Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Rafaj (* 1960)

• narodil se 10. června 1960 v Pelhřimově

• instruktorem lyžařské a pěší turistiky a pobytů v přírodě

• vystudoval zootechnický obor na českobudějovické fakultě Vysoké školy zemědělské

• organizoval folkové festivaly a turistické akce

• pořadatelem husitsky stylizovaného cyklovíkendu na Kozím hrádku, který kontrolovala VB

• od roku 1984 šlechtitel u krajského plemenářského podniku v Pelhřimově

• od roku 1987 učitel na Střední zemědělské škole v Humpolci

• během listopadu 1989 se účastnil demonstrací, fungoval jako spojka Praha–Humpolec

• na Střední zemědělské škole v Humpolci spoluzaložil místní buňku Občanského fóra

• od podzimu 2018 starostou Lipnice nad Sázavou

„Byl jsem toulavý kluk. Už ve druhé třídě jsem hodně času trávil na vlakovém nádraží, seděl jsem tam hodiny a hodiny a koukal na mašinky. Možná to souviselo s tím, že mě lákaly cesty a dálky, takže už ve čtvrté nebo páté třídě jsem se opravdu toulal po lesích,“ vzpomíná Zdeněk Rafaj na své dětství strávené v Pelhřimově a okolí.

Narodil se 10. června 1960, maminka Marie, rozená Strnadová, pocházela ze selského rodu z malé vesnice Houserovka nedaleko Pelhřimova, tatínek Pavel Rafaj byl slovenský Maďar, který po vojenské službě nastoupil do pelhřimovského Agrostroje, podniku na výrobu zemědělských strojů.

Třebaže se rodina musela umět uskrovnit, Zdeněk prožíval šťastné dětství: „Byl jsem zaměřený spíš na přírodu a měl jsem tu výhodu, že rodiče mi věřili. Nebyl tam asi problém s bezpečností – přestože nade mnou neměli kontrolu, užíval jsem si volnosti v přírodě.“

Když je člověk založením skaut, nikdo to z něj nevyžene

Během okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 „odsunuli“ rodiče Zdeňka a jeho bratry raději do politického závětří, na venkov k babičce a dědovi do Houserovky. Zdeňkův otec po krátkém členství v KSČ vrátil legitimaci – to však naštěstí pro rodinu nemělo důsledky. Později za normalizace Zdeněk vnímal, že přituhlo: „Ve škole bylo cítit, že kantoři už nejsou tak otevření, že jsou pod politickým tlakem.“

V sedmé třídě vstoupil do pionýra, kde se však de facto pěstoval skautský život. Oddíl vedl bývalý skaut, který tak jako mnoho jiných skautských vedoucích musel řešit dilema, zda po roce 1970, kdy byly skautské oddíly zakázány, pokračovat pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže – tedy formálně se stát pionýry. „Nikoho to nezajímalo, nepohoršovalo, takže jsme si svůj skautský život žili v téhle struktuře. Protože jinak to tehdy nešlo. Když je člověk svým založením skaut, tak to z něj nikdo nevyžene, takže když byli skauti zakázaní, tak jsme prostě hledali cesty, jak ten život žít dál.“

V jakém režimu žije, si Zdeněk začal víc uvědomovat zhruba v době, kdy se dostal na pelhřimovské gymnázium. „Mě lákal svět, takže pro mě bylo naprosto nepřekonatelné, že někde jsou nějaké dráty, za které já nemůžu, že se můžu dostat jenom do několika okolních zemí a nikam jinam. To byl prvek, který mi hodně vadil. Hodně jsem studoval zeměpisná data, cestopisy, Zikmunda, Hanzelku a tak dále, takže to bylo takové markantní. Ale samozřejmě vadily i další věci.“ Jenže, jak dnes pan Rafaj říká, v té době bylo těžké proti tomu něco dělat. „Spíš jsme hledali takové aktivity, kterými bychom naplnili svůj život, snažili jsme se vzdělávat. A politický rámec, který byl okolo, jsme se snažili nějakým způsobem ignorovat.“

V tomto duchu Zdeněk Rafaj hovoří také o svém členství v Socialistickém svazu mládeže, které pro něj přirozeně vyplynulo z členství ve „skautském pionýru“. „To moje členství v SSM nebylo ideologické, ale byla to pro mě platforma, jak se dalo pokročit v tom, co jsem měl rád. Udělal jsem si instruktorák lyžařské a pěší turistiky a pobytů v přírodě a dělal jsem pro lidi kolem sebe takovéhle akce. Pod hlavičkou SSM. Když to bylo nutné, tak jsme ji použili, když ne, tak ne.“

Bratři a sestry, sejdeme se na Kozím

Zdeněk Rafaj o sobě říká, že je „od přírody organizátor“, rád získává pro své aktivity další lidi. Jeho organizátorské schopnosti se naplno projevily během vysokoškolského studia na pobočce pražské Vysoké školy zemědělské v Českých Budějovicích, kde od roku 1979 studoval zootechnický obor. V té době se věnoval folkové muzice – jeho „modlami“ byli Jarek Nohavica, Wabi Daněk a další písničkáři, kteří „si dovolili druhosmyslně něco proti režimu vytvořit“ – u poslechu muziky ale nezůstalo, se svými spolužáky pořádal Zdeněk Rafaj festivaly folkové muziky.

S turistikou a pobytem v přírodě zase souvisely tzv. brněnské kvadranty, víkendy věnované turistice, cyklistice, sjíždění řek a běhu na lyžích, které pořádaly střídavě různé vysoké školy. Při jedné takovéto akci, jejímž byl Zdeněk Rafaj hlavním pořadatelem, došlo k nečekané konfrontaci se svévolnou mocí tehdejší Veřejné bezpečnosti. Jednalo se o tzv. „kolečkárnu“ neboli cyklovíkend, tedy sportovní akci, která ale měla i svůj historický rozměr. Konala se totiž na Kozím hrádku u Tábora, místě pobytu Jana Husa. Účastníci měli na hrudích našity husitské kalichy, vytiskli si stylové pozvánky nadepsané „Bratři a sestry, sejdeme se na Kozím“.

Zřejmě právě husitská stylizace zaujala Veřejnou bezpečnost, když kontrolovala jednoho z účastníků mířících na akci a získala od něj podezřelou pozvánku. Druhý den se příslušníci VB objevili v Sezimově Ústí, kde cyklisté přespávali, a asi padesáti lidem zavřeným na hřišti místní školy zkontrolovali občanky a kola, některým udělili pokuty. U toho ovšem samotný Zdeněk Rafaj nebyl. Rozbila se mu šlapka u kola, a tak se ji toho rána vydal shánět do nedalekého Tábora. Protože ale byl vyzdoben husitským kalichem, neunikl pozornosti VB ani on. „U přechodu mě potkali dva policajti a hned mě sebrali. Skončil jsem na policejní služebně, samozřejmě vytáhli tuhletu pozvánku a začali mě zpovídat – co to je, jak to je, proč to je. Já jsem jim neměl co říct, protože to byla opravdu akce historicko-turistická, tak jsem si pořád vedl svou. Ale zažil jsem tam ten nátlak, kdy se na mně střídal ‚hodnej‘ a ‚zlej‘, a člověk už potom je prostě takový bezmocný.“

I tato zkušenost, která mu vzala poslední zbytky víry v životaschopnost režimu, možná přispěla k tomu, že ho přímo magicky přitahovalo šumavské pohraničí. „Jednak ta Šumava byla hodně hezká a jednak tam byly ty dráty. Byly tam hlásky, kontroly – kdyby někdo objevil statistiky, koho tam zadrželi hodněkrát, tak mě tam mají hodněkrát. To jste šel nebo případně jel vlakem, když jste chtěl dojet třeba do Stožce, což je nějakých sedm kilometrů od čáry, a už v tom vlaku nastoupila hlídka pohraniční stráže a kontrolovala občanky všem, kteří nebyli domácí.“

I když tu byl mnohokrát legitimován, na Šumavu se Zdeněk Rafaj vracel znovu a znovu. „Nejbližší místo, kde se člověk mohl dostat k té magické linii, byly České Žleby, tam to bylo na čáru jenom dva kilometry. Tam mě to přitahovalo jako magnetem, protože jsem si říkal: ‚Tady jenom dva kilometry je ten svět, kam bych já chtěl a nemůžu.‘“

Najít kompromisní cestu

Po absolvování vysoké školy v roce 1983 šel Zdeněk Rafaj na vojnu. Jako vysokoškoláka ho čekala zkrácená roční služba s odborností motostřelce, strávil ji u prvního praporu klatovského útvaru ve Kdyni v západočeském pohraničí. Stal se velitelem čety, měl na starost tři družstva po deseti lidech, „morálka“ jeho čety ovšem nebyla valná. „Asi polovině jsem nerozuměl, protože mluvili výhradně maďarsky. To byli lidé, kteří nechtěli rozumět vůbec ničemu, nechtěli spolupracovat, nechtěli nic. Chtěli být v pohodě, a navíc měli za půl roku končit – a to už byli ‚supráci‘, s nimi nebylo vůbec žádné pořízení. Já jsem se o to ani nesnažil, spíš jsme se snažili najít nějakou kompromisní cestu, abychom případně vyhověli velitelům.“

Vojna podle něj byla „ostrá“. Ne každý z jeho kolegů dokázal snášet vojenský režim. „Tam člověk tu svobodu ztratí úplně. Ať byl člověk vysokoškolák, nebo nebyl, začátek byl hodně tvrdý pro každého.“ Spoustu času trávili vojáci na cvičeních, absolvovali dlouhé přesuny, pořád byli venku, ocitali se i v nebezpečných situacích. Během roku přišli tři Zdeňkovi kolegové o život: jeden při autonehodě, jeden vlastní rukou a jeden při nehodě během cvičné noční střelby transportérů.

Po návratu z vojny nastoupil Zdeněk Rafaj u krajského plemenářského podniku, věnoval se šlechtění skotu, prasat, ovcí a koz pro okres Pelhřimov. V roce 1987 začal učit na Střední zemědělské škole v Humpolci odborné zemědělské předměty, vedl praxi, měl i úvazek na řízení traktoru. Na tehdejší poměry šlo o svobodnou práci. „Samozřejmě politický rámec ve všech zaměstnáních byl, šéfové, ředitelé byli přirozeně komunisti, tam to jinak nešlo, ale do výuky mi to nepromlouvalo, tam mě to neomezovalo.“

Vývozcem revoluce

Protože učil rád, rozhodl se doplnit si chybějící pedagogickou kvalifikaci a začal dálkově studovat katedru pedagogiky Vysoké školy zemědělské v Praze. Tak se stalo, že ho listopad 1989 zastihl znovu ve vysokoškolských lavicích. Do školy přijel z Humpolce do Prahy v pondělí dvacátého listopadu a okamžitě se vrhl do víru dění, bylo mu jasné, že režim končí.

„Když proběhl ten sedmnáctý listopad – tak, jak proběhl, to znamená, že tam bylo nějaké násilí –, tak já už jsem potom byl docela přesvědčený, že to byl ten vrchol a že k ničemu horšímu dojít nemůže. Základní zlom se udál.“

V menších městech ale byla nálada o poznání méně nadšená než v Praze. Revoluce se tam rozjížděla pomaleji. Zdeněk Rafaj se dvacátého a jedenadvacátého listopadu účastnil demonstrací v Praze, pak se ale vrátil do Humpolce. „Už byly materiály a už jsem měl potřebu to někde sdělit, přenést svou zkušenost z Prahy.“ V Humpolci na rozdíl od Prahy lidé ještě nedospěli k přesvědčení, že režim končí, a od aktivity ho spíš odrazovali. Zdeněk Rafaj vozil materiály, které nabíral v centrech na pražských vysokých školách, vysvětloval lidem v Humpolci, co se děje, a velice záhy také spolu s dalšími založil na humpolecké Střední zemědělské škole místní Občanské fórum.

„Informovanost v těch prvních dnech byla taková, jaká byla – to znamená buď žádná, nebo dezinformace. Lidi se báli, po těch letech si nechtěli dělat problémy, takže třeba v tom Humpolci to myslím začalo až ve středu dvaadvacátého – na Tyršáku se sešlo šedesát lidí. Do té doby to bylo hodně opatrné. A právě v tu středu už jsme měli materiály, Občanské fórum na Střední zemědělské škole jsme založili hodně brzy, ve čtvrtek už jsme přišli s nějakým prohlášením, jehož obsah si nepamatuji, ale je to zaznamenané a někde uložené.“

Když dnes pan Rafaj hodnotí svou roli v listopadových dnech, vidí sám sebe jako „nadšeného dělníka revoluce“. V pražském dění neměl nijak výsadní postavení, ale to, že založil Občanské fórum v Humpolci, chápe jako přirozené vyústění své touhy být součástí převratných událostí a svých sklonů k organizování. Lidé, kteří v Humpolci Občanské fórum zakládali, podle něj neměli jasnou představu, co konkrétně budou dělat, hlavní bylo prostě to, že ho založili. „Že se našli lidé, kteří měli potřebu přispět k té změně režimu a přidat se k tomu hnutí.“ Vše ostatní vyplynulo.

Nové příležitosti

Po změně režimu Zdeněk Rafaj ještě krátce učil, brzy však zjistil, že se tak neuživí: „Ty peníze byly málo a otevíraly se nové příležitosti. Všichni jsme uvažovali, čeho se chytit, co dělat, abychom se postavili na vlastní nohy.“ V té době – zhruba do roku 1992 – podle svých slov zažíval „pocit absolutní svobody, kdy se člověk všude potkával se vstřícností, všechno šlo, nic nebylo problém“. Nakonec se v roce 1992 chytil prodeje švédské kosmetiky a rozjel úspěšné podnikání.

V roce 2005 se Zdeněk Rafaj po dvacetiletém manželství, ze kterého vzešly tři děti, rozvedl. Všechno včetně prosperující firmy přenechal ženě a měsíc pobýval v lese, později si upravil jakousi zděnou kolnu v Humpolci, v níž strávil asi tři čtvrtě roku. „Člověk se z té situace potřeboval sebrat. Já jsem samozřejmě děti hrozně miloval a byla to pro mě velká rána.“ Z těžké situace mu pomohl kamarád: nabídl mu místo ve firmě, která se zabývala likvidací energetických celků. I v tomto novém oboru se Zdeněk Rafaj prosadil, vrcholem v této profesi pro něj byla likvidace jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích.

Na podzim 2018 byl Zdeněk Rafaj za sdružení Lipnický kopec zvolen do zastupitelstva obce Lipnice nad Sázavou a stal se jejím starostou. Ze současného politického vývoje velkou radost nemá, v době rozhovoru v červnu 2019 se chystal na demonstraci na Letnou, zaměřenou proti premiéru Babišovi. „Pro mě je naprosto nepřijatelné, když se v jedné osobě kumuluje moc s velkým soukromým vlastnictvím a podnikáním a s vlastnictvím médií.“ Lidé si podle pana Rafaje užívají demokracie, mají se dobře a přestali být obezřetní – a demokratičtí politici zaspali. „Velký problém je, že osoba pana Babiše dělí společnost na půl. To je něco, co nás dopředu neposune, s tím se budeme muset nějakým způsobem poprat,“ říká Zdeněk Rafaj, jemuž se rozpory daří překonávat i na osobní rovině a v současnosti znovu žije se svou bývalou ženou.