Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Reiský (* 1927)

• narozen 17. dubna 1927 v Hlučíně

• během gymnázia prošel výcvikem v Heimatflaku

• od 19. září 1944 do 13. listopadu 1944 byl v RAD v Allendorfu

• dne 8. prosince 1944, tj. ve svých sedmnácti letech, narukoval do wehrmachtu

• dne 13. dubna 1945 byl zajat v Nienburgu Angličany

• prošel zajateckými tábory v Sulingenu, Weeze, Brusel Vilvoorde

• z Vilvoorde byl propuštěn až v červnu 1947

• v říjnu 1948 narukoval na vojnu a jako nespolehlivý byl přiřazen k technickému praporu, bezmála dva roky pracoval na šachtě Dukla v Horní Suché

• po vojně pracoval jako stavbyvedoucí, mimo jiné na stavbě vysílače Praděd

• v současnosti žije v Hlučíně

Hugo Reiský se narodil v roce 1927 v Hlučíně. Město Hlučín a jeho okolí patřilo přes jedno a půl století pruskému státu a k Československu bylo přiděleno až po versailleské smlouvě v roce 1919. Jeho obyvatelé se nazývali tzv. Moravci a v kraji se mluvilo tzv. moravštinou, němčinou nebo češtinou. Nejinak tomu bylo i v rodině Reiských. Zatímco většina pohraničí připadla po mnichovské dohodě do Sudetské župy (Sudetengau), Hlučínsko bylo přiděleno přímo Třetí říši jako součást Pruského Slezska. Jeho obyvatelé se tak automaticky stávali říšskými občany, kteří museli plnit brannou povinnost a po dovršení plnoletosti nastoupit do německé armády.

V době mnichovské dohody studoval Hugo Reiský české gymnázium v Hlučíně. To bylo ale ihned zavřeno, a tak po absolvování německého kurzu nastoupil do gymnázia německého. „V říjnu tady nastoupil Hitler, vyřadili nás ze školy a museli jsme dělat šestiměsíční kurz, abychom mohli nastoupit do německého gymnázia.“

Zpočátku převládalo u místních lidí nadšení z příchodu Němců. To se ale postupem času měnilo v odpor k hitlerovskému režimu. Přicházelo totiž čím dál víc informací o mrtvých rodinných příslušnících, přátelích a známých, kteří bojovali v německé armádě.

Hugo Reiský musel nejdříve vstoupit do Hitlerjugend. „Kdo nastoupil do gymnázia, musel do Hitlerjugend.“ Tam ale ještě nevyvíjeli žádnou aktivitu. V lednu 1944 byli už nacisti ve velmi svízelné situaci, a tak do složek armády verbovali i nedospělé mládence. S celou třídou se tak dostal do Heimatflaku – Baterie VIII v Peiskretscham u Heydebrecku, kde prošel výcvikem u protileteckých děl. Bylo to ale stále v rámci školy, a tak měli studenti dopoledne normální vyučování a odpoledne obsluhovali děla. V září byl pak opět s celou třídou povolán k RAD (Reichsarbeitsdienst) do Allendorfu, kde budovali muniční sklady a rampy pro odstřelování bomb. „To nebylo vojsko, ale byla to taková pracovní organizace.“

Ve wehrmachtu

Situace byla pro nacisty čím dál katastrofálnější, a tak byl Hugo v prosinci 1944, v pouhých 17 letech, povolán do wehrmachtu. „Ti starší lidé říkali, že to už je konec. Když Hitler začal na vojnu sbírat děcka, tak to už je konec.“ Opět narukovala celá třída, společně s níž pak prošel velmi tvrdým výcvikem v Bricku. „Ten výcvik byl velmi tvrdý. Někteří kluci brečeli a modlili se.“ Po výcviku byl zařazen do náhradního praporu a s jednotkou byl poslán do Opole, kde kopali zákopy. Potom byli přemístěni do Niederfinu. Sovětské vojsko ale velmi rychle postupovalo, a byli proto nuceni ustoupit k Berlínu. Nebyli ale jediní, kteří utíkali před frontou. Silnice a vlaky byly plné civilistů, a tak byl Hugo Reiský svědkem toho, jaké utrpení přináší válka obyčejným lidem. „Silnice i vlaky byly plný utečenců. Jeli v otevřených vlacích. Ti lidé pomrzli na těch vagonech, protože ten provoz už byl omezený. To si nedovedete představit, co to znamenalo. Ti lidé se trápili… To byla teda válka. Na těch vagonech doslova zmrzli lidi. Oni cestovali z Polska, i když to teda bylo německé území. Těch koníků, krav a všeho možného. Pomáhali si s vozama. Šli pěšky. To byla hrůza.“

V Berlíně byl určen na podminovávání dálnic. Ve městě panoval hrozný zmatek a strach z budoucnosti doprovázený neustálým bombardováním. „Jeden nálet jsem tam zažil, ale to byla taková hrůza, že to nejde ani popsat. Ta zem se doslova pohybovala… Naštěstí potom přišel rozkaz, že nás přemístí na západ. A to byla jediná záchrana. Jinak bych už tu dneska neseděl. O tom jsem přesvědčený.“

Jednotka byla převelena do Nienburgu, který se nachází v blízkosti Hannoveru. Tam se také Hugo Reiský dostal do anglického zajetí. Takto na to vzpomíná: „Pět kilometrů před Nienburgem jsme museli opustit vlak, protože tam už byly cesty pod dozorem anglických letců. Ti tam pořád létali a pozorovali, co se tam děje. A jak se objevil nějaký povoz nebo auto, tak ho sestřelili, a hotovo. Tam jsme cestovali v noci lesem. Ale dostali jsme se až do toho Nienburgu. Ovšem ten Nienburg jsme museli rychle opustit, protože pan starosta ho prohlásil za otevřené město, a tak tam nesmělo být vojsko. Tak náš velitel, co tam byl s námi, říká: ‚Tak odejdeme z města a uvelebíme se někde v lese. Tam si postavíme stany a uvidíme, co bude dál.‘ Potom nás 13. dubna zavolal a řekl nám, že je stejně konec války, že nemá cenu, abychom ještě někam cestovali. Že on bydlí tady blízko. ‚Já vám to říkám dneska. Já jedu domů, ať se děje, co chce. Já vás propouštím. Jestli potřebujete nějaký papír, tak vám ho dám. Ale jinak vás pouštím, protože to nemá cenu, abychom dál riskovali životy. To je konec války. Pomáhejte si, jak chcete. Vy, co to máte dál, přejděte k Angličanům. Oni vás zajmou.‘ Tak jsme taky tak šli. Jenom nás upozornil, že kdybychom se náhodou setkali s nějakou tou hlídkou SS německou, vojenskou, máme střílet první. Jinak oni nás odstřelí bez soudu, bez problému… My jsme se v noci přeplavili přes řeku a šli dobrovolně do zajetí k Angličanům.“ Angličtí vojáci se k nim chovali velmi dobře, když se dozvěděli jejich věk, nedělali žádné problémy, spíše se jen divili.

V zajetí

Pamětník prošel různými zajateckými tábory – Sulingen, Weeze a Brusel Vilvoorde. Ve Vilvoorde bylo už asi šedesát tisíc zajatců, a protože Hugo Reiský uměl trochu anglicky, stal se zapisovatelem a mohl se tak stravovat v anglické důstojnické jídelně. V říjnu 1945 se hledali dobrovolníci na práci do šachty v Horn Wesmes a Hugo Reiský, protože nečinnost v táboře byla ubíjející, se přihlásil. Okolní obyvatelé ale nemohli stále zapomenout na utrpení pod německou nadvládou – když šli bývalí vojáci wehrmachtu za prací do šachty, museli je proto hlídat angličtí vojáci, aby na ně belgičtí civilisté nezaútočili. Takto na to dnes s pochopením vzpomíná Hugo Reiský: „Z toho tábora nás vždycky vedl voják s puškou na rameni. Tak jsme se ho ptali: ‚Na nás nemusíte mít pušku. Vždyť my nemáme nic, co bychom mohli použít jako zbraň.‘ On říká: ‚To není proti vám. To je proti těm lidem.‘ Protože oni ty Němce neměli po válce rádi, to je jasný. Už při té jízdě, když nás transportovali do lágru, nás vezli třeba autem nebo jsme část cesty jeli vlakem v otevřených vagonech, protože tam jsme pak měli problémy. A to nás vždycky, když jsme jeli pod nějakým mostem, ti vojáci, co nás doprovázeli, upozorňovali: ‚Teď se tam přikrčte někde k boku, protože pojedeme pod mostem.‘ Tam stáli lidi a házeli na nás kamení a polévali nás vodou a tak různě. Jak říkám, to byl ten začátek po válce. To se muselo tak. My jsme sice nadávali, ale dneska, když to tak cítím, tak se vůbec nedivím, že ty lidi tak řádili. Zkušenosti to člověka naučí.“

V táboře u Bruselu strávil celé dva roky, než byl konečně propuštěn zpět domů.

Zpět v Československu

Jako bývalý voják wehrmachtu neměl návrat do Československa jednoduchý. V lidech zůstávaly vzpomínky na těžké období druhé světové války, jejímž hlavním viníkem byl německý národ. Hned po příjezdu do Hlučína se tak Hugo Reiský musel přihlásit na četnickou stanici, kde si vyslechl pár uštěpačných poznámek. „Když jsem se tam přišel přihlásit, tak mi říká četník: ‚Proč jste šel na vojnu?‘ Já jsem říkal: ‚No, proč jsem šel. Protože jsem dostal povolávací rozkaz. Tak jsem musel na vojnu.‘ A on říká: ‚No, ale osmého prosince, to už bylo po válce.‘ Já jsem říkal: ‚Bylo po válce, ale dostal jsem výzvu, a tak jsem musel nastoupit. Jinak by rodiče skončili někde v koncentráku.‘ To se bralo tehdy přísně. Němci se s nikým nemalovali. ‚Jó, tak to už nebylo třeba. To jste se mohl někde schovat.‘ Já jsem říkal: ‚Ne ne, neznáte poměry, jaké tady byly. Schovat se někde, to nebylo tak jednoduché.“ Potom ho čekala tříměsíční práce v zemědělství bez nároku na plat. Stále přemýšlel o návratu na gymnázium a dokončení školy. Rodiče ale byli ve velké finanční tísni, a tak musel jít pracovat. Najít zaměstnání pro něj nebylo vůbec jednoduchou záležitostí. „Bylo to dost problematický. Vždycky se každý zeptal, kde jsem byl ty dva roky. A když jsem jim řekl, že jsem byl německým vojákem v zajetí, tak neměli zájem. To byla běžná odpověď.“ Takto prošel osmnáct podniků, a když už to vzdával, zaměstnali jej v jedné stavební firmě v Ostravě.

Zanedlouho ale přišel rok 1948 a Hugo Reiský musel narukovat na vojnu. Jakožto bývalý voják wehrmachtu byl nespolehlivý, a tak byl zařazen k technickému praporu v Horní Suché do dolu Dukla. Jako voják si tam v šachtě odpracoval necelé dva roky. „Bylo to takové určité ponížení. Měli jsme tu smůlu, že jsme tím jako Hlučíňáci museli projít.“

Po ukončení vojny šel pracovat do Průmyslových staveb báňských (později OKD). Při zaměstnání vystudoval průmyslovou školu a stal se stavbyvedoucím. Vrcholem jeho pracovního úsilí bylo vedení stavby vysílače Praděd. V současnosti je v důchodu, žije v Hlučíně a stále velmi nerad vzpomíná na období Hitlerovy vlády. Takto odpověděl na otázku, co se mu nejvíce vybaví z období druhé světové války: „Já jsem říkal, to bylo skutečné mordování. To už nebyla válka. Když si to vezmete, jak se ty velmoci chovaly vůči sobě… To je tak: Můj děda vždycky říkal: ‚Hitler, to je smrt.‘ On strašně nesnášel Hitlera. I když měl německé školy. Ale on říkal, že jméno Hitler by se mělo všude vymazat.“

Pro Post Bellum v roce 2010 natočil a zpracoval:Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.