Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Renertová (* 1930)

• narodila se 24. prosince 1930 v Praze

• otec, plukovník Arnošt Kopřiva, po celé válečné období vězněn

• otec se po osvobození lágru v Creussenu podílel na osvobozování Československa

• matka Eliška, rozená Spáčilová, jako odbojářka vězněna v Terezíně a Ravensbrücku

• pamětnice za protektorátu ukrývána i s bratrem u příbuzných na Valašsku

• v roce 1953 otec Arnošt Kopřiva násilně penzionován a rodina vystěhována

• působila dvacet pět let v propagačním oddělení Domu módy v Praze

• žila v Praze, Olomouci, Hranicích na Moravě a Řevnicích

• věnuje se tanci, malbě, výrobě tapiserií, vydala knihu poezie

• je autorkou vlajky města Řevnice

Dětství Dagmar Renertové bylo bolestně poznamenáno vězněním obou rodičů v letech nacistické perzekuce. Dagmar se narodila 24. prosince 1930 v Praze jako první dítě manželů Arnošta a Elišky Kopřivových. Její otec byl jedním z prvních důstojníků československé armády se zkušenostmi z italské fronty. V roce 1935 se rodina přestěhovala do Olomouce, kde se Arnošt stal velitelem místní posádky. Zde se také Kopřivovým narodilo druhé dítě, syn Milan. Bezprostředně po nacistické okupaci v březnu 1939 však rodinná idyla skončila. „Táta byl mezi prvními, kdo byl zatčen pro jeho vojenskou funkci. Byl souzen jako důstojník a byl mu navržen trest smrti, který ale byl změněn na doživotí. Procházel různými věznicemi, jako Breslau, Diez an der Lahn, a skončil v Creussenu.“

Obě jsme cítily tíseň

Také matka pamětnice Eliška Kopřivová, rozená Spáčilová, se dostala do střetu s nacistickou okupační mocí. Pomáhala pronásledovaným rodinám a na Ostravsku převáděla uprchlíky přes hranice do Polska. Dagmar a její bratr se pak ukrývali u tety na Valašsku. V roce 1942 byla matka zatčena, vězněna v Terezíně a následně v Ravensbrücku.

V těchto děsivých místech navázala přátelství na život a na smrt s Albínou Bedřichovou, renesanční ženou z Řevnic. Albína byla před válkou správkyní majetku židovské cukrovarnické rodiny Blochů, jejíž členy se marně snažila zachránit před transportem do koncentračního tábora. Po válce byla v Řevnicích zvolena starostkou. Po roce 1948 se stáhla do ústraní a věnovala se malbě.

Eliška Kopřivová a Albína Bedřichová si během tří let v koncentračním táboře navzájem pomáhaly a držely se nad vodou. V roce 1945 při pochodu smrti byly osvobozeny Rudou armádou. „Ale cestou máma dostala tyfus, a tak šla hned někde v Německu do nemocnice. Tam ji zase obětavě ošetřovala Alba Bedřichová. Když se trochu postavila na nohy, tak se repatriačním úřadem dostaly do Řevnic, kde mezitím, než jsme dostali byt, máma bydlela u slečny Bedřichové. My z toho Valašska jsme ji sem přijeli přivítat. Tak jsme se viděli poprvé.“

O setkání s maminkou se pamětnici nemluví snadno. „Obě strany v sobě cítily tíseň. Myslím si, že jsme si na sebe všichni museli i trošku zvykat. Protože když jsme se rozcházeli, tak my s bratrem jsme byli ještě děti, a teď jsme byli dospělé děti. Život mezitím byl různý. Ve strastech koncentráku se zase oni úplně jinak dívali na život, než jsme ho viděli my dva.“

Generál Patton, to je můj miláček

Otec Dagmar se z lágru v Creussenu také šťastně vrátil. Vězni zde pracovali na výrobě zbraní pro wehrmacht a během posledních měsíců války se připravovali na vzpouru proti ostraze. „Kradli materiál, jako například součástky zbraní a munici, a udělali si takový trezor pod podlahou – vytrhali prkna a pod tu podlahu to ukrývali. Blížila se americká armáda s generálem Pattonem – a musím říct, že to je můj miláček. Ti vězni, kteří byli jakžtakž tělesně schopní, tak udělali takové povstání, odzbrojili svoje hlídače a šli vstříc americké armádě. A můj táta okamžitě do té armády nastoupil.“

Arnošt Kopřiva jako jeden z velitelů skupiny českých partyzánů významně pomohl americké armádě při dobývání města Creussen proti zuřivému německému protiútoku vedenému tanky a až do příjezdu členů vojenské správy spravoval město. Poté se podílel na osvobozování Chebska. Za svou statečnost převzal přímo z rukou generála Pattona Medaili svobody, kde se uvádí mimo jiné, že „výjimečné velitelské schopnosti, iniciativa a smysl pro povinnost zasluhují vysokého uznání spojeneckých armád podplukovníku Kopřivovi“.

Do čtrnácti dnů vyklidit byt a jít pracovat do JZD

Uznání se Arnoštu Kopřivovi dostalo i po jeho návratu do Prahy, kde byl povýšen do hodnosti plukovníka a nastoupil do generálního štábu. Celá rodina se přesunula do Prahy, kde dostala byt. Rodinná idyla ale opět netrvala dlouho. „Přichází rok 1953, to už bylo po únorovém ‚vítězství‘. Táta byl vyhozen z armády a do čtrnácti dnů dostal nařízeno vyklidit vojenský byt a vystěhovat se do pohraničí, kde mám dojem, že mu nabídli nějaké zaměstnání v JZD. Takže pan plukovník mohl pracovat v JZD...“

Rodiny se ujala Albína Bedřichová a nabídla jí bydlení ve svém domě v Řevnicích. Arnošt Kopřiva byl hudebně nadaný a věnoval se nejrůznějším kulturním aktivitám, byl během let například dirigentem několika místních orchestrů a pěveckých sborů. Zemřel v roce 1967 na rakovinu. „Chtěli jsme mu připravit krásné rozloučení, které si zaslouží, ovšem byly zakázány veškeré vojenské pocty.“ Podle svědectví jeho okolí bylo pro něj jednou z nejtěžších věcí v životě vyrovnat se s tím, že při květnovém povstání v roce 1945 nesměly jeho vojenské jednotky překročit demarkační čáru a poskytnout Praze volající rozhlasem o pomoc vojenskou podporu.

Václav Renert pomáhal výsadku Clay-Eva

Do boje proti nacistům byla zapojena i rodina manžela pamětnice. Její tchán Václav Renert, pocházející z Hranic na Moravě, celou válku působil v odboji. „Byl zapojen do skupiny Clay-Eva, která byla napojena na Londýn.“ Výsadek Clay zahájený v dubnu 1944 byl jeden z nejúspěšnějších, jeho členové odeslali prostřednictvím radiostanice Eva přes 800 zpráv. „Až téměř na prahu svobody, v březnu 1945, byla tato skupina prozrazena a nikdo z osmi lidí se nevrátil. Stopy končí v Kounicových kolejích v Brně.“ Rodina dlouho věřila, že Václav žije, a intenzivně po něm pátrala, nicméně bez úspěchu. „V roce 1961 se mé tchyni ohlásil neznámý člověk, velice ustrašený, se zprávou, že Václav Renert žije, a pokud všechno dobře dopadne, mohl by se vrátit. Ten člověk nebyl podvodník, nic nechtěl a o sobě nechtěl nic prozradit. Ovšem bohužel nic se nezměnilo a můj tchán zůstal nezvěstný.“

Měla jsem štěstí na férové lidi

Dagmar byla od mládí umělecky založená a lákala ji práce s textilem. Studovala Školu užitých umění v Praze a plánovala ve studiu pokračovat. „Chtěla jsem vystudovat Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, ale po únoru jsem měla zakázáno vysokoškolské studium.“ Seznámila se ale s profesorem Antonínem Kybalem a působila v jeho ateliéru textilní tvorby. Po absolvování odborných kurzů aranžování a reklamní grafiky pracovala postupně v několika podnicích jako propagační výtvarník.

Vrcholem její kariéry bylo působení v propagačním oddělení Domu módy v Praze, kde pracovala pětadvacet let. Zde již žádnou perzekuci kvůli své rodině nepociťovala. „Kolektiv tam byl krásný. Byli to úžasní lidé. Samozřejmě tam byly i potvory, ale celkově byl Dům módy azylem pro hodně lidí, kteří na tom byli zle. Byli tam féroví lidi.“

Pamětnice je po celý život praktikující katoličkou. „Nemůžu říct, že bych byla nějak šikanovaná. Do kostela jsem chodila, věděli to o mně, ale že by do toho někdo šťoural, to nemůžu říct.“

Předstírali jsme, že se vášnivě líbáme

Na rok 1968 vzpomíná Dagmar s úsměvem. Žila v té době s manželem v Hranicích na Moravě. „Na kulturním středisku jsme lepili plakáty a roznášeli jsme je po ulicích. A vždycky, když jely kolem nějaké tanky a my jsme měli rozlepeno, tak jsme s manželem dělali, že se tam objímáme. Tanky přejely a my jsme to honem dolepili.“

Smutnou událostí roku 1968 byla pro pamětnici emigrace bratra Milana a jeho rodiny do Kanady. „On se bál, že se bude zase opakovat to, co bylo s Němci. Aby jeho děti nedopadly tak, jako jsme dopadli my. Protože v té době už byl ženatý a jeho synovi Davidovi bylo dva a půl roku.“

S manželem Dagmar spojovala mimo jiné láska k tanci. Byl sice vystudovaný voják a povoláním technik, ale také byl hudebně nadaný. „Spolu jsme vystudovali konzervatoř a byli jsme učitelé společenských tanců. Ještě v Hranicích jsme učili. Pak jsme přišli sem a už jsme si tančili jen pro zábavu. Já jsem tady zavedla taneční skupinu a manžel mi pomáhal, byl to výborný klavírista. Když předčasně odešel v padesáti devíti letech, tak se můj styl tancování změnil, to už jsem se věnovala jen dětem.“

Dagmar se celý život věnuje také malbě a výrobě tapiserií. Je autorkou vlajky města Řevnice. Vydala knihu básní Poetický herbář. A co by vzkázala příštím generacím? „Pracovat, pracovat, pracovat. A je důležité dělat to, co člověk dělá rád.“