„Chodili jste třeba do kostela? Jak vás vychovávali?“ – „Kostel byl daleko, takže jsme do kostela moc nechodili. Jedině když jsme se chtěli sejít – holky, kluci, jenom se vidět. Nějaké náboženství nás nezajímalo. Je to chyba, ale byli jsme ještě mladý. Pak jsem jela do Lucka. Na prázdniny jsem přijela domů. Musela jsem pomáhat. Třeba na pole. Trhalo se ovoce, prostě to, co jsem zmohla. Doma mě to nebavilo, na poli to strniště píchalo, chtěla jsem někde lítat. V tom roce 1943 byla válka, přišli Němci a chtěli nás odvést do Německa na práce. Rodiče mě z té školy vzali a byla jsem doma. Když Rusové Němce vyhnali a přišli tam k nám s československou armádou s podplukovníkem Svobodou, tak přišel jeden důstojník, jmenoval se Mesner, byl to, myslím, kapitán, chodil s mojí kamarádkou Lidkou Réblovou, to byla dcera učitele. Obcházeli po těch našich staveních. A ta Liduška se mě ptala: ,A půjdeš taky do armády?‘ Byla oblečená v uniformě, měla vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo! A tak jsem říkala, že půjdu. A maminka začala, že nikam nepůjdu. A já jsem samozřejmě začala brečet. Já jsem si vždycky tím brekem všechno vymohla.“ (Smích)
„Přišli Němci, a když začala válka Němců s Ruskem a Němci šli přes nás (Československo), tak mě rodiče vzali ze školy. Říkalo se, že Němci jezdili ke školám a odváželi z nich studenty, právě ročníky 1925, 1926, a odváděli je do Německa na práci. Protože jsme měli statek, tak jsem byla jako zaměstnaná u rodičů na statku.“
„Přišel jeden důstojník, jmenoval se pan Mesner, byl to, myslím, kapitán, chodil s mojí kamarádkou Lidkou Réblovou, to byla dcera učitele. Obcházeli po těch našich staveních. A ta Liduška se mě ptala: ,A půjdeš taky do armády?‘ Byla oblečená v uniformě, měla vázanku, bílou košili a mně se to tak líbilo! A tak jsem říkala, že půjdu. A maminka začala, že nikam nepůjdu. A já jsem samozřejmě začala brečet. Já jsem si vždycky tím brekem všechno vymohla.“ (smích)
„Na té vojně, to bylo hrozný. Když jsme měli přesun, tak jsme viděli všude ještě mrtvoly, koně, vozy, děla. Všechno bylo jen tak, jak to odtáhli na strany. Na tý Dukle toho bylo tolik! To jsme jeli a brečeli jsme, pak jsme teprve brečeli, když jsme viděli, co se tam děje, že to není legrace.“
Emilie Řepíková se narodila 16. května 1925 v obci Malovaná v okrese Dubno na Volyni. Chodila do české obecné školy v Lucku. V roce 1943 jí hrozilo, jako celému ročníku, nucené nasazení do Říše, rodiče ji vzali ze školy zpátky. O rok později do kraje přišla československá armáda spolu s Rudou armádou a konaly se nábory. Kamarádkou byla zverbována kamarádkou do československé armády na východní frontě 2. světové války i přes zákaz a bolestné naléhání matky. Na vojnu odešla za svým otcem a snoubencem. Pamětnici přidělili do týlové služby v kanceláři na výdej oblečení. Emilie postupovala s armádou až na Duklu. Vzpomíná, že docházelo ke zmatkům, se skladem se stěhovali za postupujícím vojskem, pak se spěšně vraceli. Po večerech se scházela se svým snoubencem Vladimírem Řepíkem. Brzo po válce se vzali. Její muž sloužil za války jako styčný důstojník mezi československou a sovětskou armádou. Zůstal na ministerstvu obrany jako vysoce postavený důstojník. Své ženě o své práci nic neříkal, když vyzvídala, odpovídal: „Raději se neptej!“ O tom, co se dělo v 50. letech 20. století v době stalinistických čistek, si moc nemyslela, souhlasila s režimem a považovala dobovou propagandu za pravdivou. S mužem nesouhlasili se sovětskou okupací v srpnu 1968, ale na rozkaz své mínění pozměnili, prý museli odjet celá rodina do Moskvy - její manžel se stal vojenským vyslancem ČSSR při společenství zemí Varšavské smlouvy. V Moskvě se prý jako diplomaté měli báječně, měli své obchody, dostatek peněz a slušné bydlení. Prý pomáhala místním například tím, že jim nakupovala z diplomatických obchodů, kde se prodávalo zboží jinde nedostupné. S manželem Vladimírem Řepíkem vychovala dvě děti a podzim života tráví v seniorském domově pro veterány. Přestože se nikdy politicky neangažovala, ze sametové revoluce, pádu železné opony v roce 1989 osobně nijak zvlášť nadšena nebyla. Vývoj po roce 1989 bedlivě sleduje a s jeho současným stavem (rok 2021) není příliš spokojená. Emilie Řepíková zemřela 8. února roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
