Anna Repaská

„Všechny chorobopisy musely být psány rusky. A já jsem ovládala perfektně ruštinu, tak jsem převážnou část - protože chorobopisy lékaři nemohli psát, pouze je diktovali - tak já jsem přecházela od jednoho lékaře k druhému a psala chorobopisy rusky, a ty byly pak odesílány s raněnými do ruských nemocnic. Takže jsem viděla všechny druhy zranění. ... Ať to byly zranění hlavy, zranění plic, zranění střev. A nejvíc na mě působily amputace končetin. Když jsem slyšela to pilování kostí, tak... Taky jsem jednou omdlela, když jsem to viděla! Ale pak si člověk po krátké době tak na to zvykne, že jsme mohli jíst rukama od krve a klidně jsme obědvali. Protože to je všechno zvyk, zaprvé. A zadruhé, ty hygienické podmínky nebyly zrovna... Často nebyla ani voda na umytí. Ale vedle u toho zdravotnického praporu byly polní lázně. Že tam vždycky každý raněný před operací prošel koupelí. Takže jsme tu hygienu, přiměřenou, měli. Ale často se stalo, že ruce jsme měli od krve a obědvali jsme.“

„Celou válku jsme byli na cizím území. Nejdřív na ruském, ukrajinském, polském, pak na Slovensku. A když jsme překročili hranici na Moravě, byli jsme – několik ošetřovatelek v sanitním voze. A přišli Moravané – muži – a ptali se nás vodkuď jedem, co jsme zač a tak dále. A všichni mluvili česky, tak my jsme se rozbrečely. Byli jsme tak dojati tím setkáním, poprvé v Čechách, že... To je takovej prožitek, který je nezapomenutelný.“

„Narodila jsem se, v kterým roce... 1923, letos mi bude osmdesát roků. Jmenovala jsem se za svobodna Martínková, teď se jmenuju Repaská. Narodila jsem se v české rodině na Volyni, na Ukrajině. Chodila jsem do školy, obecná škola byla česká, ale to jenom základní obecná škola, a pak jsem studovala pedagogickou školu v Žitomíru. A zajímavý v tom bylo, že jsem vynikala v matematice a ze čtyř stejných ročníků, ze čtyř kurzů stejnýho ročníku, jsem byla v matematice nejlepší, a tudíž jsem se považovala za nejlepší žákyni ve škole. A když to vyhodnocovali, tak řekli: ,A je to Češka.´ A tehdy jsem byla hrdá na to, že jsem Češka.“

„Já si třeba vzpomínám, když jsme už asi dva měsíce – nepřetržitě, sanitka za sanitkou přivážela raněné. Byly jsme unavené, vyčerpané a já dostala noviny do rukou. A tak studuju, dívám se, co v novinách nového, a tam je – programy kin a divadel. A mně se to zdálo neuvěřitelné, že někdo může jít do divadla, když my jsme v takovém, doslova, pekle, kde tolik lidí umírá a sténá a kdy je takové těžké období. No prostě, člověk si nedovede představit život jinde, než ten, který zrovna má.“