Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

poručík Viktor Ráža (* 1925  †︎ 2022)

• narodil se 13. července 1925 v Ulbárově ve Volyni

• kvůli válce nedokončil základní školu

• pracoval pro ilegální organizaci Blaník

• v březnu 1944 vstoupil do Svobodovy armády

• nejprve byl samopalníkem, pak pracoval v dělostřeleckých dílnách

• do bojů na Dukle se nezapojil přímo, zajišťoval sběr a opravy zbraní

• po válce se usadil na Moravě, v Babicích u Šternberka

• zemřel 28. ledna 2022

Volyň, dědeček-hrdina, škola, Mnichov

„Jmenuji se Viktor Ráža, narodil jsem se 13. července.1925 v Ulbárově na Volyni a měli jsme to štěstí, že jsme v roce 1920, když si Rusko s Polskem dělily Volyň, přišli pod polskou správu. Za hranicemi směrem do Ruska začínala pro nás doslova tma. Hrůzy, které tam Stalin napáchal, odhalí jednou až archivy.

Můj dědeček byl v první válce v carské armádě. K tomu se váže taková jedna příhoda. Podařilo se mu odtamtud vykličkovat a dostal se domů. Podivil se, že ho nevítají s jásotem a teta mu vysvětlila, že jim bolševici vzali koně. Děda se rozčilil: ,Baby jedny zatracený, to nedokážete ani koně před bolševikama uchránit? To já kdybych byl doma…‛ Vtom se u domu zastavili dva na koních, na bosých nohách měli ostruhy. Zadívali se na dědovy vojenské boty. Děda se do nich pustil, že nedá. Jeden z nich seskočil, natáhl wintrovku a zamířil na dědu. Ten se pokorně zul a až na koně jim boty podal. A bylo po chvástání.

Chodil jsem ve vesnici do školy, pátou, šestou a částečně sedmou třídu jsem absolvoval v blízkém městě Zolboro, kde byla česká matiční škola. Ještě jsem chodil do školy, když jsme se dozvěděli o Mnichově. Samozřejmě jsme to obrečeli, ale stáli jsme za Benešem, nic jiného se proti takové přesile nedalo dělat. Jen mělo snad více lidí utéct do zahraničí, jak to udělal Svoboda. Žádné velké akce proti Němcům nebyly v Čechách možné a často zahynulo zbytečně mnoho nevinných lidí.“

Válka a Blaník

„Sedmou třídu jsem již nedokončil, protože přišla válka. Stáhli jsme se do pozadí a přemýšleli, co dál. Bylo třeba, aby se česká menšina (75 tisíc lidí) nějak zorganizovala. K tomu sloužil Blaník, který se k nám dostal z Československa. Prvotním úkolem bylo přesvědčit volyňské Čechy o tom, že Hitler válku prohraje a že bude třeba bojovat proti Němcům. Museli jsme najít spolehlivé lidi, kterým jsme mohli důvěřovat. V našem vedení byli i učitelé, kteří tajně poslouchali rádio a připravovali malý zpravodaj (30 krát 40 centimetrů). Jmenoval se Hlasatel a tímto způsobem jsme šířili informace o tom, jak postupuje fronta, jaká je situace v Čechách, o vypálení Lidic a podobně. My jako kluci (bylo mi asi patnáct let) jsme dělali spojky. Vzpomínám si, že nás každou chvíli zastavovaly maďarské nebo německé hlídky, takže jsme chodili v noci a nosili Hlasatele složeného pod vložkou v botách.

Snažili jsme si opatřit i zbraně – hlavně od maďarských hlídek, se kterými jsme se naoko družili, nosili jim naši slivovici a poté, co jsme je opili, jsme jim odnášeli zbraně. Problémem ovšem byla munice. Museli jsme se taky bránit před banderovci, kteří rabovali domy a celé vesnice a byli postrachem Volyně. Ve vesnicích, které byly čistě české, se lidé proti nim zorganizovali velice dobře, měli dokonce kulometná hnízda ve vikýřích, takže se tam nedostali. U nás to tak ideální nebylo.“

Sovětská správa, kolchozy a Sibiř, utečenci a Židé

„V roce 1939 po polsko-německé válce zabrali Rusové celou Ukrajinu až po řeku Bug a přešli jsme pod sovětskou správu. Zakládaly se kolchozy, a kdo měl hospodářství, ten byl automaticky kulak. My ještě se sedmi rodinami jsme byli vybráni jako odstrašující případ, a nebýt německého útoku na Sovětský svaz v roce 1942, skončili jsme na Sibiři. Měli už pro nás připraveny dobytčáky. Někteří od nás z vesnice už tam byli. Poté, co se dozvěděli, že se zformovala československá armáda, přidali se a šli již od Buzuluku s ní.

V této nové situaci se plán Blaníku zaměřil na to, aby byli Češi informováni o existenci československé armády. Nechtěli jsme, aby se hlásili k Rusům, ale aby počkali. Bylo u nás hodně utečenců z Čech, hlavně Židů, kteří pak před Němci utíkali dál do Ruska, hodně z nich pak bojovalo – u Sokolova a pak dále, jak postupovala fronta. Mnoho z nich ale obsadilo velitelství týlu, a když viděli, že z toho nic nekouká, zmizeli a vyhodili to do vzduchu – pekárnu, zásobování, sklady s oděvy.

Byl u nás ve vsi jeden Žid, jmenoval se Moško, měl obchod a byl to moc dobrý chlap. Přežil i Němce, ale koncem války ho zabili banderovci. Taky se k nám dostalo hodně letců z Čech, často u nás nocovali, než šli dál.

Jednou se nám stala dost kuriózní situace: nejdříve se objevil ruský partyzán, který utekl z německého zajetí – schovali jsme ho do malé ložničky vzadu. Poté přišla skupinka banderovců – ti šli do stodoly (vůbec se nás neptali, jestli je schováme, nebo ne). Večer dorazil Moško, toho jsme také museli někam uložit. Jedni o druhých pochopitelně nesměli vědět. Ráno se u nás zastavila banda Maďarů, utíkali před Němci jako dezertéři. Měli hlad, takže jsme je museli pohostit. Ještě nebyli ani kilometr pryč a přijeli Němci a hned, jestli tu nebyli Maďaři. A my že byli, ale už jsou dávno pryč. Němci že by něco pojedli. Chtěli jsme je zdržet, a tak jsme uchystali kořalku a špek a jim už se pak ani nechtělo se za nimi hnát.“

  Vstup do armády, zařazení

„Čekali jsme, až se přiblíží naše armáda. V Rovně, asi osmnáct kilometrů od naší vesnice, bylo velitelství. Dali nám data, kdy bude rukovat ta která vesnice – to se tam všichni hrnuli houfem. Mladí kluci, invalidi. Protože jsem měl českou školu, počítali se mnou do paradesantní jednotky. 25. března jsme odjeli směrem na Jefremov, kde nás měli zacvičit. Asi v půli cesty nás poslali zpátky, že jich je tam už plno – přešli tam Slováci, kteří se vzdali do zajetí. Počítali s nimi do výsadku na Slovensko.

Dostal jsem se nejdřív k samopalníkům, kde jsem potkal celou řadu spolužáků. Prošel jsem výcvikem a zanedlouho jsem dostal rozkaz, v němž jsem byl převelen do zbrojních dělostřeleckých dílen. Velitel potřeboval někoho, kdo by mu vedl agendu. Měl jsem na starosti muniční sklad, PHM a evidenci a musel se otáčet. Nakonec se mi tam ale nelíbilo, chtěl jsem k šoférům. Ve Stecové u rumunských hranic jsem byl zacvičen a udělal si vojenský řidičák.

Zůstal jsem u dílen, ale když byl přesun, tak mi byl přidělen gazík, kterého jsem měl za úkol dovézt do Prahy, což jsem splnil. Mezitím jsem jezdil džípem, chevroletem a študebakrem a musím říct, že nebýt študebakrů, tak jsme dneska ještě na severní straně Karpat.“

Odchod na frontu, sběr a opravy zbraní

„Z výcviku ve Stecové jsme šli na frontu – přes Przemyśl, Starý a Nový Sambor až ke Krosnu, kde začaly boje. Měli jsme poměrně nepříjemný úkol: sbírali jsme po raněných a padlých zbraně. Byly celé od krve a často držel voják ještě na spoušti prst. Bylo to i nebezpečné, zbraně byly odjištěné, a když jsme je hodili na vůz, vystřelily. Jednou mi kulka proletěla kabinou kousek od hlavy. Všude bylo také plno min. Vzpomínám si, jak jsme jednou, už na Slovensku, jeli s jedním mladinkým Rusem, pyrotechnikem, pro brambory. Před hájovnou šel obhlédnout terén a vrátil se s minou. Dlouho si ji prohlížel, připadala mu velice zajímavá. Já jsem ji vzal a hodil přes cestu od sebe. Když jsem se vrátil s brambory, už jsem ho nenašel. Utíkal za svou zajímavou minou. Nic z něj nezbylo.

Naším hlavním úkolem bylo tyto zbraně opravit – od krátkých pistolí po stodvaadvacítky kanóny. K tomu se pochopitelně vedla evidence.

Jeden z mých nejhorších zážitků byl později u Liptovského Mikuláše: opravovali jsme tu tři zenithky (protiletadlový kanón). Dozvěděli jsme se, že je ve vesnici soustruh – měli jsme jich nedostatek. Když jsme tam dojeli, našli jsme kromě soustruhu i Němce, který tam zmrzl. Prst měl ještě na spoušti a kulomet byl neporušený. Museli jsme mu doslova prsty odřezat, abychom si ten kulomet mohli vzít.

V Mikuláši jsme taky viděli jednu zvláštní scénu: na náměstí pod stromy leželi dva opilí Rusové. Přišel k nim důstojník a chvíli se s nimi dohadoval. Pak jsem uslyšel dvě rány – než aby je tam nechal Němcům, kteří by je vyslýchali a zastřelili stejně, udělal to sám.“

Postup na Duklu, obchvat, cesta přes Slovensko

„Do bojů na Dukle jsem se osobně nedostal, obešli jsme ji přes Rymanów Zdrój a Jasliska. Zůstávali jsme stranou hlavních bojů, abychom zajišťovali opravy zbraní.

Pokračovali jsme přes Slovensko – přes Prešov, Poprad a Liptovský Mikuláš. Němci měli svoji osobitou taktiku. Vykopali si ve skalách díry, a když začala dělostřelecká příprava, tak se do nich skryli. Po dělostřelcích šla do útoku pěchota, Němci vylezli a začali střílet.

Cestou na Poprad jsem zůstal viset v poli. Řetězy mi prodřely pneumatiky na gázu. Vzkázal jsem, ať pro mě přijedou. Byla noc, mráz, vítr, a tak jsem si rozdělal oheň, abych si ohřál trochu čaje. Okamžitě po mně začali střílet.

Z Mikuláše jsme šli na Vrútky. Tehdy byly povodně, a když jsme u Biliče překračovali Váh, utrhl se ponton. Museli nás tahat traktory. Další cesta vedla na Žilinu a Čadcu a pak na Valašsko. Končili jsme v Holešově. Po cestě jsme potkávali spoustu místních, kteří honili po lesích Němce s brokovnicemi.“

Poslední ohrožení života, Praha a Žatec

„Devátého května v Holešově jsem málem uhořel. Jeli jsme pro benzin a měli poruchu. Auto nebrzdilo. Jeli jsme dál a najednou vidím, jak na nás lidi ukazují – hořel nám celý spodek a na autě kolem tří tisíc litrů benzinu. Naštěstí jsme to uhasili. Pokračovali jsme do Kroměříže a Hlinska. To už bylo veselé, všude nás vítali.

Z Prahy jsme se dostali do Horních Počernic, tam jsme byli až do žní a pak nás převeleli do Žatce. Nejdřív jsem byl u strážní roty, pak jsem se dostal do ubytovací skupiny pod podporučíkem Pánkem. Byl to výborný člověk, frontový reportér. Dělali jsme evidenci a inventury německých domů, které nám přidělili. Všechno jsme zapečetili a druhý den byly domy odpečetěné, okna rozbitá a nábytek se válel po ulici. I takhle osvobozovala Sovětská armáda Československo.“

Demobilizace a odchod na Moravu

„Generál Svoboda nás nechtěl demobilizovat, dokud nebudeme mít přidělené svoje usedlosti. Tak jsem se na podzim 1945 dostal na Moravu. Pracoval jsem v zemědělství, poté jsem dělal předsedu jednotného zemědělského družstva v Babicích.“