Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Rak (* 1925)

Ja byl ve směně snad jediný, kdo nebyl ve straně

  • narozen 18. listopadu 1925 v Praze

  • rané dětství v Radotíně, později v Břevnově

  • 1937 - vstupuje s bratrem do Legio Angelica

  • 1945 - první skautský tábor LA Blátivý dolík a Tábor sedmi

  • 1946 - tábor v Sepekově

  • 1947 - tábor na Ostaši

  • 1947 - nastupuje vojenskou službu u protiletadl. dělostřelců na Pohořelci

  • 1950 - svatba s Marií Fraňkovou

  • přestěhování do Nového Boru, zaměstnán v Novoborských strojírnách

  • 1953 - narození dcery Heleny

  • 1957 - narození syna Pavla

  • rok 1968 v Novém Boru

  • rok 1989 v Novém Boru

  • setkání se skauty z oddílu v roce 1990

Vladimír RAK

(narozený 18. 11. 1925 v Praze)

Hlavně aby měli rovnou páteř, nebyli jednou sem, jednou tam, byli poctiví

 

Skautem Legio Angelica

Otec legionář

Rodiči Vladimíra Raka byli Josef Rak a Terezie Raková (roz. Vodičková). Seznámili se po 1. sv. válce v Praze. Terezie Vodičková tehdy sloužila v rodině jednoho lékaře, Josef Rak se právě vrátil po šesti letech do Prahy jako československý legionář.

Ještě před válkou se vyučil dekorativním malířem (u svého otce Jaroslava Raka), absolvoval kadetní školu rakousko-uherské armády ve Vídni a měsíc před koncem vojny byl 31. července 1914 v rámci všeobecné mobilizace povolán do zbraně. V srpnu odjel do Lvova na Haliči,

ale už v říjnu téhož roku byl zajat ruskou armádou. Na tuto dobu vzpomíná syn Vladimír:

„Tatínek padnul do zajetí. Nevím, kolik let byl na Sibiři. Museli pracovat. Dělali u sedláků,

takže se měl celkem přijatelně. Měl aspoň jídlo. A pak se tam utvořily československé legie.“

Druhého října 1917 vstoupil do čsl. armády legionářské, zúčastnil se mimo jiné bitev u Bachmače a Marinovky.

„Tatínek často vyprávěl, co zkusili v Rusku. Co tam zažili, jak tam bojovali proti bolševikům, jak je vždycky rozprášili. Byla to banda loupežníků, statečný vůbec nebyli. Stačilo párkrát vystřelit a byli pryč. No zažil si tam hodně, hlavně ty zimy krutý. (…) Ty zimy byly strašný. Omrzly mu nohy. Měl palec úplně černej, ale vyléčil se a nepřišel o prsty.“

Na jaře roku 1920 se pamětníkův otec po sibiřských útrapách konečně vrací domů. Plaví se na lodi President Grant přes Honkong, Singapur, Colombo a Port Said do Terstu. Cesta dlouhá 19 583 km je 12. června 1920 u konce. Brzy se opět setkává s rodiči a bratry v Praze.

Na jeho životní osudy po roce 48 vzpomíná Vladimír Rak takto:

„Tatínek měl takovej velkej album fotografií. Pohledy ze Sibiře, Vladivostoku, který sbíral po cestě (…) A když přišli komunisti, tak to potom všechno zlikvidoval. Bořík [nejmladší syn Josefa Raka] to potom taky sháněl, a nikde to nenašel. Totiž komunisti ruský legionáře prostě nenáviděli. (…) On byl živnostník, malíř pokojů po válce. Mezitím chodil a maloval kostely a po válce měl zakázky. Pak mu sebrali živnost a musel pracovat v nějakým družstvu. To byly hrozný podmínky, peníze skoro žádný. Museli stříkat proti požáru půdy, krovy. Nějakým takovým solným roztokem, a to měli vždycky ruce rozežraný. Na to si vzpomínám. Pak tatínek chtěl udělat výstavu svých obrazů, co měl z Ruska. Nabídl je svazu, ale neuskutečnilo se to. Dodnes Bořík obrazy dohledává, jestli někde nejsou.“

Zmiňovaný Bořivoj Rak, nejmladší syn Josefa Raka, vzpomíná na rok 68 v Praze a vypráví svému synovi Lukáši Rakovi, jak ho v těch dnech dědeček hlídal:

„Když přišli bolševici, Rusáci, tak přece s tebou byl u Strahova na hřišti. A tam si s tebou hrál, a najednou se objevili Rusáci s automatama. On to byl takovej dolík a na tý hranici se objevili Rusáci a něco řvali na tatínka. Tatínek uměl rusky, tak začal řvát na ně: ,Je to naše zem a jděte do háje a tak dále, tady nemáte co dělat.‘ Takže, oni odešli.“

Josef Rak zemřel 26. května 1971.

 

Rané dětství Vladimíra Raka

 

Roku 24 se Josefu Rakovi a Terezii Rakové narodil první syn Jiří. Za rok po něm Vladimír Rak. Rané dětství prožili v Letech a Radotíně.

„Jednou jsme vytáhli mamince necky na prádlo, že budem jezdit po Berounce. Tak jsme do toho nasedli, chvilku jsme tam takhle jezdili, a pak nám necky vzal proud a odnes nám je až ke zbraslavskýmu mostu. Od maminky jsme tenkrát dostali vejřez. To ještě měla rákosku. To jsme museli poslouchat.“

Na Radotín pan Rak vzpomíná jako na krásné období, kdy si dělali rybníčky v písčitých zákrutech Berounky a naháněli do nich oukleje. V té době se také narodil jeho mladší bratr Miroslav, později i sestra Ludmila a tam také nastoupil do první třídy. Kolem roku 32 se s rodiči přestěhovali a jejich novým domovem se stal Břevnov.

„Bydleli jsme tam v takový vilce v suterénu, U Třetí baterie č. 1035. To si pamatuju do dneška. (…) Byla tam ještě pískovna, co jsou dneska ty baráky. Doloval se tam písek. Z toho stavěli celej Břevnov a celou Prahu. No a naproti sousedila vila gen. Neumanna. A on měl syna, on měl doma starý pušky a revolvery [gen. Neumann] a on nám je půjčoval [syn gen. Neumanna] a my si vždycky hráli na bandity a na loupežníky. (…) Zbraně byly bez munice, většinou z 1. světový války, některý i starší. Měl dva kolty, ty bubínkový.

Tak s tím jsme si vyhráli. Okolo bylo kus volnýho placu, tam ještě nebyla taková zástavba. Byla tam louka. To se nesekalo, to bylo celý zarostlý bodláčím. Byly to stavební parcely. Připravený, ale neudržovaný. Tak tam jsme v tom řádili.“

Poté, co se narodila dvojčata (Bořivoj a Přemysl), se už osmičlenná rodina v malém bytě, a navíc bez příslušenství, tísnila. Když se naskytla příležitost bydlení ve větším bytě, v tehdejší Otakarově ulici, neváhali a stěhovali se znovu.

 

Legio Angelica

 

Břevnov byl tehdy ideálním místem pro klukovské lumpárny, které chlapci vymýšleli v tamějším lomu, pískovně, jen tak na ulici nebo v klášterní zahradě. Tam našli Vladimír Rak se starším bratrem Jiřím společníky v synovi klášterního zahradníka Karlu Morávkovi a ministrantovi u sv. Markéty Jiřím Svobodovi. S Břevnovským klášterem je nepojily jen hry, ale také každonedělní mše, které navštěvovali s oběma rodiči. To vše byly okolnosti, které logicky vyústily kolem roku 37 ve vstup do tehdy už deset let fungující organizace Legio Angelica. Tu založil Pater Method Klement, tehdy ještě v klášteře Na Slovanech, jako aktivitu pro jeho tehdejší ministranty. Postupem času živelně přerostla v hnutí křesťanských skautů, jehož jádrem byla tzv. Falanx (nejužší vedení kolem Patera; jedním z členů byl např. starší bratr Karla Morávka Josef anebo Bohuslav Sláva Hlaváč, táborový kněz a radioamatér). Mladí členové Legio Angelica organizovali tábory, podíleli se na vydávání osvětového časopisu, zakládali oddíly (i mimo republiku) nebo vstupovali do kněžských seminářů. V době, kdy k nim přišel Vladimír Rak, později zvaný Kaštan, měli klubovnu na Malé Straně u Čertovky. Oddílového života se běžně účastnil i Pater Klement. Na několika dobových fotografiích je zachycen dokonce v rajtkách a bez kolárku. Stejně tak i někteří řeholníci z Břevnovského kláštera např. hráli s hochy fotbal, jezdili s nimi na tábory atd. Poselstvím Legio Angelica bylo vychovat řádné chlapce jednak pro kněžskou službu (k tomu také přispíval časopis LA, který např. vysvětloval liturgii) a také obecně umožnit poznání pravd sv. náboženství. Vzorem byla slavná historická římská legie, kterou nechal císař Maximianus Herculeus nejprve zdecimovat (popravit každého desátého muže) a posléze kompletně vyvraždit jako odpověď na jejich „neposlušnost“, kterou bylo přijetí křesťanství. Na členy Legio Angelica byly kladeny vysoké nároky. Její členové měli být „čilí, veselí a ušlechtilí hoši, neohrožení ve vyznávání víry, kterým vždycky zbývá trochu času pro svátostného Spasitele, a musí v nich vládnouti i vojenský duch poslušnosti a kázně“. Mezi aktivity legie patřila účast na poutích, pořádání táborů, ale také kulturní a dramatická činnost. Např. pásmo písní a scének „Mluví k vám Inyankara“ z roku 46, kterého se osobně účastnil i Vladimír Rak.

Činnost Legio Angelica byla narušena 2. světovou válkou, později i po únoru 48, ale také vnitřními intrikami uvnitř církve, kdy byl roku 37 v době největší aktivity Pater Method odejit z vedení a redakce časopisu. Po roce 89 došlo k symbolickému předání vlajky Josefem Jelínkem břevnovským skautům, ale činnost Legio Angelica se už nikdy neobnovila (pouze v roce 68 na několik měsíců).

 

V době svého vstupu do Legio Angelica chodil Vladimír Rak do nové břevnovské školy (nyní v blízkosti Patočkovy ulice).

„Na měšťance si pamatuju na učitele češtiny. Pecka se jmenoval. To byl pedant. Už to byl starší pán, měl tak kolem šedesátky. Jinak byl ve třídě řev, jak to vždycky bejvalo, ale jak jsme měli hodinu, tak jsme byli jak putičky. On měl rákosku, a jak někdo zlobil, tak už ji dostal na zadek.“

Nejvíc ho zajímal zeměpis a rýsování, díky učitelce Ingrišové celkem i matematika.

Než začala 2. sv. válka, přestěhovali se do nynější ulice Heleny Malířové, kde už zůstali.

Čtvrtý ročník základní školy roku 39 nuceně absolvoval na Pohořelci, protože Němci školu zabrali pro lazaret a břevnovské děti se musely na směny učit v budově na Hradčanech.

Na příchod Němců do Prahy má pamětník vzpomínku z doby, kdy měl spálu a ležel na Karlově ve staré německé dětské nemocnici.

„Byla to taková stará budova. Umyvadlo nám přinesli na umytí. Nebyla tam žádná sprcha, nic takovýho. To bylo takový dost primitivní. Byl jsem tam tak únor/březen, a to si pamatuju, že přišli Němci do Prahy. Sestry byly většinou zaprodaný Němky, tam se mluvilo většinou německy v tý nemocnici. A když přišli Němci do Prahy, tak oni: ,Hurá, hurá!‘ To si pamatuju, byli jsme u okna a koukali jsme na ně, jak přijeli, jak projížděli ulicema.

A sněžilo, to byl takovej maglajs, mokrej sníh. (…) Tatínek z toho byl celej pryč.“

Poté pan Rak nastoupil v Libni do učení a praxi absolvoval u firmy Ebert, kde se dělaly požární stříkačky. Vyučil se soustružníkem a navázal dalším studiem. Jeho týdenní výdělek byl 10,50 Kčs, později i 20 Kč (vuřt a houska stály korunu).

Na květnové události roku 45 vzpomíná takto:

„Tatínek nás nikam nechtěl pustit. (…) Na Královce byla velká barikáda, tam se furt střílelo a tatínek říkal: ,Nikam nepůjdete, tady budete sedět.‘ Tam taky kousek vedle, takhle ve Šlikovce naproti, bydlel můj spolužák, nějakej Volmut. A ten to odnes. (…) Tam byla taková krásná alej v Břevnově, Bělohorskou nahoru, kaštany. Ty byly takovýhle a byly zrovna v květu. A oni je pokáceli do tý barikády a tramvaj tam obrátili.“

A na svoje první setkání se smrtí a lidskou mstou má tyto vzpomínky:

„Byli jsme se potom podívat po revoluci, když to utichlo, do Prahy dolů na Staroměstský náměstí. Byla tam vypálená radnice. Tam byli pověšený za nohu esesáci. Do půl těla stržený oblečení, akorát aby bylo vidět, že jsou esesáci. Zapíchaný nože v nich, opálený, pod nima rozdělali oheň. To vím, že jsme pak odtamtud utekli. Se nám úplně zvedal žaludek.“

 

Legio Angelica se po 2. sv. válce rychle „otřepala“ a už v červnu odjel Vladimír Rak s dalšími členy na tzv. Tábor sedmi u Čermné, kde ještě řádili v lesích banderovci. Nebyl to ještě tábor v pravém slova smyslu. Šlo spíše o nábor nových duší a předání zkušeností k založení

a vedení nového tamějšího oddílu. Spolu s ním se ho zúčastnili Josef Jelínek, Karel Morávek, Václav Novák, Jiří Svoboda, Jindřich Rajn a starší bratr Jiří.

V srpnu téhož roku se pak Kaštan konečně dočkal svého prvního regulérního tábora

u Kyšperku. Byl to tzv. Blátivý dolík a po každé průtrži svým obyvatelům znovu potvrzoval své jméno.

V následujícím roce se v červenci konal tábor v Chlumu u Sepekova. Zúčastnil se ho, jakož i tábora předchozího, také Bohuslav Hlaváč, člen Falanx. V dřevěné kapličce obklopené pohanskými totemy každý den sloužil mši za pomoci mikrofonu a reproduktoru vlastní výroby. Kaštan si uchoval deník, ve kterém se lze dočíst o každodenním programu, o jeho funkci táborového hospodáře, plnění „orlích per“ (zkoušky zdatnosti, vytrvalosti, odvahy), a dokonce i o přesném jídelníčku, na němž měl hlavní zásluhu břevnovský cukrář pan Opalecký, zvaný Strejda. V polovině tábora se Kaštan rozloučil, a jak měl domluveno s kamarádem z učení Miroslavem Strakou, projeli společně na kolech jen s batohem a celtou téměř celou Šumavu. Vrátili se pár dní před koncem tábora a pomohli s bouráním stanů a přesunem věcí zpět do Prahy (mimo jiné měli např. půjčené hrnce z břevnovské klášterní kuchyně).

Třetí a poslední tábor prožil Vladimír Rak pod horou Ostaš v Orlických horách. V blízkosti tábora bylo skalní město, kde si chlapci dělali skrýše s totemy, a také tajuplný balvan, čnějící nad okolní stromy, zvaný Měsíční kámen, ke kterému Kaštan jednou v noci vedl táborovou výpravu.

„Dělaly se noční výlety. Já si pamatuju, že jednou jsem taky jeden vedl z tábora. Vždycky za měsíčku, když byl úplněk. (…) Když jsme se dívali dolů z Ostaše, tak tam v lese vyčníval takovej balvan. Les nebyl vysokej, mladší stromy. My jsme mu říkali vždycky Měsíční kámen. K tomu jsem jednou v noci ved celou vejpravu. (…) Karel Morávek tam byl ještě taky a říkal: ,Láďo, budeš tam trefit vůbec?‘ Já říkám:,Bez starosti!‘ To jsme šli cesta necesta. (…) A přesně jsme k němu došli.“

Ke konci tábora se sám vydal na puťák Orlickými horami. Cestu mu znepříjemňovala zraněná ruka, ale i tak přespal například na vrcholu Deštné v nejvyšším patře geodetického trianglu

a pozoroval jeleny pasoucí se v borůvčí pod ním.

 

Vladimír Rak byl v LA jedním z aktivních a řádných členů. Zastával funkci rádce, později i hospodáře a zástupce vedoucího oddílu. Prošel třemi klubovnami LA (na Malé Straně, u Vypichu a ve Vojtěšce), účastnil se průvodů LA v rámci poutí, pomáhal např. s přípravou pásma „Hovoří k vám Inyakara“ aj.

 

Období vojenské služby

 

Na podzim roku 47 nastoupil pamětník vojenskou službu u protiletadlových dělostřelců na Pohořelci. Poslední byt, ve kterém bydleli ještě všichni společně, byl v dnešní ulici Heleny Malířové na Břevnově, tedy co by kamenem dohodil z kasáren. Vojna mu byla tedy spíš zaměstnáním, prakticky denně býval odpoledne doma. V dobrém vzpomíná na velitele majora Lhotu, na pochody z Hradčan, na execírák u Hvězdy, kdy si zpívali do kroku, na výjezdy za Prahu třeba až do Mohelnice nad Popelkou a střílení z kanonu. Jednou je cesta zavedla až do Sloupu v Čechách, kde drželi čestnou stráž při odhalování busty T. G. M. Večer pak byla vesnická tancovačka a tam se seznámil se svou budoucí ženou, Marií Fraňkovou. Později si začali dopisovat, jezdil za ní, přestáli i nucenou odmlku, když těžce onemocněla. Musela do sanatoria a její maminka jí nepředávala jeho dopisy. Po návratu se opět „našli“ a roku 50 slavili ve Sloupu v kostele svatbu. Vladimír Rak vypráví o nutném zlu, obřadu na úřadě v Novém Boru:

„Když jsme se brali s Mařenkou, tak se muselo nejprv jít na úřad a potom teprv do kostela. Na ouřad jsem šel akorát já. Mařenka a svědkové Jirka a Jindra. (…) A když jsme tam přišli, oni pořád vyhlíželi, jak přijedem. Objevili jsme se tam jen tak, koukali po sobě a říkali: ,Máte prstýnky?‘ A já jsem říkal: ,Ne, mám je u faráře.‘ Tak se tak po sobě podívali, to odříkali a šli jsme.“

Na svatební cestu jeli na Ostaš.

 

Nová životní etapa v Novém Boru

 

Společné bydlení se snažili vyřešit žádostí o byt v Praze, ale šance na přidělení nebyla ani po roce čekání téměř žádná. V té době tedy žili odděleně až do chvíle, kdy se naskytl malý byt v Novém Boru v Zahradní ulici. Tam se pak také roku 53 narodila jejich dcera Helena. Byl to starý studený byt s vodovodem na chodbě a suchým záchodem na pavlači, snažili se tedy hledat dál. Brzy se jim pak povedlo odkoupit dům, ve kterém bývalo pekařství. Tam se pak roku 57 narodil syn Pavel.

Vladimír Rak pracoval v Novoborských strojírnách nejprve jako frézař, později na závitové brusce, kde byla jeho přesná práce velmi ceněna. V šedesátých letech byl osloven, aby vstoupil do Komunistické strany Československa.

„Já tam byl snad jedinej na směně, kdo nebyl ve straně. A jednou za mnou takhle přišel předseda s přihláškou. Byl tam se mnou můj spolupracovník, nějakej Brabec. S tím jsem si docela rozuměl. Přišli za náma a já jsem mu říkal, když mi dával tu přihlášku: ,Já do žádný strany nikdy nevstoupím.‘ A ještě jsem mu to asi třikrát zdůraznil: ,Nikdy, nikdy, nikdy!‘ (…) Předseda sklopil oči. Já myslel, že budu mít nějakej průser, a vůbec nic. (…) Bylo to asi

v 60. letech.“

O pět let přesloužil důchod a ani poté, co odešel „na odpočinek“, nikdy nezahálel. Pracoval

a stále pracuje na domě, zahrádce, vymýšlí všemožné vynálezy a zlepšováky, nedokáže zkrátka (stejně jako i všichni jeho sourozenci) nečinně sedět s rukami v klíně.

 

Jeho vzkaz pro nás je jednak odrazem smýšlení jeho otce, stejně tak ale zapadá do „života

v pravdě“ Legio Angelica.

 

Nahrála a zpracovala Helena Kaftanová, vnučka

(20. 5. 2012, 27. 8. 2012 a 3. 10. 2012)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Helena Kaftanová)