Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doris Remešová (* 1944)

• narozena v roce 1944 v Mistrovicích

• je německé národnosti

• otec Rudolf Březovský těžce raněn u Leningradu

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• v roce 1947 rodina vystěhována do Opočna

• vdala se za Němce Rudolfa Remeše

• manžel ve wehrmachtu

• manžel po válce vězněn v Rychnově nad Kněžnou

• manžel se vyhnul transportu na Sibiř

• JZD Šediviny

• otec v roce 1970 emigroval do NSR

• žije v osadě Šediviny

Doris Remešová, za svobodna Březovská, se narodila v roce 1944 v Mistrovicích (německy Meistersdorf) poblíž České Kamenice. Stejně jako naprostá většina obyvatel její rodné obce byli i její rodiče německé národnosti. I když se Doris Remešová narodila na samém sklonku války, změnily následky světového konfliktu celý její život. Rodina sice nebyla po válce zařazena do odsunu, v létě roku 1947 se ale musela vystěhovat do Opočna v podhůří Orlických hor, kde měla být zařazena na práce v zemědělství. Nikdo z hospodářů však o početnou rodinu nejevil zájem, a tak rodiče sedící s dětmi a babičkou na nádraží prý v bezvýchodné situaci přemýšleli o sebevraždě. Život jim v podstatě zachránil jejich dvouletý syn, který kolem bezstarostně běhal a s rodiči laškoval.

Vyhnáni z domova

Když přepadením Polska nacistickým Německem vypukla druhá světová válka, nebyla ještě Doris Remešová na světě. Válka ale silně ovlivnila životy jejích rodičů a vlastně jen díky schopnostem vojenských lékařů se Doris mohla v roce 1944 narodit. Otec totiž jako Němec musel narukovat do wehrmachtu a u Leningradu byl velmi těžce raněn. „On měl střepiny úplně po celém těle. I v hlavě. Ale hlavně to zasáhlo oblast genitálií. Měl zraněný varlata, měl zraněný penis, že to museli sešívat. Ztratil strašnou spoustu krve. Ale první pomoc mu poskytli Rusové z domu, který byl nedaleko. A když pro něj přišli Němci, prosil je, aby tyhlety Rusy nechali naživu. Že pro něj udělali maximum, aby ho zachránili. Pak ho odtáhli do polní nemocnice a tam ho tak dobře zašili, že to chválili v Německu, kde se doléčoval. (…) Celý život měl pak v těle spoustu střepin,“ vypráví Doris Remešová s tím, že otec se ani po vyléčení moc doma neukázal, protože až skoro do konce války byl jako elektrikář zařazen na údržbu v nacistických lágrech. Až těsně před koncem války se mohl vrátit a pracoval jako elektrikář v Kamenickém Šenově.

Po válce, v letech 1945 až 1946, byla většina příbuzných i naprostá většina německých obyvatel Mistrovic odsunuta do Německa. Rodina Doris Remešové do odsunu nemusela. „Možná proto, že taťka byl předválečnej člen komunistické strany, ale nevím to jistě. Spíš si myslím, že tady chyběli elektrikáři, aby předal tu svou odbornost,“ vysvětluje dnes Doris Remešová důvody, proč si myslí, že zůstali v Československu. Na konci července roku 1947 se ale museli odstěhovat do Opočna v podhůří Orlických hor, kde měli být zařazeni na práci v zemědělství. Na nádraží v Opočně vystoupili otec, těhotná matka, jejich dvě děti a stará babička. Sedlák, který si je měl vzít k sobě, je odmítl přijmout. „Když nás vysadili z vlaku v Opočně na nádraží, tak přišli sedláci ze statku a rozebrali si ty německé rodiny. Pro nás přišel sedlák ze Slavětína, a když viděl, jak vypadá naše rodina... Mamka byla v jiném stavu. Sedmadvacátého července 1947 nás vystěhovali. Pátého září 1947 se narodila sestra v Opočně. Takže si dokážete představit, jak vypadala. Ten sedlák řekl: ,Tolik hladovejch krků krmit nebudu.‘ A zůstali jsme prý sami na nádraží.“

Doris Remešové byly tehdy pouhé tři roky a dodává, že rodiče si nevěděli rady a v bezvýchodné situaci začali přemýšlet o sebevraždě. Naštěstí tehdy vše dopadlo jinak. „Bráška mi řekl až v nemocnici, když mu hrozila rakovina a měl chvilku čas si se mnou popovídat. Řekl mi, co se kdysi dověděl od taťky. Když seděli na těch bednách, se kterýma nás vystěhovali, v Opočně na nádraží, že otec s maminkou přemýšleli o sebevraždě. Prostě všichni byli pryč a oni najednou sami na tom nádraží. Teď nevěděli co kde. Dvě malý děti, hubená babička a mamka v jiným stavu. A že ten bráška běhal kolem beden a že na ně dělal kuk. Zase oběhl a zase dělal kuk. Otec mu později říkal: ,Tys nám vlastně zachránil život.‘“

Těžké začátky

Otec Franz nakonec získal zaměstnání jako elektrikář v mlékárně v Opočně a rodině byl přímo v mlékárně přidělen malý podkrovní byt. Otec se musel hodně otáčet, protože živil sedmičlennou rodinu. V Opočně se totiž ještě narodila dcera Věra a později dcera Edita. Neuměl pořádně česky, přesto jako zasloužilý pracovník dostal několik údernických praporků. Zvýšení platu se ale v mlékárně nedočkal. „Když jsem za ním chodila do dílny, tak mi říkal: ,Ale tímhle vás nenakrmím.‘ Výpověď z podniku dal, až když se dozvěděl, že člověk, kterého vyučil, má vyšší plat než on. Tak to skončil a šel dělat k silnicím.“

Otec také několikrát československé úřady žádal o dodatečný odchod do Německa, ale paradoxně mu uškodila právě jeho poctivost v práci, protože jako výborného pracovníka ho vedení mlékárny odmítalo pustit. „Taťka šestkrát v životě žádal o vystěhování, a nebylo mu to povoleno. Když dostal šestý odmítnutí, tak se té paní, která předávala doklad se zamítnutím, ptal proč. A ona říká: ,No nebudeme tak dobrýho pracovníka pouštět do Německa.‘“

Nakonec se musel otec o celou rodinu starat sám. Maminku Ernu totiž v padesátých letech postihla série mrtviček a opakovaně byla ochrnutá na půl těla. S dětmi tak otci pomáhali sousedé a příbuzní. „My jsme byli čtyři malé děti a taťka potřeboval pomoc. Ze začátku pomáhali čeští sousedé ze statku v Podzámčí. Pak si tu nejmenší vzali na starosti Hartlovi. To byla taky německá rodina, se kterou se taťka seznámil asi na nádraží v Opočně. Pak jsme byli u tety v Mistrovicích a ta do dneška vzpomíná, jak jsme jí vždycky všechno snědli. I když napekla čtyři pekáče buchet, tak to nestačilo. Byli jsme vyhladovělí.“

Maminka nakonec v pouhých osmačtyřiceti letech v roce 1967 zemřela na pátou srdeční mrtvici. Ten rok totiž chtěla jet na dědovy osmdesátiny do Berlína, ale aby ji z podniku pustili, musela si nadělat dovolenou. „Matka předtím nemohla dělat, protože byla na půl těla ochrnutá. Když chtěla čtyřtýdenní dovolenou, tak si musela 14 dní nadpracovat. V tom svém zdravotním stavu, a tenkrát bylo ještě takové vedro a musela dělat dvanáctky. (…) Převážela na rudlu bedýnky, takže ji při tom posledním záchvatu odvezli přímo z práce do nemocnice.“ Část rodiny už předtím do Berlína odjela a otec se proto rychle vrátil domů. „Taťka se hned z těch narozenin vrátil domů a přijel v den, kdy maminka zemřela. Ještě jí řekl: ,Už jsem tady. Děda Pietschmann tě pozdravuje.‘ A ona potom v noci zemřela.“

Doris Remešová maminčinu smrt samozřejmě velmi těžce nesla a o to víc ji zasáhla slova vedle ležící pacientky, která se velmi nevhodně vyjádřila k smrti maminky, kterou vůbec neznala. „Zlý bylo, když maminka umírala a my jsme nešťastní u ní brečeli. Vedle ležela stará paní, Češka. Opravdu vypadala jak čarodějnice a ona na plný kolo: ,Žádná škoda, vždyť to je Němka.‘ To byl tak hororový zážitek, to si nedovedete představit. Nic jí neudělala. Mamka jí ani slovíčko nemohla říct, prostě nemluvila. Ležely spolu jenom na jednom pokoji. Já jsem na to nebyla schopná reagovat.“

Dětství Doris Remešové v Opočně nebylo jednoduché. Nemocná matka a velký nedostatek peněz se musel nějak projevit. Na školu ale špatně nevzpomíná. Na rozdíl od bratra tam kvůli národnosti neměla větších problémů. „Někdo z tátových příbuzných bráškovi přivezl takovýho dřevěnýho zajíčka. Vím, že to bylo krásně udělaný, bíle natřený, červený flíčky a bakelitový kolečka. A já toho zajíčka táhla po těch schodech dolů a ty kolečka rozbila. Tak to bylo první, co si pamatuju, jak mě táta huboval, že jsem to zničila. Pak jsem jednou dostala pořádný nářez. To jsem zase dostala první nové boty. Chodila jsem ve velkejch teplákách, ve velkejch botách. Učila jsem se česky ve škole v Opočně a z Podzámčí nahoru jsem chodila pěšky. Vím, že tam byla jedna moc hodná učitelka. Já jsem s těma dětma neměla ani velké problémy a ta učitelka si mě tenkrát posadila na klín a řekla dětem: ,Děti, tahle holčička vám řekne, jak se řekne vejce.‘ Takže jsem německy říkala Ei. Bráška, když začal chodit o rok dýl, tak ten seděl v koutě. Ten se bál, ten měl vyloženě problém. Taky mi někdo jednou nadával do německých krys a bráška se za mě hrozně popral. Ty naše vztahy jsou dobrý ještě dneska, ale myslím si, že kvůli mně trpěl víc, než je zdrávo.“

Ve starém roubeném hospodářství

Hned po škole nastoupila Doris Remešová do učení v Jednotě. „Nastupovala jsem v roce 1958. Tehdy mně bylo čtrnáct roků. Ze začátku jsem dělala jen šest hodin, ale to jen do doby, než mi bylo patnáct.“ Po roce již byla vyučená a stala se prodavačkou. Prošla několika obchody a v roce 1963 se stala vedoucí v malé prodejně v osadě Šediviny, jejíž domy byly rozptýleny po horských stráních Orlických hor. Šediviny ležely před válkou na národnostní hranici a v osadě vedle sebe žili Němci a Češi (třetina obyvatel). I po válce prý v Šedivinách zůstalo hodně německých rodin, které nebyly zařazeny do odsunu. Mezi nimi i rodina Remešova, která obývala dodnes stojící roubené hospodářství postavené v 18. století. Paní Doris se v Šedivinách seznámila s Rudolfem Remešem, za kterého se i přes značný věkový rozdíl zanedlouho provdala a nastěhovala se do roubeného hospodářství. To sice Remešům již nepatřilo, protože bylo po válce státem zkonfiskováno, ale rodina v něm mohla dál bydlet. Matka Rudolfa Remeše byla totiž Češka a nejspíš kvůli tomu nebyli zařazeni do odsunu Němců, přišli ale o veškerý majetek zahrnující obytnou budovu, pazdernu na čištění lnu, 15 hektarů polností a šest hektarů lesa.

Manžel Doris Remešové Rudolf Remeš musel za války v roce 1944 narukovat do wehrmachtu. V době vylodění Spojenců v Normandii byl nasazen do severní Francie. Přímých bojů při vyloďování se ale neúčastnil a po atentátu na Hitlera prý s ostatními vojáky svého oddílu z fronty zběhl. „Nevěřili, že Hitler přežil, a nepřipadali si povinni zůstat a začali prchat. Šlo jich spousta. Říkal, že jich pochytali asi tři sta.“ Dostali se prý až k švýcarským hranicím, kde byli pochytáni jinými německými vojáky, a potom nasazeni do první linie. Tam byl Rudolf Remeš těžce raněn. „Manžel vzpomínal na chlápka z Moravy, že s sebou celou dobu vláčel housle, že byl muzikant, a ještě prosil chlapy, kdyby náhodou přišel o život, aby jeho housle poslali rodině. Manžel říkal, že potom šli do takového svahu a tenhleten pán s těma houslema se otočil a střela ho zasáhla přesně do přezky a rozletěl se na všechny strany i s houslemi. Bylo po něm a po houslích taky. Manžel byl třetí od konce a dostal to do noh. Měl zranění dolních končetin a strávil delší dobu v lazaretu, protože se to dobře nehojilo a hnisalo to,“ vypráví jeho manželka Doris.

Se zraněním se léčil v nemocnici v německém Kasselu a za nějaký čas mohl na falešné doklady vystavené jednou ze sester odjet na doléčení domů. Poslední měsíce války strávil jako pomocná síla v nemocnici v Hradci Králové, kde ho jako dezertéra kryl německý doktor.

Po příchodu sovětských vojsk do osady Šediviny bylo několik místních Němců zatčeno. Mezi nimi i otec Rudolfa Remeše, kterému členové Revolučních gard zlomili klíční kost. Po krátkém věznění byl na žádost své české manželky propuštěn. „Zavřeli i mého tchána a tomu zlomili klíční kost při tom, jak ho třískali.“

V Rychnově nad Kněžnou byl uvězněn i budoucí manžel pamětnice. Do vězení měl dojít pěšky, a protože prý přišel o den později, vyhnul se jako bývalý voják wehrmachtu transportu na Sibiř. „Řekli, že musí jít do kasáren do Rychnova. Byli dva, ještě nějakej Plischtil, a poslali je pěšky. Šli přes Šediviny a stavili se nahoře u Efenbergů. Plischtil říkal, že na zavření mají času dost a zůstanou tam a půjdou až druhý den. Dali vědět dědovi, že jsou nahoře, a ten je druhý den odvezl. Měli obrovský štěstí, že tady zůstali přes noc, protože ten předchozí den nebo hned ráno všechny vojáky, co byli zavřený v kasárnách v Rychnově, odvezli do Ruska.“ Z kasáren v Rychnově nad Kněžnou si ho jako potřebného pro hospodářství vyžádali rodiče, a tak byl zakrátko propuštěn.

Ještě před svatbou pak spolu s rodinou hospodařil na statku. Ten sice patřil státu, ale mohli ho obhospodařovat s podmínkou, že budou většinu zemědělských produktů odevzdávat. Nakonec prý byly rodině pozemky vráceny, ale bylo to jen proto, aby je mohli vložit do JZD Šediviny, které bylo založeno v listopadu 1959. „Když se zakládalo družstvo a on řekl, že nemůže vstoupit, že nic nevlastní, tak mu pozemky vrátili, aby mohl vstoupit.“

Otec Doris Remešové Franz Březovský se po smrti manželky znovu oženil. Vzal si Němku, se kterou v roce 1970 emigroval do NSR. Doris Remešová ho pak dlouhých čtrnáct let neviděla, protože ho kvůli jeho ilegálnímu odchodu nemohla navštívit.

Dnes žije Doris Remešová stále ve starém roubeném hospodářství a je tak jednou z devíti stálých obyvatel horské osady Šediviny.