Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl jsem ztracené válečné dítě. Československé úřady udělaly z Němce Čecha a připravily mě o identitu
narozen jako Jürgen Niedner 6. října 1944 v Horním Slezsku, tehdy součásti Třetí říše
rodiče byli Němci, v okupovaném Polsku pracovali
matka dala v tísni syna přechodně do kojeneckého ústavu poblíž Opole
půlroční Jürgen se na jaře 1945 dostal s transportem uprchlíků před frontou do Chebu
matka po něm přes Červený kříž neúspěšně pátrala
roku 1948 byl v Chebu adoptován, dostal československé občanství a nové jméno Jiří Rak
vyučil se spojovým montérem a pracoval jako opravář telefonů
s vlastní matkou se setkal až jako třicetiletý
po roce 1989 pomáhal při zlepšování česko-německých vztahů
spolupracoval s krajanskými spolky v Německu
věnoval se historii a mapování památek Chebska
„Pořád jsem si říkal, proč mi kluci z vesnice nadávají ‚Germáne‘, ale nevěděl jsem nic. Až ve třinácti mi jedno z dětí v hádce vpálilo do tváře, že nejsem Raků, že jsem adoptovaný. Asi to věděla celá vesnice,“ říká Jiří Rak. Utíkal se na to zeptat domů a nevlastní matka mu potvrdila, že se na jaře 1945 ocitl v Chebu s náramkem na ruce, na kterém bylo pouze jméno Jürgen Niedner a datum narození 6. října 1944.
„Československé orgány věděly, že jsem Němec. Aniž by pátraly, kde mám vlastní rodiče, anebo mě poslaly do Německa, daly mě k adopci a úplně mi změnily identitu,“ říká pamětník, který se s tím nikdy úplně nesmířil. „Cítím se být Němcem. Nezapřu německou náturu, mimo jiné smysl pro pořádek, pečlivost, ctižádostivost.“ Okolnosti narození a důvody oddělení od vlastní rodiny, která neměla nic společného se Sudety a Československem, se dozvěděl až ve třiceti letech, kdy se poprvé setkal s vlastní matkou.
Pamětníkova matka Juliene Berte Niedner pocházela z Essenu v Porůří. Když bylo město v roce 1943 bombardováno spojeneckými letadly a jejich byt dostal přímý zásah, přestěhovala se s otcem a sestrou do města jižně od Poznaně v Německem okupovaném Polsku. „Proč jeli zrovna tam, nevím. Rozhodl to můj děda. Matka tam dostala místo účetní v solivárně. A v této továrně se poznala s mým otcem, který pocházel ze severního Německa. Byl však ženatý a měl rodinu. V březnu 1944, když už s ním byla v jiném stavu, byl povolán do německé armády,“ vypráví.
Když se blížilo narození dítěte, odjela Juliane do Königsdorffu v Horním Slezsku. Někdo jí poradil, že je tam zařízení pro německé matky, kde by mohla v bezpečí porodit. „Jak mi pak vyprávěla, dva měsíce tam o ni bylo dobře postaráno, mohla mě mít u sebe, pak ale musela nastoupit zpátky do práce. Přechodně mě dala do kojeneckého ústavu u Opole. Ke svému otci jít nemohla, protože špatně nesl, že otěhotněla neprovdaná. Než dostala volno, aby si pro mě přijela, přišla v lednu 1945 do Polska Rudá armáda. Němci utíkali před frontou, evakuovaly se také německé ústavy, a tak se za mnou už nedostala,“ říká.
Mnohé transporty s německými uprchlíky tehdy směřovaly do Protektorátu Čechy a Morava. „Náš transport se na jaře 1945 zastavil v Chebu. V dubnu bylo při náletu zničeno nádraží, poničeny a přerušeny tratě, takže nejezdily vlaky. Hodně utečenců ze Slezska pokračovalo dál pěšky,“ zjistil Jiří, který skončil v chebském kojeneckém ústavu. Matce se mezitím podařilo dostat z Polska do Německa. Doprovázel ji budoucí manžel, se kterým pak měla další tři děti. Usadili se v Bernburgu ve východním Německu. Po malém Jürgenovi začala prostřednictvím Červeného kříže poprvé pátrat v březnu 1945, ale bez úspěchu. O jeho otci neměla žádné zprávy. Byl nezvěstný. Později se ukázalo, že válku přežil. Jiří se s ním ale nikdy nesetkal.
Z chebského kojeneckého ústavu se pamětník jako dvouletý dostal do pěstounské péče Anny a Františka Rakových a začalo jednání o adopci. Kvůli tomu získal i československé státní občanství. V roce 1948 schválil chebský okresní soud adopční smlouvu i změnu jména z Jürgena Dietra Niednera na Jiřího Raka. František Rak byl Čech, jeho žena Anna byla původem Němka z Kadaně. „Protože si vzala Čecha, odsun se jí netýkal. Před sňatkem s otcem byla už jednou vdaná, potratila a nemohla mít děti. Táta ale mermomocí dítě chtěl,“ vypráví.
Po válce dostali Rakovi v osadě Chebu Háje malý domek, který František Rak dostavěl a opravil. „Bohužel, nevlastní táta zemřel v roce 1956. Bylo mi jedenáct. Když jsem se pak dozvěděl, že jsem adoptovaný, nějak jsem nejančil a nic jsem nepodnikal, neuměl jsem si to představit. Kdybych to zjistil třeba ve dvaceti, asi bych po rodině začal pátrat, ale tenkrát mě to nenapadlo. Dětství jsem neměl lehké. Nevlastní matka nebyla milující. Zajímala ji hlavně zábava a muži. Dítě překáželo, a tak muselo aspoň sloužit. Táta chtěl, abych studoval, měl jsem na studia hlavu, ale nevlastní matka o tom nechtěla slyšet,“ říká Jiří, který se vyučil spojovým montérem.
Mezitím se jeho vlastní matka přes německou pátrací službu podruhé pokusila své prvorozené dítě najít. „Někdy v roce 1953 mě Červený kříž vypátral. Matka dostala zprávu, že jsem adoptovaný a že mám dobrou péči. Pamatuji, že nás navštívili lidé z Československého červeného kříže a vyptávali se, jak se mám. Řekli také, že mám v Německu tetu a ptali se, jestli bych k ní nechtěl. Neuměl jsem slovo německy, nevěděl jsem, že jsem adoptovaný, a tak jsem samozřejmě řekl, že k německé tetě nechci,“ popisuje. Na základě těchto informací o něj vlastní matka přestala usilovat.
Začátkem sedmdesátých let, kdy byl šťastně ženatý a měl dvě děti, ji vypátral sám. „Jednou jsem se přehraboval ve starých papírech, našel jsem schovaneckou a adopční smlouvu, rozhodnutí o občanství a další dokumenty. Udělal jsem kopie, zašel s tím na Červený kříž a požádal o pomoc při hledání vlastních rodičů. Věřil jsem, že matka je naživu, a protože jsem si neuměl představit, že s ní budu mluvit přes tlumočníka, začal jsem se učit německy,“ vzpomíná. Během roku a půl se jazyk skutečně naučil. Když se s Juliane v roce 1973 potkal na nádraží ve Františkových Lázních, dokázal se s ní bez problémů domluvit.
„Samozřejmě nám tekly slzy. Matka pořád žila v Bernburgu v tehdejší Německé demokratické republice. Pravidelně jsem ji pak navštěvoval. Těch třicet let nám ale chybělo. Když jsem tam jel poprvé, připadalo mi, že jedu na návštěvu k cizím lidem,“ vzpomíná. V roce 1977 dostal také povolení navštívit rodinu v západním Německu, kde žila babička, teta a strýc z matčiny strany. „Strýc mi tenkrát nabízel, abych u nich zůstal, že mi sežene práci. Kvůli rodině jsem o tom ani chvíli neuvažoval. Nikdy ale nezapomenu na tíseň, když jsem se přes ostnaté dráty vracel zpátky do Československa,“ říká.
Kvůli kontaktům se Západem zajímal Státní bezpečnost. „Pravidelně jsem byl zván na policii, kde se mě vyptávali, o čem jsem se svými příbuznými hovořil, jak často se vidíme a podobně. I v podniku jsem musel nahlásit, že udržuji styk s kapitalistickou cizinou,“ říká.
O politiku se nezajímal. „Dalo by se říct, že jsem se zazdil doma,“ říká. Když ale v srpnu 1968 vstoupila do Československa vojska pěti států Varšavské smlouvy, aby potlačila údajnou kontrarevoluci, účastnil se demonstrací proti okupaci. Po nedlouhém působení ve státním podniku Prefa se vrátil k práci opraváře telefonů a telefonního vedení. V sedmdesátých letech přijal ve spojařském podniku funkci v odborech. Později se stal předsedou závodního výboru Revolučního odborového hnutí. „Byl jsem obyčejný dělník, a to byla možnost, jak dělat něco navíc. Nešlo o politiku, snažil jsem se prosazovat zlepšování pracovních podmínek,“ vysvětluje.
V druhé polovině osmdesátých let se nechal přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. „Byl jsem často kritický a bral jsem to tak, že jako straník si budu moct více otevírat pusu, což jsem taky dělal. Měl bych se asi za členství v KSČ stydět, ale mohu s čistým svědomím prohlásit, že jsem nikoho neudával, nikomu neškodil,“ uvádí. Z komunistické strany hned po pádu totalitního režimu v roce 1989 vystoupil a v listopadu chodil na protikomunistické manifestace.
Ve svobodných poměrech se zapojil do česko-německých projektů na sblížení Čechů a Němců. Do roku 1945 tvořili Němci většinu obyvatel Chebu, po válce byli z velké části vyhnáni. Jiří působil asi pětadvacet let v chebském Česko-německém centru setkávání. Spolupracoval také s krajanským spolkem v Ambergu Chebský sněm, přispíval pravidelně do jejich novin a několik let intenzivně mapoval památky a fotografoval ty, které zbyly.
Pomohla mu znalost regionu, který třicet roků projížděl jako opravář telefonů. Historie ho už tenkrát zajímala. Věděl o každém kostele, hřbitově, pomníku, kapli či kříži v krajině. Jeho fotodokumentace památek vyšla i knižně. „V publikacích o historii Chebu a jeho památkách se do roku 1989 o Němcích nemluvilo. Jako by tady nikdy ani nebyli,“ zdůrazňuje.
Ze ztraceného německého miminka se stal chebský patriot. Jako dobrovolník pečuje o památky, založil facebookovou stránku Hovory o Chebu a Chebsku, kde zveřejňuje zajímavé fotografie a k nim i komentáře. Říká, že je v životě spokojený také díky zásadě, že problémy se mají řešit hned, jakmile se objeví. Také otázku své ztracené identity se snažil řešit například i tím, že požádal o německé občanství. V tom ale neuspěl. Nad tím, že se ocitl někde jinde, než kam patřil, stále přemýšlí. „Uvědomuji si, že můj osud není nějak výjimečný. Okolnosti mé záchrany mi nicméně připadají podivné.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj (Petra Sasinová)