Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Řeháčková (* 1937)

• narozena 22. prosince 1937

• pochází z významné podnikatelské rodiny Pilnáčků z Hradce Králové

• jejím dědečkem byl J. V. B. Pilnáček, starosta Hradce Králové v letech 1929 až 1942

• otec J. P. Z. Pilnáček byl spolumajitelem rodinné továrny

• prosperující rodinnou firmu v roce 1948 komunisté vyvlastnili

• dědeček zemřel následkem zranění od neznámých pachatelů

• otec byl téměř dva roky internován v táboře nucených prací

• rodina byla posléze vypovězena z Hradce Králové do Staré Huti

• otec se živil jako dělník

• v 50. letech byl nespravedlivě obviněn ze zpronevěry 1 300 000 korun

• pamětnice měla problémy dostat se na studia

• továrna rodině vrácena v restituci a postupně je obnovována

Olga Řeháčková (1937) měla štěstí, že se narodila do významné podnikatelské rodiny právě v roce 125. výročí založení rodinné firmy „Josef Pilnáček“. Firma v tomto roce vydala almanach „Královéhradečtí mydláři Pilnáčkové vzpomínají na 125 let své práce“. V tomto almanachu se můžeme dočíst, že „kultura národů se neměří jen podle vrcholných výkonů vyvolených jednotlivců, nýbrž podle úrovně národního celku, podle životního standardu národa, jeho zdraví. Ve zkratce řečeno – podle spotřeby mýdla.“ Rodinná firma v té době však už nevyráběla jen mýdla, ale také svíčky, prací prášky, voňavky, sodu, glycerin apod. Ve firemním almanachu byl obsažen i výhled do budoucnosti. Tedy to, co považuje rodinná firma za nejcennější: „Dobrá pověst závodu, kterou všechny generace úzkostlivě střežily, střeží a bohdá i budou střežiti a opatrovati.“ Bohužel dějiny 20. století přinesly dvě totality a především ta druhá, komunistická, se na osudu celé rozvětvené rodiny Pilnáčků velmi nešťastně podepsala.

Firma Josef Pilnáček

Olga Řeháčková svá první léta prožila ve velkém rodinném domě na předměstí Hradce Králové, v Kuklenách. „Oba moji rodiče aktivně sportovali a provozovali horolezectví, a dokonce se seznámili někde na vrcholku v Prachovských skalách.“ Otec byl veden a vychováván od mládí k tomu, že bude pracovat a pokračovat v rozvoji rodinné firmy. Vystudoval reálku, ale stejně jako jeho otec získával nejdůležitější praktické zkušenosti ve svém oboru při „studijních cestách“ v zahraničí – v Anglii, Norsku, Švýcarsku i jinde. V době, kdy se Olga narodila, byl už její otec Josef Pavel Zdeněk Pilnáček společníkem svého otce Josefa Václava Bohuslava Pilnáčka v rodinné firmě Josef Pilnáček. 

„Ano, pamatuji si, že o naší firmě a rodinné tradici se u nás hovořilo. Nejvíce, když jsme se pravidelně scházeli každý rok v den úmrtí mého pradědečka Josefa Pilnáčka,“ vzpomíná Olga Řeháčková. „Občas se také u nás v Kuklenách pořádaly večeře. Scházeli se u nás mnozí, například také Bartoňovi a samozřejmě Porkertovi.“ Bartoň byl významný podnikatel v textilním průmyslu na Náchodsku, Porkert pak majitel rodinné firmy ze Skuhrova, která vyráběla ruční mlýnky a další kuchyňské přístroje. Porkertovi jsou navíc příbuzní. Teta Olgy Řeháčkové se do rodiny Porkertů přivdala. „Pamatuji si, že jsem měla takové sametové šatičky a každému jsem musela způsobně podat ruku.“

Dědeček starostou

Olga Řeháčková pak vzpomíná na svého dědečka Josefa Václava Bohuslava Pilnáčka, který byl nejenom významným podnikatelem, ale také starostou Hradce Králové v letech 1929 až 1942. A stejně jako jeho předchůdce František Ulrich se významně zasloužil o to, že Hradec Králové byl nazýván salonem republiky.

„Můj dědeček si celý svůj plat starosty Hradce Králové ukládal na zvláštní účet. A když se tam nashromáždil dostatek peněz, vždy něco zakoupil pro občany. Například zakoupil z Podkarpatské Rusi dřevěný pravoslavný kostelík a přestěhoval jej do Hradce Králové. A ten kostelík je tam dodnes, a dokonce ho teď docela pěkně opravili.“

Olga Řeháčková se při tomto vyprávění usmívá a určitě vnitřně cítí hrdost na své předky. Vzpomíná, že dědeček J. V. B. Pilnáček byl vášnivý turista: „Dědeček byl jako nadšený mecenáš, vlastenec a sportovně založený člověk velmi aktivní. Vadilo mu, že Orlické hory byly především navštěvovány německými turisty. Zasloužil se mj. o vybudování Masarykovy chaty na Šerlichu, kterou nakonec vystavěl a vlastnil Klub československých turistů.“

Rodina Pilnáčků vybudovala i turistickou ubytovnu Panorama v Deštném. „Vzpomínám si, že už jako malá holčička jsem slyšela, že do té ubytovny se jen cpou peníze. No, a vlastně totéž slyším i nyní, když nám byla ubytovna Panorama vrácena v restituci.“

„Dědeček byl opravdu nadšený turista a tuto zálibu pěstoval v celé rodině. Byli jsme v Českém ráji, Krkonoších, v jižních Čechách a dědeček vždy cesty precizně naplánoval.“ Rodinná firma měla vysokou podnikatelskou kulturu. U Pilnáčků lidé pracovali dvacet, třicet i více let. Často ve firmě pracovalo i více členů jedné rodiny. Majitelé dobře znali své zaměstnance a snažili se jim pomoci v jejich problémech. Ze zisku firmy byl vytvářen tzv. nadlepšovací fond. Z něj pak firma dávala svým zaměstnancům půjčky na stavbu rodinných domů. Půjčka byla bezúročná.

Dědeček byl velmi přísný sám na sebe i na jakýkoliv „šlendrián“ v továrně. Každý den přicházel do továrny, obešel pracoviště, zkontroloval, jestli je všechno v pořádku, a promluvil se svými zaměstnanci. „A při jeho příchodu šla od vrátnice vždy hláška: ‚Fousy jdou, fousy jdou!‘ Ano, takový měl respekt.“ Olga Řeháčková vypráví historku, která velmi příznačně dokumentuje vztah jejího dědečka ke svým zaměstnancům: „Bylo to za války, surovin na výrobu mýdla bylo málo, a tak se v továrně vyvářely staré kosti, aby se získal tuk. Procházela jsem jako čtyřletá holčička s dědečkem chodbou výrobní haly do zahrady, zacpávala jsem si nos a dovolila jsem si říct, jak to hrozně smrdí. V tu chvíli jsem dostala pohlavek a dědeček mi naštvaně řekl: ‚Moji zaměstnanci tady pracují celý den, a ty to nedokážeš překonat ani těch pět minut, co jdeš kolem!‘“

Vzpomínky z války

Olga Řeháčková byla v době druhé světové války malé děvče, takže vzpomínky z té doby jsou jen kusé. Pamatuje si průvod zajatců, kteří procházeli kolem jejich domu v Kuklenách. Ubohé postavy v hadrech, každý měl své číslo, nohy v dřevácích nebo omotané hadry, po stranách ozbrojení němečtí vojáci. Bylo to koncem války, fronta už postupovala rychle, a Němci proto zajatce stěhovali z východu. Sovětští zajatci byli ubytováni ve stodolách u velkých kuklenských sedláků. „Měli jsme dole velkou prádelnu s kotlem a sporákem a hned se tam zařídila kuchyně. Lidé přinesli zásoby a začalo se tam vyvářet pro zajatce.“

Zajatci zůstávali na místě tak tři dny a pak přicházeli další. Pamětnice si vybavuje další podrobnosti: „Někteří zajatci nám pomáhali na našem dvoře s loupáním brambor a štípáním dříví. Bachaři je už tak moc nehlídali. Maminka jim kreslila primitivní mapy, kde je fronta, kde je americká armáda, udělali jsme jim malou koupelnu, dali jsme jim nějaké šaty. A oni pak mohli uprchnout. Byli to, tuším, nějací Francouzi, ale také Rusové, kteří, jak mi později vyprávěla maminka, nechtěli zpět do Ruska. Mám dodnes schovanou hračku, kterou mi vyřezal jeden ruský zajatec.“

Malá Olga chodila do školy, která se nacházela blízko Škodovky, kde bylo nebezpečí náletu, takže konec války prožila raději ve Skuhrově u Porkertů. Konec války přinesl všem radost. A rodinná firma měla šanci se dál významně rozvíjet. Přečkala první vlnu znárodnění. V Pilnáčkově továrně bylo zaměstnáno jen 200 zaměstnanců a navíc všichni zaměstnanci stáli za majiteli továrny. Produktivita práce byla vysoká, zaměstnanci si slušně vydělávali a měli i řadu dalších, dnes bychom řekli, firemních benefitů. 

Otec Olgy Řeháčkové J. P. Z. Pilnáček byl tou dobou považován za nejlepšího parfuméra v republice. Firma vyráběla voňavá lanolinová mýdla, voňavky, svíčky, prací prášky a další výrobky. Byl vypracován plán na další modernizaci a rozvoj rodinné firmy. Rodina se přestěhovala do hezké vilky na břehu Orlice poblíž své továrny. V roce 1947 koupil J. P. Z. Pilnáček ve Švýcarsku stříkací zařízení na sušení mýdlového prášku. V té době to byla unikátní, nová technologie, která měla dále vylepšit a zefektivnit výrobu pracích prášků v rodinné firmě.

Rok 1948 zničil vše

Bohužel přišel rok 1948 a komunistická diktatura, která zcela zdevastovala rodinnou firmu a tragicky poznamenala osudy všech členů rodiny. Na tuto dobu už si Olga Řeháčková velmi dobře pamatuje. Kolo dějin se roztočilo velmi rychle. Její rodiče byli právě v únoru v Tatrách, jako každý rok. Dne 25. února komunisté továrnu znárodnili. Otec sice ještě zůstal pár měsíců jako technický vedoucí v továrně, aby se provoz úplně nezhroutil, ale násilný konec prosperující rodinné firmy přišel velmi brzy.

Bylo direktivně rozhodnuto, že téměř celá výroba se přemístí do státního podniku Kosmos Čáslav. To se také již ke konci roku 1948 opravdu provedlo. Komunisté ve své omezenosti zničili ještě nové, moderní stříkací zařízení ze Švýcarska na sušení mýdlového prášku, které bylo uloženo v ještě nerozbalených bednách. Na bednách byly německé nápisy, a tak se zjevně rozhodli, že to, co je z „Německa“, není potřebné a žádoucí pro socialistický podnik. Podobná technologie se dostala do naší republiky až dvacet let poté. „Otec pak velmi těžce onemocněl, na konci roku 1948 dostal zápal plic a byl na pokraji života a smrti,“ dodává Olga Řeháčková.

Na začátku roku 1949 J. P. Z. Pilnáček dostal od firmy Kosmos definitivní výpověď a již se do rodinné továrny nikdy nemohl vrátit. Celý život se pak trápil tím, že nemohl pracovat ve svém oboru, který měl tak rád a kterému rozuměl. V únoru 1949 udělala tajná policie prohlídku celé vily na orlickém nábřeží, kde Pilnáčkovi bydleli. „Když přišli pro tátu, tak dělali domovní prohlídku. I v pokoji, kde jsem spala. Babička mě držela v náručí a říkala: ‚Neboj se, neboj se!‘ Rozházeli věci, vyházeli knihy z knihovny a potom tátu odvedli.“

Otec pak téměř dva roky pracoval v tzv. táboře nucených prací (TNP). Nejdříve v dole ve Starkově a potom byl internován ve věznici v Pardubicích. Na to všechno stačil jeden dokument, tzv. výměr k internaci. „Otec nebyl nikdy odsouzený ani obviněný. V TNP byli internovaní různí lidé, kteří se jim nelíbili nebo nehodili. Můj otec proto, že měl příliš velký vliv na své zaměstnance, a tak nebylo žádoucí, aby se s nimi stýkal.“ Pak přišla pro rodinu opravdu těžká doba. Tatínek byl zavřený ve vězení, malá Olga s maminkou byly vystěhovány z vily. Celá rodina potom bydlela společně s dědečkem a babičkou.

Dědečka utloukli, ale útok se nikdy nevyšetřil

Na jaře 1949 při cestě domů ztloukli dědečka neznámí pachatelé. Ten sice přišel sám domů v nedobrém zdravotním stavu, ale pak zhruba po měsíci 11. května zemřel na neurologické trauma hlavy. Tento brutální útok se nikdy nevyšetřil. Lze jen spekulovat, komu mohla vyhovovat smrt úspěšného podnikatele a populárního starosty Hradce Králové. Olga Řeháčková si na to velmi dobře pamatuje: „Nám dětem se raději řeklo, že dědeček stoná na zápal mozkových blan.“

Na pohřeb si Olga Řeháčková také dobře vzpomíná: „Bolševici se báli, aby z toho nic nebylo, a tak babička musela slíbit, že pohřeb bude tichý.“ Otce sice pustili z vězení na pohřeb, ale rodina se s ním setkala až v kostele, kde už seděl hlídaný bachařem. „Vystoupili jsme v Kuklenách na náměstí – a náměstí bylo plné lidí. Tam byl snad celý Hradec. Babička se upřímně lekla, co z toho bude.“

Babička Věra Pilnáčková ve své knize vzpomíná na tento pohřeb takto: „Po mši vynesli rakev ven, kde bylo spousta lidí, kteří se nevešli do kostela, za rakví šla Olga s Jirkou a Karlíkem, pak máti s Evou a Vilíkem, za nimi dědeček na jedné straně s bachařem a na druhé jsem byla já...“ Ihned po pohřbu si bachař odvezl otce Olgy Řeháčkové zpět do tábora nucených prací.

Z města na samotu

„Moje maminka se stále snažila, aby tátu z toho kriminálu pustili, jezdila pořád někam do Prahy, něco zařizovala a dělala všechno možné...“ Nakonec se to podařilo, ale podmínkou propuštění bylo, že musí pracovat někde, kde nebude s lidmi, někde na samotě, neboť má špatný vliv na své spoluzaměstnance.

„V té době bylo vystěhováno mnoho lidí z Hradce Králové do pohraničí, do Broumova a jinam. Rodiny různých úředníků, kteří se nijak významně neprojevovali. Například dědečkův bratr bydlel na Gočárovce, inženýr, neměl nikdy nic s továrnou společného. Nevím proč, jestli chtěli jejich byty?“ vypráví Olga Řeháčková.

Rodina se proto přestěhovala do Staré Huti a otec po propuštění z vězení v roce 1950 tam začal pracovat u Státních lesů. Místo mu tam pomohl sehnat strýc Olgy Řeháčkové Vilém Porkert. Ten v té době pracoval u Státních lesů v Rychnově nad Kněžnou již čtyři roky, neboť Porkertům znárodnili továrnu ve Skuhrově nad Bělou již v roce 1945. Stará Huť v té době byla téměř vysídlená vesnice. Pouze dvě chlupy byly obydlené. V jedné bydleli manželé Pohlovi, on Němec, ona Češka, takže nebyli odsunuti do Německa, a ve druhé chalupě pak právě rodina Pilnáčkových s malou Olgou.

Chalupa byla velká a pěkná, ale zcela mimo jakékoliv komunikace, takže veškeré zásobování bylo velmi komplikované. Všechno se muselo „nosit na zádech“. Cesta k autobusové zastávce trvala půl hodiny, cesta do obchodu v Deštném asi hodinu rychlé chůze. Otec byl zaměstnán jako pomocník hajného, což zahrnovalo práce jako česání jeřabin, příprava krmiva a jeho umístění do krmelců. Mladá Olga chodila do školy do Skuhrova, což bylo dosti obtížné, zvláště v zimě, kdy musela cestu na autobus sjíždět na lyžích. Raději potom přespávala přes týden u svého strýce a tety Porkertových přímo ve Skuhrově.

Chalupa samozřejmě neměla zavedenou elektřinu, takže se svítilo petrolejkami a topilo dřívím. Pro rodinu to byla pochopitelně velká změna oproti dřívějšímu městskému životu. Chovali ovce, potom si pořídili kozu Madlu a nakonec i krávu. A jak se tehdy říkalo: „Kráva, to už je živobytí.“ Otec asi po třech letech „povýšil“ na plnohodnotného dřevorubce a kácel stromy po celém polesí. Byla to práce hodně náročná, ale také lépe placená. Maminka prokázala smysl pro praktičnost, takže rodina si postupně na život na samotě začala zvykat. Navíc přišlo jakési nařízení „shora“, které deklarovalo, že každý hajný musí zajistit chov nejméně dvaceti včelstev. Včelstva byla vybudována právě u chalupy Pilnáčkových a maminka se naučila velmi dobře včelařskému řemeslu. Takže se této činnosti začala věnovat na plný úvazek a nakonec se starala o stovku včelstev a velmi ji to bavilo.

Celý život jsem pak vrtala studny

Olga Řeháčková chodila do základní školy ve Skuhrově pouze dva roky. Poslední rok školní docházky již absolvovala v Praze. Její bratranci Porkertovi se jako „kapitalisté“ a „třídní nepřátelé“ nedostali ani na střední školu. Rodiče si proto mysleli, že když se Olga bude hlásit na střední školu v Praze, jméno Pilnáček se ve velkém městě trochu ztratí. Neztratilo. Olga Řeháčková byla poslána do učení do Motorletu v Jinonicích. „Já jsem vyučená zámečnice na výrobu leteckých motorů, což byla touha stovek pražských chlapců, kteří se tam nedostali, a byla tam třída pětadvaceti holek, které po tom vůbec, ale ani maličko netoužily.“

Takové bylo nařízení a dokazuje jen další absurditu tehdejšího komunistického režimu. Nakonec se Olze Řeháčkové přece jen podařilo po vyučení dostat na střední školu, ale zase „pouze“ na leteckou průmyslovku v Hloubětíně. „Pravda, tam už jsme byly jen dvě holky, ale zase to byla touha spousty kluků a já jsem tam jen zabírala místo.“ Po prvním roce studia se jí konečně podařilo přestoupit na tehdejší tzv. dvanáctiletku, kde následně odmaturovala. Po maturitě chtěla samozřejmě studovat vysokou školu. Kvůli svému „špatnému původu“ však dvanáctiletka, kde maturovala, neodeslala ani jednu přihlášku čerstvé absolventky na žádnou vysokou školu.

„To byla taková doba, kdy ty přihlášky na vysokou školu posílala jen každá dvanáctiletka, a to musela mít schváleno od nějaké komise.“ Olga Řeháčková opravdu nevěděla, co bude dál dělat. „Po prázdninách přišel papír, ve kterém bylo uvedeno, ať nastoupím do hospodářské školy v Resslově ulici. Myslela jsem si, že to bude něco se zvířaty. Hospodářská škola byla vlastně obchodní akademie. Byl tam takový dvouletý abiturientský kurz pro takové děti, které se nikam nedostaly. Nebyl tam snad nikdo, kdo by tam opravdu chtěl.“

Po těchto dvou letech školy dostala Olga Řeháčková umístěnku do účtárny podniku Vodní zdroje. Znovu chtěla jít na vysokou školu, ale opět jí to bylo zamítnuto. Nakonec vystudovala dálkově geologickou průmyslovku v Příbrami a pak pracovala jako geolog. „Celý život jsem pak vrtala studny,“ vzpomíná pamětnice. Její rodiče se mezitím přestěhovali do vesnice Mcely na Nymbursku. Zase to však byla úplná samota. Hájovna byla umístěna na pěkném místě, ale od nejbližší vesnice byla vzdálená dva kilometry. Matka se tam opět věnovala včelaření, kterému se dobře naučila v Orlických horách. A tady, v mnohem příznivějších klimatických podmínkách, bylo včelaření ještě mnohem zajímavější.

Komunisté znárodnili rodinnou firmu zpětně 

V této době si už rodina myslela, že to nejhorší má za sebou. Opak byl pravdou. Jednoho dne přišla poštou složenka s přípisem zaplatit zhruba 1 300 000 korun. V přiloženém dopise firma Kosmos sdělovala, že firma J. Pilnáček zaplatila neoprávněně zálohu na daně, pojistky a podobné platby v lednu 1948. Továrna byla sice znárodněna až v únoru, ale se zpětnou platností od 1. ledna 1948. To, co se dnes jeví z hlediska podstaty práva jako právní nesmysl, bylo bohužel v té době normální. Soud uznal nároky firmy Kosmos, a tak nám obstavili rodinné účty. Nakonec otci do konce života strhávali z platu třetinu financí na zaplacení tohoto rozsudku. Takže otec Olgy Řeháčkové v té době pobíral pouze nějakých 600 korun měsíčně.

Otec pak dojížděl za prací do Škodovky v Mladé Boleslavi. Jezdil po nádvoří s traktorem a odvážel různé odpady z výroby – špony, gumové a plastové zbytky apod. Byl opravdu velmi nešťastný. Bral minimální mzdu a především se už nikdy nedostal ke své odborné práci, kterou měl tak rád. Poslední naděje skončila v roce 1968, kdy spolu s několika kolegy uvažoval o založení malé farmaceutické výroby. Normalizace však všechny plány zhatila a Josef P. Z. Pilnáček zemřel v roce 1970.

Řada kamarádů nám po roce 1968 odešla

„A pak už se toho v mém životě mnoho nezměnilo. Vdala jsem se v roce 1963, měla jsem dva kluky, teď už mám i pravnučku,“ vzpomíná pamětnice. Manžel Olgy Řeháčkové pracoval jako lékař. „Pak už se nám žádné zvláštní příkoří nedělo. Měli jsme spoustu kamarádů a často jsme se stýkali. „Řada kamarádů nám však odešla v roce 1968 do zahraničí a zůstaly jsme tady jen dvě rodiny.“

Po roce 1968 rodina mnohokrát diskutovala o emigraci. Zvláště právě otec Pilnáček vybízel rodinu k odchodu. Manžel Jiří Řeháček byl však velký vlastenec a emigrovat nechtěl. Olga Řeháčková vzpomíná: „Jirka mi říkal: ‚Na devadesát devět procent nechci emigrovat, ale jestli chceš, tak pojedeme, ale celý život ti to budu vyčítat.‘ Tak to se odjet opravdu nedalo.“

A pak konečně přišel rok 1989 a s tím i velká radost ze znovunabyté svobody. Bratranec Jiří Porkert se postaral za celou rodinu, aby se areál firmy Josef Pilnáček vrátil původním vlastníkům. Bohužel byl však areál velmi zdevastovaný. Více než čtyřicet let zde sice fungoval Výzkumný ústav elektrotechnické keramiky a také část výrobních prostor Tesly, ale do běžných oprav a údržby celého areálu bylo vloženo jen minimum financí. Výzkum i výroba zde samovolně skončily velmi brzy po roce 1989. Areál je opět ve vlastnictví původních majitelů, obnova původní výroby je však nereálná.

O správu areálu se stará syn Olgy Řeháčkové Filip Řeháček. V současné době je zde v pronájmu řada společností, funguje „Hospoda u Pilnáčka“, umělecká kavárna apod. Areál z vnější strany má už také novou fasádu. Jde to pomalu, ale zvelebení místa je patrné. Filip Řeháček si zvolil těžší cestu. Určitě by bylo jednodušší areál bývalé továrny prodat. Ale „rodinný majetek“ se přece neprodává. Takže alespoň v tomto určitě odkaz slavné továrny zůstal zachován.

Bohužel, některé rány kruté a absurdní doby komunismu budou ještě dlouho patrné. Staršího syna Jakuba Řeháčka to od mládí táhlo za hranice. Po studiích se přestěhoval do Spojených států amerických, kde trvale žije, a jak říká Olga Řeháčková – už tam zůstane napořád. Naštěstí dnes už je možné bez problémů cestovat oběma směry. Olga Řeháčková je už vdovou. Je však na svůj věk a s ohledem na to, co prožila, velmi aktivní a optimistická. Svůj životní příběh vyprávěla vyrovnaně, klidně a bez velkých emocí, které by možná byly na místě. „Jsem ráda, že jste mě pozvali, lidé by neměli zapomínat,“ zakončila Olga Řeháčková své vyprávění.