio Dády Patrasové. Točilo se také u nás v obýváku,“ podotýká.

Především ale patřila mezi zakladatele českého sportovního aerobiku. Pracovala v něm jako vedoucí manažerka, podílela se na titulech mistrů světa pro Olgu Šípkovou, v její době zářil rovněž pár Radka Hanáková, David Huf nebo trio Holzer, Valouch, Strakoš. Působila jako ředitelka mistrovství světa a Evropy ve sportovním aerobiku pořádaných v Česku.

Kdo má soucit s ostatními, šíří kolem sebe dobro

Od sportovního aerobiku odešla v roce 2005. Už za rok se díky ní otevíralo Sportovně kulturní centrum v Ondřejově, kde s manželem žije.

„Celý život mě provází práce pro lidi, která jim přináší radost ve volném čase nebo užitek v jejich povolání. Nejsem věřící, ale jsou na světě věci nebo osobnosti, které působí na člověka zvláštním způsobem,“ svěřuje se. „Pro mne je takovou osobností dalajláma. Kdybychom se řídili jeho učením, bylo by na světě nádherně. Dalajláma říká, že když má člověk soucit s ostatními, nemůže na ně být naštvaný. Pak kolem sebe šíří dobro. Vstřícností a otevřeností se dá zamezit lžím a podobným špatnostem. Dalajlámovu knížku jsem vzala nedávno do ruky podruhé a hodně mě uklidnila.“

V životě Bohumily Řešátkové patří mezi nezapomenutelné okamžiky první silvestr po sametové revoluci. „Slavili jsme ho na Václaváku a byla to bomba. Všichni se kamarádili, povídali si, ačkoliv se vůbec neznali. Lepší silvestr jsem nikdy nezažila,“ uzavírá.