Anna Repaská

„Celou válku jsme byli na cizím území. Nejdřív na ruském, ukrajinském, polském, pak na Slovensku. A když jsme překročili hranici na Moravě, byli jsme – několik ošetřovatelek v sanitním voze. A přišli Moravané – muži – a ptali se nás vodkuď jedem, co jsme zač a tak dále. A všichni mluvili česky, tak my jsme se rozbrečely. Byli jsme tak dojati tím setkáním, poprvé v Čechách, že... To je takovej prožitek, který je nezapomenutelný.“

„Narodila jsem se, v kterým roce... 1923, letos mi bude osmdesát roků. Jmenovala jsem se za svobodna Martínková, teď se jmenuju Repaská. Narodila jsem se v české rodině na Volyni, na Ukrajině. Chodila jsem do školy, obecná škola byla česká, ale to jenom základní obecná škola, a pak jsem studovala pedagogickou školu v Žitomíru. A zajímavý v tom bylo, že jsem vynikala v matematice a ze čtyř stejných ročníků, ze čtyř kurzů stejnýho ročníku, jsem byla v matematice nejlepší, a tudíž jsem se považovala za nejlepší žákyni ve škole. A když to vyhodnocovali, tak řekli: ,A je to Češka.´ A tehdy jsem byla hrdá na to, že jsem Češka.“

„Já si třeba vzpomínám, když jsme už asi dva měsíce – nepřetržitě, sanitka za sanitkou přivážela raněné. Byly jsme unavené, vyčerpané a já dostala noviny do rukou. A tak studuju, dívám se, co v novinách nového, a tam je – programy kin a divadel. A mně se to zdálo neuvěřitelné, že někdo může jít do divadla, když my jsme v takovém, doslova, pekle, kde tolik lidí umírá a sténá a kdy je takové těžké období. No prostě, člověk si nedovede představit život jinde, než ten, který zrovna má.“

„Pokuď nebyly boje, pokuď to bylo v míru. Myslím, že jednotka neútočí stále, občas je v obraně, v míru. Tak tam mezi těmi dívkami volili královnu krásy nebo tak. Žilo se normálně.“ [Tazatelka:] „A jak to vlastně vypadá, když se volí královna krásy na frontě?“ „Na pódium vystoupí dívka, která má odvahu, a muži řeknou, která je nejhezčí. Všem bylo kolem dvaceti let, tak všechny byly hezké.“ [Tazatelka:] „Byly nějaké speciální disciplíny?“ „Ne, ne... Dívali se, jaké mají nohy a jaké mají tváře a tím to skončilo. Oblečené byly všechny stejně. Jedno bych zdůraznila ještě, že ty dívenky přeci jenom na sebe, i v těch těžkých podmínkách, velmi dbaly. Měly jsme jednu žehličku na dřevěné uhlí a ta byla stále v provozu. Děvčata, jak jen mohly, tak hned praly, žehlily, aby byly hezky upraveny.“ [Tazatelka:] „Dělaly se ještě jiné žerty, kromě té královny krásy? Možná byste mohla říct tu svoji historku s pyžamy...“ „Jo... Bylo tam, nevím přesně kolik, asi třicet dívek. A přišla dodávka a přivezli pyžama a pyžam bylo méně než dívek. Tak velitel, s takovým humorem řek´: ,Necháme dívky nastoupit. Která bude mít hezká prsa, dostane kalhotky, a která bude mít hezké nohy, dostane kabátek.´ K tomu nedošlo, ale vtipovalo se o tom.“