Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. MUDr., DrSc. Karel Raška (* 1939)

• narozen 26. května 1939 v Praze

• otec, Karel Raška starší, je legendou československé i světové epidemiologie

• otec v květnu 1945 řídil potlačení epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně

• vystudoval Lékařskou fakultu hygienickou UK v Praze

• pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV pod vedením profesora Šorma

• v letech 1967 až 1969 byl na studijním pobytu na Yaleské univerzitě

• otec, Karel Raška starší, v 60. letech působil jako ředitel sekce infekčních nemocí WHO, je autorem plánu na vymýcení pravých neštovic

• pamětník emigroval z Československa v den invaze vojsk Varšavské smlouvy, 21. srpna 1968

• emigroval do USA, působil na univerzitě v New Jersey

• v 80. letech několikrát navštívil Československo

• během návštěv byl sledován Státní bezpečností

• je členem krajanské Společnosti pro vědy a umění v USA

• je jedním ze zakladatelů Komenského akademického klubu

Osud Karla Rašky a jeho rodiny je už po generace spjatý s lékařskou vědou a příbuznými obory. Jeho prarodiče z matčiny strany se seznámili na lékařské fakultě v Curychu a do Čech se dostali za první světové války. „Babička, původem Ruska, pod vlivem panslavistického nadšení vstoupila jako lékařka-dobrovolnice do srbské armády a s celou polní nemocnicí padla do rakouského zajetí. Drželi ji v zajateckém táboře v Pardubicích a dědeček odešel ze Švýcarska zpátky do Rakouska-Uherska, aby ji z toho lágru dostal. Po skončení války pak už zůstali v Československu,“ vypráví Karel Raška.

Na lékařskou dráhu se vydali i oba jeho rodiče, matka Helena jako internistka a později farmakoložka, otec Karel Raška starší jako mikrobiolog a epidemiolog. Po svatbě roku 1938 společně odešli do Paříže, kde měla matka studovat medicínu a otce čekal roční studijní pobyt v Pasteurově ústavu. Krátce nato však byla vyhlášena mobilizace, takže se urychleně vraceli do Prahy. Karla Rašku staršího zde po mnichovském diktátu čekal náročný úkol: zajištění zdravotní péče pro 162 tisíc uprchlíků ze zabraných Sudet.

Pamětníkovi rodiče měli možnost po vyhlášení protektorátu emigrovat do Anglie, otec to však odmítl a během války působil ve Státním zdravotnickém ústavu. Podle slov Karla Rašky mladšího zde mnoho lidí zachránil před transportem do koncentračního tábora: „Do vzorků stolice přimíchávali choroboplodné zárodky a na základě toho pak vystavovali potvrzení o infekční chorobě, takže jeho držitel nemusel do transportu. Otec, který zkoumal dědičnost krevních skupin, také židovským dětem vystavoval potvrzení, že jsou nemanželské, a tudíž nemají židovský původ.“

19 vzorků z 20 bylo pozitivních

Starší syn Karel se Raškovým narodil 26. května 1939 v pražské porodnici u Apolináře. Jeho první dětské vzpomínky se vztahují k náletu na Prahu v únoru 1945. „Zrovna ve chvíli, kdy jsme scházeli do krytu, spadla bomba na sousední dům. Tlaková vlna mnou hodila o zeď a asi na půl dne jsem přestal mluvit. Když jsme druhý den ráno vyšli ven, viděli jsme na ulici ležet dvě mrtvá těla, přikrytá balicím papírem. Matka mi tvrdila, že to jsou figuríny z obchodu,“ vzpomíná Karel Raška. Po této události ho rodiče poslali s jejich hospodyní na chatu na Sázavu, takže květnové dny během Pražského povstání a osvobození strávil mimo Prahu.

Karel Raška starší pomáhal na začátku května 1945 likvidovat epidemii skvrnitého tyfu, která se rozšířila mezi vězni v terezínské Malé pevnosti. Vzhledem k tomu, že skvrnitý tyfus se u nás od první světové války nevyskytoval, lékaři dlouho nedokázali rozeznat, o jakou chorobu se jedná. Němci se na základě vyšetření domnívali, že jde o břišní tyfus, proti kterému byli očkovaní. Právě Karel Raška starší byl tím, kdo skvrnitý tyfus odhalil, a s profesorem Františkem Patočkou 2. května 1945 dorazil do Terezína. V kasematech se setkal nejen s děsivými podmínkami, v nichž nakažení vězni přežívali, ale navíc shodou okolností právě během této jeho návštěvy bylo na rozkaz K. H. Franka popraveno dvaapadesát vězňů z Malé pevnosti.

Epidemiolog Karel Raška starší zorganizoval rychlou pomoc: rozhlas během Květnového povstání volal na pomoc dobrovolníky a do Terezína záhy dorazilo mnoho zdravotníků, mediků i padesát studentek ošetřovatelství z Bulovky. Americká armáda poskytla DDT, které zabránilo šíření vší, jež přenášely tyfus, zatímco Helena Rašková za pomoci svých kontaktů zprostředkovala pomoc Rudé armády, která do Terezína poslala několik polních nemocnic. „Otec při zavádění přísných protiepidemických opatření v Terezíně rychle ztratil svou popularitu, bylo mu vytýkáno, že jedná neuctivě s místní radou starších,“ konstatuje Karel Raška.

„On se nebál,“ charakterizuje pamětník svého otce. „Byl velice rovnej, což se mu nevyplácelo. Říkal věci tak, jak byly.“ Karel Raška starší byl navíc podle něho obdařen skutečným talentem pro epidemiologii: „Měl na to neuvěřitelný čuch. Dokázal odhalit ohnisko epidemie, její zdroj. Například jednou ho vzbudili uprostřed noci, když v Martině vypukla epidemie stafylokokové enterotoxikózy (otrava z jídla, pozn. red.). Odjel tam autem, nechal si nastoupit všechny zaměstnance kuchyně a vyptával se: ,Kdo tady má nežit?‘ Ukázalo se, že kuchař měl nežit, poškrábal se a choroboplodné zárodky se dostaly do bramborového salátu.“

Přijde kontrola a Raška bude viset 

Oba rodiče Karla Rašky byli až do roku 1968 členy KSČ. Zejména matka měla silné levicové přesvědčení, jemuž zůstala věrná i poté, co na prahu normalizace z komunistické strany vystoupila. Začátkem padesátých let však jeho rodičům hrozilo, že se stanou obětí vykonstruovaného obvinění po vzoru stalinistického procesu s židovskými lékaři, k němuž krátce předtím došlo v Sovětském svazu. V roce 1952 se ke Karlu Raškovi staršímu dostalo varování, „že je to všechno připravené, že na Rašku přijde státní kontrola a Raška bude viset“. Odmítl to jako nesmysl, za několik dnů ale skutečně do ústavu, kde otec pracoval, dorazila kontrola, která mu přečetla rozsáhlé obvinění. Ve stejný den přišla kontrola také na pracoviště Heleny Raškové. Tehdy třináctiletý pamětník ležel doma s angínou a byl svědkem toho, že k nim do bytu někdo vstoupil a něco montoval do radiopřijímače. 

Vykonstruovaná obvinění byla naštěstí brzy odložena a proces se nekonal. Karel Raška je však dodnes přesvědčen, že za obviněním jeho rodičů už tehdy stál lékař Jaroslav Prokopec, který k jeho otci cítil celoživotní zášť. Ta zapustila kořeny už několik let předtím, když Karel Raška starší odhalil Prokopcovu kandidátskou práci jako plagiát. Prokázal, že Prokopec vydával nálezy na mrtvých tkáních za výsledky u živých pacientů. 
„Tentokrát mu to nevyšlo, ale otci se pomstil později, když se stal ministrem zdravotnictví,“ dodává Karel Raška. Jaroslav Prokopec měl totiž do života Karla Rašky staršího dramaticky zasáhnout ještě jednou na začátku normalizace. 

Šlo o schopnosti, nikoli o kádrový profil

Roku 1956 nastoupil Karel Raška ke studiu medicíny na Lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy. Studoval s vynikajícím prospěchem, a jak sám říká, to, že pocházel ze známé lékařské rodiny, mu ve škole nijak nepřekáželo, takových studentů tam ostatně bylo více. Ke konci studia nicméně usoudil, že by pro něj nebylo dobré, aby pracoval ve stejném oboru, v jakém vynikal jeho otec, a tak se zaměřil na biochemii a molekulární biologii. 

Po vojenské službě u leteckého útvaru v Žatci působil v Ústavu organické chemie a biochemie pod vedením profesora Františka Šorma. „V oboru antimetabolitů, jimiž jsem se zabýval, byla česká věda v té době na evropské úrovni, na absolutní špičce,“ říká Karel Raška. „Naprostá většina vědců z našeho ústavu, kteří po roce 1968 odešli do zahraničí, se prosadila, ať už v USA, v západní Evropě, nebo v Austrálii. To svědčí o tom, že něco uměli.“ 

Profesor Šorm a další vlivní vedoucí pracovníci ve vědeckých ústavech navíc podle něj měli dostatečné pravomoci na to, aby na svých pracovištích dali dohromady kvalitní vědecké týmy bez ohledu na kádrové hledisko. „Lidi, o které měli zájem, si dokázali vyreklamovat z umístěnkového systému. Šorm si takto často vyžádal i lidi z pronásledovaných nebo ,velkoburžoazních‘ rodin. Například se mnou pracoval jeden kolega, jehož otec byl politický vězeň. Těmto vedoucím pracovníkům šlo o vlastnosti a schopnosti svých pracovníků, a ne o to, z jaké rodiny pocházejí.“

V druhé polovině šedesátých let přijal Karel Raška nabídku stipendia Commonwealth Fund na pobyt na Yaleské univerzitě. „Ve Spojených státech se mi neobyčejně líbilo. Akademická svoboda, jakou jsem tam zažil, mi byla do té doby v Praze neznámá. I jako začínající vědecký pracovník jsem si mohl zvolit vlastní program. Pokud jsem si dokázal vymyslet, na čem chci dělat, bylo mi to umožněno,“ vypráví. O emigraci v té době neuvažoval, přestože kolegové na univerzitě mu tuto možnost nabízeli. Do Prahy se vrátil ke konci roku 1967, na začátku Pražského jara.

V době svého působení v Ústavu organické chemie a biochemie se Karel Raška stal kandidátem členství v KSČ. „Přišli za mnou a já jsem je neodmítl,“ konstatuje. „Považuji to za obrovskou chybu a svému bratrovi jsem kladl na srdce, ať to nikdy, za žádnou cenu, nedělá.“ Nicméně dříve, než do strany skutečně vstoupil, se poměry v zemi i v jeho životě radikálně změnily. 

Ohlédni se, protože Československo už neuvidíš

„Pražské jaro považuji za velice šťastné období svého života. Ale už od březnové schůzky vedoucích představitelů zemí komunistického bloku v Drážďanech, kde zazněla kritika obrodného procesu v Československu, jsem tušil, že to nedopadne dobře,“ říká Karel Raška.

Ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 si proto preventivně nechal vystavit výjezdní doložku pro sebe, svou ženu i jejich malého syna. A když se 21. srpna objevily v ulicích sovětské tanky, neváhal ani chvíli: „V Praze jsem čekal jenom do odpoledne, jestli bude vyhlášena mobilizace. V tom případě bych nastoupil do armády. Ale když mobilizace vyhlášena nebyla, naložil jsem ženu a syna do auta a odjeli jsme do Rakouska. Pamatuji si, jak jsme naším renaultem projížděli mezi všemi těmi tanky.“

„V té době jsem si myslel, že se do Československa už nikdy nepodívám,“ ohlíží se za okamžikem, kdy přejížděli rakouské hranice. „Řekl jsem své ženě: ‚Podívej se zpátky, protože tohle možná už nikdy neuvidíš.‘“
Díky svému předchozímu pobytu v USA měl více nabídek na práci na amerických univerzitách, a tak již 15. října 1968 mohl nastoupit na univerzitě v New Jersey. 

Pozitivní zkušenost z jeho prvního amerického pobytu se opakovala i tentokrát. „Chovali se ke mně velice dobře, dali mi možnost pracovat svobodně a vybírat si vlastní témata, za což jsem jim dodneška vděčen,“ říká pamětník na adresu svých amerických kolegů. Naopak jistý odstup cítil ze strany československých emigrantů starší generace, kteří přišli do USA po roce 1948: „Mnoho z nich se na nás, nové emigranty, dívalo všelijak. Přišli jsme tam už vystudovaní a měli jsme možnost sehnat kvalifikovanou práci. Kdežto oni, když odcházeli z Československa, nebyli dostudovaní. Jejich začátky byly mnohem těžší.“

Osobní vendeta až za hrob

Zatímco Karel Raška si v první polovině šedesátých let začínal budovat kariéru v pražském Ústavu organické chemie a biochemie, jeho otec Karel Raška starší završil svou profesionální dráhu epidemiologa na mezinárodní úrovni: Světová zdravotnická organizace (WHO) mu nabídla post ředitele sekce infekčních nemocí. Od roku 1963 tedy žil a pracoval v Ženevě, kam přesídlil také jeho mladší syn, zatímco manželka Helena Rašková za ním dojížděla z Bratislavy, kde v té době byla ředitelkou Farmakologického ústavu ČSAV. 

Karel Raška starší se ve WHO zaměřil na program eradikace černých neštovic. Úmysl vymýcení neštovic WHO vyhlásila již v roce 1958 na popud sovětského akademika Ždanova, do té doby však v něm nebyla úspěšná. Teprve Karel Raška starší přišel s plánem, jak eradikaci uskutečnit. Prosazoval metodu nikoli plošného, ale cíleného očkování v místech výskytu nákazy. „Nikdo v celé Světové zdravotnické organizaci tomu nevěřil, ale otec byl vytrvalý a generální ředitel Marcolino Candau ho respektoval, takže mu dovolil v projektu pokračovat,“ říká pamětník. Karlu Raškovi staršímu se dále podařilo přesvědčit Spojené státy, které měly vlastní projekt vakcinace proti spalničkám, aby ji spojily s očkováním proti neštovicím.

„Při rozhodování se řídil odbornými fakty, nikoli politickými trendy. To byla jedna z jeho nejsilnějších vlastností, na kterou ale v době normalizace dojel,“ konstatuje jeho syn. Karel Raška starší je také autorem metody epidemiologické bdělosti (surveillance), kterou roku 1968 přijalo Valné shromáždění WHO jako základ moderní epidemiologie ve světovém měřítku.

Plán eradikace neštovic se Světové zdravotnické organizaci podařilo dotáhnout do úspěšného konce: v roce 1980 byla nemoc oficiálně prohlášena za vymýcenou. Bohužel, Karel Raška starší u toho již být nemohl. V roce 1970, v době nastupující normalizace, byl totiž z Ženevy odvolán a dostal příkaz vrátit se do Československa. 
Pamětník netuší, proč se jeho otec do Československa vrátil, když měl ideální podmínky pro emigraci. Jisté je jen to, že téhož dne, kdy přijel ze Švýcarska do Prahy, mu byla kurýrem doručena výpověď z funkce ředitele Ústavu epidemiologie a mikrobiologie. Krátce tam působil ještě jako řadový pracovník, ale nakonec mu byl do ústavu úplně zakázán přístup. V Československu se stal podle slov svého syna „neexistující osobou“, nedostával penzi, nemohl publikovat odborné články a mnozí bývalí kolegové se mu ze strachu vyhýbali.

„Byla to osobní vendeta určitých lidí,“ konstatuje Karel Raška a upřesňuje, že má na mysli nevraživost novopečeného normalizačního ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce. Ten, jak už jsme zmínili, se Karlu Raškovi staršímu celoživotně mstil za to, že odhalil podvod v jeho kandidátské práci. Ušetřena pochopitelně nezůstala ani Helena Rašková, která musela opustit svou pozici v čele Farmakologického ústavu a pracovala s veterináři, zabývala se léčbou telat. 

V roce 1984 byla Karlu Raškovi staršímu udělena Jennerova medaile Anglické královské lékařské společnosti. „Pustili ho tam až na poslední chvíli. Jel jsem tam také, abych mohl případně medaili přijmout jeho jménem. V Čechách o tom nepadlo nikde ani slovo,“ konstatuje s hořkostí Karel Raška. Jeho otec zemřel v listopadu roku 1987. „Až do smrti byl non-entitou, ale o jeho pohřbu se psalo na titulních stranách všech novin včetně Rudého práva. Na Olšanech bylo toho dne nabito, ale člověk si nemohl nevšimnout, kteří z jeho bývalých kolegů, kteří mu vděčili za skvělou kariéru, tam nepřišli,“ dodává pamětník.

Promluvme si „pro věc míru“

On sám po své emigraci navštívil Československo poprvé roku 1981. Krátce po příjezdu ho kontaktovala Státní bezpečnost. Když se se svým mladším synem vraceli z výletu do Krkonoš, povšiml si, že je sleduje auto vybavené třemi anténami. Karel Raška zpozorněl – a zanedlouho poté ho zastavila dopravní kontrola, která mu udělala test na alkohol a poté zkontrolovala výbavu auta. Když nenašli nehodový trojúhelník, Karel Raška s nimi musel odejít na stanici. Tam ho oslovil jakýsi muž, který se mu představil jako důstojník rozvědky. „Prý že se mnou potřebují mluvit ,pro věc míru‘,“ vypráví pamětník. Předložil mu třináct odborných otázek týkajících se výzkumu, kterému se Karel Raška věnoval v USA, a vzápětí navrhl setkání na odborné půdě v budově ČSAV s „pracovníkem Akademie věd“. Pamětník mu sdělil, že jeho výzkum není tajný a že si o informace může zažádat oficiálně na jeho pracovišti. Ihned poté, co ho propustili, se obrátil na americký konzulát. „Radím vám okamžitě odjet z Československa, a to letadlem západní společnosti,“ sdělila mu pracovnice konzulátu. Brzy poté tedy Karel Raška se synem opustili Československo a zbytek času, který původně chtěli strávit v Praze, cestovali po západní Evropě.

Se Státní bezpečností se pamětník od té doby už osobně nesetkal, byl si ale vědom, že jeho tchyně, která žila v Československu a navštěvovala jeho rodinu v USA, musela po každé návštěvě k výslechu: „Zpovídali ji, jak velký máme dům, jestli máme hypotéku... Zajímalo je, jestli naši synové umějí česky. Bylo zřejmé, že o nás shromažďují informace.“

Na nepřátelství normalizačního režimu narazil ještě jednou, když v osmdesátých letech už v rámci virologického výzkumu HIV žádal o přístup do pražské sérové banky. „Bylo mi to zamítnuto. Pořád jsem byl nežádoucí osobou,“ konstatuje pamětník. Podle svých slov se v USA dlouho snažil vyhýbat účasti v krajanských spolcích, „protože tam byly velice rozvinuté zpětné vazby na StB“. Když jeho mladší syn, historik, pracoval na studii týkající se československého exilu za druhé světové války a po roce 1948, dozvěděl se, že přístup k archivním materiálům mu bude umožněn jen pod podmínkou, že jeho rodiče budou aktivně působit v krajanské Společnosti pro vědy a umění v Americe. Karel Raška se zpočátku zdráhal, ale na popud své ženy nakonec do společnosti vstoupil, záhy se stal jejím místopředsedou a posléze i předsedou. „Zorganizoval jsem několik kongresů, šlo mi hlavně o zviditelnění práce československých vědců,“ říká. Později založil také Komenského akademický klub, občanské sdružení českých vědců působících v zahraničí.

I po letech se rádi vidíme

„Do Prahy jsem poprvé po sametové revoluci přijel ten den, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem – 29. prosince 1989,“ vzpomíná Karel Raška. O tom, že by se do Československa vrátil natrvalo, ale neuvažoval. „V USA jsem byl už příliš dlouho a žijí tam oba moji synové,“ vysvětluje.

„Vždycky jsem se živil prací, za kterou jsem se nemusel stydět,“ shrnuje Karel Raška svoji celoživotní profesní dráhu. „Vždy jsem měl velice otevřený, i když možná trochu tvrdý vztah ke svým spolupracovníkům a podřízeným. Vždy věděli, jak si se mnou stojí. Jsem velice rád, že s kolegy, studenty a bývalými spolupracovníky mám i po letech pozitivní vztah, rádi se navzájem vidíme. Na to jsem velice pyšný, protože to je to hlavní.“