Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Artuš Rektorys (* 1935)

• narozen 29. dubna 1935 v Praze

• vystudoval kompozici a hru na klavír a lesní roh na Pražské konzervatoři

• od roku 1958 byl členem orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni

• jako komponista spolupracoval s plzeňským souborem lesních rohů Musica venatoria Pilsensis a Činoherní skupinou Jany Klatovské a Jiřího Chmelaře

• od roku 1974 působil na Konzervatoři Plzeň

• složil scénickou hudbu k pětatřiceti činoherním inscenacím, zejména režiséra Oty Ševčíka

Celý svůj profesní život věnoval hudební skladatel a pedagog Artuš Rektorys Plzni a plzeňskému Divadlu J. K. Tyla. Působil jako hráč na lesní roh v orchestru opery, vypomáhal ale také v orchestru plzeňského rozhlasu, spolupracoval s řadou zdejších hudebních a divadelních těles a na Konzervatoři Plzeň vychoval generace hudebníků. Je autorem mnoha komorních i vokálních skladeb, jeho hudba doprovodila desítky rozhlasových her a pohádek a také činoher. Vytvořil scénickou hudbu pro pětatřicet činoherních inscenací, zejména režiséra Oty Ševčíka.

Rodové jméno Artuš

Jméno Artuš se v rodině Rektorysových dědilo z otce na syna stejně jako láska k hudbě. Pamětníkův dědeček Artuš Rektorys byl ředitelem Pražské úvěrní banky. Jeho skutečnou vášní ale byla hudební kritika. Byl autorem monografií o českých pěvcích, mimo jiné o Emě Destinové a Růženě Maturové, ale také šéfredaktorem hudebního časopisu Smetana. „Bohužel se ztratil dědův rukopis o pěvci Zdeňku Otavovi, nepodařilo se mi ho dopátrat ani v Sovových mlýnech, kde dřív sídlil Kabinet Zdeňka Nejedlého i redakce Hudebních listů,“ říká pamětník a dodává, že jeho děd se přátelil s řadou významných hudebníků: „Seděl v Národním divadle v lóži vedle Fibicha, Znal se se Sukem nebo Ostrčilem. Ten dokonce vyučoval otce na obchodní akademii, byl totiž původně profesorem matematiky, pak převládla hudba a stal se šéfem opery v Národním divadle. Leoš Janáček pobýval v dědečkově pražském bytě, když přijel na premiéru některé ze svých oper. V mých asi jedenácti letech mě děda seznámil s J. B. Foersterem, byli jsme za ním v jeho vile, zahrál jsem mu Smetanovy České tance ve zjednodušené úpravě. On byl potěšený, řekl mi ‚Jen tak dál!‘ a dokonce mě pohladil po vlasech, což by se mu dnes už nepodařilo,“ říká Artuš Rektorys s humorem sobě vlastním. Svého dědečka líčí jako extravagantního pána: „Když přecházel Václavské náměstí, zvedl hůl nad hlavu a tramvaje zastavovaly, protože dědeček šel na oběd ke Šroubkům.“

Dům nám zabavili a do našeho bytu nastěhovali nájemníky

Hudební skladatel Artuš Rektorys se narodil 29. duna 1935 v Praze do umělecky založené rodiny. Jeho maminka Zdeňka Rektorysová, rozená Janáčková (jedná se jen o shodu jmen se slavným skladatelem), byla absolventkou Pražské konzervatoře a krátce působila v Divadle Na Vinohradech. To původně neslo název Městské Divadlo na Královských Vinohradech, Vinohrady byly totiž až do roku 1922 samostatným městem. „Protože se podle tehdejších společenských norem nehodilo, aby manželka bankovního úředníka byla herečkou, zůstala maminka v domácnosti. Později říkala, že to bylo lepší, než hrát údernici. Přátelství, která v divadle navázala, ale přetrvala. Stýkala se třeba s Danou Medřickou nebo Otomarem Korbelářem,“ doplňuje pamětník a dodává, že než se konzervatoř usídlila ve stávající budově Na Rejdišti, byla v Trojanově ulici na Vyšehradě. Za časů studia jeho maminky bylo také herectví poměrně mladým oborem. I když hudební obory zde fungovaly od začátku 19. století, o založení takzvané Dramatické školy pro výuku činoherního herectví se zasloužila v roce 1919 Otýlie Sklenářová Malá.

Otec pamětníka, Artuš Rektorys starší, působil ještě před nástupem nacismu v pobočce české banky v Berlíně. „S nástupem Hitlera byl otec vyhoštěn a vrátil se do Prahy, po roce 1948 byla ale banka zrušená a otec zůstal bez práce,“ říká pamětník s tím, že v této byla více než kvalifikace důležitá stranická příslušnost. Jeho otce profesně degradovali, což zřejmě přispělo i k jeho osobní krizi. Začátkem padesátých let opustil rodinu a odstěhoval se do Českého ráje. Rodina bydlela ve vinohradském činžovním domě, který patřil dědovi z maminčiny strany, Emanuelu Janáčkovi. Ten byl ředitelem chlapecké školy na Vinohradech. „Strýc měl v domě lékařskou ordinaci, další patra obývala rodina a část domu si pronajímal jako kanceláře Svaz soudních znalců,“ upřesňuje Artuš Rektorys. Dodává, že po komunistickém převratu byl dům rodině zabaven: „Byty rozdělili napůl a náš byt potkalo snad to nejhorší. Do dvou zadních pokojů nám nastěhovali nájemníky na dekret, ti si z jednoho pokoje udělali kuchyň a domů chodili přes naše pokoje.“

Nálet na Prahu nikdo nečekal

Artuš Rektorys navštěvoval česko-německou základní školu a později Klasické gymnázium v Londýnské ulici. „To bylo těsně po roce 1948, gymnázium brzy zrušili, byla z něj jednotná škola a my jsme přišli o latinu a řečtinu a přešli jsme na ruštinu,“ vysvětluje. Z útlého dětství si vybavuje události, spojené s koncem druhé světové války. „Živě si pamatuji nálet na Prahu 14. února 1945.[1] Byla to středa. Spojenci si údajně spletli Prahu s Drážďany. Ze školy jsme museli domů, protože houkaly sirény. V našem vinohradském bytě jsme si s matkou stoupli k nejsilnější zdi v domě. Náš dům zůstal naštěstí ušetřen, ale naproti ve Vocelově ulici spadl celý dům i s lidmi. Otec byl s kolegou z banky na Žofíně, procházeli se a mluvili o politice, vzápětí začalo bombardování.  

Pro svůj buržoazní původ byl Artuš Rektorys v padesátých letech upozorněn, že studium na vysoké škole nepřichází v úvahu. „Mohl jsem si vybrat zemědělství nebo doly, ale protože jsem od sedmi let hrál na klavír, postaral se děda o to, abych mohl nastoupit alespoň na pedagogickou hudební školu v Biskupské ulici,“ vysvětluje. Po přípravě u profesora Kautského, kdy si ke klavíru přibral ještě lesní roh, nastoupil v roce 1952 Artuš Rektorys na Pražskou konzervatoř. Ze zdravotních důvodů nemusel na vojnu, a tak se drobnými přivýdělky snažil mamince přispívat na domácnost. „Hrál jsem třeba na pohřbech, později jsem statoval ve Vinohradském divadle. To bylo tehdy Ústřední divadlo československé armády, herci dostali uniformy a hrály se různé budovatelské kusy jako Mladá garda, Zánik Eskadry, ale na druhou stranu i kvalitní tituly jako Schillerův Don Carlos nebo Gorkého Vassa Železnovová,“ vypráví.

Ota Ševčík byl svéráz, ale divadelník tělem i duší

V pátém a šestém ročníku na konzervatoři si Artuš Rektorys přidal ke studiu klavíru a lesního rohu ještě kompozici. „Studoval jsem u profesora Františka Píchy, to byl nejen noblesní pán, ale také vynikající pedagog,“ vzpomíná. V roce 1958 udělal konkurz do operního orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde působil přes čtyřicet let. S velkým uznáním vzpomíná na tehdejšího šéfa opery Bohumíra Lišku: „Byl to odborník, také fanoušek moderní opery. Často jsme spolu diskutovali odborné otázky interpretace oper. Myslím, že díky Liškovi se podařilo, že se v Plzni i během normalizace hrál slušný repertoár, on si sám sestavoval dramaturgický plán a v každé sezoně se hrála jedna česká nebo světová novinka a pak samozřejmě Smetana, Dvořák, Fibich, Janáček a další čeští velikáni.“

V roce 1966 začal Artuš Rektorys spolupracovat jako autor scénické hudby s legendárním režisérem Otou Ševčíkem. Inscenace Charleyova teta s Tomášem Šolcem v hlavní roli se dočkala víc jak padesáti repríz, a tak následovaly další inscenace, mezi jinými Sklenice vody od Eugèna Scriba nebo Úklady a láska se Svatavou Šanovcovou a Pavlem Pavlovským v hlavních rolích. „Pak jsem složil hudbu k inscenaci Dostojevského Idiota, ale snad to nebylo kvůli tomu názvu, že bych se na to hodil,“ říká Artuš Rektorys s nadsázkou a dodává, že režisér si přál autentickou hudbu do scény pravoslavné bohoslužby, inspiraci tedy skladatel hledal v pravoslavném kostele v Bezručově ulici v Plzni.

Ota Ševčík byl prý svérázný člověk, ale divadelník tělem i duší. „Profesně jsme si rozuměli, když mi zadával hudbu ke hře, sešli jsme se a řekl mi svou představu. Shodovali jsme se v tom, že hudba musí dění na jevišti ilustrovat, nikoliv přecházet do hlavní role,“ míní skladatel. Dodává, že hudba k inscenacím se nahrávala s orchestrem opery v Komorním divadle, popřípadě na jevišti Velkého divadla, a to v noci, když byl klid. Některá představení také doprovázel Artuš Rektorys živě na klavír. Později skládal scénickou hudbu i pro inscenace Lídy Engelové a Ivana Šaršeho, celkem vytvořil hudbu pro pětatřicet činoherních inscenací v letech 1966–2000, ale také k baletu Hrozba na libreto tanečnice Věry Sudkové.

V 60. letech se v Plzni divadlu dařilo

Jako divácky přívětivé líčí Artuš Rektorys Malé divadlo v Goethově ulici v Plzni. (Původně Německé divadlo bylo uzavřeno v roce 1965 a opereta a činohra přešla do Komorního divadla, vytvořeného adaptací prvorepublikového kina.) K Malému divadlu se také podle pamětníka váže jedna humorná historka: „Hrála se Mlynářka z Granady a Jarda Hejduk, který to režíroval, si vymyslel, že bude na jevišti živý osel. Oslíka každý večer přivezli ze zoologické zahrady a po představení ho zase odvezli. Jenomže jednou se mu nechtělo pryč z jeviště, další jednání bylo v kulisách biedermeierovského pokoje, tak oslíka obestavěli mobiliářem a on tam opravdu zůstal stát až do konce představení.“

Souběžně s prací v Divadle J. K. Tyla vypomáhal Artuš Rektorys v rozhlasovém orchestru v Plzni. Skládal také hudbu k rozhlasovým hrám a pohádkám. Spolupracoval s Činoherní skupinou Jany Klatovské a Jiřího Chmelaře, pro kterou nejen skládal hudbu, ale také doprovázel představení hrou na klavír. Skupina působila v divadle Alfa na dnešní Americké, dříve Moskevské třídě v Plzni. Mimochodem toto divadlo fungovalo jen krátce v šedesátých letech, jednalo se o pokus založit po vzoru pražských, nově vzniklých scén, jakési divadlo malých forem. Dokonce zde měla fungovat slavná Laterna Magika a byl sem zakoupen jeden z promítacích přístrojů, prezentovaných na celosvětové výstavě Expo 58 v Bruselu. Svou kariéru v plzeňské Alfě začínali Václav Neckář, Jiří Grossmann, ale i Marta Kubišová.[2] Tvorbě pro děti se věnoval Artuš Rektorys už během studia kompozice na Pražské konzervatoři u Josefa Bartovského. Tehdy složil mimo jiné cyklus písní Kytička pro dětský sbor, v sedmdesátých letech se pak v komorním divadle uváděl jeho dětský muzikál Dr. Bolíto a jeho zvířátka. V téže době také vedl takzvané Dívčí trio, složené z členek operního sboru Divadla J. K. Tyla, a komponoval pro plzeňský soubor lesních rohů Musica venatoria Pilsensis. Od roku 1974 působil na Konzervatoři Plzeň.[3]

V Plzni se naplno mohl věnovat kompozici

Jedenadvacátý srpen 1968 trávil Artuš Rektorys s kolegou z divadla na Rujáně. „Bylo tam tou dobou na dovolené hodně Čechů, po okupaci musel každý jet zpátky do Československa ve svém autě v takové skupině, všichni pohromadě,“ vypráví. Divadelní a hudební prostředí vnímal jako ostrov svobody uprostřed nesvobody. Přesto, že podle jeho slov v divadle nikdo nikoho k ničemu nenutil a nebylo zde mnoho aktivních komunistů, pocítil normalizační útlak na vlastní kůži. „Asi třikrát mě, vždy asi tak s ročním odstupem, verbovali do strany. To, že jsem odmítl, mělo za následek, že mě vyškrtli z pořadníku na byt. Bylo to těžké období, protože moje matka tehdy měla malý důchod. A to jsme měli štěstí, že ji nechali bydlet v bytě v pražském domě, který nám před tím zabavili,“ vzpomíná pamětník, který uvítal společenskou a politickou změnu v roce 1989. „V plzeňském divadle byl tehdy ředitel Jiří Pomahač, v listopadu se místo představení konaly dialogy herců s diváky, to vedla Máša Caltová, Pavel Pavlovský a další. Pak se tady začalo tvořit Občanské fórum,“ vzpomíná.

Z orchestru opery Divadla J. K. Tyla odešel Artuš Rektorys do důchodu, ale až do roku 2006 ale vyučoval na konzervatoři, do roku 2023 doprovázel na varhany vítání občánků na plzeňské radnici a ještě v době našeho natáčení byl oporou divadelního archivu. Ač rodilý Pražan, srostl s Plzní a zdejším hudebním životem a zalíbilo se mu tady. „Jsem rád, že jsem tady mohl spolupracovat s tolika význačnými osobnostmi a že jsem mohl využít kompozici,“ uzavírá.

 

[1] Dle historiků se skutečně jednalo o navigační chybu amerických letců. Zásah si vyžádal asi sedm stovek mrtvých a přes tisícovku zraněných, kromě desítek domů byly poničeny i památky jako Emauzský klášter, Faustův dům nebo Vinohradská synagoga. Více například zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/bomby-spojencu-dopadly-14-unora-1945-omylem-na-prahu

[2] https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/69/22/61/divadlo_v_alfe.pdf

[3] Bokuvková, Vlasta: Portréty plzeňských skladatelů – Artuš Rektorys, vydala Západočeská univerzita v Plzni v roce 2007