Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Miroslav Řepa (* 1930)

• narozen 24. února 1930 v Pardubicích

• v letech 1949–1953 studoval na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze

• v letech 1954–1958 studoval Akademii výtvarných umění v Praze

• do roku 1961 působil v Krajském projektovém ústavu v tehdejším Gottwaldově, kde se svým otcem navrhl a realizoval tamní divadlo

• v roce 1965 vyhrál soutěž na Československý pavilon a zúčastnil se Světové výstavy v Montrealu

• od roku 1970 pracoval na rekonstrukci Smetanova a Národního divadla a působil ve funkci architekta Národního divadla

• v letech 1984–1991 pokračoval v rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla

• v roce 1993 se stal kurátorem světově úspěšné výstavy Josipa Plečnika

• následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy Deset století architektury v celém areálu Pražského hradu

• své architektonické a kurátorské zkušenosti shrnul v knize Expo od Bruselu po Aichi

Miroslav Řepa se narodil 24. února 1930 do rodiny renomovaného architekta Karla Řepy, jednoho z posledních žáků Josipa Plečnika. Vyrůstal v Pardubicích, kde k jeho nejranějším vzpomínkám patří obrazy z války. Po prvním náletu, který zažili ve sklepení činžovního domu projektovaného Karlem Řepou, se otec rozhodl rodinu přesunout ke známému děkanovi Boštíkovi do Ústí nad Orlicí a později do obce Svratka na Vysočině. Ale ani tady se bombardování nevyhnuli. Při jednom návratu z ruské fronty letadla odhodila bomby právě nad Svratkou. Granát vybuchl sto padesát metrů od penzionu, kde se rodina Řepových ubytovala.

Malý Miroslav se náletů nebál, naopak. Když na konci války Spojenci bombardovali v Pardubicích strategické podniky a železnici, vyrážel s kamarády za zvuků sirény na kole na nedalekou Kunětickou horu, kde z horního nádvoří hradu sledovali nálety letadel na město. Posledním válečným výjevem z pamětníkova dětství je pochod odzbrojených vojáků Wehrmachtu, kteří se vraceli z fronty a mířili nejspíš do zajateckých táborů.

Od restauratérství k architektuře

Po válce se Miroslav Řepa rozhodoval, kterému povolání se bude věnovat. Nabízela se přirozeně architektura. Co tento obor obnáší, velmi dobře znal od svého otce, jehož pozoroval při kreslení návrhů a projektování. Byla to ale až příliš samozřejmá volba. „V dětství mě zajímaly úplně jiné věci, přitahovaly mě jazyky a svět vůbec,“ vzpomíná Miroslav Řepa. „Velmi mě interesovala také oblast pohostinství. Takže když se blížila ve čtyřicátém osmém moje maturita, vymámil jsem na otci, že když všechno zvládnu na jedničky, budu si moci vybrat školu, jakou chci. Chtěl jsem studovat v Lausanne vysokou hotelovou školu. Věděl jsem, že absolventi této školy se později stali řediteli nejvýznamnějších hotelů na souši i na moři.“

Zanedlouho ale přišel rok 1948 a s ním i komunistický převrat, který odchod do zahraničí, natož studia v jiné zemi, znemožnil. „Už jsem věděl, že můj odchod do Švýcarska se konat nebude, že to musí všechno bohužel být jinak a že se musím vrátit k tomu, o čem jsem také uvažoval, ovšem až v druhé řadě: k architektuře,“ vzpomíná Miroslav Řepa. Ale moc se mu do toho nechtělo. Věděl, jak náročné, zodpovědné, i když krásné povolání to je. Navíc si nebyl jistý, jestli vládne patřičným nadáním, aby otci neudělal ostudu. „Tatínek se s tím smířil a maminka do toho neměla moc co mluvit – v té době bylo všecko trošku jinak, takže to v rodinném souručenství bylo prostě odsouhlaseno,“ vypráví pamětník. V roce 1949 tak vykročil ve stopách svého otce a začal studovat techniku na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství v Praze a od roku 1954 pokračoval ve studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, kde úspěšně spolupracoval na architektonických soutěžích u profesora Fragnera, architekta Jiřího Gočára a architekta Jiřího Krohy.

Soutěž s otcem

Už během studií pamětník pozorně sledoval svého otce při jeho náročném úkolu – projektu nového nádraží v Pardubicích. Součástí nebyl jen návrh budovy, ale i kolejiště, které tvořilo důležitý dopravní uzel s napojením na Havlíčkobrodsko. Výsledkem je moderní budova, v jejímž podzemí bylo původně zřízeno kino, které dnes už ovšem neexistuje. Miroslavu Řepovi ale v paměti uvázl i jiný zajímavý detail – na stavbě pardubického nádraží se podílela spousta romských dělnic. „Každé prázdniny jsem tam s nimi pracoval. Měsíc manuálně, měsíc v kanceláři s panem stavbyvedoucím. Rád na to vzpomínám.“

Na své první větší stavbě už přímo spolupracoval se svým otcem. V roce 1957 se zúčastnili soutěže o návrh nového divadla v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně. Nemohli se ovšem mezi sebou shodnout, a tak podali dva soutěžní návrhy a pod oba se podepsali společně. Jeden z nich zvítězil, na jeho realizaci už však Miroslav Řepa musel dohlížet sám. „Vzápětí táta vážně onemocněl a pro mě nebylo jiné možnosti než se přestěhovat do Zlína, nastoupit do Stavoprojektu a tam s kamarádem Františkem Rozhonem začít projekt realizovat,“ vysvětluje pamětník.

Během výstavby zlínského divadla tak získával první zkušenosti pro mnohem složitější a významnější projekty, které ho v budoucnu čekaly – rekonstrukce Smetanovy opery, Národního divadla a Stavovského divadla. Předtím ale ještě získal výjimečné zkušenosti v zahraničí.

Otevřelo se přede mnou nebe

V roce 1965 se Miroslavu Řepovi podařilo dosáhnout významného úspěchu. Spolu s architektem Vladimírem Pýchou vyhrál soutěž na projekt československého pavilonu na Světové výstavě v Montrealu. „Když jsme se s kolegou Pýchou dozvěděli, že jsme soutěž vyhráli, zatočil se se mnou svět. Jako by se otevřelo nebe. Přišlo nasazení, které jsem do té doby nepoznal. A vlastně už ani potom. Expo – to bylo něco jako mistrovství světa v architektuře.“ Přestože nebyl členem komunistické strany, neměl problém s povolením k vycestování nebo se o tom alespoň na nahrávce nezmiňuje. Ke vstupu do strany prý nikdy nebyl ani vyzván, protože komunisté věděli, že by odmítl.

Miroslav Řepa vzpomíná na svůj kanadský pobyt a Expo 65 s nadšením. Snažil se tehdy projít každý ze stovky pavilonů, aby mu něco neuniklo nebo aby mohl o svých zážitcích vyprávět svým kolegům. Nakonec byl tak přesycený, že se mu všechno slilo do jednoho závratného pocitu. V Kanadě pak dalších pár měsíců zůstal a podařilo se mu navázat spolupráci se zahraničními kolegy.

V roce 1970 projektoval divadlo Laterny Magiky pro světovou výstavu do japonské Ósaky. Vymínil si však specifické podmínky. „Řekl jsem, že dostanu stejné peníze jako ostatní kolegové – aby nikdo nežárlil,“ vypráví Miroslav Řepa. „Potom jsem chtěl bydlet sám, abych se vyhnul možnosti, že na mě nasadí fízla. A nakonec jsem žádal o auto. Všechno bylo splněno. Ale to auto jsem druhý den vrátil. Z našeho sídliště jsem jel do Ósaky. Cesta trvala třicet minut. Zpátky jsem se vracel sedm hodin, poněvadž tam tehdy nebyly žádné anglické nápisy. Koupil jsem si buzolu a snažil jsem se jet alespoň přibližně podle ní. Ani to nefungovalo, a proto jsem auto vyměnil za kolo a jezdil jsem šest měsíců na kole.“

Mezi jeho další významné počiny patří spolupráce na rekonstrukci Smetanova a Národního divadla, na které pracoval od roku 1970, od roku 1976 působil ve funkci architekta v útvaru Národního divadla. V letech 1984–1991 pokračoval na rekonstrukci Tylova, dnes Stavovského divadla. „Byl jsem překvapený, když jsme zjistili, že Tylovo divadlo má základy hluboké jen šedesát centimetrů,“ vypráví pamětník. „Hrabali jsme se proto několik let v takzvaných milánských stěnách, abychom zjistili, jak ho zpevnit.“

V roce 1993 byl vyzván Správou Pražského hradu, aby realizoval ve funkci kurátora výstavu Josipa Plečnika, později přenesenou do dalších evropských měst (Berlína, Bruselu, Paříže či Vídně) a zámoří (New Yorku, Haify). Následně byl jmenován hlavním kurátorem výstavy „Deset století architektury“ v celém areálu Pražského hradu. Během svého aktivního pracovního působení publikoval v odborných časopisech Československý architekt, Architektura ČR a uspořádal řadu odborných besed na půdě Svazu architektů, projektových ústavů a škol. Několik semestrů přednášel kulturní stavby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Své zkušenosti ze světových výstav vložil do knihy vydané v roce 2005 pod názvem Expo od Bruselu po Aichi.