Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Prokop Remeš (* 1952)

• narodil se 12. dubna 1952 v Praze

• v roce 1977 absolvoval medicínu na FVL UK

• v letech 1977-1984 pracoval jako gynekolog a porodník v nemocnici v Kladně

• od roku 1984 působil jako gynekolog v Psychiatrické léčebně Bohnice

• v 80. letech se pohyboval v prostředí katolického disentu a tajné církve

• v tzv. “Dvořákově skupině” se jako ženatý muž připravoval na kněžské svěcení

• jeho tajné studium a přípravu na tajné svěcení ukončila sametová revoluce

• v roce 1994 absolvoval “nadzemní” teologii na KTF UK

• v 90. letech získal atestaci z psychiatrie

• v Bohnicích zavedl hagioterapii jako novou formu psychoterapie

• spoluzaložil Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů

• působí jako gynekolog, psychoterapeut a religionista

Prokop Remeš je nejen pamětníkem, ale dodnes aktivním účastníkem veřejného života. Po revoluci stál u zrodu Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů. Jako psychoterapeut pracuje pomocí hagioterapie. Byl také zakládajícím členem Společnosti pro hagioterapii a pastorační medicínu. Jeho nejvýraznější vzpomínky se váží především na dobu komunismu a působení v tehdejší podzemní církvi. Aktivní byl při invazi Varšavských vojsk do tehdejšího Československa roku 1968 a samozřejmě při listopadových událostech roku 1989.

 

Vyrůstal jsem v polo-komunistické, polo-katolické rodině

„Moje maminka vždycky říkala, že když ležela na porodním sále, zrovna z Prahy zněly zvony na oslavu Velikonoc. To se ještě slavily obřady ráno,“ vzpomíná Prokop na své zrození na svět v Nemocnici na Bulovce 12. dubna roku 1952. Tedy v období tvrdého komunismu. „Narodil jsem se v padesátejch letech. Rok nebo půl roku po mým narození byl popravenej Slánský. Čili to bylo období obrovskýho teroru. Ale já jako dítě na to samozřejmě vzpomínám – to bylo klukovský období – jako na krásné slunečné období, říká pamětník“

Matka Prokopa byla křesťanka, otec byl bývalým československým partyzánem. „Spolužáci na základní škole mi záviděli, že můj otec byl partyzán.“ Oba pamětníkovi rodiče byli zároveň členy komunistické strany. „Vyrůstal jsem v polo-komunistické, polo-katolické rodině.“

Prokopův otec se angažoval v době liberalizace roku 1968. Když však tehdejší snahy o demokratizaci selhaly, prošel prověrkami a zůstal až do pádu režimu v komunistické straně, kde se stal pravověrným komunistou. I Prokopova matka byla členkou komunistické strany až do roku 1989, ale pouze formálně. „Někdy v roce 1948 nebo 1949 šla moje maminka na prvního máje a nesla vlajku (od toho pak měla modřinu na břichu) a ty mladý tam začali skandovat něco jako ‚s Vatikánem už je amen‘. A moji maminku, která byla věřící, to naštvalo. Od té doby zanevřela na komunistickou stranu. A přestože až do toho osmašedesátýho zůstávala členkou strany, už se tak necítila.“ Dokonce posléze hrála na varhany v kostelích ve starých Bohnicích nebo Kobylisích.

 

Škola byla ostrov svobody

Víru, dalo by se říci, zdědil Prokop po své matce. Na stezku teologie ho mimo jiné přivedlo i humanitní studium na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici, kam přišel po absolvování ZŠ Glowackého. To znamenalo hojnou výuku latiny, staré řečtiny a výrazné zaměření na historii. Hned v prvním ročníku na gymnáziu přišel rok 1968, který s sebou přinesl mimo jiné i studentské stávky vysokých škol. K těm se posléze začaly připojovat i školy střední, včetně gymnázia ve Štěpánské ulici. Tam se Prokop stal členem stávkového výboru, a dokonce se setkal – s tehdy ještě ne zcela známý – písničkářem Karlem Krylem.

Přestože rok 1968 nepřinesl toužené rozvolnění situace, ba naopak, Prokop svá studentská léta prožil v překvapivé volnosti. „Ta škola byla ostrov svobody.“ Symbolem svobody v nesvobodě na gymnáziu ve Štěpánské ulici se stala učitelka ruštiny, která místo výuky jazyka věnovala hodiny debatování o současné politické situace a kritice tehdejšího režimu. „Považuju to za jedno z nejhezčích období svého života,“ uzavírá svou vzpomínku pamětník.

 

Místo filosofie medicína

Po gymnáziu přišel čas vybrat si vysokou školu. „Díky střední škole jsem chtěla dělat nějaký humanitní obor. Z dnešního pohledu mi to přijde úplně ulítlý, jako třeba klínopis a nějaký takovýhle starodávný jazyky jako řečtina, latina, historie. Ale po osmašedesátém roce bylo strašné obtížné se bez nějakých politických tlačenek dostat na Filosofickou fakultu.“ A tak se Prokop vydal na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

Během studia se museli všichni studenti na lékařské fakultě ve čtvrtém a pátém ročníku vždy jednou týdně nebo jednou za čtrnáct dní celé odpoledne účastnit výuky vojenské přípravy. V rámci ní prodělávali základní vojenský výcvik a učili se teorii vojenských lékařů. Po dokončení školy musel být Prokop jeden rok na vojně, byl přiřazen k útvaru ve Frýdku Místku.

 

Moc jsem se nebál, ale teď bych se bál

Od té doby vedly Prokopovy kroky od armády směrem k víře a podzemní církvi. Nejprve se pohyboval kolem komunity Salesiánů v Kobylisích, jejichž fungování viselo na hraně legality. Zde Prokop projevil zájem o jáhenské (tedy nejnižší kněžské) svěcení. V reakci na to jej oslovil český katolický kněz Jaroslav Karl a přivedl Prokopa do podzemní sítě kněží. Zde se setkal s Tomášem Halíkem nebo Petrem Piťhou. Prokop v rámci přípravy na kněžské svěcení procházel základním teologickým vzděláním, v rámci něho studoval především teologii, filosofii nebo církevní dějiny.

Působení v podzemní církvi bylo za komunismu samozřejmě ilegální, proto se členství drželo v přísné tajnosti. Vědět o takové zapojení směla pouze manželka daného kandidáta na kněze. Církevně-právními kličkami se přišlo na způsob, jak vysvětit i ženaté muže, nicméně pouze s vědomím a souhlasem jejich manželek.

„Byl jsem naivní, takže jsem se moc nebál. Nikdy mě nepředvolali k žádnému výslechu. Šlo to kolem mě. A já si myslel, že o mně nikdo neví. Teď dodatečně, po revoluci v roce osmdesát devět, když se zveřejnilo, jak měla STB všechno obšlápnutý, si myslím, že o mně samozřejmě věděli, museli vědět. To, že mě nechali být, byla asi shoda okolností. Musím říct, že jsem to tehdy opravdu vnímal naivně,“ vzpomíná pamětník. A dodává: „Moc jsem se nebál, ale teď bych se bál.“

Než nicméně došlo na Prokopovo vysvěcení, přišla sametová revoluce, a on tak musel znovu – tentokrát už zcela v rámci systému – nastoupit na Univerzitě Karlově na čtyřleté dálkové studium teologie.

 

Trucoval jsem, že nemůžu bořit socialismus

Ještě před revolucí v Československu, se Prokop se svými pěti přáteli vydal v roce 1980 na náboženskou pouť do Polska. Ve výkladních skříních po cestě nebylo nic než obrázky potravin, které měly ležet v regálech. Poláci byli již značně rozhořčení na tehdejší systém. Vznikly tak nezávislé samosprávné odbory, které nabyly významu jako masově podporované společenské hnutí Solidarita, které se postavilo režimu v tehdy komunistickém Polsku. Právě v době počátečních stávek v loděnicích na Baltu a dalších místech byl Prokop se svými přáteli v místech, kde narůstalo revoluční kvašení, které ho posléze motivovalo i k připojení se k revoluci v roce 1989 v Československu.

Samotné demonstrace 17. listopadu se nicméně Prokop neúčastnil. „Doma jsem si natáhl botasky, abych mohl když tak dobře prchat. A tehdy moje žena jako kam jdu a já jsem řekl, že jdu na demonstraci. Ona se hrozně naštvala, že místo, abych sbíral jablka na zahradě, jdu zase bořit socialismus. Tak jsem se urazil a zůstal doma. Takže sedmnáctého listopadu jsem nebyl nikde, zůstal jsem doma a trucoval, že nemůžu bořit socialismus.“

Pamětník byl ale aktivní v dnech, které nadešly. Už 20. listopadu odjel Prokop do Prahy podpořit probíhající revoluci. 22. listopadu mu u dveří zaklepali studenti ze stávkového výboru lékařské fakulty, které v jejich snaze podpořil. Dva dny na to se konalo veřejné shromáždění pracovníků Psychiatrické léčebny v Bohnicích, kde se řešilo, jestli se podaří přesvědčit zaměstnance, aby šli do stávky. Atmosféra byla divoká a všichni byli pro stávku, ke které došlo v pondělí 27. listopadu.

Pád komunistického režimu se na podzim roku očekával každým dnem, jak popisuje sám pamětník: „To se čekalo každým dnem, že to padne. Protože ty komunistický režimy padaly všude. Berlínská zeď už padla. Nebylo jasný, co bude tím posledním spouštěcím mechanismem. Nejdřív jsem si myslel, jestli to nebude to svatořečení Anežky Český v Římě 12. listopadu. To se nic nestalo.“ Místo toho přišel 17. listopad a následně popsané události, díky nimž se zrodila demokratická Československá republika.

 

Život po revoluci

Dnes je Prokop Remeš uznávaným gynekologem a psychoterapeutem. Od roku 1993 dodnes provádí takzvané hagioterapie, tedy terapie pomocí biblických příběhů, s nimiž se může pacient ztotožnit, meditovat nad nimi a v důsledku tak uzdravit i svou duši. Na tuto dráhu Prokopa přivedl pastorační výcvik, který prodělal během svého působení v podzemní církvi.

Neopominutelná je zmínka o působení Prokopa Remeše v České psychoterapeutické společnosti, Psychoterapeutické sekci České křesťanské akademie. Byl zakládajícím členem Společnosti pro hagioterapii a pastorační medicínu a spolu-zakladatelem Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů. Žije v Praze.