Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloš Raveane (* 1924)

• narozen 3. prosince 1924 v Brně

• vyrůstal v Rosicích u Brna

• roku 1940 nastoupil do Baťovy školy práce do Zlína

• pracoval v elektrárně

• díky nadřízeným v Baťově koncernu nemusel na nucené práce do Německa

• 20. listopadu 1944 zažil nálet na Zlín

• v roce 1946 narukoval na vojnu do Jihlavy, kam se nakonec přestěhoval

Na jaře roku 2014 jsme s Pamětí národa uspořádali „spanilou jízdu“ po českých a moravských regionech. V každém krajském městě jsme na několik dnů rozbili naše ležení, jehož součástí bylo i mobilní studio připravené pro pamětníky, kteří k nám zavítají a budou nám chtít vyprávět svůj příběh. Takto jsme zakotvili i na rozlehlém Masarykově náměstí v Jihlavě. A přestože je toto centrum Vysočiny nejmenším krajským městem, mám dojem, že právě tady vzniklo nejvíce rozhovorů.

Pokud si vzpomínám, jako první naše mobilní studio navštívil vysoký štíhlý muž, který nám chtěl vyprávět své vzpomínky z válečných let. Zaujalo nás jeho poněkud neobvyklé příjmení Raveane. O nějakém exotickém původu ale nemohla být řeč. Pamětník pocházel z jihu Moravy a stejně jako mnoho obyvatel Jihlavy se do tohoto starobylého (a až do konce druhé světové války převážně německého) města dostal až po druhé světové válce.

Tatínek mě přihlásil k Baťovi

Miloš Raveane se narodil 3. prosince 1924 v porodnici v Brně, pocházel ale z nedalekých Rosic, průmyslového městečka západně od Brna, které bylo tehdy centrem uhelného revíru. Tatínek tam pracoval jako horník a maminka provozovala malinký krámek s omezeným sortimentem potravin. „Hlavně prodávala mléko a pivo,“ vybavuje si pamětník. Když 15. března 1939 definitivně zaniklo Československo a z naší země se stal protektorát, navštěvoval třetí ročník měšťanky. Ze školy nastoupil jako pomocná síla do sklárny. „Tatínek mi říkal: ‚To nebudeš dělat celej život‘, a tak mě přihlásil ke zkouškám k Baťovi.“ Přijímačky Miloš Raveane zvládl, a tak se v září 1940 vydal za novou zkušeností do Zlína.

Baťovy školy práce byly ve své době pojem a pamětník říká, že se tam tehdy studovalo pět oborů: obuvnický, gumárenský, skláři, strojaři a elektrikáři. Jak výuka, tak volný čas se organizovaly polovojensky. „Na internátě nás bylo ve světnici dvacet, nejlepší z nás byl kapitán, šest světnic po dvaceti lidech byla jedna družina, tu vedl družinový kapitán podřízený vychovateli. Ten měl na starost sto dvacet lidí. Náš vychovatel se jmenoval Karman a ještě v roce 1995 přijel na náš sraz ve Zlíně.“

Už nešlo o řemesla, museli jsme uklízet trosky

Pamětníka zařadili do elektrárny, která byla součástí Baťových závodů. Elektrárna neměla ředitele, ale vedoucího. Ten musel za války čelit požadavkům protektorátních pracovních úřadů, které potřebovaly stále nové a nové pracovní síly na území válčícího Německa. „Vedoucí elektrárny nám říkal, že pokud dostaneme výzvu pracovního úřadu za účelem odeslání do Reichu, máme tu pozvánku odevzdat v kanceláři, a on to vyřídil. Zdůvodňoval to tím, že zapracované lidi bude pouštět, a nováčci, kteří nejsou znalí prostředí elektrárny, se musí zaškolovat. Tak šel do boje proti pracovnímu úřadu a veškeré pozvánky, které přišly i nám, příslušníkům Baťovy školy práce, zlikvidoval osobním jednáním,“ vzpomíná Miloš Raveane, jak se vyhnul obávanému nucenému nasazení „do Reichu“.

Podle pamětníkových slov Zlín za války čelil jen třem menším náletům, k jednomu velkému, kobercovému, ale prý došlo 20. listopadu 1944. Bombardování citelně zasáhlo infrastrukturu města. „Z toho jsme se museli vlastními silami Baťova závodu dostat, museli jsme brigádničit, už nešlo o nějaký řemesla, ale odklízet trosky a obnovit dodávky elektřiny, plynu a vody.“

V Jihlavě jsem si našel děvče a už jsem tady zůstal

Samotný konec války a osvobození města Rudou armádou Miloš Raveane nezažil, i když toho zpětně lituje. Rozhodl se tehdy vydat domů, do Rosic. Brno a okolí však byly v obležení, a tak mu to prý trvalo tři týdny. V říjnu roku 1946 narukoval na vojnu a tak se poprvé dostal do Jihlavy. Vzpomínal, že se mu starobylé město zpočátku vůbec nelíbilo. „Říkal jsem si: Kam mě to osud zavál? Část ulic byla prašná, část byla dlážděná kočičími hlavami, to byla hrůza se na to podívat. Napřed jsem vzdychal a říkal jsem si: ,Ven, ven z Jihlavy!‘ Osud mě však potrestal, že jsem šel na poddůstojnickou školu do Lipníku nad Bečvou, a to byla ještě větší díra.“ Do Jihlavy se tak pamětník vrátil. „Mezitím jsem si tu našel děvče a už jsem tady zůstal,“ zakončil své vzpomínání téměř devadesátiletý Miloš Raveane.