Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hana Brigita Reichsfeld (* 1963)

• narodila se 23. března 1963 v Uherském Hradišti do tradiční křesťanské rodiny

• v roce 1981 se provdala za Lubomíra Reichsfelda

• v roce 1986 dokončila studium na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci

• v červnu 1989 podepsala Několik vět, petici šířila ve Veselí nad Moravou

• v srpnu 1989 byla vyslýchána po potlačené demonstraci v Olomouci

• v listopadu 1989 se stala jednou z vůdčích osobností sametové revoluce ve Veselí nad Moravou

• v letech 1992–2002 žila s manželem v Praze, kde on působil v hlavní kanceláři ODS jako vedoucí manažerské sítě

• v roce 2008 vstoupila do Sekulárního františkánského řádu, působí také jako členka národní rady tohoto řádu

• v roce 2023 žila ve Veselí nad Moravou, s manželem Lubomírem vychovala tři děti

Díky kontaktům vedoucím ke Stanislavu Devátému podepsala Několik vět. Tento dokument poté šířila mezi svými známými ve Veselí nad Moravou. Společně se svým manželem se stala jednou z vůdčích osobností sametové revoluce ve Veselí nad Moravou.

Hana Brigita Reichsfeld, rozená Hyráková, se narodila 23. března 1963 v Uherském Hradišti do tradiční křesťanské rodiny. Oba její rodiče pocházeli z Ostrožské Lhoty. Formovala je tvář slovácké krajiny, v níž dominovala poutní kaple sv. Antonína. Malá Hanka vyrůstala s rodiči a mladším bratrem ve Veselí nad Moravou, kam se rodina přestěhovala mimo jiné kvůli práci v tamních železárnách.

Jedna z Haniných nejranějších vzpomínek se váže k invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „Vnímala jsem zvláštní pocit ohrožení. Maminka byla smutná, že se tatínek dlouho nevrací z práce domů. Jeden matný vjem se váže i k dunění tanků pod okny našeho domu, který stál poblíž hlavní cesty.“

Starší dětství popisuje jako poetické, trávila ho s partou ze sídliště v neustálém pohybu. „Hrávala jsem házenou, střílela ze vzduchovky, skákala na letišti padákem. Byla jsem spíš klučičí typ. Chodila jsem i do Pionýra, tenkrát jsem v tom neviděla žádný politický podtext. Byla to pro mě možnost, jak se vídat s kamarády,“ vysvětluje Hana Brigita Reichsfeld. Že něco není v pořádku, si začala uvědomovat na druhém stupni základní školy. „Přemýšlela jsem, v jaké společnosti žiju a začala vnímat nespravedlnosti, které se kolem mě děly. Pak jsem do Pionýra přestala chodit úplně.“

Bylo přirozené, že založíme rodinu a bude se žít tím svým

Koncem sedmdesátých let Hana Brigita nastoupila na Gymnázium Marie Kudeříkové ve Strážnici. V té době se seznámila se svým budoucím manželem Lubomírem Reichsfeldem, jehož vášní byla rocková hudba. Ve Veselí patřil k máničkám, jak se tehdy říkalo mladým mužům s dlouhými vlasy. V létě 1980 se například podílel na organizaci hudebního festivalu Léto s muzikou, který byl na poslední chvíli státní mocí zakázán. Hudba se pro něj stala ostrůvkem svobody v nekonečné šedi normalizace. „Byl v tom odpor k režimu, byl to způsob revolty. Jenže na druhou stranu jsme si prostě žili v té naší subkultuře a scházeli se v podstatě doma, kde jsme si pouštěli zakázanou hudbu, kterou nám švagr posílal ze Západu,“ soudí pamětnice a zmiňuje kontakt s manželovým bratrem, který v roce 1984 emigroval do Vídně.

Dospívající Hanka si uvědomovala, že okruh příležitostí v nesvobodném Československu je zoufale úzký. „Prostě jsem se zamilovala, byla jsem velmi mladá a přišlo mi, že založení rodiny by mohlo vyplnit to, že jsme stejně nikam nemohli. Úplně přirozeně se bralo, že budeme mít rodinu a že si budeme sami pro sebe dál žít těmi drobnostmi, co nás těší, a obklopovat se lidmi, se kterými si rozumíme.“

Svého prvního syna Tomáše porodila ještě coby maturantka v roce 1981. „V té době to nebylo zas tak neobvyklé, byly jsme asi čtyři v našem ročníku,“ dodává. Mateřství však pochopitelně ovlivnilo její studijní plány. „Mým snem bylo studovat angličtinu a psychologii. Ale kvůli péči o dítě jsem si zvolila něco snadnějšího: učitelství pro první stupeň na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.“ Jako mladá maminka poslední dva roky studovala dálkově. Promovala v roce 1986.

Pedagogický sbor jsem dělila na tři skupiny podle loajality k režimu

Mladá pedagožka začala učit v roce 1984. „Nedostala jsem se přímo do Veselí, učila jsem na vesnicích kolem, kde bylo zrovna potřeba, ale nevadilo mi to, učila jsem velmi ráda.“

Před rokem 1989 byla pochopitelně jednou z klíčových vlastností pedagoga loajalita s tehdejším režimem či alespoň předstírání této loajality. Hana Brigita Reichsfeld se však podle svých slov nikdy nedostala do konfliktu se svým vlastním svědomím. „Učila jsem na prvním stupni, kde nebylo namístě s dětmi některá témata řešit, protože z nich ještě neměly rozum.“ Konflikt s mocí příliš nepociťovala ani v kruhu svých kolegů. „Se svými názory jsem šla tak daleko, kde jsem věděla, že je pedagogický sbor ještě unese.“

Své kolegy dělila obvykle do tří skupin. „Byli tam ti, kteří se jasně hlásili k režimu. Buď byli ve straně, nebo s ní aspoň sympatizovali. Na ty si člověk musel dávat pozor. Pak tam byli lidi, kteří z náboženských nebo politických důvodů byli proti režimu. A pak tam byli tací, kteří třeba byli ve straně naoko, ale snažili se chovat normálně.“

Při výslechu se mi snažili domluvit, že bych se jako nadějná učitelka měla chovat uvědoměle

Hana koncem osmdesátých let studovala jazykovou školu ve Zlíně. Její spolužáci patřili k okruhu lidí kolem Stanislava Devátého, díky nim se dostala k petici Několik vět. „Hned jsem to podepsala a několik archů přivezla rovnou do Veselí, kde jsem je nabízela svým kamarádům a známým.“ Jednalo se o dokument vypracovaný hnutím Charta 77, který v sedmi bodech žádal napravení chyb komunistické vlády (propuštění politických vězňů, svobodnou činnost sdělovacích prostředků a nezávislých iniciativ, veřejné diskuze o všech otázkách dějin atd.). Za klíčový požadavek Hana tehdy jednoznačně považovala svobodu slova a vyznání.

O několik týdnů později, v srpnu 1989, si udělala výlet do Olomouce, aby se setkala se svými přáteli z vysoké školy. Aniž by to plánovali dopředu, vydali se na náměstí, kde se právě konala protivládní demonstrace. „Myslím, že to bylo k výročí srpnové okupace 1968. Bylo tam 200 nebo 300 lidí. Rozdávali letáčky,“ vzpomíná pamětnice. Něco takového si však režim nemohl nechat líbit a na náměstí poslal bezpečností síly. „Rozháněli nás po celém náměstí. Mě i přátele nakonec naložili a odvezli k výslechu,“ vzpomíná pamětnice. Když seděla na chodbě policejní stanice, myslela na to, že asi přijde o svoji práci, kterou má tak ráda. „Když mě vyslýchali, mluvili se mnou velmi vlídně, že jsem nadějná soudružka učitelka a že bych si to neměla takhle komplikovat a měla bych se chovat uvědoměle.“ Pak ale přitvrdili. „Chtěli ze mě dostat jména. Ptali se, přes koho jsem se dostala k Několika větám. Komu jsem to dala podepsat. To už byli nepříjemní, strašili, křičeli na mě, ale já jsem si trvala na svém. Při odchodu mi jen sdělili, že o všem dají vědět do školy a že už nebudu učit.“

Ve škole se pochopitelně o všem vědělo. Mladá učitelka se stala černou ovcí mezi kantory a někteří kolegové ji dokonce přestali zdravit. Očekávaný vyhazov ale nepřicházel. „Myslím, že ředitel nade mnou držel ochrannou ruku. Byl sice ve straně, ale jeho názory s tou stranou moc nekorespondovaly. Myslím, že mě chápal,“ vysvětluje.

Když se do toho zapojili lidé v Praze, věděla jsem, že se k tomu můžeme postavit i u nás

Manželé Reichsfeldovi si začali všímat, že se stále víc lidí staví proti komunistickému režimu. V jejich pocitu je ještě utvrzoval poslech rádia Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. „Četla se tam jména lidí, kteří podepsali Chartu 77 a Několik vět. Byly to stovky, možná tisíce jmen. Tehdy jsem si říkala, že už se prostě musí něco stát,“ vzpomíná Hana Brigita Reichsfeld, která měla díky svému švagrovi přístup i k videokazetám ze Západu, které reflektovaly situaci v Československu.

V pátek 17. listopadu měli Reichsfeldovi své běžné povinnosti. „V podvečer jsem chystala večeři a koupala děti, když vtom k nám domů přišel tchán Hanuš, ať si pustíme Svobodnou Evropu, že v Praze se už něco děje.“ V tu chvíli si uvědomila, že se začínají psát dějiny. „‘A je to tady,‘ řekla jsem si. V hlavě mi běžela myšlenka, že pokud se něco děje v Praze, tak také my se k tomu můžeme nějak postavit tady doma ve Veselí. Řekla jsem si: ‚Pojďme, a hned.‘ Manžel se nechal chytit mým okamžitým nadšením.“ Ještě toho večera s manželem začali přemýšlet, jak na to a s kým se spojit. „No a na neděli už jsme pozvali prvních deset lidí k nám domů.“ K pevnému jádru sametové revoluce ve Veselí tak kromě manželů Reichsfeldových patřili Jaroslav a Jarmila Pospíšilovi, Jaroslav Frýdek, Miroslav Bahula, Dušan Leitgeb, Jan Faltus a další. Hana Brigita Reichsfeld však vzpomíná i na svého známého, který účast na vedení revoluce odmítl. „Měl doma těhotnou ženu, která čekala dvojčata. Velmi se o ni bál. Samozřejmě jsem jeho rozhodnutí naprosto chápala. Nijak jsem ho neodsoudila.“

Šli jsme na náměstí a čekali, kdo se přidá, přitom kousek od nás stály Lidové milice

V pondělí 20. listopadu 1989 skupina vydala dokument nazvaný Stanovisko k událostem v Praze ze 17. 11. 1989,[1] ve kterém mimo jiné napsali, že to, co se onoho dne stalo, „odporuje všem prohlášením strany a vlády o přestavbě a demokratizaci naší společnosti. Ti, kteří poslali stejně mladé kluky z tzv. pořádkových oddílů proti bezbranné demonstraci studentů, nemají ve svých místech co dělat.“ Toto prohlášení adresovali tehdejší vládě a odeslali jej také do redakce Rudého práva, Mladé fronty a Svobodného slova. „Žádali jsme zkrátka dialog s mocí, což zpětně působí velmi naivně a všeobjímajícně,“ dodává pamětnice Hana Brigita Reichsfeld.

O den později s prohlášením vyrazili na náměstí ve Veselí nad Moravou. Vzali si vlajku, židli a stolek a přemýšleli, co se bude dít. „Čekali jsme, zda se někdo přidá, což se nestalo.“ V zádech měli pouze skupinu milicionářů se samopaly, kteří čekali, zda dostanou příkaz zakročit, či nikoli. A nedostali.

Lidé se začali na veselském náměstí postupně scházet až od středy 22. listopadu. „Tady se mi vybavuje vzpomínka, jak přišel na náměstí příslušník VB – ve třídě jsem měla jeho malého syna –, odplivnul si přede mnou a řekl, že k takové soudružce už svého syna do školy nepošle. A skutečně ho neposlal – celý týden měl absenci. Nakonec jsem mu hodiny omluvila, kluk nemohl za chování svého otce,“ vzpomíná Hana Brigita Reichsfeld. „Byly to dny probdělých nocí a omámení. Dopovali jsme se kávou, myli studenou vodou, lidé nám nosili nasmažené řízky a buchty pro naše děti, protože jsme neměli čas starat se o domácnost,“ říká pamětnice, která během demonstrací nepromlouvala k lidem o politice, to nechávala ostatním. Mikrofon brala do rukou jen, když chtěla předčítat poezii. „Prostě jsem tam četla básně od Václava Hraběte nebo Kainara,“ dodává.

Kryl i Kubišová po dvaceti letech znovu na pódiu

Jedním ze symbolů sametové revoluce se pro Hanu Brigitu Reichsfeld stal Koncert pro všechny slušný lidi, který proběhl 3. prosince 1989 v pražské Lucerně. Jednalo se o unikátní událost, při které po 20 letech mlčení vystoupila například Marta Kubišová nebo Karel Kryl. „Když šel na pódium, bylo to velmi silné a emocionální. Vnímala jsem zvláštní jednotu. Jako by se člověk právě nadechl svobody, po které tolik toužil. Žili jsme z toho zážitku ještě dlouho,“ vzpomíná pamětnice.

Když se manželé Reichsfeldovi vrátili do Veselí nad Moravou, začali se podílet na organizaci Živého řetězu, který se uskutečnil na Den lidských práv 10. prosince 1989. „Všichni jsme se chytili za ruce a šli jsme průvodem přes celé Veselí. Byly s námi i naše děti. Byli tu všichni lidé napříč generacemi: staří i maminky s kočárky. Byla to radost a láska,“ vzpomíná Hana na happening, kterého se ve Veselí nad Moravou zúčastnilo několik stovek obyvatel.

Symbolickou tečkou za sametovou revolucí se pro pamětnici staly první svobodné volby, které se konaly v červnu 1990. „Poprvé v životě jsem tam šla ráda a s hrdostí, že si mohu zvolit, koho opravdu chci. Byla to doba, kdy se můj tchán Hanuš vrátil z Anglie, odkud mi přivezl krásný svetr. Ten jsem měla v den voleb. Bylo mi tak dobře...“

Hana Brigita Reichsfeld se s manželem pravidelně účastnila setkávání s přáteli při výročí sametové revoluce. „Společně s ostatními se scházíme na místě, kde to všechno začalo, u kina na náměstí Míru. Pak si jdeme společně někam sednout.“ Dávní přátelé se ve vzpomínkách vrací k tomu, co je spojovalo a co je naopak dnes rozděluje. „Chlapi se jednu dobu dokonce rozhádali kvůli odlišným názorům na politiku. Ale stejně nakonec to přátelství převážilo,“ dodává.

Manžel pracoval v hlavní kanceláři ODS

V roce 1992 se rodina Reichsfeldova přestěhovala do Prahy. Manžel Lubomír tehdy dostal nabídku od svého kamaráda a tehdejšího místopředsedy ODS Jiřího Kováře, ať jde pracovat pro ODS do Prahy. Působil v hlavní kanceláři ODS jako zástupce vedoucího manažerské sítě. Podílel se například na vytvoření malého volebního programu před parlamentními volbami v roce 1992. V Praze žili 11 let, poté se vrátili zpět do Veselí nad Moravou, kde pamětnice založila soukromou jazykovou školu Paddington.

To, co dalo jejímu životu další směr, je víra. Ve svých 44 letech vstoupila do Sekulárního františkánského řádu. „Osobně jsem se potkala s Boží láskou. Je to něco, co mě přesahuje a vede.“ Od roku 2012 se Hana Brigita Reichsfeld stala také členkou národní rady tohoto řádu. Působila také jako pastorační asistentka v Charitě v Uherském Hradišti, kde se podílela na duchovním doprovázení umírajících v domácí hospicové péči.

V roce 2023 žila Hana Brigita Reichsfeld ve Veselí nad Moravou. Se svým manželem vychovala tři děti – Tomáše, Kristinu a Vojtěcha. Jejím krédem je pokoj a dobro.

 

[1] viz dokument Stanovisko k událostem 17. listopadu 1989 v Praze sepsané manželi Reichsfeldovými v sekci dodatečné materiály