Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Reidinger (* 1961)

• narodil se 6. května 1961 v Loučovicích na Šumavě

• v roce 1980 maturoval na Střední průmyslové škole strojní v Českých Budějovicích

• v letech 1980–1984 absolvoval Lidovou konzervatoř v Praze, obor pantomima

• v letech 1980–1982 navštěvoval kurzy Ctibora Turby na loutkářské katedře AMU

• v roce 1982 získal angažmá ve státních cirkusech, zároveň působil jako asistent J. Fuksy v cirkusovém učilišti na Brumlovce

• rok 1983 strávil na turné s československým cirkusem Praga po Střední Asii a Sibiři jako klaun Bilbo

• od roku 1984 se dál věnuje pantomimě, nastudoval řadu představení

• v létě 1986 získal stáž na Mezinárodním institutu marionet v Charleville-Mézières

• koncem 80. let působil s divadlem Alfred a spol., později hrál v řadě pražských divadel

• po sametové revoluci založil rodinné divadlo Bilbo Compagnie

• publikuje v novinách i časopisech, je autorem několika knih

• od roku 1992 učí akrobacii na uměleckých vysokých školách v Praze

Diváci i přátelé znají Jiřího Reidingera jako Bilba. Klaun Bilbo vždycky rozdával radost a smích, jak se na správného klauna patří. I když to není málo, často nabízel mnohem víc. Přátelství, pomoc, podporu, texty k zamyšlení. Cestu k budoucí svobodě. Brzy se dostal do okruhu chartistů, pomáhal s výrobou Infochu a jeho distribucí, poskytoval úkryt, vydal knihu v samizdatovém nakladatelství Popelnice. Nechyběl na žádné demonstraci, u shánění podpisů pod petice ani u prvních vystoupení umělců v listopadu 1989. Dnes stále hraje, píše i učí; stále rozdává radost a smích, i když i dnes ten úsměv někdy bolí.

Formovala mě drsnost šumavského kraje

Jiří Reidinger se narodil 6. května 1961 v Loučovicích na Šumavě. Rodiče pocházeli z Netolic, otec Josef se vyučil, stejně jako dědeček kovářem, potom vystudoval strojní průmyslovku; celý život pracoval jako konstruktér v loučovických papírnách. Jako účetní tam pracovala i matka Jiřina, rozená Petrášková. Drsnost šumavského kraje, kde byly sebevraždy běžnou součástí života, Jiřího formovala od dětství. Narodil se doma, když byla maminka sama, a narodil se s poškozenou oční panenkou.

Více než s rodiči vyrůstal s o rok starším bratrem Josefem. Brzy museli do jeslí, když byli nemocní, zůstávali sami doma. Zameškat pracovní den bylo pro maminku nepředstavitelné. V roce 1968 do rodiny přibyl ještě nejmladší syn Petr. Život v Loučovicích určovaly právě dva závody dnes již neexistujících papíren, které zaměstnávaly stovky lidí. V místě díky tomu byly jesle, školka i velká škola. A už tam se začínaly probouzet Jiřího umělecké sklony. Od dvanácti let dělal s kamarádem Frantou Postlů pořady do místního rozhlasu a přes jisté rebelství, které se projevovalo například výběrem hudby, kupodivu dostávali prostor. Do roku 1969 také chodil do Junáka, odtud se ovšem zamířilo do Pionýra: „Tajně se hlasovalo, zda jít místo Junáka do Pionýra nebo nic. Tak jsem myslel, že každý bude hlasovat jedině pro Junáka, ale byl jsem jediný.“

Z té doby si Jiří Reidinger vzpomíná i na protesty proti příchodu vojsk Varšavské smlouvy, které se objevily i v papírnách. Brzy ale převládl strach z komunistů a přizpůsobivost: „V papírnách vyráběli ubrousky, na které, když přišli Rusové, napsali ,Saldati, iditě damoj‘. Vytiskli to a rozdávali. Ta euforie ale trvala chvilku a potom vím, že jsme koukali pod kanape, tam byly ubrousky schované, ale nesmělo se o tom mluvit. Táta, jak byl nešťastný, že by se nám, třem klukům, tenkrát mohlo něco stát, že bychom nemohli studovat, tak se dal raději ke komunistům, i když byl z velmi přísné katolické rodiny. Ale nikdy si s nikým nezadal a vím, že toho litoval. Když jsem mu později dával samizdatovou literaturu, tak ji moc rád četl. Máma ne, ta to chtěla spálit.“ U maminky všechny synovy aktivity vzbuzovaly až panický strach a často docházelo i k dlouhému přerušení kontaktů mezi nimi. Přesto byl v rodině strýc, manžel otcovy sestry Růženy, který se komunistickým praktikám aktivně postavil a pomáhal převádět lidi přes hranice: „Strejda Pártlů z Věžovaté Pláně prožil statečný životní příběh, který ho v 50. letech zavlekl do vězení, když pomáhal nepřátelům nově nastoleného režimu přes kopečky jako jeden z králů Šumavy. Kupodivu dostal jen jeden rok natvrdo. Teta to naivně přičítala tomu, že dala soudci čerstvý, domácí chléb...“ Rodina Pártlova byla nejen velmi zbožná, ale i vřelá a laskavá. I Jiří byl vychováván ve víře, a dokonce ministroval, ale po roce 1968 pravidelné návštěvy kostela ustaly.

Přestože ve vzpomínkách na základní školu dominuje hlavně chuť tvořit, která se projevila kromě veřejného vysílání i založením rockové kapely či psaním a prezentací různých textů, Jiřího cesta vedla na Střední průmyslovou školu strojní do Českých Budějovic. Byla to racionální volba odpovídající prostředí, kde vyrůstal; o jiných možnostech ani neměl představu. Zároveň ale dodává, že to pro něj nebyl žádný zásadní problém, že mu technické studium šlo a bavilo ho. Pomáhalo mu i k pochopení hudební nauky a bylo určitým mezistupněm na cestě k širšímu poznání. Navíc své umělecké nadání rozvíjel dál. Již na internátě v Českých Budějovicích hrál různé scénky a časem začal dojíždět na kurzy pantomimy do Prahy. Při maturitě v roce 1980 již věděl, že chce být mim a psát knihy. Jeho cesta tak zákonitě vedla do Prahy. Nastoupil na konzervatoř pro pracující, obor pantomima, ale musel se také živit, musel někde bydlet. Střídal různá zaměstnání, kde se nabízelo i bydlení. Současně docházel na kurzy Ctibora Turby na loutkářské katedře AMU. Ten mu nakonec v roce 1982 pomohl sehnat práci klauna pro státní cirkusy. Zároveň začal pracovat jako asistent v cirkusovém učilišti na Brumlovce.

Cesty klauna Bilba

Nezapomenutelná životní kapitola se Jiřímu Reidingerovi otevřela v roce 1983, kdy vyjel jako klaun na turné s československým cirkusem Praga po Střední Asii a Sibiři. Zpětně toto životní období hodnotí jako vojnu, na kterou kvůli problému s okem nemusel. Pobyt s cirkusem na Sibiři ale byl podle něj srovnatelně tvrdý a odtržený od běžného života. Navíc cirkusová společnost představovala svět sám pro sebe, plný nevraživosti i okrádání, a nebyl v ní vřele přijímaný; snažil se proto vytvořit si svůj vlastní prostor, kde četl, studoval, přátelil se s místními hudebníky a zažíval pohostinnost obyčejných lidí. Částečné přijetí získal ve chvíli, kdy přes zranění dohrál představení a kdy stoupala jeho obliba u četného publika. Tehdy ho dokonce chtěli cirkusáci angažovat i na další sezonu, což odmítl. Velkého uznání se mu dostalo po návratu domů od komunity českých mimů; to, že celé turné ustál, mu vyneslo obdiv i další možnosti.

Tehdy začal hrát vlastní představení jako klaun Bilbo. Pokračovala tak další spolupráce se Ctiborem Turbou, ale i s režisérem Karlem Makonjem a dalšími. Jeho partnerkou na jevišti byla často Lenka Machoninová, se kterou vystupovali například na Divadelní pouti na Střeleckém ostrově v srpnu 1985. O rok později byl ale od kolegů ze skupiny vyloučen, ke svému překvapení ani tady nezapadal. Veškerá veřejná vystoupení tehdy podléhala přísnému schvalovacímu procesu. A tak Jiří vzpomíná na ponižující hraní před komisí: „Pamatuji si nejotřesnější zážitek, kdy jsme měli hrát Deklaunizaci v Itálii. Celé představení jsme museli zahrát jenom pro pět lidí z Pragokoncertu. Byla to dvouhodinová show s kačenou, velmi složitá, samé skoky, akrobacie. Oni se samozřejmě nikdy nezasmáli, dokonce během té přehrávky ukazovali Lence nějaké pornografické fotky jako provokaci, protože arogance moci byla šílená. Přitom byla známá praxe, že si automaticky brali 50 procent z honorářů, takže většinou to povolovali.“

V létě 1986 přišla další příležitost v podobě stáže na Mezinárodním institutu marionet v Charleville-Mézières ve Francii. Jiří si musel na pobyt půjčit i vydělávat na místě jako pouliční klaun, ale za to měl možnost učit se na místech, která byla občanům východního bloku do velké míry zapovězená. Po návratu psal články do samizdatových periodik a také se podílel na množení Infochu u sebe v bytě. V roce 1988 mu v samizdatovém nakladatelství Popelnice vychází první kniha Cirksezóna, v níž zpracoval své zážitky z putování s cirkusem. Doba před sametovou revolucí je pro Jiřího Reidingera obdobím mnoha zajímavých setkání i přátelského spiklenectví. Již před svou cestou po Sovětském svazu se učil ruštinu u sestry Andreje Kroba, blíže se s ním pak seznámil po Divadelní pouti, stejně jako s Václavem Havlem či Sergejem Machoninem. Tak se stal častým hostem u Havlových na Hrádečku, kde se zrodil i vztah s budoucí manželkou Sylvií Krobovou.

Bylo důležité tam být a pomáhat

Jiří Reidinger vzpomíná na řadu demonstrací, o které se veřejnost příliš nezajímala a často až zásah policie vybudil pozornost okolí. Vzpomíná i na Palachův týden, kdy se on sám dostal do střetu s policií: „Nejhorší byl Palachův týden. Pamatuji si, že to trvalo asi šest dní. A čtvrtý den nás hnali před sebou těmi bílými pendreky, jeden policajt se ohnal po těhotné holce, ona upadla a já říkám: ,Jste blázen? Vždyť je těhotná!‘ Samozřejmě se na mě hned vrhli, pět mě jich tam mlátilo. Měl jsem modrá záda, ale stejně to člověka neodradilo a šel tam další den. Vždycky byly srazy a bylo důležité tam být, aby to houstlo. Potom jsem někde popisoval, jak jsme se poznávali podle toho, že jsme byli všichni mokří.“

Nezapomenutelnou vzpomínku má na dny, kdy na prosbu Andreje Kroba ve svém bytě schovával Václava Havla. Chartisté v roce 1988 plánovali, že Havel vystoupí na demonstraci k výročí 28. října, ale zároveň bylo jasné, že ho bude chtít Státní bezpečnost (StB) z preventivních důvodů včas izolovat: „Konspirativně se to všechno domluvilo. Že ho převezeme ke mně do Elektrárenské, on tam bude čtyři noci, tam snad na něho nepřijdou, a on potom vyjde a půjde konečně na Václavák, kde řekne ,Dobrý den‘, než ho zatknou. To bylo jasné, že by ho stejně zatkli. Podařilo se nám, že skutečně odjel ke mně na Bohdalec, do noci jsme tam kecali, což bylo strašně hezké. Bohužel Havel nebyl příliš opatrný či spíše velký, policejní bratr o všem věděl, takže si pro něj Státní bezpečnost opět přišla ještě před demonstrací.“ Přelomový rok 1989 pak přinesl řadu dalších akcí. Jiří Reidinger podepsal petice za propuštění Václava Havla, za propuštění Magora i petici Několik vět, kterou s manželkou dál šířili. Přes řadu aktivit namířených proti režimu nezažil žádný přímý výslech StB. Byl ale přítomen mnoha kontrolám na Hrádečku, schválnostem, kterým byli jeho přátelé stále vystavováni.

Když přišel 17. listopad, klaun Bilbo stál na jevišti kulturního domu ve Stodůlkách, kde s divadelním spolkem Alfred a spol. hrál v dlouho připravovaném představení Archa bláznů. O den později měli na představení přijít manželé Havlovi, k tomu ale již nedošlo. Divadelníci se 18. listopadu opět sešli, a tak jako v jiných divadlech četli prohlášení umělců. Shodou okolností byli na tento den pozváni i Bilbovi rodiče; přijeli na divadlo a z toho, co tu zaznělo, se zvláště maminka nemohla vzpamatovat. Ovládl ji strach, zděšení, další zklamání ze syna. Jiří s manželkou Sylvií se ale angažovali dál, jak jen to bylo možné. V divadle, na výjezdech mimo Prahu i na konzervatoři, kde Sylvie studovala. Vše se prolínalo a spojovalo.

Na jaře 1990 se podařilo složitě připravovanou Archu bláznů hrát u nás i v zahraničí. Potom se skupina rozpadla. Bilbo dál spolupracoval s Ctiborem Turbou, dva roky dojížděl hrát do Paříže a zatoužil usadit se ve Francii i s rodinou. Nakonec se mu ale nepodařilo sehnat trvalejší uplatnění. Naopak v Čechách mohl zažít klasickou činohru i hraní v Divadle Na tahu. Premiéry stále bývaly na Hrádečku, ale postupně se vytrácela spiklenecká atmosféra a přibývalo neznámých lidí. Hrál i v Divadle Na Zábradlí, v Divadle v Dlouhé: „Lidé tehdy měli o kulturu velký zájem, nevadila jim složitější představení, byla to doba mnoha příležitostí.“ Nakonec odehrál řadu představení i v Národním divadle, kam původně nastoupil jako záskok. Mezi herci zde ale neměl snadné postavení, vzpomíná, že oporu našel ve Vlastě Chramostové.

Nepodléhejte médiím, rychlosti a mnohosti

Spolupráce s Ctiborem Turbou pokračovala dalších dvacet let. Vzniklo také rodinné divadlo Bilbo Compagnie, se kterým manželé často hráli i v zahraničí – například na olympijských hrách v Athénách, několikrát v Rusku, v Madridu, Japonsku… Všude potkávali vřelé publikum, ke kterému si dokázali najít cestu. Již od roku 1992 Jiří Reidinger také učí akrobacii obohacenou o klaunské triky na vysokých uměleckých školách. Rodinné divadlo funguje stále a často hraje i v rámci projektu Loutky v nemocnici. To přináší radost. Když se ale Jiří Reidinger dívá zpět, na změny, kterými společnost prochází za poslední roky, nevidí příliš důvodů k optimismu a situaci hodnotí lakonicky: „Postupný úpadek došel až k dnešní parodii.“ I zájem diváků o představení, která jim chtějí nabídnout nějaký přesah, upadá: „Dříve byl i bez reklamy a publicity zájem a návštěvnost mnohem větší. Dnešní fenomén ‚nový cirkus‘ je fyzicky velmi náročný, ale chybí myšlenka. Navíc komerční tvorba nevede k rozhovorům a zamyšlení.“

Na druhou stranu existují pořád opěrné body, na kterých lze stavět – rodina, přátelství, příroda, četba, tvorba i víra, která pro něj dnes znamená upínat se k něčemu vyššímu. A tak své vyprávění končí přece jen s úsměvem, který ke klaunovi Bilbovi patří, i nadějeplnými slovy: „Mějte radost ze života; nepodléhejte médiím, rychlosti a mnohosti. Pak můžete najít sami sebe a potom je to nádhera.“