Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Řepík (* 1934  †︎ 2019)

• narozen 2. února 1934 v Českém Malíně na Volyni

• téměř zázrakem se mu podařilo přežít vypálení Českého Malína nacistickými vojáky v červenci 1943

• v roce 1947 se s rodinou přestěhoval do Československa

• jeho otec úřady byl pověřen, aby převezl z Českého Malína do Československa prsť ze společných hrobů

• shromáždil materiály a písemnosti o životě Čechů na Volyni a později pak v Československu

• zemřel 27. ledna 2019

Josef Řepík se narodil 2. února 1934 v Českém Malíně na Volyni. Otec, vyučený zámečník, pracoval nejprve jako kovozemědělec, po smrti svého dědy se pak ujal malého, asi sedmihektarového, hospodářství. Když ovdověl, znovu se oženil a malý Josef tak získal nevlastní sestru. Jak vzpomíná Josef Řepík na své dětství? „Dětství jsem měl stejné jako všechny ostatní děti. Jako děti jsme samozřejmě museli pomáhat rodičům. Nerad jsem poháněl koně, když se mlátilo. Některý děti si na tom zmrzačily nohy. Třeba můj bratranec na to doplatil. Já jsem dokonce utíkal ke kamarádovi. Otec mě pak dlouho hledal. Hračky jsme měli jen takové, jaké nám rodiče vyrobili.“

Do školy začal chodit ještě za polské vlády. Vyučování se tehdy vedlo v ruštině nebo v ukrajinštině. Dvě hodiny týdně se vyučovala čeština. Na své někdejší učitele si Josef Řepík příliš nepamatuje. Utkvělo mu však v paměti, že měli mimo jiné také jednu učitelku z Čech (Libuši Čechovou) a jednoho učitele ze Slezska.Vyučování bylo brzy po zahájení polsko-německých bojů přerušeno, znovu mohly děti do školy nastoupit až za sovětského režimu. Za války se vyučování organizovalo tak, že se žáci scházeli v jednotlivých rodinách, kde výuka pokračovala v improvizovaných podmínkách. „V době války se psalo ještě na tabulky,“ vzpomíná pan Řepík.

Český Malín měl podle slov Josefa Řepíka částečně vybudovanou infrastrukturu: „My jsme tam už ve třicátých letech měli elektřinu. V obci byly vydlážděné chodníky i kus silnic.“ Železnice ale nebyla v té době příliš rozvinutá: „Vlak jsem viděl poprvé, až když jsme jeli do Čech, protože tam bylo všude k vlaku daleko, a tak se k tomu normální dítě vůbec nedostalo.“

Josef Řepík patří mezi malou skupinu obyvatel Českého Malína, kterým se téměř zázrakem podařilo přežít vypálení obce nacistickými vojáky v červenci 1943. Tehdy mu bylo pouhých osm let: „Otec mne vzbudil ve dvě ve tři hodiny ráno a musel jsem jít s ním. Jeli jsme na pole, otec tady nasekal krmení a já jsem pásl krávy. Mezi lesy jsme měli nasetu směs na krmení. Týden předtím byli v tom lese na krátký čas partyzáni, snad skupina Kolčaka. Pravděpodobně si ve vesnici vyměnili koně, opravili, co bylo potřeba a tak, ale já o tom moc nevím. Když jsme práci dodělali, otec rozhodl, že se vrátíme. Cestou nás zastavila jedna Polka s tím, abychom do Malína nejezdili, že je tam zle. Tím zle se rozumělo, že se tam něco nedobrého děje, že jsou tam vojáci a tak dál. Ona se údajně zachránila tím, že ten jeden voják mluvící polsky ji, když šla poslední, strčil do obilí, aby se zachránila. Tak jsme odbočili na druhou stranu do lesa a tam jsme zůstali.“

V lese se setkali s několika dalšími lidmi, kterým se podařilo z vesnice nějakým způsobem uniknout, převážně šlo o starší lidi: „Zůstali jsme v lese. Teď když jsme slyšeli tu střelbu, tak jsme se z toho kraje lesa vzdálili hlouběji, dostali jsme se k cestě, která vedla na Pijaň. Po nějaké době jsme uslyšeli zase hukot aut, jak jedou po té cestě. Tak jsme zase vrátili zpátky. Vím, že pak začalo pršet. Tam se sušilo a skládalo seno na takzvaného berana. To byl kůl, do kterého byly navrtané díry, do kterých se daly  rozpěrky, na ně se dávalo seno, aby nevlhlo odspodu. Otec mi tam vyhrabal místo na vyspání. Byli jsme bez jídla, bez vody. Měli jsme jen krávy. Babička Beštová mi podojila mléko do takové nádoby udělané z kůry jeřábu, to byla jediná potrava, kterou jsme tam měli. Další den tam přijeli mladí kluci, kteří byli také z Malína, a ti nám dovezli nějaké jídlo. Řekli nám, co se v Malíně stalo. Ti kluci patřili mezi ty, kteří odváželi Němcům dobytek a věci, co chtěli.“

Po třech dnech života v lese se Malínští konečně odhodlali, že se vrátí zpět do vesnice. Čekal je hrůzný pohled nejen na zničená stavení, ale především na desítky mrtvých a znetvořených příbuzných, známých a sousedů: „Domů jsme šli přes spáleniště, ne po cestě, ale přes dvory a zahrady. Stodola a chlévy shořely. Ovce byly předtím zavřené v kůlně a dostaly se ven teprve, když shořela vrata, kůži měly popálenou na zádech. Pes byl na tom podobně. Později když byla bouřka, tak zalezl pod pec a nikdo ho nemohl dostat ven, jak se bál. V letní kuchyni ležela mrtvá babička. Bylo jí už sedmdesát osm let a nemohla se pohybovat, tak ji propíchli bodákem. Pod hlavu jí ještě dali zastřelenou kačenu. Takhle ti dacani zesměšňovali smrt starých lidí. Do baráku hodili granát, naštěstí ale nezapálil dům. Pak jsme vyšli před dům a viděli jsme, jak vozí mrtvé lidi. Jenže to nebyli ani normální mrtvoly, to byly kusy spáleného masa.“ Traumatizovaní a vystrašení obyvatelé Malína, kteří přežili tuto katastrofu, pak nějakou dobu žili společně, v noci spali v jedné stodole na slámě a muži se střídali na celonočních hlídkách. Dokonce se společně i vařilo. Až při následném úklidu spálenišť byly nalezeny ostatky ostatních členů rodiny Řepíkovy: „Naproti u Dobrých byly upáleny moje matka a sestra. Otec našel při úklidu kusy matčiných šatů a sestřinu upálenou nohu, ze které zbylo jen chodidlo v botě. Pak mi to ukazoval, na to si poměrně dobře pamatuji.“

Celkově přežilo ve vesnici tak málo obyvatel, že je bylo možné spočítat takřka na prstech jedné ruky. Většinou si odnesli celoživotní trauma: „Z dětí jsme se zachránili sedmiletá Emilka Pelišková, Slávek Pospíšil, který bydlel za Malínem v cihelně. Pak Nina Pospíšilová, která byla chudák přítomná i pohřbívání mrtvých na hřbitově, dodnes má kvůli tomu problémy. Říkala mi, že s věkem se to zhoršuje a vzpomínky se jí stále vrací. Všichni jsme vyfocení v kronice s babičkami, které také přežily.“ Zajímavé je, že pamětník jmenuje minimálně tři osoby, které byly zachráněny německými vojáky, kteří je někam ukryli.

Výše zmíněný učitel Cimala pravděpodobně krátce po vypálení obce místo fotograficky zdokumentoval a vytvořil seznam obětí: „Údajně byl Cimala přítomen v obci, když byla vypálená. Prý dělal tlumočníka. Pořídil nějaké snímky. Po vypálení Malína sváželi mrtvé do společného hrobu, kdosi vyhotovil seznam zemřelých. Seznam je v polštině. Zmíněný učitel Cimala je pravděpodobně autorem tohoto seznamu, který byl nedávno nalezen v lahvi pod křížem v podzemí památníku. Seznam byl nalezen při opravě pomníku.“ Pořídil také nějaké fotografie obyvatel Českého Malína. O jeho dalších osudech toho není příliš mnoho známo. Prý narukoval v Rovně, ale pak o něm nikdo již nic neslyšel.

Otec a strýc pana Řepíka vybudovali ve sklepě na spáleništi u Nováků úkryt, takzvaný schron, a prokopali tunel do studny. Když postupovala fronta, tak se spustili dolů do studny, kde již byly přichystané zásoby jídla na několik dní. Členové rodiny byli tentokrát tedy dobře ochránění a ukrytí, ale o hospodářství se už nestačili postarat: „Na dvoře zůstal dobytek a koně ještě zapřažení ve voze. Když jsme vylezli z krytu, nebyl dobytek ani koně, Němci to všechno odvezli. O dvanáct patnáct kilometrů dál narazili na Sověty, většina koní, které sebrali ve vesnici, tam byla usmrcena. Ve vesnici zůstali snad jen dva koně, a to takoví, že je už Němci nechtěli, to byli Mongolové, poměrně malí koně.“

Josef Řepík se společně s otcem nastěhoval k sestřenici své matky Anně Pospíšilové. Tak žili spolu s Anninou dcerou Ninou až do definitivního přesunu do Čech v roce 1947. Po příchodu Sovětů jeho otec pracoval jako zámečník ve strojní traktorové stanici, do Svobodovy armády nebyl odveden ze zdravotních důvodů a také proto, že se sám staral o desetiletého syna. Z Malína byli odvedeni téměř všichni dospělí bojeschopní muži, ve vsi zůstali jen dva nebo tři ze zdravotních důvodů. Vesnice se tak fakticky vůbec nemohla bránit jakémukoliv napadení. „V té době přes den vládli Sověti, v noci zase banderovci. Naštěstí na Čechy si banderovci moc nedovolovali, neměli jsme žádné větší problémy.“ Část obyvatel, především mladí chlapci tehdy museli pracovat pro Sověty: „Byli odvedeni kopat uhlí. Já z nich znám jen Vladimíra Putnera, který po krátké době zase uprchnul zpátky.“ Obyvatelé se také snažili vybudovat si domobranu proti banderovcům: „Zřídili oddíly, myslím, že se jim říkalo ,spripky‘. Byly složené z osmnáctiletých kluků, kteří začali cvičit na obranu proti banderovcům. Dopadlo to tak, že akorát jednoho postřelili během výcviku do stehna a to bylo všechno.“

Po válce přijela na Volyň vojenská delegace. Otec Josefa Řepíka byl společně s dalšími přeživšími obyvateli Malína úřady pověřen, aby převezl z Českého Malína do Československa prsť ze společných hrobů v Českém Malíně. Hlína nasypali do zinkové nádoby a zaletovali. Následovala dlouhá cesta do Československa: „Devětadvacátého ledna jsme vyjeli vlakem z Dubna. V každém kupé byla jedna rodina a v nákladním voze byl převážen dobytek a krmení, které jsme museli dobře hlídat, protože to vykrádali. Pamatuji si to dobře, že druhého února jsme byli někde u Mukačeva, protože tehdy na mne vyšla stráž, a tak jsem třinácté narozeniny trávil s dobytkem ve vagoně. Po příjezdu do Košic jsme všichni vystoupili z vlaku, otec úředně předal prsť z Malína. Byl pro nás nachystán slavnostní oběd, asi po deseti dnech to bylo pro nás první teplé jídlo. Tuhle událost jsem potom zahlédl v televizi, když opakovali Československý týdeník po padesáti letech. Dokonce jsem se tam i poznal. Ani jsem tehdy nevěděl, že nás natáčeli. Rád bych tu nahrávku někdy získal.“

Po slavnostním přivítání pokračovali dál do svých budoucích domovů. „Dostali jsme každý asi šest set korun a pokračovali jsme do Olomouce. Hlavní transport jel do Žatce, my jsme byli odpojeni a jeli jsme do Šumperka. V Šumperku měl nevlastní bratr Anny Pospíšilové svůj statek, k němu do statku jsme se nastěhovali.“

Otec pana Řepíka se snažil najít si nějaké zaměstnání, ale „babička neustále tvrdila, že nejlepší řemeslo je od mezi k mezi, tak se mu podařilo získat statek ve Frankštátě. Hospodaření tam bylo velmi těžké. Kraj je to kopcovitý a půda byla plná kamení.“ Otec si ve Frankštátě vybral jeden statek, na kterém začal hospodařit. Ve stejném roce se Frankštát na slavnostní ceremonii přejmenoval na Nový Malín. Prsť, kterou převáželi Řepíkovi, byla uložena do památníku obětí Českého Malína za frankštátským kostelem: „Na třináctého července byl při vzpomínkové akci přejmenovaný Frankštát na Nový Malín. Prsť, kterou jsme přivezli z Volyně a co jsme předali v Košicích, byla uložená v Novém Malíně za kostelem do památníku, který ani nevím, k čemu byl původně určen, to nevím. Během nějaké doby vandalové tu prsť vydělali a vysypali to do potoka. Nezjistilo se, kdo to udělal, tak se musela potom doplnit jiná prsť. Po letech byl postaven nový památník.“

Do Československa rodina přišla, když bylo Josefu Řepíkovi třináct let. Začal zde chodit do páté třídy, největší potíže mu dělala čeština: „Čas na učení moc nebyl, musel jsem pomáhat na poli. Největší problém byla čeština, ze které jsem pochopitelně propadl. Naštěstí jsem příští rok už prošel.“ Ve vzdělání pak pokračoval v Šumperku, ale pouze jeden rok: „Otec tehdy onemocněl a já jsem musel dělat všechny jarní práce. Ze školy jsem odešel, měl jsem dodělaný jen druhý ročník střední školy.“

Josef Řepík se rozhodl, že zemědělství se v životě věnovat nebude: „Chodil jsem do školy a pomáhal jsem na statku, a protože to řemeslo od meze k mezi jsem nějak zvlášť neobdivoval – vůbec se mi třeba nelíbilo, že když všechny ostatní děti jsou na hřišti, tak já jsem musel krmit krávy –, výsledek byl ten, že se mi podařilo nastoupit do práce do Šumperka, kde jsem leštil diamanty. Tam jsem pracoval asi rok, ale odešel jsem, protože se mi tam nelíbilo. Tehdy se dělal nábor do Škodových závodů v Uničově. Pochopitelně, že mě nechtěli pustit z té brusírny, tak jsem musel jít nejdřív na brigádu do cihelny, potom do traktorové stanice, a až když jsem si splnil tyhle závazky, tak jsem mohl nastoupit do těch strojíren. Bylo to 10. 10. 1951.“ Na zaučení a zapracování byl pan Řepík odeslán do Plzně. Poté pracoval jako zámečník, opravář i mostař. Později se vyučil strojním zámečníkem a udělal si střední průmyslovou školu. Pak ho čekala povinná vojenská služba.

Josef Řepík se oženil dvakrát. Jeho první žena byla napůl sudetská Němka (matka byla Češka a otec byl německo-francouzského původu, padl na jihu Ruska). Josef v té době začal jezdit na montáže na povrchových dolech či při stavbě elektrárny, aby rodině zajistil větší finanční příjem. Manželství se po dvaceti pěti letech rozpadlo. Josef Řepík se ale oženil znovu. Prvních dvacet let v Československu prožil na Šumpersku (Nový Malín a okolí), posledních zhruba dvacet let žije v Praze. V roce 1992 odešel do důchodu. Po smrti své druhé ženy se začal zajímat o osudy českomalínských, shromažďovat materiály a písemnosti o životě Čechů na Volyni a později pak v Československu, v současnosti zná většinu dosud žijících bývalých obyvatel Českého Malína. V loňském roce byl na zájezdě do Rovna a Českého Malína pořádaném krajanským sdružením bývalých volyňských Čechů na Žatecku.

Při návštěvě Malína mohl srovnat své dojmy z dětství a ze současnosti: „Když jsem tam teď na Volyni byl, tak jsem žasl… V očích dítěte to byla obrovská vesnice. V očích sedmdesátiletého starce… no za tři čtvrtě hodiny jsme to prošli. Malín na mne působil rozpačitě… Jako místo mého narození to byla upravená vesnice, zahrady i ploty. To bylo něco jiného. Teď, aby nebylo vidět do dvora, tak tam byly vysazené nějaké keře. Dříve byly silnice prašné, teď jsou asfaltové, ale s děrami a kravinci.“