Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., DrSc Marcel Rejmánek (* 1946)

• narozen 5. června 1946 v Hradci Králové

• zajímal se od dětství o botaniku

• v roce 1962 se stal nejmladším členem Československé botanické společnosti při ČSAV

• v letech 1964–1969 vystudoval biofyziku a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• od roku 1969 zůstal na katedře botaniky jako vědecký aspirant a později technický asistent

• v roce 1973 se oženil s manželkou Eliškou, která pracuje také jako ekoložka

• v roce 1977 pracoval v Ústavu radioekologie a využití jaderné techniky v Košicích

• v letech 1978–1983 vedl Biomatematické středisko Biologických ústavů ČSAV v Českých Budějovicích

• v srpnu 1983 přešel se svou rodinou přes hory Karavanky ilegálně z Jugoslávie do Rakouska

• v roce 1984 přednášel statistiku pro biology na Louisianské státní univerzitě v Baton Rouge

• v roce 1985 přešel na stejné univerzitě do Ústavu pobřežní ekologie

• v roce 1985 přijal místo na katedře botaniky Kalifornské univerzity v Davisu, kde působí dodnes jako profesor

• přednášel obecnou a rostlinnou ekologii, zabýval se sukcesí, biologickými invazemi a regenerací tropických lesů

• při svém výzkumu působil v mnoha zemích po celém světě

• pravidelně publikoval výsledky své práce v prestižních vědeckých časopisech

• obdržel řadu významných ocenění za svou vědeckou práci

• od roku 1989 znovu začal spolupracovat se svými bývalými studenty a kolegy v České republice

• v roce 2022 žil v Davisu v USA

Marcel Rejmánek je světový vědec v oblasti botaniky a ekologie. Komunistický režim mu byl příliš těsný a střety s přisluhovači KSČ ho přiměly k rozhodnutí opustit Československou socialistickou republiku. „Mně nejvíc vadilo to, že v tom prostředí nesvobody a ekologické devastace by musely vyrůstat naše děti. To přispělo k našemu rozhodnutí odejít do zahraničí na Západ,“ vysvětluje.

Vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v letech 1964–1969, obhájil rigorózní a po několika letech i kandidátskou práci. Na fakultě zažil pražské jaro 1968 i okupaci Československa vojsky Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy. V roce 1969 se zúčastnil pohřbu Jana Palacha, který se upálil na protest skutečnosti, že se lidé s okupací začali smiřovat.

Odmítl členství v KSČ, a tak se stal na katedře botaniky jen technickým asistentem. Měl úspěchy ve své vědecké práci a publikoval v prestižních časopisech. Stále více se však dostával do sporu s představiteli totalitní moci. Dovolil si kritizovat tehdejšího ředitele Krkonošského národního parku za neodborné zásahy v rašeliništích. Ten si však zase na Marcela Rejmánka stěžoval na fakultní organizaci KSČ. V roce 1977 musel Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy opustit. Stále více však cítil v celé zemi politickou i vědeckou nesvobodu. Trápila ho devastace krajiny i ovzduší. Nemohl se smířit s tím, že v takovém prostředí by měli žít i jeho dva synové.

V roce 1983 se celé rodině podařilo vycestovat na dovolenou do Jugoslávie. Se svojí manželkou byl Marcel Rejmánek už předem dohodnutý o emigraci do svobodného západního světa. O tomto záměru předem neřekli ani svým rodičům, přátelům, a dokonce ani svým malým synům. Ihned po příjezdu do Jugoslávie přešli poněkud dobrodružně nekontrolovanou část hranice do Rakouska v oblasti pohoří Karavanky ve Slovinsku.

Po několika měsících v pobytu v Rakousku rodina přesídlila do USA. Marcel Rejmánek zakotvil na „University of California“ ve městě Davis. Toto akademické pracoviště mělo dlouhodobě nejlepší katedru botaniky v USA. Uplatnil se velmi brzy ve svém oboru, neboť jeho vědecká práce byla již dříve známa v odborných kruzích. Marcel Rejmánek v USA plně rozvinul všechny své schopnosti a využil svou příležitost. Stal se celosvětově významnou vědeckou a pedagogickou kapacitou ve svém oboru.

Při terénní botanické práci procestoval mnoho exotických zemí. Na svou vlast však nikdy nezapomněl a po roce 1989 znovu obnovil vědeckou spolupráci se svými bývalými kolegy a studenty v České republice.

Na náměstí je lid a zde by měla být také vláda

Marcel Rejmánek se narodil 5. června 1946 v Hradci Králové. Jeho otec studoval filozofii v Praze. Studium však nedokončil, protože za okupace byly všechny české vysoké školy zavřeny. Otec pak pracoval v hradeckém muzeu a později působil jako okresní archivář. Maminka učila ruštinu na mnoha hradeckých školách všech stupňů. Marcel Rejmánek chodil na základní školu v Hradci Králové. „V šesté nebo sedmé třídě jsem se začal zajímat o přírodu díky tomu, že jsem si přečetl knížku E. T. Setona Dva divoši,“ vzpomíná pamětník.

Po základní škole začal studovat střední všeobecně vzdělávací školu v Hradci Králové. Tam se jeho zájem o botaniku významně rozvinul. Se spolužákem ze střední školy založili při krajském přírodovědeckém muzeu v Hradci Králové botanický, zoologický a mineralogický kroužek a totéž se jim podařilo i v tehdejším krajském domě pionýrů a mládeže.

Marcel Rejmánek začal v roce 1964 studovat botaniku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Nejdříve se specializoval na molekulární biologii a biofyziku, pak přešel na geobotaniku. „Uvědomil jsem si, že při studiu molekulární biologie a biofyziky bych musel být po zbytek svého života zavřený v laboratořích. Byl jsem spíše terénní typ, takže jsem se po dvou letech začal věnovat geobotanice,“ vzpomíná pamětník. Svoji diplomovou práci o výhřevných horninách a související problematice teplomilných rostlin publikoval v časopise Flora. 

V době jeho studia se pomalu začalo měnit politické a společenské klima, což přinášelo určité naděje ke svobodnějšímu životu. „Já jsem chodil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy na přednášky Jana Patočky a Karla Kosíka. Zdálo se, že všechno půjde k něčemu lepšímu. Naděje skončily v srpnu 1968 okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy,“ popisuje dobu svého studia Marcel Rejmánek.

Přišel rok 1969 a v lednu tragická smrt Jana Palacha, který se upálil na protest skutečnosti, že se lidé smiřovali s okupací své země. Marcel Rejmánek si dodnes pamatuje na pohřeb Jana Palacha. Vzpomíná, jak pohřební průvod skončil na náměstí před Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, kde tehdy hovořil významný lékař a vědec akademik Josef Charvát. Pronesl nezapomenutelná slova: „Na tomto náměstí je lid a zde by také měla být vláda!“ Druhý den po tomto shromáždění se na náměstí před fakultou objevily cedule s názvem Palachovo náměstí. Komunističtí funkcionáři je ale nechali brzy odstranit a teprve po roce 1989 dostalo definitivně toto náměstí jméno Jana Palacha. 

Nechtěl do KSČ, proto mohl být jen technický asistent

Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy začaly po roce 1969 politické prověrky. Marcel Rejmánek vzpomíná na tato pochmurná léta takto: „Zůstal jsem tam jako takzvaný technický asistent. To bylo maximum, co mohli nekomunistovi nabídnout. Předtím se mě totiž ptali, jestli bych do komunistické strany vstoupil. Odmítl jsem. Můj kolega mi řekl, že jsem udělal nejlepší, co jsem mohl udělat, když jsem je odmítl okamžitě, protože kdybych své rozhodnutí nějak oddaloval, tak se jich už nikdy nezbavím.“

Marcel Rejmánek nemohl oficiálně učit a vést studenty. „Založil jsem aspoň ekologický kroužek. Do něj jsem potom zval všelijaké lidi na hraně politické únosnosti. Kroužek byl pod Socialistickým svazem mládeže, ale paradoxně zval na přednášky všelijaké disidenty.“

Marcel Rejmánek se oženil v roce 1973. Se svojí ženou Eliškou se znal již z botanického kroužku, který založil ještě na střední škole v Hradci Králové. Jeho žena vystudovala stejnou fakultu jako on sám.

Na přírodovědecké fakultě už nešlo vydržet

Poměry na přírodovědecké fakultě se však s postupující normalizací výrazně zhoršovaly. Marcel Rejmánek měl pracovní smlouvu vždy jen na půl roku dopředu, později dokonce už jen na tři měsíce – a byl tak permanentně držen ve velké pracovní nejistotě.

V rámci svého profesního ekologického cítění se navíc dostával také do sporu s mnohými lidmi na vedoucích pozicích i mimo fakultu. „Ředitel Krkonošského národního parku navrhl, aby se cesty přes rašeliniště budovaly z vápence. Někde tam v Podkrkonoší totiž měli lom na vápenec. Nadělali z něj štěrk a sypali ho na cesty, které vedly přes rašeliniště. To bylo úplně nejhorší, protože rašeliniště jsou přirozeně kyselá. Napsali jsme o tom článek a taky jsme si na vysypávání cest v rašeliništích vápencem oficiálně stěžovali. Soudruh ředitel Krkonošského národního parku poslal na stranickou organizaci naší fakulty stížnost, že jsem si naopak já neoprávněně na něho stěžoval,“ vzpomíná Marcel Rejmánek.  

V roce 1977 se proto rozhodl změnit pracoviště. Odešel do Košic, kde právě vznikl Ústav radioekologie. Bohužel se tam vědecká práce spíše jen předstírala. Marcel Rejmánek navrhl společně s dalším kolegou výzkum koncentrací stroncia v letokruzích stromů. Byla velká pravděpodobnost, že po pokusech s jadernými zbraněmi mohlo být stroncium v dřevní hmotě obsaženo. Takový výzkum jim však vedení ústavu nedovolilo vůbec provádět.

Po roce proto přešel do nově vznikajícího Entomologického ústavu Československé akademie věd. „Bylo to bezvadné. Ústavy se tam teprve budovaly, takže tam nebyla taková byrokracie a kádrování. Měl jsem tam možnost opravdu dělat vědeckou práci, mimo jiné i teoretickou ekologii,“ vzpomíná pamětník. Se svými kolegy pracoval na stabilitě ekologických systémů. Tehdy šlo o špičkový výzkum, který měl odezvu i v zahraničí. Marcelu Rejmánkovi a jeho kolegovi tehdy publikovali v prestižním časopise Nature článek týkající se právě této problematiky.  

„Vznikl však problém, jak se máme jako autoři k článku vůbec dostat. Ve stejném čísle Nature totiž vyšlo něco o zneužití psychiatrie v Sovětském svazu. Musel jsem tak dostat speciální povolení, abych se mohl na svůj článek v univerzitní knihovně v Praze vůbec podívat. Pak jsem musel dostat další povolení, aby mně článek okopírovali – a po několika týdnech jsem ho konečně dostal,“ dodává. 

Celá rodina utekla do Rakouska

Situace se však ve vědeckém bádání dále zhoršovala. Rodina nemohla dlouho cestovat společně do zahraničí. Marcela Rejmánka sice občas někam do zahraničí pracovně pustili, ale zbytek rodiny držel komunistický režim jako rukojmí doma.  Rodina dostala na druhý pokus povolení vycestovat společně na dovolenou do tehdejší Jugoslávie. Pěšky pak přešli přes vysoké slovinské hory Karavanky z tehdejší Jugoslávie do Rakouska. V nížině byla hranice více hlídaná. Rejmánkovi vzali do Rakouska i dva syny, ve věku osm a čtyři roky. 

Rozhodnutí emigrovat učinili manželé Rejmánkovi jen sami dva. Neřekli před odjezdem nic ani svým dvěma dětem, ani rodičům, příbuzným a přátelům, protože dobře věděli, že si je Veřejná bezpečnost nebo Státní bezpečnost předvolá na výslech. „Bylo lepší, aby o tom nevěděli vůbec nic. Teprve dodatečně jsme jim poslali nějaké dopisy až z Rakouska. Pořád jsem schovával mapu, aby kluci nevěděli, že Jugoslávie má taky moře, protože by tam určitě chtěli jet k moři. Místo toho jsme zamířili do Karavanek,“ vzpomíná pamětník.

Marcel Rejmánek popisuje, jak staršímu synovi řekl těsně před přechodem hranice do Rakouska, že pro něj nastává možná nejdůležitější den v jeho životě, protože do Československa se už nevrátí. „On se zamyslel a naštvaně řekl: ‚To jste mi měli říct dřív, abych si mohl vzít s sebou svoji sbírku kamenů,‘“ popisuje pamětník.  

Po přechodu hranic strávila rodina pouze tři dny ve známém uprchlickém táboře Traiskirchen. Marcel Rejmánek ihned zatelefonoval svému známému kolegovi z vídeňské univerzity profesoru Holznerovi, který rodině významně pomohl. Brzy po své emigraci začal i se svojí manželkou Eliškou provádět výzkumy na vápencových sutích v podhůří Alp.

Katedra botaniky v Davisu byla nejlepší v USA

Marcel Rejmánek i jeho manželka sice získali v Rakousku práci v oboru, museli však učinit zásadní rozhodnutí, kde se usídlit natrvalo. V Evropě by byli blíže k rodičům. V USA však byla větší šance získat trvalé zaměstnání na některé z amerických univerzit. Dalším důvodem pro odchod za oceán byla vstřícnost USA k emigrantům. „V Rakousku nás varovali, že když půjdeme do některé z evropských zemí, nikdy nás tam nepřijmou za své,“ dodává. Před Vánocemi roku 1983 tak přistála celá rodina v Baton Rouge, hlavním městě státu Louisiana, s jediným svým majetkem, šesti taškami běžných osobních věcí. Marcel Rejmánek si vyjednal místo pedagoga na místní univerzitě.

„Teprve na místě jsem se dověděl, že nebudu učit biologii, ale statistiku. Já jsem se statistikou zabýval, ale nikdy jsem ji  předtím neučil. Byla to příprava od přednášky k přednášce. Dobře to nakonec dopadlo, což bylo strašně důležité. Když jsem se pak hlásil na nějaká další místa, tak jsem mohl říct, že jsem už na univerzitě v USA učil,“ vzpomíná Marcel Rejmánek.

Na univerzitě pak přestoupil do Ústavu pobřežní ekologie, což mu jako pro suchozemce z Československa připadalo legrační. „Pracoval jsem však tady s výbornými lidmi, ale pořád šlo o práci placenou z grantů, nic na stálý pracovní úvazek. Tak jsem se snažil získat někde na nějaké univerzitě něco trvalého. Pár měsíců se mi to nedařilo, ale pak jsem měl štěstí. Dostal jsem se na katedru botaniky na University of California ve městě Davis. Byla opravdu nejlepší v USA,“ dodává. Na univerzitě v Davisu mohl pak rozvinout všechny své schopnosti a znalosti a působil tam ještě v roce 2022. Postupně se stal řádným univerzitním profesorem. Vyučoval studenty a vedl doktorandy. Vychoval řadu vynikajících botaniků a s některými spolupracoval dlouhá léta.

Prováděl terénní výzkum v mnoha oblastech. Poprvé to bylo v Ugandě, kde jeho žena studovala mokřady a on sám se věnoval invazním rostlinám. Působil v Jižní Africe, Galapágách, Belize, navštívil Himálaj a mnoho dalších zemí.

Marcel Rejmánek se dlouhodobě zajímal o problematiku biologické invaze. „Myslím si, že pro mě bylo důležité, že jsem se v Jižní Africe sešel s významným botanikem a ekologem Davidem Richardsonem, který pracoval na invazích borovic. Já jsem se na jeho data podíval a naštěstí jsem věděl, co by se dalo dělat, jak je matematicky zpracovat. Vyšlo nám, že malý počet parametrů může vysvětlit rozdíl v invazi některých druhů. Použili jsme to k predikci jehličnanů, které by mohly být invazní. Myslím, že šlo o jeden z největších výsledků naší práce,“ dodává pamětník.

Marcel Rejmánek za svou vědeckou práci obdržel řadu ocenění a uznání se mu po roce 1989 dostalo i v jeho rodné vlasti. V roce 2018 obdržel čestnou oborovou medaili Gregora Johanna Mendela za zásluhy v biologických vědách. Získal také Cenu Jana Evangelisty Purkyně za nejlepší článek v časopisu Živa za rok 2020. Článek má název „Globální oteplování, změny krajin a ztráty biodiverzity“. Marcel Rejmánek se těmto veskrze zásadním ekologickým otázkám významně věnuje a snaží se, aby veřejnost byla fundovaně informována a nepodléhala zjednodušeným, ale velmi hlasitým, populistickým názorům.

V roce 1989 jsem si denně v USA kupoval patery noviny

Marcel Rejmánek sledoval během své emigrace politické dění v Československu. Velmi ho překvapilo, jak rychle se věci v roce 1989 dostaly do pohybu. „Vzpomínám si na prohlášení kulturních a vědeckých pracovníků. Všichni moji studenti mi později hrdě hlásili, že ho ještě před sametovou revolucí také podepsali. Tenkrát jsem si kupoval každý den asi patery noviny, abych zjistil, co se v Československu děje,“ vzpomíná Marcel Rejmánek. „Jako na potvoru jsme pak přímo 17. listopadu 1989 byli s maminkou mojí ženy Elišky na ostrově Santa Cruz. Celý den jsem trpěl a byl docela nevrlý, že jsem neměl žádné zprávy z Československa. Když jsme připluli lodí zpět, okamžitě jsem vyskočil a běžel do nejbližšího místa, kde jsem si zase mohl koupit nějaké noviny.“

Vzpomíná si na všechny tehdejší rozhovory v americkém tisku s režisérem Milošem Formanem, naší první velvyslankyní v USA Ritou Klímovou a dalšími. „My jsme měli na Miloše Formana tenkrát takový vztek, protože říkal, že Češi si nebudou umět vládnout sami. Ale teď se obávám, že to viděl tenkrát dost dobře,“ dodává.

Marcel Rejmánek s rodinou navštívil Československo ihned po sametové revoluci v roce 1990. „Vzali jsme to přes Rakousko. Přejeli jsme hranice a zastavili jsme někde u Velenic. Tam jsem si zašel kousek do lesa a políbil jsem zem, aby to nikdo neviděl,“ dodává. „Tehdy to bylo nejkrásnější. Komunisti skončili, ale ještě se tady neobjevovaly západní reklamy na kdejakou blbost.“

Také vědci by se měli politicky angažovat 

Marcel Rejmánek se od doby sametové revoluce vrací každoročně do České republiky a do rodného Hradce Králové. „Je to úžasné, jak mnoho domů se v Hradci Králové zrekonstruovalo. Konečně je tady i přírodovědecká fakulta, něco, o čem já jsem snil, když jsem tady ještě kdysi byl jako středoškolák. V mém oboru proběhl od roku 1989 rychlý vývoj. Karlova univerzita, univerzity v Budějovicích a Olomouci jsou dnes už rozhodně srovnatelné s univerzitami v USA.“

Marcel Rejmánek jako špičkový vědec ve svém oboru vnímá ekologické problémy, které významně ovlivňují naši planetu. „Abychom ekologické problémy dokázali vysvětlit, je nezbytná vzdělanost mezi lidmi. Proto jsem napsal článek v časopisu Živa. Bohužel ti, kdo si ho přečtou, jsou stejného názoru a není nutné je moc přesvědčovat. Aspoň však dostanou argumenty, aby mohli diskutovat s těmi, kteří mají jiný názor. I vědečtí pracovníci by se měli angažovat a dostávat se do nějakých pozic, ve kterých mohou udělat nějaká zásadní rozhodnutí. Neměli by se tak vyhýbat působení v politice.“

Marcel Rejmánek prováděl terénní výzkumy v různých zemích rozvojového světa: „Samozřejmě jsem měl silné vjemy z místní přírody, ale možná ještě silnější vjemy jsem měl z místního obyvatelstva. Lidé si tam žijí docela dobře a šťastně z roku na rok. Zasejí plodiny, sklidí je a nic jim nechybí. Nanejvýš si stěžují, že není silnice nebo škola, ale i to se už hodně zlepšuje. Zatímco naše část civilizace je postižena nějakým mýtem, že všechno musí nějak růst, že všeho musí být nějak víc. Smutné je, že už jsme o růstu diskutovali v kroužcích třeba s Bedřichem Moldanem před čtyřiceti lety a docházeli jsme ke stejnému závěru, že je třeba změnit životní styl, že všechno nemusí směřovat jen k větší spotřebě. Teď to diskutujeme zase a je smutné, že po čtyřiceti letech tak docházíme ke stejnému závěru jako tehdy. Jak ale změnit uvažování lidí?“

Marcel Rejmánek dodává: „Lidi se moc nemění. Když se teď propaguje umělé maso vyráběné z rostlin, tak u lidí uspěje jen tehdy, když bude mít srovnatelnou cenu a srovnatelnou chuť. Musíme vycházet pragmaticky z toho, co od většiny lidí očekávat – než očekávat, že většina lidí změní svůj životní styl.“

Jako dlouholetý univerzitní pedagog rozebírá i komplikovanou problematiku, zda mají studenti platit za vzdělání na vysokých školách. „Nejdřív jsem nad tím tak jako trochu váhal, že asi by si toho vzdělání víc vážili, kdyby za to museli platit, ale pak jsem to zavrhl, protože jakmile to jednou zavedeme, tak to pak bude pokračovat jako v USA, kde studenti platí stále vyšší školné a pak se to už nedá vrátit zpátky. Bezplatné vysoké školy jsou důležité, protože potom se na ně studenti dostanou podle svých schopností, a ne podle svých majetkových poměrů. Čína dneska je tak úspěšná mimo jiné proto, že tam mladí studují zadarmo. Takže Číňané z ohromného množství lidí nakonec opravdu vyberou nejlepší.“  

Marcel Rejmánek posílá mladší generaci vzkaz: „Cestujte a poznávejte. Važte si demokracie. Nemáte žádné srovnání, v demokracii jste se narodili. Věřte však, že je tak úžasné cestovat. Můžete dostat literaturu z celého světa, můžete svobodně poznávat a vzdělávat se.“