Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Uta Reiff, roz. Jäckel (* 1938)

• born 1938 in Aš

• her father was the headmaster of a grammar school in Žatec

• 3 June 1945, the family was evicted and placed in a prison camp in Žatec

• her father was a victim of the so-called Postoloprty Massacre

• deported by cattle wagon to the German city of Furth im Wald

• studied interpreting and psychotherapy

• lives in Amberg

Šťastné dětství prožívala dcera ředitele žateckého gymnázia přímo v budově školy, kde její otec dostal malý byt. Po skončení druhé světové války však celou rodinu postihly důsledky tzv. divokého odsunu sudetských Němců. Tehdy sedmiletá Uta se s matkou a bratrem Berndem ocitla v internačním táboře v Žatci a otec se stal obětí živelných červnových násilností roku 1945 a z internace v Postoloprtech se již nevrátil. Starší bratr Hans po odvedení pracoval v dolech v Kladně. Po osmiměsíčním pobytu v izolaci odvezl dobytčí vůz malou Utu i se zbylými členy rodiny do německého města Furth im Wald a odtamtud do malé bavorské obce Vach. Zde pamětnice vyrůstala s matkou a bratry a na samém začátku zakusila pocit nepřátelství ze strany místních obyvatel.

Rodina z pohraničí

Rodina Uty Reiff byla německé národnosti a po několik desetiletí žila v pohraničí v severozápadních Čechách. Dědeček byl příslušníkem rakousko-uherské armády. Otci, který mluvil plynně česky, náležela zase uniforma armády československé. Za mnichovské republiky pomáhal řadě Židů a Čechů s překlady německy psaných dokumentů, čímž je často zachránil z mnohdy životu nebezpečných situací. Za války musel jakožto občan říše narukovat. „Můj otec byl povolán k wehrmachtu teprve v roce 1943 a byl hned poslán na východní frontu. Zůstali jsme s matkou, mým bratrem Hansem, kterému bylo šestnáct let, a mým druhým bratrem Berndem, kterému bylo devět let, sami.“¹

Osud, který otce a několik set dalších mužů ze severních Čech potkal po skončení války, byl důsledkem nenávistného řádění a emocemi nabitého poválečného období. Princip kolektivní viny těžce dolehl nejen na něj, ale i na tehdy sedmiletou Utu a celý zbytek rodiny. Dne 3. června 1945 zastihlo rodinu Jäcklových povolání do internačního tábora – matku, pamětnici a bratra Bernda do žateckých kasáren, otce a staršího bratra Hanse na cestu do Postoloprt (německy Postelberg).

„Vzpomínám si pouze na to, že mne matka vzala za ruku a že jsme šly spolu alejí nahoru ke kasárnám. Nebylo to daleko od gymnázia. Držela jsem se pevně její ruky, protože jsem nevěděla, co se s námi stane. Přišli jsme všichni do bývalých kasáren SS. Byly to domky, ve kterých jsme byli ubytováni na zemi pokryté slámou. Pro nás děti to bylo hrozné. Nesměly jsme jít ven a nesměly jsme opustit tábor. Protože nám dávali jen velmi málo jídla, měli jsme všichni trvale hlad.“

Hlad v prasečím chlívku

Bezstarostné dětství děvčátka, které rádo bruslilo, jezdilo na kole a chodilo do školy, se proměnilo v život za plotem lágru, prosycený atmosférou trvalého strachu. V táboře byl hlad, několik desítek dětí zemřelo na podvýživu, ženy byly bity a znásilňovány.

„Jednoho dne nás zavřeli do prasečího chlívku. Byla to nízká stáj. Já, protože jsem byla ještě malá, jsem mohla stát, ale ostatní museli být sehnutí. Na zemi ležela špinavá matrace a my jsme si na ni museli lehnout. V noci jsem si lehla na svoji matku. Později jsem se dozvěděla, že jsme to dělali proto, aby ji neznásilnili. Bylo to všechno pro mne hrozné. Také mě to velmi ovlivnilo k postoji vůči mužům. Jako žena jsem měla z mužů velký strach. V prasečím chlívku jsme byli velmi dlouho. Jednoho dne řekla matka, že musíme jít k veliteli, aby nás zastřelil, protože v tomto prostředí již dále nemůžeme žít. Ale Marek, myslím, že to byl Marek, nás vyhodil a řekl, že máme myslet na budoucnost. Mně jako šestiletému dítěti nebylo jasné, co znamená být zastřelen.“^2,3

Šťastné setkání v nešťastné době

V táboře Uta Reiff vzpomínala na všechny milé věci i lidi, které musela doma zanechat. S sebou jim maminka sbalila věci na tři dny, přesně podle instrukcí. Dny a týdny však ubíhaly a pamětnice s matkou a Berndem zůstali v internaci dlouhých osm měsíců. Za plotem tábora jednoho dne zahlédla blízkou tvář, rodinného známého pana Kratochvíla. „Pan Kratochvíl byl městský metař, který projížděl naší ulicí s žebřiňákem taženým světlými voly s obrovskými rohy. Bylo to pro mne fascinující dobrodružství, neboť jsem tehdy byla velmi malá. Moje maminka pana Kratochvíla často zvala na svačinu a udělala mu kávu s chlebem. Pana Kratochvíla jsem měla ráda, patřil k mému krásnému dětství.“⁴ Když pan Kratochvíl míjel se svým vozíkem hranice lágru, děti se seběhly k plotu a on jim potají dával jídlo. Hlídka v kasárnách se to však dozvěděla, děti byly potrestány a pan Kratochvíl se již vícekrát neobjevil.

Deportace v dobytčím voze

Tatínek byl stejně jako další muži z Postoloprt a blízkého Žatce zastřelen bez nároku na spravedlivý soudní proces: „Seš Němec – to stačí!“ Bratr Hans, kterému bylo v té době šestnáct let, byl poslán na práci do kladenských dolů. Tvrdá práce a nelidské podmínky v táboře ho poznamenaly na celý život. Zpráva o otcově smrti a traumatické zážitky z odsunu rodiny z domova podlomily jeho duševní zdraví a úzkost z této tragédie si s sebou nese dodnes. 

Pamětnice, Bernd, maminka a bratr Hans se znovu setkali až při deportaci do Německa. „Jednoho dne, později jsem se dozvěděla, že to bylo v únoru 1946, tedy po osmi měsících internace v táboře, nás zavřeli do dobytčího nákladního vozu a odvezli nás do tábora v Furthu im Wald. Zde jsme dostali teplé oblečení a teplé jídlo. Tento tábor byl velice lidsky zařízený. Později jsme přešli do Furthu a odtamtud do Vachu, což je malá obec u Furthu v Bavorsku. Zde nás ale nepřijali příliš vlídně. Lidé nám říkali, že kdybychom u Čechů tak nevyváděli, tak by nás tam jistě nechali.“⁵

Vysídlená rodina se nesetkala v nové vlasti s přátelským přijetím. Místní je posílali zpět „domů“, do Československa. Uta Reiff se pomalu zotavovala z pobytu v táboře a maminka si časem našla místo jako učitelka. „Když jsem po válce přišla do Vachu, tak mě vzali do dětské nemocnice, protože jsem byla neduživá a nemohla jsem v žaludku udržet žádnou stravu. Jako sedmiletá jsem v nemocnici strávila čtyři měsíce. Krmili mě rozmělněným jídlem a díky tomu jsem přežila.“⁶

Přes všechna příkoří, která osud pamětnici připravil, přes ortel, který byl bez možnosti odvolání vynesen nad její rodinou, sdílí Uta Reiff společně se svým manželem humanistické hodnoty, setkává se s migranty v uprchlických táborech, a dokonce se snažila naučit český jazyk. Profesní život strávila jako tlumočnice z anglického a francouzského jazyka a později jako rodinná terapeutka. Manželé Reiffovi společně překonali hluboký zármutek ze ztráty desetileté dcery, která zahynula při srážce s automobilem. Po tragické události si osvojili černošského chlapce Olivera a vychovali ho společně s druhou dcerou Anette. „Nejdůležitější je milovat lidi, láska je nade vším, je jedno, jestli je bílý nebo černý, láska je jediná, co každý potřebuje. Lidé vypadají odlišně, ale jsou to všechno Boží stvoření.“

_{1, 3, 4, 5, 6: V táboře bylo stále méně dětí. HALCKHOFF, Andreas a Otokar LÖBEL. Pravdou k smíření: Případ Postoloprty a jeho vyrovnání 1945–2010. Heimatkreis Saaz, 2010, s. 339.
2: Bohuslav Marek, velitel tábora v Postoloprtech, byl později také zodpovědný za ženský tábor v bývalých SS kasárnách v Žatci.}