Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Raisová (* 1935)

• narozena 30. července 1935 ve Chvalech

• její vzdálený příbuzný Jan Kaucký sloužil za války u RAF

• v květnu 1945 zažila průjezd Shörnerovy armády a osvobození rudoarmějci

• vystudovala pedagogiku

• celý život pracovala ve speciálních školách a jako logopedická asistentka

• stála u založení speciální školy v Horních Počernicích

• svědkyně invaze vojsk Varšavské smlouvy

Milena Raisová se narodila 30. července 1935 ve vesnici Chvaly, která je dnes západní částí pražské čtvrti Horní Počernice. Zde prožila celý život v rodném domě, který postavil již její děda. Nakonec se stavení stalo třígeneračním obydlím, kde žili Milenini prarodiče, rodiče i ona sama a její o tři roky mladší bratr. „Život ve Chvalech byl opravdu výborný. Lidi se tam jmenovitě znali a všichni si vzájemně pomáhali,“ vzpomíná pamětnice na svou rodnou vísku.

V době Milenina dětství byly Chvaly ještě vesnicí s prázdnými ulicemi, kterými namísto aut projížděla pouze koňská spřežení barona Špačka, která vozila poštu směrem na Prahu. Stejnou cestou se ubírali i otcové místních dětí, kteří dojížděli nejčastěji na kole do práce v továrnách v pražských Vysočanech.

Děti mezitím trávily svá školní léta ve Chvalech. I Milena chodila do místní školky, kterou měla ráda. Potěšení jí kazila pouze jedna spolužačka, která na ni byla zlá. A tak jednoho dne Milena zalhala své matce a tvrdila jí, že škola není. Matka však tuto lež prohlédla a nasekala Mileně proutkem. „Když jsem se stala učitelkou, tak mi maminka kolikrát připomínala, jak mi řekla: ‚To, že jsem ti nasekala, si budeš pamatovat, a do tý školy budeš chodit pořád až do důchodu.‘ A taky se to vyplnilo,“ vzpomíná pamětnice na svá dětská léta a první podněty k tomu, aby se stala učitelkou. Než však mohla nastoupit na pedagogickou školu, čekala ji ještě léta na základní škole, a především roky druhé světové války.

Ukrývali se před nálety, příbuzný létal v RAF

Roku 1939 vypukla druhá světová válka a o dva roky později, na podzim 1941, Milena nastoupila do základní školy. Vzpomíná na všudypřítomné německé nápisy na budovách, úředních dokumentech, vysvědčeních, na výuku němčiny ve škole i na tehdejší velkou bídu. S ní se místní snažili bojovat pěstováním zeleniny a chovem domácích zvířat.

Z válečného období si pamětnice vzpomíná na povinnost nosit jednou za čas do školy oblečení pro německé vojáky i na pravidla ochrany před leteckými nálety: „Jako děti jsme nesměly rozsvítit. Napřed se musely zatáhnout rolety, nic nesmělo být vidět. To proto, kdyby letěla letadla, aby neviděla obytné domy.“

Synovec babičky pamětnice Jan Kaucký utekl na začátku války a dal se k RAF ve Velké Británii. Po návratu do Československa se stal ředitelem pražského letiště. Ale jakmile byl nastolen komunistický režim, uletěl Jan Kaucký i se svou rodinou za hranice, zpět do Anglie. Zde žil až do své smrti. Nicméně po pádu komunistického režimu byl vyznamenán Václavem Havlem za své činy během druhé světové války.

A jak říká sama pamětnice: „Všechno má svůj konec, a tak měla konec i ta válka.“ Navazuje vyprávěním o květnových událostech roku 1945. Mnoho sousedů tehdy odjelo do Prahy a účastnilo se Pražského povstání. Milenina rodina se na několik dní nastěhovala do sklepa svého domu. Sklepním okýnkem viděli projíždět Schörnerovu armádu. Jednalo se jednotku polního maršála německého wehrmachtu, kterému se přezdívalo „Krvavý Schörner“, což byl oblíbený velitel Adolfa Hitlera. I když během války vedl vojáky na rozličných bojištích Evropy, byl to právě rok 1945, kdy velel skupině armád Střed na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Schörnerova armáda byla nicméně nakonec poražena a zajata americkými vojsky.

Chvaly byly osvobozeny Rudou armádou, která několik dní sídlila a měla své dočasné velící středisko v domě pamětnice a její rodiny. „Vojáci tu byli dlouho. Střídali se tam velitelé. Zvykli jsme si na ně. Měli nás rádi,“ shrnuje pamětnice. Nakonec Rudá armáda opustila jak jejich dům, tak Chvaly a Milenin život se vracel k normálu.

Slib mi, že se nedáš do komunistické strany

Po konci války se chvalští učitelé iniciativně pustili do kopírování a výroby provizorních českých učebnic ještě předtím, než byly vytisknuté ty oficiální. Život se po válce radikálně změnil. Do Chval se vraceli přeživší z koncentračních táborů a vyháněli odsud ty, kteří je za války udávali.

V únoru 1948 Milena stále chodila na základní školu. Vzpomíná, jak zde ona i její spolužáci museli povinně vstoupit do Svazu mládeže a samozřejmě se učit o Leninovi a Velké říjnové revoluci. Doma ale vládla jiná nálada. Otec pamětnice chodil do školy s Antonínem Novotným, tehdy vysoce postaveným komunistickým funkcionářem a v letech 1957 až 1968 prezidentem republiky.

Otec prý Mileně říkával: „Prosím tě, slib mi, že se nedáš do komunistické strany. Protože já vím, kdo to byl Novotný, co dělal ve škole a jaký to byl ošklivý a necharakterní člověk. Takže on jako prezident a ty ve straně, to nejde.“

Když přišla sametová revoluce, tak jsem prvně začala stonat

Když Milena ukončila základní školní docházku, vydala se studovat střední pedagogickou školu v Praze, v Jiráskově ulici. Poté nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Vystudovala dějiny umění, speciální pedagogiku a také se stala logopedickou asistentkou. Od té doby tak pracovala v řadě speciálních škol: ve škole pro nevidomé na Hradčanech, ve škole ve Vlašimi a v řadě dalších míst. Po čase vznikla speciální škola i v Horních Počernicích. Milena zde pracovala až do svého odchodu do penze, celkem třiatřicet let zde byla učitelkou a pak i ředitelkou. 

Jako učitelka se Milena seznámila na výročí upálení mistra Jana Husa v Betlémské kapli se svým manželem, inženýrem a úředníkem na ministerstvu financí, se kterým měli dvě děti, Tomáše a Jiřího.

Oba manželé spolu prožili i přelomové události roku 1968 a 1989. Při invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla Milena a její blízcí u jejich babičky v Černošicích, odkud se plánovali vrátit domů do Horních Počernic. „Ale ráno nás probudila teta, která bydlela blízko, přiběhla a říkala: ‚Pusťte si rychle rádio, okupují nás Rusové.‘ Čili já jsem do Prahy už nejela,“ vzpomíná pamětnice a přidává vzpomínku na následující den, kdy se k sobě domů přece jen vydala.

„Přijeli jsme a bylo to tam obležené. Byla tam děla, vojska.“ Domů se nakonec rodina dostala. Nicméně už rok nato, jak bylo v té době zvykem, musela pamětnice projít prověrkou, aby se mohla navrátit k učení na speciální škole.

Na rok 1989 vzpomíná pamětnice jako na období, kdy snad poprvé ve svém životě dostala v práci neschopenku. „Já jsem nikdy nebyla nemocná. Ale když byla sametová revoluce, tak jsem prvně začala stonat. Dostala jsem takovou chřipku, že jsem do školy nemohla,“ říká Milena. O revolučních událostech tak byla informována jenom zprostředkovaně.

Učitelkou zůstala Milena Raisová i po revoluci, avšak jen krátce, protože už v roce 1992 odešla do důchodu. Od té doby dodnes žije ve svém rodném domě i se svým manželem.