Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Martin Rajniš (* 1944)

• narozen 16. května 1944 v Praze

• jeho otec po roce 1948 přišel o firmu a pracoval jako dělník

• v roce 1969 ukončil ČVUT a stal se architektem

• do roku 1979 pracoval v ateliéru SIAL v Liberci

• v roce 1986 se podílel na úspěšné prezentaci Československa na světové výstavě ve Vancouveru

• stál u zrodu několika architektonických kanceláří

• v roce 1996 zanechal práce architekta a procestoval řadu zemí světa

• po roce 2000 se k architektuře vrátil

• získal několik mezinárodních ocenění, mimo jiné prestižní Cenu za udržitelnou architekturu

Za komunismu ho učitelé chtěli poslat do zvláštní školy. Pocházel z bohaté vzdělané rodiny, byl chytrý a nebál se říkat, co si myslel. To vše bylo v padesátých letech na škodu. Nakonec se ten divný a neoblíbený kluk stal světově uznávaným architektem. „Trvalo mi třicet let, než jsem se zbavil toho nánosu bahna, do kterého mě komunističtí učitelé zašlapali,“ říká.

Začátek jeho cesty na svět nebyl úplně idylický. Jeho otec se silně opil, protože oslavoval vítězství Rudé armády nad hitlerovskými vojsky v bitvě u Kursku. „Otec se tak zřídil, že jsem se následkem té noci po devíti měsících narodil. Říkal mi alkoholický plod. Matka už pak nemohla mít další děti, takže jsem byl nesnesitelný jedináček, což mi vydrželo celý život,“ shrnuje. Den Martinova narození připadl na 16. května 1944. Dětství prožíval v krásném velkém bytě v centru Prahy za poněkud podivné výchovy, která spočívala například v tom, že mu otec od tří let předčítal dílo filozofa Nietzscheho v německém originále.

Únorový komunistický puč v roce 1948 život rodiny Rajnišů změnil. Martinův otec přišel o prosperující firmu, která obchodovala s patenty a vynálezy. Musel jít pracovat jako dělník k pásu do továrny Pragovka. Martin si vybavuje, že to táta bral statečně: „Otec nepropadl beznaději. Bolševici ho skutečně hodně hnusně týrali, ale on si popískával. Jezdil tramvají z Pragovky a prozpěvoval si písničku: Podle nosa poznáš kosa, podle ptáka Pragováka. Táta nosil skromný výdělek, ale snažil se nám udělat krásný život. Podařilo se mu to. Já nemůžu říct, že bych na padesáté roky vzpomínal s hnusem. Jednou jsem se ale probudil a vyslechl jsem, jak otec pečlivě instruoval matku, co má udělat, když ho zavřou. Říkal, kde je v cizině trochu peněz, jak má se mnou přejít přes hranice a takové věci.“

 

Na protějším balkoně vysely dvě seschlé mrtvolky

U Rajnišů se scházeli vzdělaní lidé a s Martinem jednali, jako by byl dospělý. Rodiče ho vzdělávali, vysvětlovali mu různé důležité věci. Výsledkem bylo, že se v základní škole nudil a se spolužáky si vůbec nerozuměl. „Děti řvaly, skákaly, házely po sobě předměty. Jediné, čím jsem je dokázal zaujmout, bylo, že jsem se uměl na záchodech vyčůrat až na strop,“ podotýká.

Výsledkem bylo, že dostal nálepku problémového žáka. Učitelé ho chtěli poslat do zvláštní školy. Komunistický způsob výchovy v padesátých letech v něm vzbudil ke škole obrovský odpor. Tvrdí, že se v ní vůbec nic nenaučil. „Když jsem ráno odcházel do školy a vzpomněl si na bolševického místoředitele, tak mi bylo špatně a zvracel jsem. To trvalo roky. Naučil jsem se pak chovat se drsně, ale šikovně,“ říká.

Martin si pamatuje, jak jeho rodiče těžce prožívali politické procesy v padesátých letech. Jeho matka se osobně znala s Miladou Horákovou a její poprava ji silně zasáhla. Život rodiny poznamenala i měnová reforma v roce 1953. Řada příbuzných a známých přišla o životní úspory. Martinovi tehdy bylo devět let a pamatuje si z té doby následující historku: „Stáli jsme u okna v Ostrovní ulici a dívali jsme se na děsivou scénu. Na protějším balkoně visely dvě seschlé mrtvolky. Babička a dědeček. A co pak udělala učitelka Lupínková? Řekla: ‚Děti, pojďte se podívat, dělnická pěst udeřila na ty keťasy.‘ Tohle říkat dětem. Mít radost ze smrti starých chudáků. Hrozné. Ale to je komunistický pohled na realitu - doktrína.“

 

Nejvíc se učilo o normách

Přes všechny problémy ve škole se nakonec dostal na gymnázium v Praze-Braníku. Šlo o školu, na kterou byli v padesátých letech posíláni problémoví učitelé, mnozí tam učili za trest. Studium Martina nebavilo, ale díky své inteligenci ho dobře zvládal. Dokonce si začal přivydělávat doučováním studentů. Naučil se chovat tak, že v ponuré atmosféře padesátých a šedesátých let dobře přežíval. „Například jsme dostali ve škole za úkol popsat charakteristiku socialistického člověka. Já ji napsal tak přehnaně, že bylo vidět, že si dělám legraci. Napsal jsem, že je úžasný, že mu svítí oči. Že když vidí zapadat slunce, hned si vzpomene na rudý prapor. Učitel dějepisu mě za to udal u ředitelky. Přečetla si to, pochopila ironii a byl jsem na tapetě. Jak jsem něco provedl, byl průšvih. Stahovalo se to nade mnou jak mraky. Ale pořád jsem měl jedničky,“ vypráví.

Maturoval se dvěma dvojkami. Poté ho přijali na Fakultu architektury ČVUT v Praze. Ani tam ho studium nenadchlo. Říká, že se především učilo o normách a o tom, že existují dva typy záchodových mís. Znovu však díky své inteligenci a vzdělání, které získal v rodině, zdárně studiem proplouval.

 

Práce na stavbě katedrály v Německu

Když v šedesátých letech došlo k uvolnění politických poměrů ve společnosti a poprvé od února 1948 znovu začalo být možné cestovat za hranice, Martin toho využil. Sehnal si od známého pozvání do západního Německa, díky tomu mu úřady vydaly doložku k pasu. To byl doklad, bez kterého se občan Československa za socialismu do zahraničí nedostal.

S kamarádem vyrazil do západního Německa. Našli si práci na opravě katedrály v Kolíně nad Rýnem, která byla poničena za druhé světové války. „Získat tam práci byla pro studenta otázka půl hodiny. Můj otec tehdy měl plat osm korun za hodinu, já tam dostal za málo kvalifikovanou manuální práci sedm marek. Tehdy byl kurz dvacet korun za marku. Tím jsem otevřel další bránu, tu ekonomickou,“ říká. V roce 1965 se v Německu cítil šťastný. Byl nadšený, že má dobře placenou práci a cítil, že se ocitl ve svobodné zemi. Žil skromně, tvrdě pracoval a našetřil si peníze.

 

V Holandsku dobýval sovětskou ambasádu

Plánoval s kamarádem delší pobyt v zahraničí, ale k tomu potřeboval potvrzení lékaře, že je nemocný, aby mohl přerušit studium. „V té době bylo zakázáno studium přerušit. Plán byl, že se ze mě stane poloviční blázen a psychiatři mě na rok vypustí ze studia. Známá mi od otce psychiatra sehnala LSD,“ vypráví. Nikdy nezapomněl na halucinace, které poté měl. Cítil se velmi špatně, když se na psychiatrii vypravil. „Rovnou si mě tam chtěli nechat. Můj obraz polovičního šílence byl naprosto autentický, až jsem si říkal, že jestli vlastně opravdu šílený nejsem. Dali mně papír, že mám na rok vysadit školu a dát se dohromady,“ dodává.

S kamarádem odjel pracovat do Německa a pak lodí na výlet do Holandska. Tam se 21. srpna 1968 dozvěděli, že Československo obsadila sovětská armáda. Martin byl odhodlán vrátit se domů a bojovat proti okupantům. Nakonec se s kolegou připojili k levicově smýšlející holandské mládeži a vymysleli plán, že zaútočí na ruské velvyslanectví v Haagu. Dostal se do potyčky s holandskou policií, demonstrace se proměnila v boj. „Přijeli na nás s obrněnými transportéry. My byli dobití a ruské velvyslanectví jsme nedobyli,“ shrnuje.

Přestože v té době řada lidí z Československa emigrovala, on se rozhodl pro návrat. Ještě s kamarádem pár měsíců cestovali po Evropě a pak znovu nastoupil k řádnému studiu architektury na ČVUT. Důvod byl prostý. Svému otci slíbil, že školu dokončí. Slib dodržel.

 

Architektura jako výkřik antikomunismu

Od roku 1969 pracoval následujících deset let v libereckém architektonickém ateliéru SIAL. Ve své době šlo o progresivní podnik, který sdružoval zkušené i začínající nadané architekty. Vůdčí osobnosti Karel Hubáček a Miroslav Masák se netajili svým odporem k sovětským okupantům a k tomu, jak komunisté začali v sedmdesátých letech utužovat svou moc ve společnosti. Martin si těchto architektů velmi váží nejen profesně, ale i lidsky, protože byli velkorysí a dávali mladým lidem příležitost prosadit se.

„Masák a Hubáček byli jedni z největších pravicových démonů. Liberec byl považován za košaté hnízdo pravice. Mluvíme o letech tvrdě doléhající normalizace, o opravdu hnusné době,“ podotýká. Právě v tom prostředí se cítil spokojený. Byl v týmu, který zvítězil v soutěži na projekt pražského obchodního domu Máj, což tehdy byla prestižní a ostře sledovaná stavba.

„Sice jsme to vyhráli, ale ouřadové z útvaru hlavního architekta byli zděšeni. My jsme chodili v barevných pruhovaných kalhotách z hrubého plátna a přes uši nám visely vlasy. Dělali jsme architekturu, kterou soudružka z redakce časopisu Architekt nazvala výkřikem antikomunismu. Říkala mi: ‚Soudruhu architekte, snad si nemyslíte, že takový antikomunista jako vy dostane prostor na stránkách našeho časopisu?‘ Právě nedávno se mi snažila dát cenu. No co by člověk nevzal cenu, že,“ říká Martin se smíchem v době natáčení v roce 2018.

Zanedlouho s kolegy zvítězil v prestižní zahraniční soutěži a dostal se mezi architektonickou elitu. Začal v zahraničí dostávat vysoké honoráře. „Dostal jsem se do společnosti, ve které architekti brali za projekt honorář ve výši desetinásobku celoživotního dělnického platu v Čechách,“ podotýká.

To však bylo za socialismu považováno za něco podezřelého, ba přímo nepřípustného. Dostal se do problémů, Státní bezpečnost se snažila vyvolat dojem, že padělá listiny. Měl totiž poněkud nepořádek v papírech, které se kvůli cestám do zahraničí musely za totality vyplňovat. „Tak jsem raději začal novou etapu mého života, a to byly práce na světových výstavách. Pracovalo se přes Artcentrum, což byl bolševický trik,“ říká.

 

Slepice, která snáší zlatá vejce

Důvodem zřízení podniku Artcentrum byl fakt, že lidé nesměli soukromě podnikat, a to se samozřejmě týkalo i umělců. Jenže komunisté si zároveň uvědomovali, že prostřednictvím umělců mohou ze západních zemí získat valuty, které československé hospodářství potřebovalo. „Takže se tam sešli hnusní bolševici, kteří chtěli své blbé výtvarné práce vystavovat na Západě. Ale nic neprodali, tak tam potřebovali lidi, jako jsme byli my. Dalo by se to přirovnat ke slepici, která snáší zlatá vejce,“ popisuje Martin princip, na jakém Artcentrum fungovalo.

Díky této práci navštívil řadu zemí světa a realizoval spoustu úspěšných výstav. Sice musel čtyřicet procent výdělku odvádět podniku Artcentrum, ale zároveň měl možnost dostávat se do svobodných zemí. Byl ve své profesi velmi uznávaný. Za realizaci pavilonu dopravy na světové výstavě Expo ve Vancouveru v roce 1986 dostal ocenění za nejlepší expozici a honorář osmdesát tisíc dolarů, což byla v porovnání s tisícovými platy v tehdejším Československu závratná suma.

Následně v Československu založil D. A. studio, což byla de facto soukromá kancelář. Jenže byl rok 1986, ještě vládli komunisté a takový nápad byl považován za nedovolené podnikání, dle tehdejších direktiv šlo o trestný čin. „Všichni mi říkali, že jsem magor. Ale já toužil dělat architekturu tak, jak ji dělal svět. Slyšel jsem, že mi hrozí kriminál. Ale co? Zavřít můžou, pustit musí,“ shrnuje. Naučil se dělat různé finty, aby až do roku 1989 vydržel pracovat tak, že sice byl architektem na volné noze, ale zároveň ho úřady nedokázaly za nic postihnout. „Osud mně tehdy byl milostivě nakloněný,“ říká.

 

Slavný snímek z demonstrace

V roce 1989 se Martin účastnil řady demonstrací proti tehdejšímu režimu. Listopadovou revoluci velmi vítal. Při jedné demonstraci byl zraněn zasahujícím policistou. Vznikl z toho snímek, který se stal jednou z nejznámějších fotografií dokumentujících tehdejší zásahy proti demonstrantům. Jeho kolega Miroslav Masák mu poté oznámil, že Václava Havla napadlo, že by právě on mohl být ministrem vnitra. „Říkal jsem, že to nejde, protože nemohli najít většího nepřítele fízlů než jsem já. On na to, že to je právě dobře, že je budu kontrolovat. Ale já říkal, že to nejde. Masák namítal, že jsem měl plnou hubu keců, ale když mám něco dělat, tvrdím, že to nejde. Tak jsem řekl, že to vezmu, když mi bude dělat náměstka. Mlčel. Pak volal, že jsme z toho venku, že se našel nějaký Sacher, který to vezme,“ vzpomíná.

Říká, že si tehdy uvědomil, že může dělat prakticky cokoli. A došlo mu, že ze všeho nejvíce chce stavět domy. Zároveň za ním přišli studenti, aby vedl ateliér architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Přijal. A tak se z kluka, kterému hrozila zvláštní škola a učitelé ho nesnášeli, stal pedagog a následně i docent a profesor.

Devadesátá léta byla dobou jeho obrovského úspěchu. Vydělával závratně vysoké sumy, postavil řadu domů. Je například autorem většiny budov v nové části pražské čtvrti Smíchov. „Vždy jsem chtěl žít ve svobodě a dělat baráky. Ta situace nastala. Doteď ty baráky stojí. Jsou více méně podle mého návrhu, ale vznikají vždy v rámci party lidí. Stavařina je složitá a má spoustu zákrut, kterými člověk projde jedině tehdy, když mu někdo pomáhá,“ vysvětluje a zároveň devadesátá léta v Československu po pádu komunismu charakterizuje slovy: „Je těžké být zaskočen náhlým zbohatnutím. Je to hluboká pravda. Když člověk, který zápasí se stokorunami, najednou dostane miliony, je totiž opravdu zaskočen.“

 

Cesta kolem světa

V roce 1996 se rozhodl s architekturou skončit. Prožíval také obtížnou fázi svého druhého manželství, cítil se unavený: „V jistém okamžiku jsem si řekl, že se blíží rok, kdy mi bude padesát pět a měl bych vidět svět. Rozhodl jsem se odejít a řekl jsem v práci i doma, že potřebuju svobodu.“

Procestoval Špicberky, plavil se na jachtě do Karibiku. Prožil spoustu dobrodružství, ale i smutek, v tureckých horách mu totiž po uštknutí hadem zemřel jeho milovaný pes Arnošt. Cesty mu však přinesly novou inspiraci. Vrátil se do Česka a byl překvapený, jak velkou chuť má do nové práce: „Zjistil jsem, že mě skoro v šedesáti začaly napadat nádherné poetické ptákoviny a že jsem měl dost odvahy se do nich pustit. Začali jsme dělat architekturu rovnou z první ruky, z přírody. Říkáme jí přirozená.“

Jednou z ukázek jeho prací té doby je budova poštovny na Sněžce. Právě za tento typ dřevěných staveb dostal světovou prestižní Cenu za udržitelnou architekturu. „Najednou jsem zjistil, že žiju bezvadně. Ano, jsem unavený. Ale hlavní je to, že se můžu zapřáhnout do vlny, která má nekonečné rozměry, a můžu v ní plavat jako lítací ryba plave v oceánu. Mám pocit, že se vznáším. Já vím, jsem tlustý opotřebovaný chlápek. Působí to směšně. Když si to někdo poslechne a pak se podívá na mou fotku, řekne si, že mi muselo prdnout v bedně. Ale je to čirá pravda,“ shrnuje své pocity z doby, kdy většina jeho vrstevníků odešla do penze, ale on stále tvoří nové stavby. A každý den si při práci uvědomuje, že za to, co je v demokracii naprostá samozřejmost, mu za socialismu neustále hrozilo vězení.