Arthur Rehberger (* 1926)

Arthur Rehberger (*25. dubna 1926)

 Od jednoho hrobu k celosvětové katastrofě

Rodové kořeny vedou do Rakouska

Arthur Rehberger je rodák z Plzně. Z otcovy strany vedou jeho kořeny do Rakouska, kde je rod Rehbergerových velmi rozvětvený. Dědeček Josef byl Rakušan, pracoval u dráhy a mluvil pouze německy. Babička byla Češka. Arthur Rehberger ale vyrůstal v prvorepublikové atmosféře, která byla striktně protiněmecká. V rodině posiloval tento tón strýc František Rehberger, který se za první světové války jako císařský voják dostal do zajetí a v roce 1918 se do republiky vrátil slavně jako důstojník francouzských legií.

Otec Otto Rehberger (*1902) byl vyučený strojní zámečník, matka Marie zůstávala v domácnosti. Oba pocházeli z Plzně. Otce si Arthur Rehberger pamatuje jako vášnivého čtenáře a tato záliba se přenesla i na něj. Do té míry, že mu matka nakazovala, aby stále jenom nečetl, aby se věnoval i jiným činnostem. „Tenkrát se nosily podkasané kalhoty, říkalo se tomu pumpky, tak ty jsem nosil nacpané knihami z městské knihovny, a prohlásil jsem, že se jdu proběhnout.“ Mezi četbou byli Dumasovi Tři mušketýři a spisy Aloise Jiráska. „Ty mě dokonale zmátly a popletly, takže jsem si myslel, že nám celý svět ubližoval a my jsme bojovali proti všem.“ Jirásek psal podle něj „populistickou literaturu, která měla vyvolávat pocity příslušnosti k českému národu“.

Arthur Rehberger v Plzni za války vystudoval obchodní akademii. Tím skončilo jinak klidné dětství, ve válečných letech už je narušovaly nepříjemné zážitky, zejména nálety Spojenců na Plzeň, které někdy zasahovaly i civilní cíle. Hned po válce odešel z domova na Vysokou školu obchodní do Prahy.

Základní vojenská služba v letech 1951–1953 byla velmi silným a veskrze negativním zážitkem. „Tam se uskutečňoval skutečně třídní boj. Pokud někdo neví, co je to třídní boj, tak mu mohu uvést tento důkaz. To byl boj těch, kdo měli vyšší vzdělání, proti těm, kdo měli jenom tři obecné. Takhle to bylo lapidární, to byl třídní boj.“ Byl přidělen do Karlových Varů, později sloužil na divizním velitelství v Chebu jako písař, tam byly sice daleko lepší podmínky, ale kvůli veliteli, což byl člověk nevzdělaný a nemorální, se nechal opět přeřadit k jednotce do Varů.

Profesní kariéru nastoupil po vojně v roce 1954. Nejprve krátce pracoval v ústavu pro montované stavby, ale ještě v témže roce byl vyžádán na ministerstvo stavebnictví. Tam ho také zasáhly politicko-třídní prověrky. Přestože už stačil získat první ocenění za svoji práci, komise ho shledala málo aktivním. Rehberger připouští, že z hlediska tehdejších požadavků nevyhovoval v tom smyslu, že nebyl členem KSČ. Zato se ale zapojil do práce odborů. Komise ho však doporučila k manuální práci jinde než na ministerstvu. Rehberger se tehdy velmi rázně vzepřel. Využil toho, že je členem závodního výboru ROH a nemůže dostat výpověď, požíval dvouletou ochranu. Ani když mu jiní domlouvali, že reagoval velmi prudce, nepovolil. Přitom prý často jen tvrdě vyžadoval na druhých splnění povinností a nebyl dostatečně úslužný vůči nadřízeným. Po roce 1989 pak viděl svoje kádrové materiály z té doby a dočetl se v nich, že je konfliktní typ. „No tak jsem konfliktní typ! Ale mám čisté svědomí dodneška, že jsem nezneužil svého postavení.“ Na ministerstvu pracoval do roku 1958 a pak odešel do Výzkumného ústavu stavebních konstrukcí na pozici vedoucího provozu výzkumu.

Pracoval nejlépe, jak uměl, protože to vždy chápal tak, že pracuje pro svůj národ, nikoli pro KSČ. Dělení na disidenty a ostatní neuznává. A za svou aktivitu v odborech se nestydí. Když za ním po sametové revoluci přišel kolega a projevil lítost nad tím, že byli před rokem 1989 příliš loajální, Rehberger mu odpověděl: „Jirko, nebuď blbej, ty máš rodinu, já jsem měl rodinu, měl jsi dítě, já jsem měl dítě. A kromě toho jsme dělali svoje. A za další: Ty si myslíš, že jsme nějak pomáhali, aby se tady ten dřívější režim udržel? Nebuď pitomej! O tom rozhodoval někdo jiný a někde jinde, jestli tady budou bolševici, nebo nebudou, a ne ty nebo já.“

Hudební láska Arthura Rehbergera

Arthur Rehberger ale zdědil také výrazné umělecké nadání. V rodině z otcovy strany se objevily i další umělecky nadané osobnosti, zejména výtvarník a loutkář Jiří Trnka, jehož dílo je dostatečně známé, a také fotograf a kameraman Petr Rovný, spolutvůrce filmů Předtucha, Řeka čaruje nebo Lavina. Arthur Rehberger v dětství zkoušel nejrůznější tělovýchovné aktivity, jako například fotbal nebo docházku do Sokola, ta ale skončila neslavně. Zato se postupně zamiloval do hudby. Ve druhé nebo třetí třídě začal chodit do Hudební školy Jana Vlčka na hodiny houslí. Po pěti letech „vzájemného mučení“ přešel na kontrabas a tomu doslova propadl. Už za války vystupoval v plzeňských kavárnách. Později přidal hru na akordeon a po válce začal zajíždět i do zahraničí. Při zaměstnání pokračoval ve hře, účastnil se nejrůznějších lázeňských koncertů, odpoledních čajů a všech forem tehdejší zábavné hudby.

Jako hráč na kontrabas uspěl v konkurzu do orchestru Divadla Československé armády na Vinohradech a už týden s divadlem jezdil, pak ale zapůsobil jeho špatný posudek z armády. Tam tehdy odmítal všechny nabídky na větší zapojení. Byl ovlivněn knihou, kterou jako vášnivý čtenář nedokázal nechat ležet ve Františkových Lázních na ulici. „Přišel jsem tam na sebrané spisy Goethovy, Schillerovy... To jsem tedy zcizil, protože to tam leželo, že se to naloží na lopatu a odpluje to do papíren jako šrot.“ A jednou z těch knih byly i vzpomínky generála Bílé armády Krasnova, který velmi otevřeně líčil revoluční události v Rusku a říjnovou revoluci. A toto otevřené líčení ho velmi ovlivnilo. „Tuhle knížku jsem si já bloud přečetl, než jsem nastoupil na prezenční službu!“ Na základě toho se pak na vojně choval rezervovaně, odmítl zapojení do armádních struktur a vysloužil si negativní posudek. „Jako starý zkušený taktik dneska chápu, že jsem provokoval.“ Posudek bohužel zhatil i jeho angažmá ve vinohradském divadle.

Tehdy už ve vinohradském divadle nevystupovala herečka Jiřina Štěpničková, protože byla odsouzena za vlastizradu kvůli pokusu o přechod hranic. Toho přechodu se zúčastnil i kameraman Československého státního filmu Petr Rovný, Rehbergerův bratranec. Akce byla připravena jako past a převáděč uprchlíky navedl rovnou do náruče pohraničníků. Petr Rovný se při této události ztratil: „Prchali přes Šumavu, on se zřejmě utopil v těch rašeliništích. To jsem velmi smutnej, protože to byl vynikající člověk, starý tramp. Když byla nezaměstnanost, on nemohl jako vyučený fotograf dostat místo, tak byl na chatě a přežili to tam se stejnými trampy, jako byl on. Velice úslužný k máti, ke svojí matce, a přátelský ke všem lidem, proto na něj vzpomínám s velkou lítostí.“

Později směl Rehberger odjet se skupinou českých muzikantů kolem kapelníka Moravce na několik týdnů na hostování do bavorského městečka Egenfelden. Pravidelně vystupovali v místním baru, a jak Rehberger vzpomíná, setkali se nejprve s nedůvěrou, způsobenou západní, protikomunistickou propagandou. Postupně si ale získali důvěru a nakonec při jejich odjezdu lokální tisk psal: „Pražané se vehráli Egenfeldským do duše.“ Navázal tam tolik dobrých osobních styků, že tam v dalších letech jezdil s rodinou každoročně na dovolenou a mimo jiné také organizoval zájezdy bavorských muzikantů v Praze.

Na dovolené ho taky zastihla okupace Československa v roce 1968. Zvažoval návrat a němečtí přátelé mu to rozmlouvali. Měl ale doma dceru z prvního manželství a bál se, že by ji ztratil. „Protože je o tobě známo, že s námi máš přátelské vztahy, tak se tam nemůžeš vrátit,“ říkali mu známí. Obával se současně, že v Praze bude sovětská armáda likvidovat inteligenci. Zůstal v Německu dva roky. Oficiální cestou si s nadřízeným v Praze domluvil stáž v Německu, pracoval nejdřív u Mnichova, pak ve Frankfurtu, nakonec se ale vrátil do Československa. „Tak jsem bojoval. Mám se vrátit? Nemám se vrátit? A vrátil jsem se, protože láska k mé dceři byla větší než všechno ostatní. Uvědomil jsem si, že když tam zůstanu, dobudu velkých úspěchů, protože jsem měl nejlepší doporučení a nebyl jsem parazit, aby mě někdo živil, takže bych se určitě vypracovat mohl. Měl jsem tam rodinný domek, měl jsem tam toho vysněného mercedesa. Já měl všechny trumfy, na mé straně byli ti Bavoráci, všichni mě měli rádi.“ Přišel by ale o to nejdůležitější, o svou dceru, protože jako emigrant by pro ni přestal existovat. A proto se nakonec vrátil.

Arthur Rehberger mluví i o tom, že byl v hledáčku StB. V zaměstnání se na něj vyptávali agenti kvůli jeho úzkým vztahům k Bavorsku, ale jeho nadřízený Petráň ho chránil.

Pátrání po strýci

V posledních letech se Arthur Rehberger intenzivně věnuje pátrání po svém strýci. Tato práce ho natolik pohltila, že pověsil na hřebík i svou celoživotní lásku – hudbu. Téma se rozrostlo od pátrání po strýci až po mapování osudů vojáků z českých zemí na jihozápadní frontě 1. světové války, které shrnul v knize. „Od jednoho hrobu jsem se dostal k celosvětové katastrofě,“ komentuje tuto dvanáct let trvající práci.

O strýci Josefovi, který padl na italské frontě, se totiž v rodině nikdy nemluvilo a on si vzal za úkol vypátrat okolnosti jeho úmrtí a místo, kde leží pohřben. Josef Rehberger se narodil v roce 1897 ve Vodňanech. Rodina se později přistěhovala do Plzně, tam se strýc vyučil číšníkem a v roce 1914 nastoupil jako dobrovolník do císařské armády. Bojoval na východní frontě, kde byl dvakrát zraněn, naposledy ve Slovinsku 28. září 1915 „našel hrdinskou smrt“, jak se uvádí v návrhu na jeho posmrtné vyznamenání. Bylo to ve tři hodiny ráno při útoku skupiny dobrovolníků proti italské armádě u Santa Maria.

Rodina se pravidelně scházela u Trnkových v Plzni, ale ani na těchto velkých setkáních se o strýci Josefovi nikdy nemluvilo. Podle pamětníka to způsobily Masarykovy zákony na ochranu Československé republiky: „Jak zemřel, kde zemřel, proč zemřel, to nikdo nevěděl, protože moji příbuzní při těch sedánkách si netroufli ani se o tom zmínit. Protože na to bylo šest zákonů na ochranu první Československé republiky, které začaly vycházet od roku 1918. Co první udělal tatíček Masaryk, že zakázal vůbec mluvit o první světové válce, pokud se nejednalo o chvalozpěvy na československé legie,“ vyjadřuje se Rehberger kriticky na adresu prvního československého prezidenta. Připomíná, že legionářů padlo 5400 za celou válku, to jsou tři procenta všech padlých vojáků z českých zemí.

Vojáci na italské frontě museli vydržet nelidské podmínky. Například jídlo dostávali jednou za čtyři dny. „Ještě dneska, když beru ty úmrtní rejstříky, tak mě to nutně dojímá. Nechal jsem si udělat kopie toho 35. plzeňského pluku a tam máte spoustu jmen, která znáte, chodili jste s jejich vnuky nebo syny do školy. Takže se mě to dotýká, i když ty lidi ve válce jsem osobně neznal. Ale jsou to moji krajané...“

Když se rozhodl vypátrat strýce, vydal se s cestovní kanceláří, která vezla turisty, do slovinské Soči. V místním muzeu ani strýce, ani jeho velitele Katze nenašel. Dozvěděl se tam ale o nadšencích z Brna, kteří tam pravidelně jezdí. Jmenují se Sbor brněnských městských střelců. S nimi se spojil a oni ho tam příště vzali svým autem a zavedli ho na místo nedaleko Modrejce a Loče, kde by mohl být strýc pohřben. „Poklekl jsem na tom místě, kde by v tom hromadném hrobu mohl být pohřben, položil jsem tam svíčky a květiny, meditoval jsem a rozjímal, a najednou – to už se mi několikrát stalo – jako když vypnete zvuk na televizi. Vidíte jen obraz a neslyšíte ani ptáčka, ani broučka zabzučet. Prostě totální klid. A zrovna ve chvíli, kdy jsem sliboval tomu mému strýci, že udělám všechno, co je v mých silách, aby se o něm začlo zase hovořit, aby se vrátil zase do života, protože ti se ztratili, jako kdyby nikdy nežili. A najednou se stalo to, že mi vypnul zvuk, a jako by někdo za mnou, ne těsně, ale v jisté vzdálenosti, jako by někdo řekl: ,A co my?‘ Já vám to vyprávím a jde mi mráz po zádech. Tak jsem se bleskově otočil a on tam nebyl vůbec nikdo. Byl jsem tam jenom já, to byl všední den, tam nebyla dušička. Tak jsem pochopil, že jsem to asi neformuloval správně. Omluvil jsem se a říkám, že udělám všechno, aby o něm, o tom strýci, a všech jeho kamarádech se začalo zase mluvit.“

Dvanáct let Arthur Rehberger bádal, navštěvoval archivy, přednášel, psal články a studie a nakonec vše shrnul v knize „I. světová válka – Rehabilitace c. k. vojáků ze zemí Koruny české padlých na jihozápadní frontě“, která je v době přípravy tohoto materiálu v tiskárně a brzy by měla vyjít v nakladatelství Ivan Fojt v Příbrami.

Z vlastní nahrávky pořízené 26. a 28. září 2012 zapsal Vilém Faltýnek.