Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Rakovcová (* 1947)

• narozena 30. října 1947 v Nýrsku

• v roce 1963 nastoupila jako dělnice do továrny na brýle Okula

• 21. srpna 1968 zažila okupaci Nýrska sovětskou armádou

• 26. ledna 1973 byla přítomna u demolice kostela Čtrnácti svatých pomocníků v Nýrsku

• v roce 1981 při opravě hráze nýrské přehrady zahynul manžel Stanislav Hladík

• roku 1981 začala pracovat jako ošetřovatelka v ústavu pro postižené děti v Bystřici nad Úhlavou

• zažila změny v oblasti sociální péče po roce 1989

• v letech 1999 až 2004 opět pracovala v továrně brýlí Okula

• 2004 – 2020 pracovala jako průvodkyně v nýrském muzeu

Jitka Rakovcová se narodila 30. října 1947 v Nýrsku v pošumavském pohraničí Antonínu a Barboře Terzlovým. Otec pocházel z Předslavi u Klatov, kde po sňatku s Barborou sedm let bydleli. V roce 1946 Terzlovi zakoupili od národního výboru v Nýrsku opuštěný domek po odsunutých Němcích. Otec získal práci seřizovače v podniku Okula vyrábějícím brýle. Matka pečovala v domácnosti o starší sestru Jarmilu, postiženou mozkovou obrnou. Celá rodina byla členy Českobratrské církve evangelické.

 

Dětství se zápachem svařeného mléka

První Jitčiny vzpomínky se vztahují k cestám do Habartic za babičkou a pobytu v mateřské školce: „Bydlela v malém kouzelném domečku. Měla mne velmi ráda. Vracela jsem se tam i jako dospělá až do její smrti. Nástup do školky se mi spojuje se zápachem svařeného mléka, které nám ohřívala paní učitelka na kamnech. Měla jsem k němu odpor. Chodila jsem kvůli tomu do školky jen nerada.“

Do první třídy nastoupila Jitka na nýrské základní škole v Komenského ulici: „V první třídě jsem se stala malou jiskrou ve velké pionýrské organizaci. Chodili jsme na schůzky a postupně se připravovali na pionýrský slib, který nás měl zařadit mezi opravdové pionýry. Slavnostní události jsem se dočkala ve třetí třídě. Shromáždili nás v místním kině a všem po složení slibu uvázali kolem krku rudý šátek. Přišlo mi to tehdy hodně důležité. Dopisovala jsem si se sovětskou pionýrkou. Poslala mi k mému vstupu do Pionýra šátek z rudého hedvábí, který jsem moc ráda vyměnila za můj obyčejný bavlněný. S pionýry jsme stavěli nový kulturní dům. Oškrabávala jsem cihly a připravovala stavební materiál ze sutin zbourané sokolovny. Měli jsme moc hezký kolektiv a ze schůzek se mi mnohdy ani nechtělo domů.“

Domek Terzlových stál hned vedle kasáren útvaru Pohraniční stráže: „Měli jsme pohraničníky rádi. Chodila jsem na každou přísahu nováčků. Slavnost byla dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Tatínek v našem domě ubytovával rodiče, kteří přijeli na návštěvu za svými syny. Náš pionýrský oddíl měl s útvarem družbu. Vojáci nás zvali do kasáren. Jezdili za námi na pionýrské tábory a seznamovali nás se svými zbraněmi i výcvikem,“ vypráví Jitka Rakovcová.

„Seděli jsme v lavicích a ze školního rozhlasu se ozývalo pípání. Bylo to 5. října 1957. Soudruh ředitel nám pustil vysílání z družice Sputnik, kterou vypustili sověti do vesmíru. Cítila jsem radost, že mohu být přítomna u tak důležité události,“ popisuje pamětnice své dojmy z úspěchu sovětské vědy a techniky.

Tatínek učil Jitku životu v přírodě. Sjížděli spolu české řeky, tábořili a navštěvovali památky v Čechách. Při cestách po rodné Šumavě naráželi na omezení daná hraničním pásmem. Často se stávalo, že je pohraničníci nekompromisně vraceli z výletů, které omylem vedly do zakázané zóny.

 

Místo tance se na sále boxovalo, lítaly židle a půllitry

Základní školu absolvovala Jitka s vyznamenáním v roce 1963. Přes výborný prospěch se rozhodla ve studiu nepokračovat. Nastoupila do Okuly na linku vyrábějící brýle. Do práce chodila s otcem, který už v té době byl nepostradatelným pracovníkem v údržbě podniku. Jitka v té době vedla kroužek mladých požárníků, jak se tehdy nazývali hasiči. V roce 1965 s dětmi ve volném čase pomáhala čistit zátopové území nýrské přehrady. Nádrž od roku 1969 začala sloužit jako zásobník pitné vody pro Plzeň, Klatovy a Domažlice. Starostí všedního dne se Jitka zbavovala při sobotních zábavách v kulturním domě. Pít a tančit tam chodili i pohraničníci z místní posádky. Z nedalekých Janovic přijížděli za zábavou také vojáci Technických praporů. Taneční večery často ukončovaly vojenské pořádkové hlídky a Veřejná bezpečnost. Komunistickému režimu oddaní strážci hranic nesnášeli vojáky z Janovic. Místo tance se často na sále boxovalo a bojovalo židlemi i půllitry od piva. Místní děvčata, včetně Jitky, byla nestranná a konflikty mezi vojskem těžce nesla. Na jedné tancovačce Jitka potkala statného pohraničníka Standu Hladíka. Stanislav v té době počítal poslední dny své služby u Pohraniční stráže. V roce 1967 se z nich stali manželé Hladíkovi.

 

Když jsme vyšli z továrny, v ulicích jezdily tanky

„21. srpna 1968 jsem tak jako každý den šla s tatínkem do práce. Na dílně se tvořily hloučky diskutujících dělnic. Bylo mi to divné. Teprve po chvíli mi náš seřizovač vysvětlil, co se stalo. Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Mistrová zastavila práci a poslala nás pryč. Když jsme vyšli z továrny, tak už v ulicích Nýrska jezdily sovětské tanky. Jejich pásy trhaly dlažební kostky a úplně ničily silnice. Lidé dojíždějící z okolních vesnic se nemohli nijak dopravit domů. Museli prchat pěšky přes pole. V té době jsem byla těhotná a čekala svou první dceru. Ochromoval mne strach. Na mostě přes řeku stály tanky. Musela jsem projít těsně kolem. Seděli tam špinaví vojáci v uniformách sovětské armády. Nejspíš to byli Rusové. Asi ani nevěděli, proč tady jsou a kam jedou. Podle tatínka okupanti tábořili v lesích kolem Petrovic. Říkalo se, že tam dokonce někde pohřbili své mrtvé, kteří zahynuli při nehodách,“ vzpomíná Jitka na tyto hrozné dny, na něž nikdy nezapomene.

 

Strýček z Belgie

Jitku politika nezajímala. V jejím okolí se čistky a perzekuce rané normalizace nijak neprojevily. Narodily se jí postupně tři dcery - Jitka, Martina a Stanislava. Manžel v té době pracoval u stavebního podniku jako tesař. Život v pohraničí nebyl jednoduchý. I na úplně obyčejné zboží se často musely stát dlouhé fronty. Jitka se starala o rodinu a dál pracovala v Okule. Stanislava zaměstnával stavební podnik jako tesaře.

„Velkou událostí se stala návštěva tatínkovy sestřenice Růženky a jejího muže Ludvíka Černého z Belgie. Strýček za druhé světové války prodělal v Anglii parašutistický výcvik. Jeho vysazení v protektorátu prý zabránila náhlá nemoc. Hned po příjezdu do Československa se museli hlásit na služebně Veřejné bezpečnosti. V ulici začalo tehdy parkovat neznámé černé auto s nějakými muži uvnitř. Tatínek říkal, že to byla vojenská kontrarozvědka. Prohlíželi si strýčkův vůz, ale nijak nás nekontaktovali. Po dlouhé večery jsem poslouchala, co si tatínek se strýcem povídali,“ popisuje Jitka zajímavé setkání v sedmdesátých letech. Tatínek mohl po několika zamítnutých žádostech na oplátku vycestovat do Belgie. Po zbytek svých dní srovnával život v kapitalistické Belgii se životem v rozvinutém socialismu tehdejšího Československa.

 

Odstřel kostela

„26. 1. 1973 si tatínek přehodil přes rameno fotoaparát a já jsem ho vyprovodila na náměstí. Nedaleko stálo hasičské auto připravené k zásahu. Chystalo se zbourání kostela Čtrnácti svatých pomocníků v Nýrsku. Střelmistr obešel připravené nálože a vzdálil se. Ozvala se tlumená exploze a barokní kostel se změnil v hromadu trosek. Nastalo zvláštní ticho. Ohromení lidé sledovali oblak prachu nad troskami. Jediným zvukem bylo syčení vody z hasičské hadice, která kropila sutiny.“ Tak skončil kostel z roku 1712, o který vedla církev marný boj v šedesátých letech. Městský národní výbor zdůvodnil své rozhodnutí estetickými hledisky a vybudováním parku na místě kostela. Zbytky nechali komunisté navézt do rokle za současným Lesním divadlem.

V roce 1981 Stanislav zahynul při práci na opravě hráze nýrské přehrady. Pro Jitku to byl obrovský šok. Náhle se musela postarat o své tři děti sama. Plat dělnice v Okule na to nestačil. Našla si lépe placenou práci. Po absolvování ošetřovatelského kurzu začala pracovat v ústavu pro mentálně postižené děti v Bystřici nad Úhlavou. Náročnou práci jí usnadňovaly předchozí zkušenosti s péčí o nemocnou Jarmilu. V ústavu pracovaly i řádové sestry: „Každé ráno, když jsme přicházeli do práce, voněla celou budovou čerstvá bábovka. Jeptišky vstávaly dříve, aby mohly udělat radost dětem čerstvými dobrotami. Většina jich byla velmi vzdělaných. Když jsem se s nimi radila ohledně nemoci svého dítěte, tak namíchaly z bylinek kapky, které dceři brzo přinesly úlevu. Z jeptišek zářila laskavost a dobrota. Později je odsunuli do domova pro přestárlé kněží na Moravě. Všem se nám moc stýskalo.“ Jitka našla v novém zaměstnání smysl života. Na svém oddělení se stala vedoucí brigády socialistické práce a byla pravidelně vyhodnocována jako vzorný pracovník.

 

Velké změny

Události roku 1989 Jitka pro svoji apolitičnost příliš nevnímala. Dotkly se jí až praktické změny, které listopadový převrat přinesl. Náhle zmizely tabule, které zakazovaly vstup do hraničního pásma. Při procházce lesem bylo možné dojít až do Bavorska, bez toho, aby cestu zahrazovaly ostnaté dráty a pohraničníci se psy. Toaletní papír se dal koupit bez dlouhé fronty a dokonce i v několika druzích. Tropické ovoce pro děti bylo ke koupi kdykoli, nejen před Vánoci a po dlouhém čekání ve frontě.

Také poměry v bystřickém ústavu se změnily. S financováním péče pomáhal od roku 1990 Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. Vedení ústavu začalo prosazovat jiný přístup ke svěřencům. To, co dřív bylo nemyslitelné, se stávalo skutečností. Děti jezdily na výlety a každoroční ozdravné pobyty u moře. Přestaly být zavřené za zdmi a staly se běžnou součástí života v obci.

V roce 1992 se Jitka podruhé provdala za Karla Rakovce. V ústavu pracovala do roku 1999. Potom se ze zdravotních důvodů na čtyři roky vrátila do výroby brýlí v Okule. Do důchodu odešla v roce 2003. V penzi vedla aktivní život. Hrála v ochotnickém divadle, pracovala jako průvodkyně v místním muzeu, začala studovat univerzitu třetího věku a věnovala se vnoučatům. V době natáčení žila spokojeně ve svém domku obklopena rodinou.