Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeňka Řeháková (* 1950)

• narozena 29. června 1950 ve Valči

• pocházela z rodiny polských Čechů z vesnice Faustynov u Zelówa, kteří v září 1945 přišli do Valče

• převzali hospodářství od sudetských Němců, kteří byli později vyhnáni

• zažila příchod vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 do Valče

• rodiče nakonec odevzdali hospodářství do JZD, nedostali žádnou náhradu

• zažila požár zámku ve Valči

• dlouhou dobu pracovala v civilní obraně ve Valči

• později získala místo pomocné kuchařky v nemocnici v Ostrově

• v roce 2024 stále žila ve Valči jako důchodkyně

Rodina Zdeňky Řehákové odolávala tlaku na to, aby odevzdali své hospodářství do kolektivizovaného zemědělství až do 70. let. Do Československa přišli z české vsi z Polska. Práci v zemědělství se začali učit až ve Valči – hospodářství jim předala sudetská Němka, se kterou napřed žili v jednom domě. Postupně se stali jedinými soukromými zemědělci ve Valči. Úřady jim ale, stejně jako tehdy i jiným zemědělcům, předepisovaly příliš vysoké povinné odvody a ztěžovaly jim tak schválně život.

Zdeňka Řeháková se narodila v roce 1950, osudy rodiny před válkou a krátce po ní tak zná jen z vyprávění své maminky Anny Kumpoltové. Její rodiče žili před válkou v Polsku v české vesnici Faustynov blízko Zelówa. V této oblasti žily tisíce Čechů, potomků pobělohorských exulantů.

Podle Zdeňky Řehákové žili s Poláky v dobrém, to se ale změnilo po druhé světové válce. „Říkalo se mezi Poláky, že se Češi podvolili Hitlerovi, a po válce Čechům hanlivě říkali Bejmochi,“ vypráví. „Bratr měl nastoupit do české školy, tu ale vypálili.“

Partyzáni sebrali skoro všechno jídlo

Úřady Polské lidové republiky vnímaly menšiny jako nežádoucí. Po válce v Polsku docházelo k lynčování a vyhánění jak německých, tak i českých obyvatel. V poválečném Zelówě došlo i k vraždění a mrzačení Čechů. Tisíce polských Čechů pak úřady repatriovaly do Československa, především do pohraničí.

Anna Kumpoltová přitom během války pomáhala sovětským partyzánům. Jejich dům stál až na konci vsi u lesa. Matka zůstala s dětmi doma sama, jejího muže Jana Kumpolta nacisté nuceně nasadili na práci v Německu. „Vždycky slyšela dusot bot, jak se partyzáni blížili. Chodili žebrat jídlo,“ vybavuje si vzpomínky své maminky Zdeňka Řeháková. „Když přišli Rusové, naházeli si slámu na zem a spali tam. Maminka schovávala jídlo, a jelikož bylo schované v zemi pod stolem, tak na to Rusové přišli a sebrali jim to. Ale něco málo jim prý nechali pro děti, asi ještě něco lidského v nich bylo.“

Po příchodu do Československa úřady Kumpoltovy napřed s dalšími vysídlenci shromáždily v budově jakési školy, kde rodina přečkala asi tři měsíce. Pak vysídlence rozdělovali do pohraničních vesnic. Kumpoltovi si vybrali Valeč, protože tam byla škola a lékař.

Němka ji učila dojit na mrkvi

Ve Valči fungoval v roce 1945 výbor, který přiděloval jednotlivé domy novým obyvatelům. Kumpoltovým přiřkl dům v Zámecké 17, kde ještě stále příslušeli původní němečtí obyvatelé z rodiny Broschových. Otec a nejstarší synové se stále nevrátili z války, bydlela tam tehdy jen paní Broschová s nejmladším synem. 

„Ti šli do patra a naši bydleli dole. Večer Němka přišla a přinesla máslo a mléko. Maminka to nechtěla. A Němka řekla: ‚Já vás nechci otrávit.‘ Dloubla prstem do másla a ochutnala ho,“ vypráví pamětnice.

Řehákovi se teprve ve Valči začali učit zemědělství, před válkou totiž Anna Krumpoltová pracovala na tkalcovském stavu a Jan Krumpolt byl dělník. Paní Broschová prý Annu Kumpoltovou učila, jak se má starat o její domácí zvířata, až bude nucena odejít. „Učila ji dojit a víte jak? Na mrkvi. Vzala mrkev a učila ji, jak ty struky popotahovat,“ popisuje Zdeňka Řeháková. V hospodářství byly tehdy dvě krávy, jeden vůl a jedna koza.

Kumpoltovi s Broschovými bydleli asi tři měsíce, než byla tato rodina vyhnána do Německa. „Směli si vzít dvacet kilo, v Bochově jim to ještě zmenšili na patnáct,“ říká Zdeňka Řeháková a dodává, že v roce 1961 se syn Broschových Josef přijel do Valče podívat. Jeho matka  se ale prý už nikdy nechtěla do Valče vrátit.

Schovával tele, aby měla rodina maso

Kumpoltovi ve Valči získali přes 7 hektarů polností, které obdělávali. Nový komunistický režim ale po roce 1948 soukromé zemědělce, kteří nechtěli odevzdat majetek do kolektivizovaného družstva, drtil stále vyššími povinnými odvody zemědělských produktů. „Rodiče toho moc prodávat nemohli, protože byly vysoké dodávky. Musely se dávat kontingenty. Pšenice, brambory, mléko odevzdávat, vajíčka,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že odvody byly nakonec tak vysoké, že se rodiče museli uchylovat ke skrývání jídla. „Narodila se nám dvě telátka a jedno jsme ‚zašili‘. Schovalo se ve stodole, tatínek ho obalil senem, aby nebylo slyšet. Pak se podřízlo. Vajíčka se všechny odevzdaly. Zbylo nám málo,“ vzpomíná.

Kumpoltovi měli sedm dětí. Nakonec zůstali prakticky posledními soukromými zemědělci v okolí.  „Nevím, jestli na okrese, ale široko daleko,“ usmívá se Zdeňka Řeháková. Rodina chovala různá zvířata, králíky, krůty, slepice i ovce a krávy. Pamětnice si vybavuje, jak na její rodinu vyvíjeli komunisté nátlak, aby hospodářství odevzdali do JDZ a jak se tomu rodina bránila. „Tatínek týden nespal. Jezdili sem z okresu z [Karlových] Varů s policisty. Maminka bojovala, stoupla si mezi vrata s vidlemi a říkala: ‚Jak mi odvedete krávy, to je naše obživa, tak vás těma vidlema propíchnu!‘ Pak už jsme se tomu časem smáli, jak maminka bojovala. Ale vybojovala [si to].“

Už jako malá pomáhala pamětnice rodičům na hospodářství. Vzpomíná, že se stávalo, že ostatní děti ze vsi šly na koupaliště a ona musela pást krávy. Jako dítě si užívala lyžování a bruslení. Vzpomíná, že ve Valči bývalo v zimě vždy hodně sněhu: „Ze Žlutice se vozilo mléko a chleba, a když zapadl traktor s pluhem, tak tatíci museli napřed prohrabat cestu z Vrbice na Bošov lopatami. Bývaly metry sněhu. V úseku z Valče do Vrbice musely někdy autobusy jezdit jako v tunelu, že autobus nebylo pod sněhem ani vidět.“

Blízko Valče stála dvoje kasárna, vojenský újezd Hradiště vznikl už v roce 1953. Děti prý měly vojáky rády. „Když jezdili na přesuny, házeli nám ‚kafíčka‘. To byly takové kostičky. Vojáci si to dávali do vody, bylo to rozpustné kafe s cukrem a mlékem a my děti to lízaly jako lízátka,“ vybavuje si Zdeňka Řeháková.

Sovětský voják se rozplakal

V roce 1965 dokončila základní školu a chtěla se vyučit kuchařkou, do školy ji z kádrových důvodů nepřijali, byla přece dcerou soukromého zemědělce. Zůstala tedy s rodiči ve Valči a pomáhala na hospodářství, i když ostatní děti Kumpoltových postupně z Valče odešly.

V srpnu roku 1968 rodinu v noci vzbudil hukot a hluk. „Netušili jsme, co se děje,“ říká. Postupně se dozvěděli, že Československo okupují vojska Varšavské smlouvy, a vojáci se objevili i ve Valči. „Hlídali příjezdové cesty, byli i u kostela. Maminka, když viděla stát týden jednoho vojáka na tom samém místě, tak mu přinesla chleba se sádlem a bílé kafe z melty,“ vypráví. Voják se prý rozplakal a řekl mamince, že ho odvedli do invazní armády rovnou z fabriky, neví ani, kde je, a nechal doma tak malého kluka, jako její syn, kterého měla s sebou. „Maminka by dala najíst každému,“ říká Zdeňka Řeháková. Vybavuje si ale, že někteří lidé tehdy vyzývali k tomu, aby nikdo nedal vojákům ani vodu. Během normalizace ale rychle změnili postoj a se Sověty se přátelili.

Sovětští vojáci se usadili v nedalekých kasárnách a postupně se z nich stala stálá posádka. Prodávali místním různé věci, zejména cigarety. I tatínek Zdeňky Řehákové kouřil značku Severnyje. „Měli i levný a kvalitní olej, nebo bonbóny. Já jsem si od nich koupila jednou dalekohled. Místní obchodník měl ale kontakty s jejich oficíry a domluvil se s nimi, aby jim zakázali to tu prodávat, aby mu nekazili obchod,“ je přesvědčená Zdeňka Řeháková.

V roce 1971 se vdala a brzy měla děti, nemohla už tedy rodičům pomáhat v hospodářství. Nakonec tak Kumpoltovi přeci jen odešli do důchodu a hospodářství předali JZD. Za svůj majetek nedostali náhradou vůbec nic. Rodina nakonec získala majetek zpět, ale až v 90. letech v rámci restituce.

Jan Kumpolt se během svého života ještě jednou vrátil do Polska, to když tam jel se svým synem, aby dostali odškodnění za dům, který tam zanechali při vysídlení. Zdeňka Řeháková říká, že to mnoho nebylo: „Za to, co dostali, všem holkám v rodině koupili svetry z angorské vlny, klukům hodinky a maminka dostala kašmírový šátek. To byl majetek, který přivezli do Čech. Poláci měli už dům dávno zabraný, ale dostali za to nějaké odstupné, spíš jen pár zlotých.“

Zdeňka Řeháková pracovala pro podnik Zelenina Plzeň. Ve valečských sklepích bývalého pivovaru, kde se uskladňovalo ovoce, přebírala jablka. Po čase nastoupila na Civilní obranu, kde pracovala jako strážná a časem se stala velitelkou stráže.

Probudila jsem se a vidím, že jsme obklíčeni

Vzpomíná, že vojáci ze sovětské posádky občas utíkali potajmu do obce. „Šli jsme s dětmi na ořechy a uviděli jsme nějakou plachtu a pod ní byly schované uniformy a samopaly. Vojáky jsme předtím potkali, jak si jdou v teplákovkách a s tranzistorákem pod paží na pivo. To asi nebyli vojíni, ale nějaké menší šarže. Kdyby jim ty samopaly někdo sebral, tak mají Sibiř nebo kulku. Kluci byli vysmátí, hostinská jim nalila a pustila je pak i zadem, aby zdrhli, protože už je hledali,“ vypráví Zdeňka Řeháková.

Méně veselá příhoda se udála později, kdy v noci sovětští vojáci přesouvali vojenskou techniku a spletli si cestu. „Místo na Libkovice jeli k paneláku. Tam byla kašna, urvali ji a zůstali stát na hřišti. Probudila jsem se a říkám manželovi: ‚Vašku, asi jsme obklíčení!‘ Ze všech stran paneláku stála auta s raketami. Nevěděli jsme, co se bude dít a kam budeme utíkat. Jejich komandýr na ně řval, tak to tam všechno utrhali a odjeli pryč,“ popisuje pamětnice noční překvapení. 

V roce 1976 se stala svědkyní požáru valečského zámku. „Můj manžel jezdil do Žatce do práce a v pět hodin jezdil autobusem, vstával proto ve čtyři ráno a to už hořelo. Nikam do práce nejel, ani autobusák nejel, ten byl hasič. Šlo se hasit, ale nebyla voda, bylo jí moc málo,“ vypráví. Bydleli tehdy ještě na náměstí a dívala se z oken přímo na zámek. Slyšela, jak praskají střešní tašky a trámy a cítila žár. Lidé z okolních domů utíkali, protože se báli, že ty shoří také.

Druhý den se šla na vyhořelý zámek podívat. „Ještě pořád vynášeli nábytek. Dokonce jsem viděla křticí soupravu hraběte Larische. Tu pořád hledali, byla v takovém malém kufříku a pak nám ji před zámkem otevřeli a ukázali. Byl tam takový pletený či háčkovaný kabátek, dokonce i cumlík, asi ze dřeva,“ vybavuje si.

Děti z dětského domova na zámku se po požáru rozdělily do rodin, kde chvíli žily, a potom putovaly do různých dětských domovů. Mnoho lidí, kteří pracovali na zámku, přišlo o práci. Někteří našli místo také na Civilní obraně, jiní museli začít za prací dojíždět. Paní Řeháková pracovala na Civilní obraně až do revoluce v roce 1989. Potom nastoupila jako pomocná kuchařka v nemocnici v Ostrově, kde pracovala až do důchodu. Dnes (2024) stále žije ve Valči.