Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto J. Reich ()

• narodil se v říjnu 1945 v Havaně

• jeho otec byl židovského původu a přišel na Kubu z Rakouska, odkud utíkal před hrozbou nacismu v období druhé světové války

• rodina emigrovala z Kuby do Spojených států amerických, když se začaly projevovat totalitní tendence za vlády Fidela Castra

• sloužil v armádě Spojených států amerických v Panamě a vystudoval Georgetownskou univerzitu v USA

• působil v různých vládních institucích, zabýval se především děním v zemích Latinské Ameriky

• v roce 2001 byl jmenován do funkce zástupce ministra zahraničních věcí Spojených států amerických pro záležitosti západní polokoule

• věnuje se také poradenství v privátním sektoru

Otto Juan Reich považuje sám sebe jak za Kubánce, tak za Američana. Ovšem jeho původ je mnohem složitější. Jeho otec byl Žid rakouské národnosti, jehož kořeny sahaly do českých zemí. Když v roce 1938 nacistické Německo podniklo invazi do Rakouska, rozhodl se pro útěk ze své rodné země. Prošel Švýcarsko a Francii a nakonec se nalodil v Casablance na portugalskou loď, která plula do Havany, kam dorazil v roce 1942. Tam také poznal svou budoucí manželku a její rodinu, která pocházela ze Španělska. „Je důležité zmínit, že v té době byli uprchlíci z Evropy na Kubě vítáni s otevřenou náručí. Totiž, Kuba měla za sebou takovou nechvalně známou příhodu, ve které hrála hlavní roli loď San Luis. Jednalo se o operaci, která byla ovlivněna Josephem Goebbelsem. Ten zařídil, aby lodi San Luis nebylo dovoleno zakotvit v havanském přístavu, a pasažéři se tak nemohli vylodit. Bylo to v roce 1939 a většina těch lidí na palubě byli Židé. Ta loď se musela vrátit do Evropy a 75 procent pasažérů pak zemřelo ve vyhlazovacích táborech.“ Otec Otty Reicha přicestoval na Kubu s naprosto holýma rukama. Díky pomoci výboru zformovaném Rakušany, kteří emigrovali na Kubu, se mu podařilo najít si bydlení. Právě tam se pak záhy seznámil s rodinou své budoucí manželky. „On ji začal učit francouzsky a ona ho učila zase španělštinu. Vzali se na konci roku 1942 a já jsem se narodil v roce 1945.“ Bohužel jeho otci se nepodařilo zařídit přesun Ottových prarodičů, kteří oba zahynuli během transportu do koncentračních táborů.

Otec Otty Reicha založil spolu s několika přáteli velkovýrobnu nábytku, která poměrně dobře vydělávala, a rodina tak byla slušně zabezpečená. Ještě před založením fabriky se otec věnoval obchodu, prodával například motocykly československé výroby. To však po nástupu komunistů k moci v Československu nebylo dále možné. „Ta velkodílna zaměstnávala nějakých 200 pracovníků. Mému otci se na Kubě moc líbilo, považoval ji za ráj.“ Co se týče dětství, Otto Reich vypráví: „Já si myslím, že se vzpomínkami na dětství to máme všichni podobně. Máme tendenci si pamatovat spíše to dobré. Své dětství jsem prožil ve velmi příjemném prostředí, naše rodina byla početná. Myslím tím samozřejmě rodinu z matčiny strany. Jednalo se o typickou kubánskou rodinu, měl jsem spoustu bratranců a sestřenic a scházeli jsme se všichni při příležitostech různých rodinných oslav a svátků v domě mých prarodičů. Byl to velmi skromný dům.“ Pamatuje si, že hrál často baseball a také vzpomíná na výlety do přírody, které podnikali během víkendů. K vládě generála Fulgencia Batisty se vyjadřuje následovně: „Batista byl autoritářský diktátor. Mezi autoritářstvím a totalitou je však podstatný rozdíl. Mně se samozřejmě nezamlouvá ani jedna varianta, ovšem autoritářské režimy jaksi nemají takový problém odejít.“ Stejně jako většina Kubánců, i příslušníci Ottovy rodiny vítali příchod Fidela Castra a dalších revolucionářů do hlavního města. „Vůbec jsme netušili, co se vyklube z toho pána.“ Nicméně Ottův otec, který měl na rozdíl od ostatních jisté zkušenosti s totalitními režimy z Evropy, již tehdy tušil, kam by se mohla situace začít ubírat a že Fidel Castro může pro Kubu představovat nebezpečí. Myslel si to mimo jiné proto, že když slyšel projev, kterým se Fidel obhajoval u soudu po neúspěšném přepadení kasáren Moncada, připomněl mu projev, kterým se několik desítek let předtím hájil u soudu Adolf Hitler. „Otec mi řekl, že když ten Fidelův projev slyšel, naskočila mu husí kůže. Tak moc mu to připomínalo projev Adolfa Hitlera. Je to velmi zajímavé, protože ta slova: ‚Dějiny mi dají za pravdu‘, neboli poslední část Fidelovy obhajoby, je přesně ta stejná věta, kterou pronesl Adolf Hitler ve 20. letech, když se hájil před soudem po slavném mnichovském puči. Já si myslím, že to není náhoda.“ Fidel Castro poté začal znárodňovat podniky a výrobna nábytku Ottova otce byla převzata státem. Tehdy začal otec plánovat odchod rodiny do Spojených států amerických, kde měl v bance uložené nějaké peníze. Jednalo se o poměrně zdlouhavý proces, protože Ottův otec chtěl, aby dostala celá rodina povolení k pobytu. „Bylo potřeba sehnat si víza, a to trvalo několik měsíců, v té době se stovky tisíc Kubánců snažily opustit ostrov. Můj otec upadl do těžkých depresí, nemohl dělat vůbec nic a takové tři měsíce jen ležel na lůžku. Pak najednou přišlo potvrzení víz z velvyslanectví. To se pak otec zničehonic zvedl a pokračoval v organizaci odjezdu.“

Rodina opustila Kubu 18. července roku 1960. V tomto období již byly cítit ve společnosti obavy z dalšího vývoje. „Rodiče vodili své děti na letiště, kde je posadili na letadlo, aniž by věděli, kdo je v USA vyzvedne. Tehdy byl spuštěn program Peter Pan. Tisíce kubánských dětí přicestovaly bez rodičů do USA. Katolická církev se postarala o jejich umístění do rodin, ovšem bylo jich tolik, že vláda musela nakonec stavět sirotčince.“ Reichovi odpluli z Havany na trajektu, který mířil do Key West na Floridě. „V havanské zátoce byla ruská loď, pamatuji si, že měla na komínu srp a kladivo. Byl jsem neskutečně naštvaný, že já jsem musel opustit svou rodnou zemi, zatímco připlouvali Rusové.“ Po příjezdu do Spojených států amerických se rodina nejprve usídlila v New Yorku. Důvodem byl otcův názor, že v Miami je již příliš velký počet Kubánců, kteří zde shánějí práci a obživu, a bude tedy jednodušší najít nové zaměstnání právě v New Yorku. Na začátku se otec musel uchýlit k podomnímu prodeji. O něco později však dostal šťastnou nabídku od přítele, který žil v Severní Karolíně. Ten ho zval, aby se k němu připojil a pracoval zde v půjčovně automobilů. Mezitím se Otto a jeho bratr věnovali studiu. Otto vystudoval univerzitu v Severní Karolíně, kde získal bakalářský titul v oboru Latinskoamerická studia. O adaptaci na kulturu v nové zemi tvrdí: „Vždycky je těžké si zvyknout na život v cizí zemi. Nicméně já jsem měl v tomto smyslu určitou výhodu díky tomu, že jsme s rodinou již dříve USA navštívili s rodiči. Znal jsem Spojené státy také z literatury a z filmů. Oproti mnoha dalším Kubáncům jsem na tom byl dobře. To moje matka to měla mnohem složitější. Chtěl jsem mít v USA úspěch, hlavně kvůli svým rodičům, kteří toho museli tolik zakusit a přišli úplně o všechno. Bylo jim čtyřicet a neměli nic, a to nemyslím jen materiální věci, ale přátele. Můj otec musel takovou zkušeností projít dokonce dvakrát.“

Po bakalářském studiu, v období války ve Vietnamu, pocítil Otto potřebu revanšovat se Spojeným státům americkým za možnost usadit se zde a žít. Z toho důvodu chtěl vstoupit do armády. „Válka tehdy nebyla příliš populární, ale to pro mě bylo vedlejší. Já jsem chtěl sloužit své zemi. Samozřejmě že nikdo nechce zemřít, ale vyhnout se vojenské službě znamená, že bude povolán někdo jiný. Může to být méně vzdělaná a méně připravená osoba, a mně to přijde nespravedlivé. Já jsem měl titul a mohl jsem se ucházet o místo důstojníka.“ Vstoupil tedy dobrovolně do armády, studoval na důstojnické škole a byl vyslán do Panamy. Vojenská služba skončila roku 1969 a tehdy se Otto rozhodl pokračovat ve studiích na Georgetownské univerzitě. Pracoval v Kongresu USA a posléze se přestěhoval do Miami. Spolu s jedním kamarádem se rozhodli založit obchodní společnost, ovšem kvůli nedostatku zkušeností se jim příliš nedařilo. „Nevěděli jsme, do čeho se pouštíme, a prodělali jsme. Hodně jsme se naučili, ale mnoho jsme nevydělali.“ Z toho důvodu pak začal pracovat na úřadě pro ekonomický rozvoj. „V té době rostla ekonomika. Sedmdesátá léta znamenala pro Floridu velký rozvoj, vznikalo zde finanční a obchodní centrum pro Latinskou Ameriku.“ Otto měl však politické ambice. Přestěhoval se tedy do Washingtonu, kde byl zaměstnán institucí Council for Americas, založenou na podporu ekonomického rozvoje Latinské Ameriky prostřednictvím aktivit soukromého sektoru. Pracoval tam pět let. „V té době byl prezidentem Jimmy Carter a já jsem se považoval za demokrata. Ovšem Jimmy Carter nebyl dobrý prezident. Nedařilo se mu ani v domácí, ani v zahraniční politice. Došlo k mnoha krizím a já jsem došel k názoru, že nemohu dál podporovat demokraty.“ Později se podílel na prezidentské kampani Ronalda Reagana, který vyhrál volby v roce 1980.

Otto byl jmenován do vysoké funkce v Úřadě pro mezinárodní rozvoj (USAID) se zaměřením na Latinskou Ameriku. Řídil programy ekonomického rozvoje pro zmíněnou oblast a mezi roky 1983 a 1986 pracoval na úřadě zřízeném přímo Ronaldem Reaganem za účelem vysvětlování politik veřejnosti a americkému Kongresu. „Byli jsme obviňováni z podpory ozbrojených extremistů v Salvadoru... lidí, kteří tam zabíjeli jeptišky. Jenže my jsme se snažili o pravý opak. Chtěli jsme oslabit extrémní politická hnutí a podpořit vznik demokratického středu v zemích Střední Ameriky.“ Práce byla úspěšná a Otto Reich byl jmenován velvyslancem Spojených států ve Venezuele, kde působil od roku 1986 do roku 1989. „Venezuela byla tehdy jiná než dnes. Samozřejmě měla své problémy s rozvojem, ale byla to stále bohatá země. Byla tam korupce, ale nic v porovnání s dnešní situací.“ Po ukončení mise ve Venezuele se vrátil do Washingtonu a znovu začal pracovat v soukromém sektoru jako poradce pro zahraniční obchod. V roce 1991 byl součástí týmu, který USA vyslaly do Ženevy na Konferenci o lidských právech. Tehdy bylo poprvé rozhodnuto zřídit speciální komisi pro dění na Kubě. „Kubánci byli samozřejmě proti.“ V soukromém sektoru působil do roku 2001, kdy vyhrál prezidentské volby George W. Bush, který ho jmenoval viceministrem pro zahraniční věci (pro západní polokouli). Pracoval také v Národní bezpečnostní radě a od roku 2004 je opět v soukromém sektoru. „Ta práce byla až příliš časově náročná, což odnášela rodina. Neměl jsem vůbec čas, ta činnost mi zabírala dvanáct nebo čtrnáct hodin denně,“ říká Otto.