Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Adolf Řehoř (* 1935)
Nikdo by neměl být zapomenut
-
narozen 28. června 1935
-
1939 – otec v komunistickém domácím odboji
-
1941 – nástup do české školy v Jevíčku
-
1941 – věšení zvonů pro německé armádní účely z městské věže v Jevíčku
-
1942 – deportace Židů z Jevíčka do Terezína
-
otcovo úmrtí v koncentračním táboře
-
1945 – osvobozování Jevíčka
-
1966 – vstup do KSČ
Nikdo by neměl být zapomenut, nic nesmí být zapomenuto
„Tragické události roku 1938 a to, co následovalo poté, přinesly celému národu porobu a nesmírné utrpení způsobené druhou světovou válkou a německým fašismem. (…) Také jevíčským občanům se nevyhnula nacistická perzekuce. Od roku 1939 do konce války bylo zatčeno a vězněno v nacistických věznicích a koncentračních táborech více jak 30 občanů a v rámci holocaustu 111 Židů. (…) Strach z budoucnosti nutil mnohé k až přílišné poslušnosti a plnění nařízených povinností. Přesto se řada občanů již od roku 1939 zapojila do domácího i zahraničního odboje.“ Tato slova napsal Adolf Řehoř na úvod své publikace Občané Jevíčka v nacistických věznicích a koncentračních táborech s podtitulem Nikdo by neměl být zapomenut, nic nesmí být zapomenuto. Na knize pracoval několik let. Informace hledal v rodinách pozůstalých nebo také prostřednictvím Židovského muzea v Praze. Hlavním motivem pro vznik publikace se stal příběh jeho otce Adolfa Řehoře. Ten vyrůstal v chudých poměrech a brzy se stal členem dělnických organizací i členem KSČ. V roce 1939 spolu s dalšími zakládal ilegální odbojovou skupinu mezi dělníky pracujícími na stavbě dálnice v Černé Hoře. V roce 1944 byl zatčen. Následkům tvrdých podmínek podlehl v únoru 1945 v koncentračním táboře Sangerhausen-Dora.
Když otce zatkli, netušili jsme, že už ho nikdy neuvidíme
„V koncentráku zahynul ještě jeden můj příbuzný, bylo to v Osvětimi. (…) Po válce jsme otce hledali. Až od jeho spoluvězně jsme se dozvěděli, co se stalo a jak zemřel. (…) Když otce zatkli, netušili jsme, že už ho nikdy neuvidíme,“ vypráví na úvod našeho setkání Adolf Řehoř. Narodil se v Jevíčku 28. června 1935. Jeho bratr byl o tři roky mladší. Vzpomíná na dětství ve Smolné u babičky a dědečka asi pět kilometrů od Jevíčka. Vzpomíná na tamní lesy, skautskou chatu i přehradu. „Do obecné školy jsem nastoupil 1. září 1941. Škola působila v bývalém augustiniánském klášteře, který sousedil s kostelem, a naproti stála městská věž. Školu jsme měli v prvním patře, v přízemí byl obecní úřad. Pamatuju se, jak v roce 1942 svěšovali z městské věže zvony. Odváželi je na nádraží. Měly sloužit německé armádě k výrobě děl. Největší zvon nešel svěsit, tak ho museli rozbít. S kostelem souvisela ulice, kde žilo nejvíce židovského obyvatelstva. Někteří ale bydleli i v jiných částech města. (…) Pamatuju si, jak chodili po ulici s židovskou hvězdou s nápisem Jude. Nerozuměl jsem tomu, ale když se najednou z Jevíčka všichni Židé vytratili, tak jsem se ptal, kam se poděli. Bylo mně řečeno, že se museli přestěhovat. Nic víc jsem se tehdy nedozvěděl, když byli deportováni do Terezína. Až po válce jsem to zjistil.“ Z doby války v Jevíčku si Adolf Řehoř vzpomíná také na časté hlášení náletů městským rozhlasem. „Využívali jsme kryty, většinou hluboké klášterní sklepy.“ Kromě české školy fungovala v Jevíčku také německá. „Německé kuratorium tam bylo. Tam chodili členové Hitlerjugend. Nám vždycky učitelé říkali, že jak kolem nás budou pochodovat, tak se musíme postavit do pozoru, zůstat stát a zdravit je. Zažil jsem to, měli jsme strach, to byli zlí hoši. (…) Bylo na nich vidět, že jsou vychovaní v tom smyslu, že jsou více než ostatní obyvatelé. Mívali hnědé košile, šortky a Čechům nadávali, pokřikovali na ně. Cítili se jako nadřazená rasa. Ve škole jsme museli zdravit a slavit například narozeniny Hitlera nebo vznik protektorátu. A také jsme museli zpívat německou hymnu Die Fahne Hoch. Při oslavách Hitlerových narozenin bylo vždy shromáždění a četly se proslovy.“ Otec pamětníka pracoval jako tesař, maminka byla v domácnosti. „Jak začala okupace, tak u nás udělali prohlídku. Našli cyklostyl. Zabavili ho, ale nic jiného se nestalo. Nebyly z toho žádné problémy. Doma nám to prohledávali jen čeští četníci a pravděpodobně to nikam dál nehlásili. Otce pak zatkli až později, v roce 1944. Tenkrát se do skupiny dostal asi konfident Šmíd z Brna, který pak udával konkrétní lidi.“
Jak vyšli před dům, dali mu pouta a odvedli ho na četnickou stanici
Na otcovo zatčení 11. února 1944 si Adolf Řehoř vzpomíná do detailů. „Chystal se ráno kolem sedmé hodiny do práce. Přišel k nám velitel německé četnické stanice a ještě jeden český četník. Oznámili otci, aby se převlékl, že s nimi pojede do Brna, že se ho tam chtějí na něco zeptat. Otec podle mě už věděl, kolik uhodilo. Řekli nám, že se večer vrátí. Narychlo jsme se s ním rozloučili a už jsme ho nikdy v životě neviděli. (…) Lidé, co byli tehdy na ulici, nám pak řekli, že jak vyšli před dům, dali mu hned pouta a odvedli ho na četnickou stanici.“ Život rodiny se záhy změnil. Maminka pamětníka neměla žádné peníze. Později dostala podporu, ze které všichni žili. V domku s nimi bydlela i babička s jednou svou vnučkou. Rodině pomáhali také příbuzní nebo místní mlynář, který jim dával mouku. Další posílali potraviny. Rodina si zajišťovala obživu i díky kousku pole, drobné drůbeži atd. „Měli jsme i kozu a prase. Jenže při zabijačce se musela velká část odvádět říši, tak toho moc nezbylo.“ Kontakt s otcem rodina dlouho neměla. Že je zavřený v brněnských Kounicových kolejích, zjistili, když jim domů přišel z Brna balíček. „Přišlo nám jeho prádlo. Zároveň tam bylo připsáno, že můžeme tatínkovi jednou za čtrnáct dní poslat dvoukilový balíček. V kontaktu jsme pak byli přes korespondenční lístky. Tatínek psal běžné věci. Ptal se třeba, zda mu dovezli jeho nářadí, nebo psal, jak máme žít, když tam není. Že máme pustit pole, nestarat se o to. Nestačilo se prostě na všechno. Také psal, abychom poslali aspoň půlku chleba.“ Veškerou korespondenci s otcem a posléze i s jeho spoluvězni má pamětník pečlivě uschovanou. Dokumenty jsou dokladem nejen o hrůzách nacismu, ale také o útrapách, kterými museli pozůstalí po válce projít.
Vězni v Kounicových kolejích odhadovali čas podle hladu
Život bez otce byl pro Adolfa Řehoře i jeho mladšího bratra bolestný. „Maminka to těžce nesla, a když jsme měli v roce 1944 vánoční stromek, tak u něj plakala…“ O otcově odbojové činnosti se v rodině před dětmi nahlas nemluvilo. Otec pamětníka vstoupil do KSČ před rokem 1938. Když KSČ přešla v souvislosti s úředním rozpuštěním strany v letech tzv. Druhé republiky 1938–1939 do ilegality, začal otec působit v domácím komunistickém odboji, který se naplno rozvinul v roce 1941.1 „Doma jsme měli mapu, kde tatínek neustále sledoval postup sovětských vojsk. Také v noci poslouchal zahraniční rozhlas.“ O odbojové činnosti svého otce Adolf Řehoř zjistil více až po válce od jeho spoluvězňů nebo od vězňů z Jevíčka, kteří válku přežili. „Můj tatínek byl jedním ze zakládajících členů odbojové skupiny v Černé Hoře. Rozšiřovali letáky a zprávy zahraničního rozhlasu. Pomáhali rodinám zatčených občanů. Pořádali pro ně například peněžité sbírky. (…) Po válce nám psali ti, kteří s ním byli vězněni v Brně. Prý se obával, že se gestapo při výsleších o odboji dozví více. Prováděli tam kruté výslechy. Můj otec jednoho vězně, který byl zbitý, utěšoval. Čas se jim tam vlekl, neměli vůbec zprávy zvenku, jen od nových vězňů přímo v cele. Čas odhadovali podle hladu. (…) Pak nám psali o tom, že na celu přišel bachař a řekl tatínkovi, aby si vzal všechny věci. Spoluvězni mu pomohli se sbalit. Zbytek balíčku od nás, rozpadající se prádlo… Podle dupotu na chodbě spoluvězni odhadli, že jich takto odcházelo více.“
Polehávali jsme na postelích oblečení a byli jsme připraveni na nejhorší
V noci z 8. na 9. května 1945 probíhaly v Jevíčku osvobozovací boje. Pamětník ukazuje fotografii z tamního náměstí, kde do rakve ukládají německého podplukovníka Maxe von Grolla, který tehdy na náměstí v Jevíčku spáchal sebevraždu.2 Do roku 1990 byl pochován na městském hřbitově. Poté jeho ostatky exhumovali a převezli do Německa. Adolf Řehoř bere do ruky i další fotografii a připomíná památník nedaleko Vísky, asi tři kilometry od Jevíčka na Pardubicku, kde je pochováno 143 ruských vojenských vězňů. „Pracovali tam na stavbě dálnice. Tvrdí se, že tam byla epidemie tyfu, prý si tam sami sobě vykopávali hroby.“ Podle některých odborníků je ale epidemie tyfu jako příčina úmrtí nepřesvědčivá. Odhadují, že příčinou byly spíše kruté podmínky a zrůdnost nacistů.3 „Tu květnovou noc, jak začalo osvobozování, jsme oka nezamhouřili. Mysleli jsme, že budeme muset někam utéct. Na náměstí se ozývala střelba. Němečtí vojáci tam stříleli do obytných domů. Bál jsem se. Polehávali jsme na postelích a byli jsme připraveni na nejhorší. (…) Němci se snažili utéct na Západ. V 12.55 v Jevíčku zastavilo první sovětské auto. Pak už další a další. (…) Chytali Němce. Viděl jsem i to, že německé auto přijelo k německému vojákovi a chtěli ho zastřelit, aby se nedostal Rusům do rukou. Místní občané je ale odzbrojili a dali je k jedné rodině. (…) Na náměstí jsme vítali sovětské vojáky. Večer byla oslava. Stříleli na oslavu rakety. U sousedů zapálili kůlnu. Od nás se to hasilo, nosili jsme kbelíky plné vody. (…) Při oslavách došlo také k tomu, že někde ruští vojáci obtěžovali ženy a dívky. (…) Pak bylo všude hodně munice. Povinně se musela sbírat. (…) Rychle se vytvořily Revoluční gardy. Organizovaly ten sběr i seskupování německého obyvatelstva. Jezdily dělat pořádek i do Sudet. Nepamatuji se, že by tady bylo vůči Němcům nějaké násilí. Někteří němečtí občané Jevíčka ale za války udávali.“
Po pochodu smrti vězně vykoupali a nechali stát na mrazu, kde postupně umírali
Otec pamětníka zemřel v únoru 1945. Rodina se o tom dozvěděla až v červnu toho roku. Poslední dva dopisy od něj přišly v prosinci 1944. „Po skončení války jsme začali hledat tatínka. V dopisech se na něj ptali i jeho spoluvězni z Kounicových kolejí. Nejprve jsme čekali, že se vrátí domů, a pak jsme ho hledali přes repatriační úřad.“ Dne 20. června 1945 přišel kolem poledne pošťák s lístkem. „Maminka mu řekla, aby nám to přečetl. On ale nechtěl, položil lístek a odešel… Přečetla ho maminka, četla nahlas… Nastal veliký pláč, plakala i babička a bratr. Já měl odpolední vyučování, tak jsem šel do školy. Ale nevydržel jsem to. Učitelka se mě zeptala, co se stalo, řekl jsem jí to a ona mě poslala domů. Mně bylo deset a bratrovi sedm let. (…) Na podzim se konala smuteční tryzna.“ Z brněnských Kounicových kolejí byl pamětníkův otec transportován do Polska do tábora Gross-Rosen.4 Odtud šel spolu s dalšími spoluvězni pochod smrti do tábora Sangerhausen-Dora. „Tam pak byli vězni vykoupáni, tři hodiny stáli na mrazu a postupně tam umírali… (…) Ozval se nám jeden tatínkův spoluvězeň, který si pamatoval jeho číslo. Věděl, že byl deportován a krátce poté podlehl… (…) Poslední dva dopisy jsme od tatínka dostali z Gross-Rosen. Psány byly německy, otec německy neuměl, musel mu to tedy někdo psát.“
Váhal jsem, ale vstoupil jsem
Po válce pokračoval Adolf Řehoř ve studiích. V roce 1956 odmaturoval na brněnské průmyslové škole. Na tzv. umístěnku se dostal na Slovensko. Působil tam však jen krátce, protože nastoupil povinnou vojenskou službu. „Pořád nám říkali, jak je to skvělé být vojákem. Ale já byl rád, že válka není.“ Po vojně se pamětník vrátil do Jevíčka, kde nastoupil v národním podniku Diu jako konstruktér. V roce 1966 přišla možnost zahraniční cesty do Skotska a jednou z podmínek byl i vstup do KSČ. „Zda by ta cesta byla i bez toho… Nevím, možná byla, možná nebyla… Váhal jsem, nechtěl jsem působit politicky, ale vstoupil jsem. Stejně jako bratr. Ten ale v roce 1968 vystoupil. (…) Byl jsem hlavně v závodní organizaci. Některé věci se mi líbily, některé ne. Pokud se týká zaměstnání, tak se o nás pracovníky dobře starali. Pokud se týká některých věcí ve městě, tak se mi to moc nelíbilo. Zejména když jsem viděl, jak naložili se zemědělci, když museli vstoupit do družstva.“ V otázce celkového působení KSČ po roce 1948 se pamětník vyjadřuje podobně. Podle svých slov tehdy o některých záležitostech, jimiž československý totalitní režim neblaze proslul, například o politických procesech padesátých let,5 vůbec nevěděl. „Byl jsem tehdy na škole v Brně. Neměli jsme rozhlas, učili jsme se. Já tomu tehdy nerozuměl. Byli jsme hlavně rádi, že je po válce.“ Oživení na jaře 1968 pamětník vítal. „Obnovil se Skaut, vycházely zajímavé časopisy. Bral jsem to pozitivně. O to více mě zaskočil srpen 1968. Kdo by souhlasil s okupací… (…) Hodně jsem věřil Dubčekovi.“ V sedmdesátých letech prošel, jako mnoho dalších, tzv. prověrkami. „Bylo to rychlé. Ptali se jen, zda chci zůstat ve straně, nebo nechci. A také jsme dostali brožuru Poučení z krizového vývoje. Přesvědčovali nás, že tu byla kontrarevoluce, ale tomu jsme nikdo nevěřil… Měl jsem pod sebou lidi, hlavně jsme museli pracovat a pokračovat dál.“ Členem KSČ zůstal Adolf Řehoř až do listopadu 1989. Nastolení demokracie podle svých slov přivítal s výhradami. I dnes je přesvědčen, že se v roce 1989 mělo tehdejší Československo vydat spíše „Dubčekovým směrem“. „V listopadu 1989 jsem věděl, že určitě nastává razantní změna, i když jsme nikdo nevěděli, jak to bude vypadat.“ Stejně tak je pamětník i dnes přesvědčen, že nacismus byl větším zlem než následná komunistická totalita.
Adolf Řehoř žije v Jevíčku na Pardubicku. V rámci možností vypráví při různých příležitostech žákům a studentům o hrůzách nacismu, které sám prožil nebo se o nich dozvěděl od dalších vrstevníků z Jevíčka.
1) http://www.ceskatelevize.cz/ct24/archiv/1452427-druhy-odboj
2) http://www.skoda-abzeichen.eu/index.php?page=1933-1945
4) https://cs.wikipedia.org/wiki/Koncentra%C4%8Dn%C3%AD_t%C3%A1bor_Gross-Rosen
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
-
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Karolina Antlová)