Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastislav Raichl (* 1920  †︎ 2007)

• narozen 24. ledna 1920 v Břešťanech, okres Kladno

• v roce 1931 se s rodinou odstěhoval do Sovětského svazu

• po přepadení SSSR Německem v roce 1941 byl jakožto občan Protektorátu Böhmen und Mähren internován

• téhož roku vstoupil do československé armády

• účastnil se formování československé brigády a výcviku v Buzuluku

• účastník bitev u Sokolova, Kursku, Kyjeva a Bílé Cerekve

• raněn při karpatsko-dukelské operaci

• po rekonvalescenci vystudoval vojenskou akademii

• sloužil v československé armádě až do odchodu do důchodu v roce 1981

• zemřel 11. března roku 2007

Vlastislav Raichl se narodil roku 1921 v obci Břešťany na Slánsku ve středních Čechách. V době, kdy začala být v Československu nouze o práci, se čtyřčlenná rodina odstěhovala do Sovětského svazu (1931), nejdříve na Ukrajinu a roku 1933 do Moskvy. Zatímco jeho otec pracoval na stavbě moskevského metra, Vlastislav Raichl v roce 1939 absolvoval střední školu a úspěšně složil zkoušky na vysokou školu stavební. „Jako cizinec jsem dostal potvrzení, že mohu být zařazen jen na volná místa; k mému štěstí se objevil děkan z nově založené fakulty mechanizace stavebních prací v Dněpropetrovsku a ten byl ochoten mě zapsat. Rok jsem studoval tedy v Dněpropetrovsku a pak přestoupil na institut v Moskvě, na který jsem se hlásil původně.“ Studia však přerušila válečná léta. 

Druhý den po přepadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 Vlastislava Raichla s celou rodinou jakožto občany Protektorátu Čechy a Morava (i s dalšími cizinci) asi na čtrnáct dní internovali, než byli přemístěni do tábora v klášteře Oranky. Byl tak svědkem prvního bombardování Moskvy.

Vlastislav Raichl k počátku války připojuje subjektivní pocit, že Sovětský svaz se na válku už nějakou dobu připravoval. Příchod války předpovídal i jeho otec: „Bude nová světová válka, říkal otec – on totiž v první světové válce byl italským legionářem a po válce žil v představách, že se mnohé věci nevyřešily – a tak se také stalo.“

Výslovně se brání názoru, že by se v internačních táborech porušovala lidská práva: „Musím říct, že to žádný gulag nebyl. Žili jsme tam podle všech mezinárodních pravidel. Nikdo nás nenutil do práce, ačkoliv mnozí z nás pracovat chtěli, aby nám nebyla dlouhá chvíle. Dokonce jsme dostávali noviny a dokonce se psaly nástěnky v českém jazyce.“

Právě v Orankách se Vlastislav Raichl přihlásil do československé armády. Po uzavření dohody o vytvoření československé jednotky se sovětským vedením a velením byl základ této armády přemístěn nejdříve do Akťubinska a poté do Buzuluku, kde se formovala československá brigáda.

„Výcvik v Buzuluku byl tvrdý a náročný tak, že po skončení výcviku jsme už ani neměli chuť chodit na vycházky,“ popisuje Vlastislav Raichl s tím dojmem, jako by sem válka v tu dobu téměř nedosahovala. Výcvik se vojákům zdál nejen náročný, ale i dlouhý. Vlastislav Raichl souběžně vystudoval záložní důstojnickou školu a byl povýšen do první vojenské hodnosti svobodníka a po absolvování praporních střeleb na četaře a také byl ustanoven zástupcem velitele první čety.

Výzbroj a výstroj

Výzbroj československého vojáka v počátku spočívala v držení staré ruské „vintovky“ (sovětské samonabíjecí pušky SVT – 40). Když však byl organizován první polní prapor, byly již součástí výzbroje pěšího praporu nové poloautomatické pušky, automaty, těžké kulomety, protitankové pušky a protitankové kanony. „Není pravda, že bychom byli špatně vyzbrojeni, jak jsem viděl vyprávět jednoho občana Buzuluku v jednom pořadu České televize na téma Jak jsme bojovali za vlast. V době bojů o Sokolovo mu mohlo být tak deset let, možná méně,“ říká Vlastislav Raichl. „Ten tvrdí, že jsme neměli těžké kulomety a že jsme neměli auta – je pravda, že jsme neměli auta, protože v tabulkových stavech prapor žádná auta nemá.“

Protože se předpokládalo, že se jednotka rozšíří, vznikl zřejmě na štábu záměr uspořádat mezi vojáky sbírku určenou na tanky. Vojáci přispívali z toho mála, co měli – jak jim umožňovala výše žoldu, a peníze se později využily (v Novochopersku při formování tankového praporu).

Výstroj československého vojáka byla na první pohled zvláštní: „Měli jsme ruskou teplou výstroj, takzvané fafejky, vaťáky, a anglické pláště, což byl zbytek po polských vojácích. Na hlavě jsme měli ruské ušanky, ale s československým lvíčkem.“ Při bojích o Kyjev již byla brigáda vybavena československými uniformami, kterým se právě v Kyjevě podivovali, nakonec se však českoslovenští vojáci snadno domluvili.

V prvním československém praporu měly své místo také ženy, což byla novinka jak pro vojáky, tak pro velitele. Prapor není velká jednotka, a proto ženy vykonávaly práci zdravotnic. Každá rota měla asi dvě zdravotnice.

Bitva o Sokolovo

Jednatřicátého ledna 1942 začal přesun praporu vlakem na frontu, který trval několik dní. „Byli jsme vyloženi na stanici Valujky, kde prapor navštívil tehdejší velitel frontu, který jednotku prohlédl a jednu četu si přezkoušel,“ vzpomíná Vlastislav Raichl, jak měli vojáci dobrý pocit, že obstáli před polním velitelem před vlastním začátkem boje.

Poněvadž Rudá armáda poměrně rychle postupovala a železniční trať byla poničená, musel prapor absolvovat třísetpadesátikilometrový pochod, a to k překvapení všech vojáků. „Byl to velmi dlouhý, úmorný pochod, kdy jsem si kolikrát myslel, že nedojdu,“ vyjádřil se pan Raichl. Zvláštní vzpomínku přitom věnuje ženám: „Byli jsme překvapeni, kolik toho ženy vydrží – byly dokonce takové, které vojákům pomáhaly nést výzbroj,“ upozorňuje Vlastislav Raichl.

Když prapor dorazil do Charkova, očekávali vojáci odpočinek – v noci je však čekal poplach a následoval pochod, který trval celou noc a část dne a který směřoval k osadě Mirgorod – určenému místu prvního boje. V tu chvíli dělila prapor od Sokolova jen říčka. Jako účastník boje se Vlastislav Raichl, stejně jako mnozí další, nejdříve divil rozhodnutí tehdejšího podplukovníka Ludvíka Svobody předsunout jednu (Jarošovu) rotu do pozice před řekou u osady Sokolovo a dvě nechat za řekou u Mirgorodu. Později však zhodnotil, že tato sestava zachránila mnohým vojákům praporu život – po náporu německých tanků a obrněných transportérů sice Jarošova rota utrpěla silné ztráty, poté se však stáhla za řeku a další pokusy Němců překročit ji už nebyly úspěšné.

Raichl, tehdejší zástupce velitele družstva, si při první zkušenosti s bojem uvědomil význam role velitele v poli. V den útoku na Sokolovo byl raněn velitel družstva těžkého kulometu, družstvo ustalo v boji a vojáci utíkali. „Zavelel jsem: ,Kdo je zástupce? Zástupce, velet!‘ Zástupce se vrátil, začal velet a družstvo se vrátilo na své postavení a začalo plnit své úkoly.“

Druhá příhoda z bojů o Sokolovo hovoří o statečnosti Vlastislava Raichla: Poté, co družstvo vybudovalo tankový zátaras a ženisté položili protitankové miny, zaslechl v noci před bojem o samotnou osadu Sokolovo hukot tanků. Ze zvuku však nebylo možné zřetelně rozeznat, zda se jedná o německé, nebo sovětské tanky. V první chvíli chtěl na stráž postavit velitele družstva, když ale zhodnotil míru nebezpečí, šel vstříc tankům sám. „Což nebylo správné – kdo by pak velel? Když se tanky přiblížily, na dotaz: ,Kdo tam?‘ jsem odpověděl známým ruským: ,Svoji!‘ a tanky zastavily.“

Po boji v noci 8. března poslal Raichl spojku do Mirgorodu pro stravu. Po spojce přišel rozkaz k okamžitému stažení a zjistilo se, že Raichlova skupinka byla jediná, která udržela své postavení.

Závěrečná vzpomínka začínajícího frontového bojovníka z bojů o Sokolovo se datuje k dlouhému zpátečnímu pochodu, kdy se pochodovalo i ve dne. Při odpočinku v jednom lesíku těsně kolem osy jejich pochodu projížděly německé tanky, a to ve chvíli, kdy prapor již mnoho protitankových zbraní neměl. Naštěstí však tanky projely, prapor změnil osu a po dalším pochodu čekal vojáky čas na zotavení v osadě Veslové.

Zde a následně v Novochopersku byli vojáci povyšováni. Právě v Novochopersku se začala organizovat brigáda, k níž se tehdy připojila rota slovenských vojáků, kteří všichni přešli na sovětskou stranu. Kromě toho přijely z Buzuluku další posily, většinou podkarpatští Rusíni. K brigádě přišly tehdy asi dvě desítky důstojníků z Blízkého východu po skončení operace u Tobruku. Jeden z nich později zastupoval generála Svobodu při boji o Bílou Cerekev.

Opakovaly se usilovné výcviky. „Já byl ve Veslovém povýšen na rotného a v Novochopersku do první důstojnické hodnosti podporučíka. Velmi jsem si toho vážil, protože to bylo do jisté míry i ocenění mé bojové činnosti.“

Bitva u Kyjeva

Následoval říjnový přesun vlakem do Kyjeva a schylovalo se k největší tankové bitvě – u Kursku. V té souvislosti si Vlastislav Raichl uvědomuje, jak přirozený byl jemu a dalším československým vojákům pohyb ve směru na Prahu, v tomto případě tedy na Kyjev.

„Transport, který náš prapor následoval, byl v noci bombardován a utrpěl velké ztráty,“ doplňuje Raichl.

Na počátku listopadu se brigáda octla na předmostí boje o Kyjev. V noci byla slyšet dělostřelecká příprava a příští den byla brigáda nasazena z druhého sledu do boje o Kyjev v blízkosti dětského sanatoria. Tento útok utrpěl jen malé ztráty. Zde padl velitel aspirant Olejnič, který pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny.

Před Kyjevem spojka Raichla upozornila, aby se dostavil na prapor, a kapitán mu uložil provést průzkum právě za padlého Olejniče. Tou dobou již Němci ustupovali a měli ve zvyku při tom vyhazovat do vzduchu větší budovy. Právě výbuch jedné z nich měl být pro Raichlovu rotu signálem, aby vyrazila. Ve směru postupu byla strž a za ní chránila město zeď. Strž naštěstí nebyla zaminovaná a ani zeď nebyla hlídaná a Raichl se svými muži bez komplikací vnikl do Kyjeva poblíž jakýchsi stájí.

„Tam jsme narazili na kyjevské požárníky, kteří měli rozkazy od Němců vyhazovat to i ono do vzduchu…, s těmi jsme se ale velmi snadno vypořádali. Přesto byl mezi nimi jeden, který při odzbrojování vypálil na jednoho mého samopalníka a zranil ho, naštěstí jen do nohy. Ta odpověď pak byla samozřejmě jednoznačná. A tak ten náš průzkum skončil úspěšně až na to zranění jednoho muže. Požárníci pak hasili naopak pro druhou stranu a zneškodňovali požáry, které předtím zapálili.“

Na boj v Kyjevě si pan Raichl zachoval dobré vzpomínky jako na úspěšnou operaci. Kyjev byl dobyt 6. října 1943. Generál Ludvík Svoboda tenkrát výslovně požádal velitele frontu Koněva, aby československá brigáda byla namísto plánovaného obchvatu města nasazena přímo na Kyjev.

Bílá Cerekev

Ve srovnání s Kyjevem pak boje o Bílou Cerekev, které absolvoval po přesunu, Vlastislav Raichl za úspěšné nepovažuje. Jako podstatný přitom vyzdvihl fakt, že v tu chvíli byl s několika dalšími důstojníky odvelen generál Svoboda do Moskvy k účasti na Slovanském sjezdu, a při boji o město Bílou Cerekev byl tedy ve velení zastoupen. Raichl byl s četou samopalníků přidělen k tankovému praporu jako výsadek. Tento prapor sice vyrazil dobře, v určité chvíli se však zastavil. „Zřejmě velitel nevěděl, jak dál, anebo rozkaz ani nedostal, myslím, že nebyl na tuto funkci dost připraven a také neznal sovětský způsob vedení války,“ míní Raichl a velení označuje za méně šťastné právě kvůli velení tankového praporu.

Čechoslováci pak mířili dál na jihozápad, kde se brigáda posunovala podle potřeb velitelů, a to v prvním i druhém sledu (řadě) – Raichl popisuje takzvanou Korsuň-ševčenkovskou operaci: „Při té to nejdříve vypadalo, že jsou obklíčeni Sověti, a pak zase, že jsou obklíčeni Němci. Nakonec tam došlo skutečně k obklíčení německých vojsk. Později měly pěší prapory velmi citelné ztráty, ale nakonec Bílá Církev také padla. Poté, co padl v bojích o Rudu podporučík Vojta Černý, který velel třetí rotě druhého praporu, jsem se stal velitelem této roty já.“

Karpatsko-dukelská operace

Dále byla brigáda stažena z fronty a byla přesunuta na Západní Ukrajinu do prostoru Volyně – zde se do brigády přihlašovali volyňští Češi a formoval se sbor, což samozřejmě doprovázela vojenská cvičení. Na podzim 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Sbor se přemísťoval na západ a vojáci byli přesvědčeni, že cílem je Ostrava. Vše ale směřovalo ke karpatsko-dukelské operaci, u níž pamětník zásadně odmítá názor, který prezentuje Stalinův úmysl nechat vybít československý sbor, aby vojáci nevykládali, jak to v Sovětském svazu vypadá. „Je to báchorka, operace se samozřejmě nedělají kvůli tomu, že by někdo chtěl vybít jednotku, o kterou se předtím staral a živil ji a šatil. Karpatsko-dukelská operace se konala na úpěnlivou prosbu londýnské vlády v čele s prezidentem Benešem,“ zdůvodňuje Raichl.

Karpatsko-dukelská operace proběhla se zkrácenou přípravou, bylo to znát například i na tom, že tanková brigáda dosud neměla doplněné tanky, podobně na tom byly i sovětské prapory. Sám Raichl byl velitelem předvoje a velitelem sboru byl Jan Kratochvíl, legionář z první světové války. Toho však brzy odveleli a nahradili generálem Svobodou.

Zranění

„Zde končí má bojová účast, poněvadž jsem byl raněn. Z pohledu zraněných to byla docela dobrá rána – měl jsem jen zlomenou holenní kost a roztržené lýtko, takže mě nemohli do týdne poslat zpátky. Nastala ale komplikace – dostal jsem takzvanou plynovou sněť,“ vypráví Vlastislav Raichl s tím, že to byl v nemocnici důvod k amputaci nohy. „Já jsem to ovšem nevěděl; mě jako cizince se ale ptali, na rozdíl od Sovětů, a já souhlas k amputaci nedal. Při tehdejších metodách, kdy nebyl k dispozici ani penicilin, jsem se nakonec z toho docela dobře dostal, spíše mne nyní trápí ta druhá noha než ta zraněná. Z Moskvy mne převezli trofejním německým letadlem do pražské Ústřední vojenské nemocnice. V nemocnici jsem byl až do ledna 1946, poněvadž jsem měl stále na noze ránu velkou jako dlaň. Nakonec jsem nastoupil mírovou službu.“

Mírová služba

Po válce se Vlastislav Raichl dostal k Obrannému zpravodajství, tato služba mu však brzy přestala vyhovovat. Požádal tedy ihned o přeřazení k jiné jednotce, a především toužil studovat na akademii. To se také podařilo, určili ho ke studiu na vojenské akademii v Sovětském svazu. To znemožnila nepotvrzená infekce žloutenky. Tehdy si ho vybral generál Svoboda do funkce pobočníka ministerstva obrany, po roce pak nastoupil ke studiu, ovšem na pražské akademii, kterou absolvoval. Zde pak zůstal jako učitel taktiky a vojenského umění a v roce 1957 ho vybrali ke studiu znovu do Sovětského svazu, nicméně již do Akademie Generálního štábu. Studium absolvoval v roce 1959, poté zastával na generálním štábu různé funkce, než se stal náčelníkem správy protivzdušné obrany vojsk, a to až do roku 1967. Jakožto představitele Československé lidové armády pak Raichla poslali do spojeného velení znovu do Moskvy – vzhledem k dobrým znalostem řeči a poměrů. Tak strávil Vlastislav Raichl tragické události v Československu v roce 1968. „Bylo to neštěstí pro náš národ, ale vlastně i pro Sověty.“

Když byl generál Svoboda prezidentem, přijal pan Raichl na jeho žádost místo vojenského přidělence v Moskvě. „Myslím, že jsem tam republice posloužil dost dobře, prezident Svoboda na tomto místě potřeboval někoho, kdo by prý republiku nepomlouval,“ připojuje vzpomínku Raichl. Následně se stal náčelníkem vojenské kanceláře prezidenta Svobody až do té chvíle, kdy onemocněl a na prezidentský post nastoupil Husák. Ten si jmenoval, jak bylo obvyklé, nového muže do této funkce. „Pak mně nabídli funkci vojenského přidělence ve Varšavě, což jsem vykonával do roku 1981, a od té doby jsem v penzi,“ uzavírá Vlastislav Raichl.

Spolubojovníci

Při válečných operacích se Vlastislav Raichl setkal s mnohými spolubojovníky, jejichž jména dnes nejsou neznámá. Vzpomíná na spolubojovníky Kvapila, Janka a Horňáka. Vypráví také o manželce generála Kvapila, tehdy Pišlové, se kterou se seznámil už v internačním táboře u Moskvy na počátku války. Působila v československé armádě jako zdravotnice a v bitvě u Sokolova byla dokonce raněná. Ženy v armádě byly novinkou jak pro velitele, tak pro řadové vojáky. „Na některé pozice, příkladně v prvním sledu, ženy prostě nepatří. Jinak byly mnohé zdatnější než muži,“ uvádí Raichl svůj názor a pro porovnání vzpomíná na vojáka Ludvíka Aškenazyho, pozdějšího slavného básníka: „My jsme ho tehdy samozřejmě jako básníka neznali, byla to spíše taková pohroma kumpanie. Brzy jsme přišli na to, že při čištění zbraní bude lepší, když to někdo udělá za něj – tu zbraň by pak totiž už nikdo v životě nedal dohromady,“ připojuje úsměvnou historku Raichl.