Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Rams (* 1970)

• narozen roku 1970

• 7. září 1987 zatčen spolu s devíti vrstevníky Státní bezpečností

• byl obviněn ve vykonstruovaném procesu jako nepřítel socialistického zřízení

• odsoudili ho ke dvěma měsícům nepodmíněně

• trest mu byl zrušen, rozhodnutí o páchání trestné činnosti zůstalo

• v roce 2016 žije nedaleko Merklína v Podkrušnohoří

Vladimír Rams žil s rodiči v osmdesátých letech v malé vesnici Merklín nedaleko Karlových Varů poklidným životem náctiletých. Chodil na brigády socialistické práce, do místního kulturního domu na koncerty, hudební zábavy a do kina. Studoval na střední průmyslové škole v Ostrově. To vše až do jednoho zářijového rána roku 1987, kdy si pro něj a devět jeho vrstevníků přijela před rozbřeskem StB. „Přijeli, pro někoho jeden, pro někoho dva lidi, připomínalo to honičku na Divokým západě. Svýma volhama jezdili po trávníku v Merklíně a samozřejmě se nemohli dopátrat, kde kdo bydlí, měli to špatně připravený. Trošku vyvolali chaos. Každopádně jsem ten den do školy nejel.“

Zavřít tě můžou, pustit musí

Hochy, kterým bylo v té době sedmnáct let, převezli do Karlových Varů na nechvalně známé „Ípéčko“, což byla vyšetřovna tehdejší kriminální policie a StB v ulici I. P. Pavlova. Rozdělili si je do kanceláří a podrobili velmi nepříjemnému výslechu. „Můj kamarád dostal pistolí přes obličej, tekla mu krev. Kousnul se a přestal s nima mluvit. Většina ostatních kluků reaguje přesně obráceně. ‚Dejte mi to sem, já vám podepíšu cokoli, hlavně už mě pusťte domů.‘“

Desetičlennou skupinu označili za nepřátele socialistického zřízení a vnucovali jim podpis smyšlených výpovědí. Někteří z nich podlehli psychickému nátlaku a podepsali. Pamětník však přiznání plné výmyslů a gramatických chyb nepodepsal. Měl na paměti slova svého otce, která mu řekl ráno při jeho zatčení: „Pamatuj si jedno: Zavřít tě můžou, pustit tě musí. Nepodepisuj nic, co by mohlo být proti tobě. Co není pravda, čeho bys mohl jednou litovat.“ Vladimíra Ramse s pěti ostatními propustili večer, po dvanácti hodinách bez jídla a pití, v hrozivé nejistotě, co bude dál. Čtyři další odvezli do vazby, aniž o tom informovali jejich rodiče. K zadržení došlo bez jakýchkoli důkazů a bez písemného pověření prokurátora.

Odsouzeni bez důkazů

V listopadu 1987 se konalo přelíčení u Okresního soudu v Karlových Varech. Mladíci byli obviněni z propagace fašismu, hanobení národa, rasy a přesvědčení, hanobení republiky a jejího představitele, hanobení státu, světové socialistické soustavy a jejího představitele. Aniž byl předložen jediný důkaz, jediná svědecká výpověď, byli odsouzeni. Pamětník dostal dva měsíce s odkladem na rok a půl. „Ztratil jsem veškerý zbytek důvěry v naše státní zřízení, v nezávislost soudů. Bylo zcela evidentní, že to bylo upečené dopředu. I soudkyně se tak chovala, jasně nadržovala policistům.“ Odsouzení se kvůli chybějícím svědkům a důkazům odvolali ke Krajskému soudu v Plzni.

Otci Vladimíra Ramse se mezitím přes známé v Praze podařilo kontaktovat Petrušku Šustrovou z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který se chlapců zastal. „Pamatuju si to jako dneska, přijeli jsme do Prahy, jako vesničani jsme to hledali pěkně dlouho. Pak jsme přišli k přízemnímu bytu. Zvonili jsme, ťukali jsme, dlouho se nic nedělo. Potom nás přišla přivítat taková starší paní, která si zapalovala jednu od druhé. Vzala nás dovnitř, všechno jsem jí vysvětlil a ukázal jsem jí dokumentaci, kterou jsme měli. A ona koukala z okna, a: ‚Hmmm...‘ A táta: ‚Na co tam pořád koukáte?‘ – ‚No, už vás sledujou, už je to jasný.‘ A vod tý doby už jsme nemohli couvnout.“

Nepřátelé socialistického zřízení

Dění kolem případu se rozvířilo. Vyšel dlouhý článek v časopise ministerstva vnitra Signál nazvaný „Znát hranici, kde končí klukovina“, kde hochy křivě nařkli a napadli. Na druhé straně o něm psali v samizdatovém tisku s titulkem „Jak vyrobit nepřítele socialismu“. O procesu se zmiňovali dokonce na Hlasu Ameriky.

Předseda krajského soudu shledal způsob vyšetřování nepřijatelným a vrátil případ k okresnímu soudu. Ten konstatoval, že trestný čin byl spáchán, ale nelze jej bohužel doložit žádným důkazem ani svědeckou výpovědí. Tím zrušil celé stíhání. „Spousta nás zanevřelo na zřízení, které tehdy existovalo, někteří přišli o svůj učební obor... Tresty byly zrušené, ale v rozhodnutí zůstalo, že jsme trestnou činnost páchali. Nám tehdy stačilo, že jsme nebyli odsouzení, že jsme neměli flastr.“

Naši mi řekli, že bych se s vámi neměl bavit

Celá anabáze trvala dva roky. Negativně ovlivnila nejen život rodin obviněných, ale i vztahy ve vesnici. Rodiny platily advokáty, jezdily po soudech, byly vystaveny nepříjemným narážkám okolí a psychicky je to poznamenalo. Merklín je obec s asi tisícovkou obyvatel a bylo zajímavé sledovat, jak proces ovlivnil jejich chování. Vrstevníci se chovali pořád stejně, od některých ale Vladimír Rams slyšel: „Naši mi řekli, že bych se s vámi neměl bavit.“

Velmi malá část dospělých pořád vyjadřovala podporu. „I když byla jenom psychického rázu, nezmohli absolutně nic, tak nám strašně pomáhala.“ Dvě třetiny se nevyhraňovaly vůbec nijak. „Báli se s kýmkoli o tom promluvit, hrozilo nebezpečí, že by se nějakým způsobem dostali do řečí, nedej bože do vyšetřování, že by do toho mohly spadnout jejich děti taky.“ A pak tady byla skupina aktivních komunistů, kterou tvořilo asi deset procent obyvatel. „Chodili po Merklíně a veřejně o nás prohlašovali to, co bylo v usneseních a v rozsudcích napsaný, zastrašovali ostatní lidi, aby nás nedej bože nepodporovali.“

Pamětník měl štěstí, že ho nevyhodili ze střední průmyslové školy, ačkoli k tomu byl její ředitel nabádán předsedou okresního výboru komunistické strany. „Dokavaď to nebudu mít soudně, tak je nevyhodím.“ Úspěšně odmaturoval, proces, který absolvoval, však zhatil jeho plány na vysokoškolská studia. Složil přijímací zkoušky na vysněný obor elektroenergetika na ČVUT, ale nedostal doporučení ze střední školy. Nebyl přijat.

Proč to všechno?

Kvůli sešitku se zápisky o západních metalových kapelách, vlepené známce s vyobrazením Adolfa Hitlera a básničkám zesměšňujícím tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka a Leonida Iljiče Brežněva. „V sokolovně na rohu visí Husák za nohu.“ Sešit si vedl jeden z obviněných a na internátu v Chebu jej půjčil kamarádovi. „Vychovatel ten sešitek u něj našel, zabavil ho a předal tehdejší pohraniční policii. Ta nelenila, viděla v tom příležitost a věc postoupila StB do Karlových Varů.“

StB se rozhodla hochy odsoudit ve vykonstruovaném procesu jako organizovanou skupinu nepřátel socialistického zřízení. K tomu potřebovala deset osob. Jediným pojítkem mezi obviněnými tak byla základní škola, kterou společně před dvěma lety navštěvovali. Pisatel sešitu byl odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně, ostatních devět odešlo s podmínkami.

Ty samé loutky

Po listopadu 1989 se v naší zemi měnila společenská a politická situace a nabízela se možnost znovuotevření procesu. „My jsme ale neměli sebemenší chuť do toho znova šťourat, že bychom se nechali od těch samých, který nás odsoudili, rehabilitovat. Protože ti samí policajti tam zůstali, ta soudkyně tam byla celou dobu dál, prokurátor do tý doby, než umřel, dělal dál prokurátora... Přeměna politickýho života proběhla s těma samýma loutkama. Policajti, prokurátoři, soudci, ti si šli na ruku pořád dál.“

Se třemi z někdejších „spolupachatelů“ se Vladimír Rams dodnes přátelí. O tehdejším procesu spolu nemluví. „Párkrát jsme na toto téma, řekněme, zavítali, ale shodli jsme se všichni, že o tom nechceme mluvit, že už to nechceme vytahovat, že to nikomu není příjemné.“

Dnes žije pamětník s rodinou na samotě nedaleko Merklína. Drží se zásady, že člověk má dělat jen to, co je v souladu s jeho svědomím. „Člověk si má udělat vlastní úsudek a věřit sám sobě – zavřít můžou, pustit musí.“