Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
„Každý říká, že se nebojí. Bojí se každý. Jak vstoupíte do letadla a začnete stoupat, nevíte, co bude dál. Člověk si na to zvykne, ale strach je.“
narozen 7. 8. 1924 na Oravě na Slovensku v česko-slovenské rodině
po odjezdu otce do Francie byl vychováván babičkami v Čechách a na Slovensku
1931 odjel za rodiči do Francie do města Gardanne u Aix-en-Provence
získal francouzské státní občanství a vyučil se obchodním příručím
1941 začal pracovat v dolech, aby nebyl totálně nasazen
krátce nasazen na odklízení trosek po spojeneckém náletu
v červnu 1943 se připojil k francouzským partyzánům maquis
v červnu 1944 odjel na sever Francie k vojenskému výcviku ve francouzské armádě
odjel do Anglie, kde byl prověřován ohledně nástupu do československé armády
ve Wolverhamptonu prodělal letecký výcvik a nastoupil jako palubní střelec ke 311. bombardovací peruti, se kterou bombardoval ponorky
do Československa přijel 15. 9. 1945
1946 odjel do Francie, téhož roku se vrátil do Československa
koncem roku 1946 opustil armádu
po válce pracoval jako tlumočník v Karlových Varech v porcelánce a poté v témže městě působil a překládal u SNB
1960 vyučoval kriminalistiku ve francouzských državách Guinea a Mali
překládal odbornou literaturu pro ministerstvo vnitra
Roman Rentka se narodil 7. 8. 1924 na Oravě na Slovensku. Otec prodával látky a jezdil obchodně do Čech na Ostravsko a Hradecko. U polských hranic se seznámil a následně oženil s matkou Romana Rentky. Před válkou otec zkrachoval a odjel do USA, pak do Německa a nakonec do Francie, kde nastoupil v hornictví jako strojník. Roman Rentka pocházel z osmi bratrů a po odjezdu matky do Francie byl vychováván u babiček. Tři sourozenci se narodili na Slovensku a čtyři ve Francii. „My jsme byli francouzsko-čeští občané. My jsme se museli naturalizovat, a ti mladí byli Francouzi. Jak jste se tam narodil, tak jste měl jejich občanství.“
Roman Rentka bydlel střídavě u babičky na Ostravsku a u druhé babičky na Slovensku. Jeden ze sourozenců měl při narození 8,2 kilogramu, což mu přineslo značnou slávu největšího novorozence na světě. Od města Gardanne dostala rodina darem patrový dům. „Měli z toho největší slávu a otec byl asi měsíc naložený v lihu.“
„Zkrátka čekali, že otec nebo matka pro nás přijedou.“ Strýcova rodina se nakonec domluvila s jistou ženou, že vezme Romana Rentku a jeho bratra do Francie. Bratr jel ze Slovenska z Námestova a Roman Rentka z Čech. Strýc je vypravil za rodiči v únoru 1931. „Tam žili rodiče v kolonii, Aix-en-Provence je kousek od Marseille a kousek od Aix-en-Provence je město Gardanne. To je město velké jako Krumlov. Tam byly hlubinné doly a otec dělal na šachtě.“ Strýc jim na cestu udělal z prkýnek cedulky se jménem a adresou, kdyby se své opatrovnici ztratili.
Cestou do Francie byl v Německu svědkem stávky železničářů. Bylo to u hranic s Francií. „A to jsem poznal jako dítě, že mezi Němci a Francouzi byla obrovská nenávist. Francouzi byli vůči Němcům zlí a špatní a zase obráceně. Francouze moc v lásce tehdy neměli.“ Cestou se děti své opatrovnici ztratily. „Babička mě strašila, abych se nelekal a abych nic nepil. Ani vodu. Že mi bude z toho špatně.“ Propukly šarvátky mezi německými dělníky a Francouzi. „Já jsem furt brečel, bratr mě furt šťouchal a pohlavky mně dával, že řvu. Upozorňuji kolem sebe lidi a budou si myslet, že mě trápí nebo co.“ V nastalém zmatku se malých dětí ujal švýcarský sedlák, který příhraniční obcí zrovna projížděl. Jeho rodina neměla děti, „tak si nás vzali, že budou pátrat po našich rodičích. Že nás dopraví za rodiči.“ Roman Rentka mluvil česky a bratr slovensky, žádný jiný jazyk neznali.
U švýcarské rodiny pobyli půl roku, za rodiči je Švýcaři měli dovézt po jarních prázdninách. „Ona vykorespondovala s rodiči, že jsme tam u nich. Rodiče nás pak hledali přes Mezinárodní červený kříž. Švýcarská paní si mě jako dítě zamilovala a nechtěla mě pustit.“ Chtěla si Romana nechat, vychovávala ho – na prázdniny by jezdil za svou biologickou matkou. To ovšem paní Rentková odmítla, ale nakonec se dohodli. „Byla neskutečně hodná, jako bychom byli její. A až do patnácti let jsem tam jezdil na dva měsíce na dovolenou o prázdninách.“
Kolonie na jihu Francie byla velká. „Tak tam žili a dostali byt se zahrádkou. Byli tam Češi, Slováci, Poláci, Jugoslávci, a buď nás brali za Jugoslávce nebo sales Polonaises, špinavé Poláky. Ti tam měli špatnou pověst. Když jsi něco provedl, tak jsi sale Polonaise, polská svině.“
V Gardanne Roman Rentka absolvoval školní docházku. Systém byl jiný než v Československu. „Tam je základní vzdělání do páté třídy a pak je pokračování čtyři roky jako u nás měšťanská výchova. A pak se jde buď do učení, do práce nebo na studia.“ Roman Rentka šel do učení v oboru obchodní příručí. „To je spíše člověk pro všechno. Jdi tam, tohle, vem tady tohle. Taky jsem byl za pultem. Žádná sláva to nebyla – to je něco, co jsem dělat nechtěl.“
Roman Rentka měl československé a francouzské občanství. „Za války, když se Slovensko osamostatnilo, tak tady byla okupace a protektorát a Slovenský štát. Tak to bylo pro nás neznámé, my se považovali za Francouze a doma mluvili jenom francouzsky.“ V roce 1946 přijel Roman Rentka zpět do Československa.
Předválečnou a válečnou náladu a vztah k Německu ve Francii líčí pan Rentka následovně. „(Hitler) pustil polovinu francouzských zajatců, aby nebyl přeci tak špatný, když ty lidi pustí. Jenže ve Francii byl velký, silný odpor. Nepřítel číslo jedna: Němci. To bylo všude na plakátech, než došlo k válce. Pamatuji si, jak se říkalo: Za čtyřicet dní je po Německu. Všechno to bylo obráceně.“
Naturalizace ve Francii byla práce matky, otec se chtěl vrátil na chudou Oravu. Matka byla vychovaná v Budapešti a nábožensky založená, její strýc byl biskup. „Já jsem na tom jako kluk vydělal, protože když přijel český farář do Francie, tak mně matka musela zaplatit, abych šel dělat ministranta. Ona byla strašně nábožensky založená a otec zase obráceně – to byl takový světák, říkalo se: proletář. Byl to zkrachovalý student. Nedodělal to, protože se v Itálii pokazil.“ Navíc se hádal s matkou kvůli Italce, se kterou se tam seznámil.
Na jihu Francie převládali Italové. Otec uměl francouzsky a anglicky, matka vychodila v Budapešti rodinnou školu a „uměla díky tomu vařit jídla“.
Na přelomu let 1940–1941 Roman skončil se školou, začal nábor do práce a v roce 1941 odešel pracovat do dolů, aby se vyhnul nasazení. V roce 1942 se Spojenci pokusili o invazi: „Tak se udělal pokus o invazi. A Němci je zahnali do moře.“ V roce 1942 byl za bratrem v Marseille, který dělal s otcem na šachtě. „Bylo to v neděli. A zrovna bylo první bombardování superfortressů. To bylo asi čtyři sta letounů. Vše na Marseille. Byl to obrovský přístav, a tak to Američané bombardovali. Chtěli udělat gesto vůči Rusům, páč Rusové pořád chtěli druhou frontu.“ Otci zčernal prst a byl s ním v nemocnici, bratr měl zlomenou stehenní kost.
Za války Francie neměla armádu, disponovala pouze milicí. „Ale měli pravomoce jako vojsko a jako policie. Když jste nezastavili, tak vás mohli odbouchnout.“
Vzpomínky pana Rentky se samozřejmě netýkají pouze války: „Ve Francii je v červnu na jihu vedro. Já jsem tam sníh neviděl, až tady v Československu. Jestli tam padal sníh, tak nahoře (v severní Francii), na jihu nikdy sníh nebyl.“
Roman Rentka prožil ve Francii i destruktivní spojenecké nálety. Po jednom z nich zůstalo v krytu přes 200 mrtvých. Krátce po něm byl nasazen na odklízení suti a zdemolovaných částí. „Tak nás zajali a dali nám najíst guláše s bílým chlebem. Když jste byl ve válce zaměstnaný v hlavních ekonomických oborech, jako je hornictví nebo v elektrárně, (tak jste nebyl nasazen). Dali nám potvrzení, že jsme byli vybráni pro práci sbírání mrtvých a vyhrabávání živých.“ Po úklidu sutin a mrtvých se vrátil zpět do dolů.
Začínal se formovat odpor. „Už jsme začali – my kluci, Francouzi, Češi, Poláci, Italové moc ne, protože byli spojenci Hitlera. Ti tam neměli, když Němci okupovali, na růžích ustláno. Kde se mohlo, buď se je zfackovalo, nebo se jim dělalo příkoří. I když to nebylo spravedlivé, protože za to nemohli. Jenom proto, když řekl, že je Ital, tak už se fackovalo.“
V červnu 1943 se dostal Roman Rentka do partyzánské organizace. „Dělali jsme sabotáže a shazovali nám Angličané zbraně. Ilegální práce. Kdo byl chycený, tak dostal kulku do hlavy. Byli jsme součástí maquis.“ Bratr Jan musel utéct, protože byl ve skupině prošpikované německými agenty. „Začali je zatýkat a několik jich zdrhlo. Dostali se určitou cestou přes Švédsko, Skotsko a Anglii do československé armády.“
Největší akcí partyzánů zvaných maquis bylo vyhození vojenského přístavu Toulounu do povětří se všemi loďmi. „To byla jedna z největších akcí Francie za druhé světové války. Vše maquis potopili. Než se tam Němci dostali, tak vše bylo pod vodou.“
Vzpomíná na zajetí dvou vojáků wehrmachtu. „Dva Němci šli proti nám bez pušek. A člověk, který nás vedl, na nás řval česky, ať koukáme mazat dopředu. Oni slyšeli a viděli, protože jsme na akce chodili v modrých montérkách. A na signál, že nejsme ani civilisté ani vojáci, jsme nosili modro-červenou-bílou stužku. Aby viděli, že jsme partyzáni. Teď přišli ti dva: ‚My jsme z Československa.‘ Jeden byl Ostravák, druhý Pražák, a že se dostali do německé armády nechtěně. A ten, co nás vedl: ‚Postavte se tamhle ke stromu.‘“ Jeden starší Čech z maquis přemluvil velitele, aby je nestřílel. „Jeden brečel, že je z Moravský Ostravy. Mluvili česky i německy. Tak ho nakonec ukecal: ‚Nech je být, ať si jdou, kam chtějí.‘ Tak jim poradil, kam se mají vzdát. Aby flinty zahodili, šli na obec a přihlásili se, že jsou Češi a že byli do německé armády nahnáni.“ Byli propuštěni a pravděpodobně se dostali do československé armády. Jednoho z nich poznal Roman Rentka po válce na Ruzyni v Praze.
„Němci už byli v takové náladě, že se vzdávali a snažili se nám moc neubližovat. Když jsme se setkali s esesáky, tak to bylo buď oni, nebo my. Tam se zajatci nedělali… Buď jsme zastřelili my je, nebo oni nás. Ti byli nekompromisní.“
Po invazi v červnu 1944 odjel do Anglie. „Prvně nám řekli, že pojedeme do SSSR, protože se tam formuje naše hlavní armáda.“ Po invazi se dostal do francouzské armády. „(Dostali jsme se tam) všichni partyzáni, co jsme byli v hnutí odporu, vnitřní francouzské síly. A než přijeli Američani, tak Marseille už byla osvobozená.“
V době invaze pobýval Roman Rentka v kasárnách v Aix-en-Provence u Marseille. Probíhal výcvik a vše se chystalo na východní frontu. „První pluk byl sestavený z Francouzů a my – co jsme měli dvojí občanství, kteří jsme byli Francouzi, Čechoslováci, Poláci i Číňané, všechny síly, které byly ve Francii, ale nebyly Francouzi – byli započítaní do sil, kde nebyli Francouzi. To byl měsíční výcvik a šup na frontu.“ Výcvik byl pěší od rána do večera s pochody. „Hlavně že nám dali nažrat, protože ve Francii byla bída s jídlem. Tady (v okupovaném Československu) na jídlo byl ráj, tady hlad nebyl, ale ve Francii byl hlad.“ Francie platila Němcům dodávky, proto na tom byla ekonomicky špatně. Mnoho lidí zemřelo hlady.
Do Aix-en-Provence přijel major Brůha, který byl dočasným konzulárním pověřencem a měl verbovat Čechoslováky do armády. Čechoslováci měli jít posílit východní frontu. „Takových bylo více, s dvojím občanstvím. Nás tam bylo asi dvacet. A Francouzi byli šovinisté, takoví nadřazení.“
Během osvobozování panoval ve Francii zmatek. „To byla situace, kdy si nikdo nikoho nevšímal.“ Atmosféra byla napjatá a vůči Němcům velice nepřátelská. „(Zajatí) němečtí důstojníci měli povinně hrabat ručně záchody, aby poznali, co to je. Francouzi se na nich strašně mstili.“
Na konzulátu v Marseille se dělal nábor. „My jsme byli ve francouzských uniformách, páč jsme byli ve francouzské armádě. Ne všichni, jenom ti, co měli dvojí občanství.“ V té době už ale Češi v kolonii věděli o Benešovi a o exilové vládě. Za války se rovněž dozvěděli o atentátu na Heydricha: „Československo získalo obrovský ohlas na západě, že jsme zlikvidovali nacistického protektora. To byl pocit, že se něco dělalo, že jsme se nevzdali a zůstaly síly, které proti Němcům bojují.“ V roce 1942 Rentka sledoval v aktualitách pohřeb Reinharda Heydricha: „Když nebyli Němci v kině, tak lidé tleskali. A v Anglii lidé povstali a tleskali, že byl nějaký odpor v Československu.“
Francouzští Češi dostali potvrzení, že jsou československými vojáky a mohou nastoupit do československé brigády. „My jsme přijeli do Anglie ve francouzských uniformách jako vojáci. Divili se, že tam jsou Francouzi.“ Prvotním cílem byla cesta do Rumunska a vstup do Svobodovy armády na východní frontě. To bylo dílem konzula majora Brůhy, který s nimi jel až do Reginy, kde se ale příkaz změnil: „Tam došlo ke změně – žádná východní fronta nebude, pojeďte do Anglie. Tak jsme odjeli do Anglie.“
V Regině svlékli francouzské uniformy a setkali se zde se členy slovenské armády a českým protektorátním vládním vojskem. „My se cítili tak nějak divně. Ti bojovali proti nám a ti zase s námi, takhle prostě divně. Oni dezertovali a vzdali se Spojencům, Američanům.“ Dezertéři dostali britské uniformy a odpluli spolu s dalšími Čechoslováky do Liverpoolu.
Z Liverpoolu přijeli do Londýna, kde zašli na zastupitelský úřad. Dostali ubytování a podstoupili screening – prověrku. „Tam byli britští vojáci a museli jste se vyzpovídat: ‚Odkud jste? Co jste zač?‘ Musel se napsat životopis a odevzdat. My jsme česky neuměli nikdo psát, ti kluci měli francouzskou školu.“ Britové ovšem uměli dobře francouzsky, znali až čtyři jazyky. Přestože nováčci měli francouzské dokumenty, brali Britové příchozí jako Čechoslováky. „Tam jsme byli jenom týden, za týden jsme byli všichni hotoví.“
Následoval přesun do Wolverhamptonu, kde prodělali letecký výcvik. Pěší část šla k Southend-on-Sea a druhá část šla k letectvu. „My jsme byli mladí kluci, tak se s námi nikdo moc nebavil. Šup na vojnu.“ Roman Rentka působil jako palubní střelec.
Po výcviku odjeli do Skotska do Tainu, kde byla letecká základna s Čechoslováky, Poláky a Francouzi, a učili se zacházet se stroji Liberator, Fortress nebo Superfortress. Bombardovali německé ponorky, od pobřeží Anglie až do Murmansku. „Tam bylo hodně německých ponorek, které měly za úkol americké lodě potápět. Bombardovali jsme ponorky.“ Před bombardováním z letadel projížděly nepřátelské vody torpédoborce. „Krátký výcvik a jdeš do toho.“
Angličané měli Čechoslováky rádi. „Československé letectvo mělo v Anglii dost dobrý zvuk. Generál Janoušek byl v Anglii oblíbený.“ K vojákům jezdili představitelé státu jako Jan Masaryk nebo Václav Nosek. „Diskutovat s námi o vojně, jak to vypadá.“
Plukovníky vojáci nezdravili, pouze generály. „Za války byla situace jiná než v míru. Tak se říkalo, že vás někdo naštve a pak třeba zastřelí vlastního spolubojovníka. Vzkazky (?) se tomu říkalo. Ovšem já jsem to nikdy nezažil a ani tomu nevěřím.“
Velitelem letky byl plukovník Jan Kostohryz. „Ve 311. bylo hodně ze španělských legií. Většina z nich šla do Francie, málokterý se vrátil do Československa, a odtud šli do francouzské armády. A co bylo nepříjemné – že tito lidé byli (po válce) pronásledovaní.“
Čeští letci často prozkoumávali nepřátelské území. „Pořád se ještě dělal průzkum a přišla nějaká hláška, že tam něco má být.“ Jednou museli kvůli poruše letadla přistát se svým liberatorem v Itálii mezi Capri a Neapolí. K nouzovému přistání doletěli pouze na jeden motor ze čtyř. „Vypadly mu (kapitánovi) tři motory a čtyřka mu zůstala, ještě s tím mohl přistát. A na takové místo, kde mohl zachránit posádku.“ Letadla byla denně v permanenci. „Tys nejel tam, tak půjdeš tam. Záleželo na tom, jak to na letišti vypadalo. Jak bylo potřeba.“
Vánoce 1944 trávili u anglických rodin. „Tam přišel na zábavu jeden voják a k němu dvacet holek. Chlapů všude málo, akorát tam fungovali Poláci, Čechoslováci a Francouzi. Každý voják měl kmotřenku. Jen techtle, žádný mechtle, jak se říkalo.“
V Anglii u Wolverhamptonu měl o rok straší děvče, které ho pozvalo do své rodiny. „Bylo to slušné děvče a dělala mi kmotřenku. Ve Francii i v Anglii bylo zvykem, že každý voják měl někoho, komu mohl napsat nebo s kým si dopisovat. Aby na něho někdo myslel, kdyby padl. Aby nechal nějakou vzpomínku někomu, kdo by si na něho občas vzpomněl.“
Roman Rentka byl k ní a její rodině pozvaný na oběd. V rodině ho přivítali velmi vřele, bratr děvčete byl námořní kapitán. Otec mu ukázal sluhu, německého kapitána letectva. Roman Rentka zažil rozhovor s německým zajatcem. „Hlásil se v němčině. ‚Já německy hovno rozumím,‘ řekl jsem mu česky. On říkal: ‚Můžete mluvit anglicky.‘ Němci mluvili německy, ale anglicky uměl lépe než já. Měli modré montérky, dole zavázané, boty a na zádech měli čtverec. On šel ráno z tábora a věděl, kam má jít. Tam sloužil až do večera do pěti hodin a v šest hodin odcházel zpátky do tábora. On neutekl. Proč by utíkal… Já jsem s ním mluvil: ‚Hitler je kaput, Hitler je Schweine.‘ Samozřejmě, když je v zajetí, tak nebude mluvit jinak. Tak se choval, protože věděl, že je po válce.“ Povídali si, odkud je a co dělal. „Byli sundaní a vyskočili padákem. Nikdo z nich nezahynul, měli čas seskočit. Zřejmě se chovali slušně v kempu. Oni to takhle asi dělali v Anglii, přesvědčili se, že válka je zbytečná. Když člověk s nimi mluvil, tak mluvili naprosto rozumně. Já jsem i věřil tomu, co on říká. Jsem věřil, že to tak myslí doopravdy, že bude rád, když se dostane živý zpátky domů. Tak se o tom mluvilo mezi lidmi, že tito lidi jsou jako my. Jenomže těm velí jedna strana, nám velí druhá strana. Vy jste začali válku, tak musíte trpět. Já jsem mu také říkal: ‚Hitler to proflák, tak budete muset… já neříkám, že zrovna vy… ale vaši lidé udělali tolik zla ve světě, že si to zaslouží. Musíte to trpět. Tahle generace odejde a přijde nová generace. Třeba v Německu bude generace daleko pokrokovější, moudřejší, že nebude takové věci vyvolávat. Ovšem to nemůžeš popřít ani ty, jako Němec, že už potřetí děláte bordel v Evropě. A vy jste šel dobrovolně!‘ – ‚No jo, páč chci pomoct našim.‘“ Roman Rentka přiznává, že o věcech politických pro své mládí mnoho nevěděl.
„Každý říká, že se nebojí. Bojí se každý. Jak vstoupíte do letadla a začnete stoupat, nevíte, co bude dál. Člověk si na to zvykne, ale strach je. Ne přímo strach, ale obava je vždycky. Nevíte, co bude dál. A potom i v letadle nevíte, co se může stát. Jenže když člověk v té situaci je, tak nemyslí, že dojde k nejhoršímu. Když k tomu dojde, tak člověk o tom neví. To trvá jenom okamžik a už o ničem nevíte. Ale jako voják si na to zvyknete, že jste povinen ty věci dělat a že jste tam od toho, abyste to dělal. Nejste sám, který to dělá. Podle zákona jdete sloužit, abyste něco chránil. Tím, že tam jste, tak chráníte životy jiných. Aby to nepoznali ti mladí… člověk dojde k tomu, že to je k ničemu. Proč se to dělá? Proč se mají obětovat životy lidí, kteří za nic nemohou. Člověk obětoval svůj život pro nic za nic. On z toho žádný prospěch nemá. Jenom malý okruh lidí má prospěch. Ta masa lidí, co vytváří svět, co to produkují, ti z toho nemají prospěch. To každý chce zachránit životy.“
Do Československa se pan Rentka dostal 15. 9. 1945 a v armádě sloužil do konce roku 1946. Měl sloužit dále, ale ani na naléhání plukovníka Kostohryze a nabízenou hodnost důstojníka nedal, neviděl v armádě budoucnost. „Já jsem chtěl jít zpátky, vrátit se domů do Francie. To byl můj domov. Tam jsem vyrůstal a měl všechny známé.“ Měl blízké v cizinecké kolonii. „Jsme byla taková parta lidí, co se od dětství znali a kamarádili jsme. Ale všichni pak byli v armádě.“ Jeden kamarád padl a další naopak dostal Francouzský válečný kříž a Řád čestné legie.
Za války s nimi v kontaktu nebyl. „Psal jsem, ale odpověď jsem nedostal. To bylo strašně těžký, člověk nebyl zvyklý, že by nedostal odpověď. Po válce byl strašný zmatek. Lidé se vraceli z koncentráku. Já jsem přijel do Paříže v červnu 1945 a spoustu ženských oholených dohola. Já si říkal: ‚To je nějaká nová móda?‘“ Byly to ženy, které si s Němci začaly milostné dobrodružství a zle se jim to vymstilo. Basy byly plné, a tak je nemohli pozavírat. „Taková sláva, radost a zároveň taková potupa určitých lidí.“
Starší bratr bojoval u tankistů. S rodiči a bratry se setkal až v Československu, psát se domů nesmělo. V roce 1946 jel do Francie z osvobozeného Československa, ale rodiče už zůstali ve staré vlasti. Otočil se tedy zpět z Francie a jel do Československa. Měl sice děvče, ale musel je opustit, neboť se oženilo se slovenským vojákem. Ve Francii tak Roman Rentka našel pouze byt ve vlastnictví cizích lidí.
Po propuštění z armády dělal překladatele a tlumočníka v Karlových Varech v porcelánce. Nějakou dobu v továrně pracoval, poté se naučil ladit hudební nástroje. V roce 1950 začal překládat pro SNB. „Tím pádem jsem překládal a postupně mě získali k tomu, abych šel sloužit na kriminálku ve Varech.“ Stal se kriminalistou a v roce 1960 byl poslán na vojenskou akademii do Afriky, kde učil kriminalistiku ve francouzských državách Guinea a Mali a překládal. „Tak jsem sloužil, dělal jsem překlady, analýzy nebo vyhodnocování novin. A překládal jsem odbornou literaturu pro ministerstvo vnitra – brožury o kriminalistice a problémech bezpečnosti.“ Ale poněvadž část příbuzných emigrovala do Kanady, musel z práce odejít. „Říkali: ‚Není to z politických důvodů, ale jsi nebezpečný. Můžeš ohrožovat ten systém.‘“
Všichni sourozenci, i ve Francii narození, získali po přestěhování do Československa zdejší občanství. Otec šel do důchodu jako invalida, byl zavalen v šachtě. Bratr Jan zemřel ve 42 letech, Antonín pracoval u záchranné služby a zabil se při akci v dole, Ludvík působil ve Vítkovických železárnách a dostal kostižer, zároveň dělal překladatele a vystudoval zdravotní školu, stal se vedoucím laboratoře.
„Já jsem nepředpokládal, že přijedu do Československa, páč jsem byl vychovaný ve Francii od útlého dětství. Rodiče museli odejít (z Francie), protože se tam nemohli uživit.“
„Za války nic nebylo, všude jste musel prosit o jídlo, a najednou všechno volné. A já jsem pořád nepočítal s tím, že tady (ve Francii) zůstanu.“ V Československu si pan Rentka našel děvče a nakonec zůstal ve své původní domovině.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)