Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Rauch (* 1924  †︎ 2022)

Totální nasazení jako klíčový faktor obratu na lepší časy

  • narozen 2. ledna 1924 v Merklíně

  • v letech 1939-1942 vyučen kovářem ve vísce Ohař u Písku

  • v roce 1944 totálně nasazen v Kasselu

  • po válce vstoupil do KSČ, oženil se a založil rodinu

  • v letech 1946-1948 konal základní vojenskou službu

  • během komunistického převratu v únoru 1948 se podílel na ostraze státních hranic na Šumavě

  • v roce 1949 se přestěhoval do Holýšova

  • v letech 1972 - 1985 působil jako ředitel závodu Tesla Nýřany

  • zemřel 17. prosince roku 2022

Dětství v českém Merklíně a německém Hradci

Václav Rauch se narodil 2. ledna 1924 v Merklíně jako druhé z pěti dětí horníka Václava Raucha a Anny rozené Radové. Po třech letech se rodina přestěhovala do Hradce u Stoda, aby to měl otec blíž na šachtu ve Zbůchu, kam do té doby dennodenně dojížděl na kole. Zde také došlo v roce 1929 k velkému neštěstí, při němž jeden horník přišel o život. Tuto tragédii odnesl těžkým zraněním nohy i Václavův otec, který pak již nikdy nemohl plnohodnotně pracovat. Rodina tak v následujících letech žila z nízkých příjmů, k jejichž vydělávání přispívali od mládí všichni členové domácnosti. Tímto způsobem se dostal Václav Rauch ke své první práci – o letních prázdninách společně se starším bratrem Janem sbírali lesní plody za účelem jejich prodeje.

Většina obyvatel Hradce u Stoda se v meziválečném období hlásila k německé národnosti, což zařadilo českou rodinu Rauchů mezi menšinu. Platilo nepsané pravidlo, že klučičí party se tvořily výhradně podle národnostního klíče. Mezníkem v potyčkách mezi těmito partami se stal rok 1933, kdy se v Německu dostala k moci NSDAP. Tato událost vedla k nárůstu sebevědomí na straně mladých německých hochů – Václav vzpomíná na příhodu, která popisuje tehdejší napětí: „Já jsem chodil každých 14 dnů panu řídícímu pro čerstvé máslo do sousední vesnice Honezovice přes Lisov. A v tom Lisově byli ti kluci německý tak zfanatizovaní, že mě nenechali projít tím Lisovem a honili mě, tak já jsem musel oklikou přes les.“

V Hradci začal navštěvovat obecnou školu. V říjnu 1935 se rodina vrátila do Merklína, kde pokračoval na školu měšťanskou. Stěhování mělo opět příčinu pracovní – otec Václav dostal místo školníka v merklínské obecné škole, celá rodina se tak nastěhovala do školní budovy. Merklín patřil v té době mezi větší obce (okolo 1500 převážně českých obyvatel), pro dospívajícího mládence šlo o ideální místo k životu. Našel si zde svou partu kamarádů, s nimiž trávil hodně času – společně chodili do školy, do Sokola atp.

Václav i jeho starší bratr Jan patřili mezi pilné žáky, oba měli vynikající prospěch. Proto se také nabízela možnost jejich pokračování ve studiu, v cestě však stála nepříznivá finanční situace v rodině: „Když brácha vycházel ze školy, tak učitelé řekli tatínkovi: ‚Pane Rauch, dejte ho studovat.‘ A táta řekl: ‚Jo, na to nemám peníze.‘ Tak se šel učit do Škodovky. Pak jsem vyšel já, učitelé řekli: ‚Když jste nedal toho prvního, tak dejte aspoň druhého.‘ Táta řekl, že zase nemá peníze a že bude válka.“

To se psal rok 1939, Merklín spadal pod tehdejší Protektorát Čechy a Morava a zahájení světové války viselo na vlásku. V létě našel Václavův otec inzerát na místo u kováře Vaněčka v Ohaři u Písku, kde by se v té době patnáctiletý Václav mohl vyučit kovářem za ubytování a stravu. Debaty nepřipadaly v úvahu, a tak byl skutečně v srpnu 1939 poslán do této 80 km vzdálené malé vesničky.

 

U kováře v Ohaři

U kováře se Václav setkal s tvrdými podmínkami pro život i práci – v kovárně trávil celé dny od svítání až do tmy, rodina jej navíc využívala i pro další práci v rámci hospodářství. Václav těžce nesl odchod z Merklína – od sourozenců, rodičů, kamarádů i společenského života. Kovář jej ubytoval do malé zděné komůrky, jejíž jedinou výbavou byla postel a skříň – žádné okno, světlo či kamna. Nejvíce trpěl v zimních měsících, zejména v roce 1942, kdy panovaly abnormální mrazy: „Já jsem tam nevydržel v té komůrce, i když jsem měl peřinu, ale co je to platné, když tam mrzlo. Tak co mi zbývalo, než se odstěhovat do stáje ke kravám, tam si udělat palandu a přenocovat ty těžké mrazy, které tenkrát trvaly dost dlouho. Ten mistr ani rodina neprojevili sebemenší zájem na tom, aby mi nějak umožnili spát někde u nich, třeba v nějaké komoře,“ vzpomíná pamětník.

Únikem z tohoto prostředí byla návštěva školy v Písku (jednou týdně), taneční kurzy nebo výlety na kole po okolí, jež podnikal se svým kamarádem Františkem Vaníčkem. Na kole se podíval i do Merklína za rodinou, kam Václava pouštěl kovář jen několikrát ročně. Podmínky se zlepšily po vyučení. V Ohaři pracoval celý další rok, kdy již i pobíral nějaký plat za odvedenou práci.

 

Totálně nasazen v Kasselu

Mezitím probíhala válka. Německo se dlouhodobě potýkalo s nedostatkem pracovních sil, což řešili dovážením zahraničních dělníků na práci (odhadem celkem 13 milionů z okupovaných území, z toho asi 640 000 z Protektorátu Čechy a Morava). Jedná se o proces tzv. totálního nasazení, během něhož Němci zavlekli na své území prakticky celý ročník narození 1924. Logicky tak došlo i na Václava Raucha, který se v lednu 1944 zúčastnil transportu pracovníků z Písku do Kasselu (továrna Junkers).

Cestou vlakem neměli nasazení dobrou náladu – nikdo nevěděl, co je čeká. Paradoxně však tábor pro Václava znamenal určité zlepšení životních podmínek, neboť byl po stránce ubytování velmi dobře vybaven. Mezi nasazenými se utvořilo silné přátelské pouto, jež pak po válce mnozí stvrdili vstupem do svazku manželského. I Václav se takto v Kasselu seznámil se svou budoucí nevěstou Marií Benešovou. O velkém přátelství všech členů skupiny nasazených dále svědčí i každoroční srazy pořádané po válce v Praze. A nešlo o nikterak malé akce: „Jednou nás bylo asi 350, nemohli jsme se nikam vejít, organizátoři to tenkrát museli zorganizovat v Paláci kultury,“ vypráví pamětník. Kromě přátel a budoucí manželky našel Václav v Kasselu svou budoucí profesi. Působil zde v kalírně, a když v pozdějších letech pracoval v závodě SVA Holýšov, dokázal naplno využít a rozvinout své kaličské zkušenosti z období války.

Pobyt v Kasselu se však pochopitelně nenesl jen v pozitivním duchu – omezený pohyb, každodenní dvanáctihodinová práce a všudypřítomné nebezpečí. Nasazení se nacházeli v neustálém ohrožení na území státu, který pomalu ale jistě spěl k drtivé porážce. Václav a jeho kamarádi byli vystaveni na milost a nemilost u 14 náletů. “Zhasnou světla, skončí větráky, dohučí a nastane takové pohupování toho bunkru a čeká se, co bude dál. Teď ženy a děti začnou křičet a plakat, no atmosféra hrozná. Venku pak přímo příšerná – i když byl den a sluníčko svítilo, tak byla absolutní tma, kouř všude, zápach a spoušť. Byli jsme rádi, že jsme to přežili,“ vzpomíná dnes Václav.

Kromě náletů se do kontaktu s válkou dostal i skrze válečné zajatce, jež věznili Němci též v Kasselu. Těm pomáhal podobně jako někteří další nasazení – na různých místech jim schovávali jídlo nebo cigarety, kterých se i přes vlastní bídu dobrovolně vzdali. Václav nikdy nevěděl, jestli toto zboží našlo své adresáty, dokud na místech předání nenašel poděkování z druhé strany ve formě vyrobeného křížku nebo prstenu.

 

Rok 1945

V lednu 1945 skupinu nasazených včetně Václava transportovali z Kasselu do Prahy, odkud měli být znovu rozděleni někam na práci. Na nádraží však panoval chaos, většina členů skupiny toho využila a utekla. Stejně tak i Václav – vlakem se vydal směrem na Plzeň a odtud pak domů do Merklína. Na zbytek války se poté usadil v Ražicích u rodiny své nastávající manželky Marie Benešové. Práci našel ve strakonické továrně Junkers, tedy v pobočce fabriky, v níž působil v Kasselu. Ještě před koncem války se s dalšími lidmi zapojil do hlídání protivínského pivovaru: „Byly v něm uskladněny velké zásoby potravin, které chtěli Němci odvézt. Jenže to byly hlídky – my jsme neměli v ruce nic a Němci po zuby ozbrojení. Byla to taková euforie a nakonec jsme to uhlídali.“

Přišel květen 1945 a konec války. Oblastí Písecka procházela demarkační linie, což vedlo ke komplikovanému průběhu osvobození – Písek nejprve osvobodila sovětská armáda, den nato ji nahradili američtí vojáci, aby pak za týden byli znovu vystřídáni Sověty. Květnové dny prožíval Václav s Marií zejména v Písku, kde každý den s napětím vyhlíželi návrat Mariina bratra Václava Beneše, kterého nacisté uvěznili za odbojovou činnost. Bohužel se ho však nedočkali, neboť zemřel v koncentračním táboru.

V roce 1945 stihl Václav ještě vstoupit do KSČ, získal místo u Československých státních drah a odstěhoval se do Plané u Mariánských Lázní. Zde se také v únoru 1946 konala svatba s Marií Benešovou.

 

Život po válce

V říjnu téhož roku narukoval Václav na vojnu. Během dvou let vojenské služby asistoval při deaktivaci bomb, které svážel nalezené a odjištěné do Dobřan, kde se pak v rámci cvičení odpalovaly. K této činnosti se přihlásil jako dobrovolník pod vidinou odměny – konzervy vepřového masa.

V únoru 1948 během komunistického převratu řada lidí utíkala do zahraničí. Václavovu jednotku nasadili do prostoru Želnavy u Lipna za účelem hlídání prostoru před státními hranicemi. Jak vypadala činnost vojáků? „Pomáhali jsme při chytání lidí, kteří chtěli uprchnout, což byli většinou studenti. My jsme je chytali ještě před hranicí samozřejmě, poněvadž tam museli překonat tři takové překážky – dráhu, silnici a řeku Vltavu, což byl velký problém, ale byli někteří tak odhodlaní přejít, že i tu řeku v tom únoru nebo březnu chtěli přeplavat, tak jsme je museli tahat z vody jako vodníky. Nic jsme s nimi ale nedělali, předali jsme je orgánům SNB, ti je poslali do Českých Budějovic a tam si pro ně přijeli rodiče,“ vzpomíná dnes pamětník.

Po návratu z vojny se nakrátko vrátil do Plané ke své ženě a prvorozené dceři Jaroslavě. V průběhu roku 1949 se odstěhovala rodina Rauchů do Holýšova – tam již od roku 1946 bydleli Václavovi rodiče. Zde též přišli na svět dva další potomci – Marie a Václav. Profesně působil v kalírně závodu SVA Holýšov, později vystřídal několik funkcionářských pozic (mj. předseda závodního výboru nebo vedoucí ekonomiky práce). Na vstup vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vzpomíná následovně: „Dojeli jsme do Prahy od sestry ze Vsetína a tam jsem se prvně potkal se sovětskými vojáky na tancích. Mě zarazilo jako bývalého vojáka to, jak ti naši mladí kluci atakujou sovětské vojáky, kteří prostě za to nemohli, a oni tam na tanky lezli, zbraně jim brali, nadávali, pomalovávali tanky. Já jsem to prostě bral jako něco sprostého, co se nedělá. Jinak brzy jsem se účastnil diskuse se sovětskými oficíry v Plzni. Říkali nám, že dostali příkaz a museli jet. Kdo byl hlavním organizátorem té invaze, to ti oficíři ani sami nevěděli.“ 

Určitého kariérního vrcholu pak dosáhl v roce 1972, kdy ho jmenovali ředitelem závodu Tesla Nýřany, čítajícího zhruba 1500 pracovníků. Na této vysoké pozici zůstal až do odchodu do důchodu o 13 let později. Při jedné z pracovních cest, která vedla okolo roku 1980 na Skandinávský poloostrov, navštívil město Kassel, v němž prožil celý rok 1944.

Změny související se sametovou revolucí v roce 1989 nijak významněji neprožíval. Jakožto člen Lidových milicí byl připravený k zásahu, ale k žádné konfrontaci nedošlo. Někdy v této době začal s rekonstrukcí domku v Holýšově po svých rodičích, v němž bydlí pan Václav Rauch dodnes.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lukáš Rauch)