Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Radovský (* 1932)

• narozen 28. listopadu 1932 ve Chvalovicích, kde prožil celý svůj život

• otec poloviční Němec, zemřel ještě před začátkem války

• během války byli nuceni hostit s matkou tři měsíce německou rodinu Mischokových

• zažil bombardování Chvalovic a Kovanic

• od roku 1968 členem Komunistické strany Československa

• v roce 1976 se stal předsedou národního výboru v Chvalovicích

• dodnes žije v Chvalovicích

Původ, rodiče, začátek války

Josef Radovský, narozený 28. listopadu 1932, pochází z Chvalovic, ležících nedaleko Nymburka. Jeho otec se narodil v roce 1893, pocházel z pohraničí z německo-české rodiny, nejprve navštěvoval čtyři roky českou školu a pak musel do německé měšťanské školy. Později se angažoval v Německé sociálnědemokratické straně v Liberci. V roce 1914 narukoval na vojnu a navštěvoval poddůstojnickou školu. Po vzniku Československa vstoupil do armády a později začal pracovat jako strážní služba u dráhy. Sloužil v Nymburce, kde poznal svou budoucí manželku, a v roce 1920 se vzali. Pamětníkova matka se narodila 4. listopadu 1894 v Chvalovicích, kde se seznámila s jeho otcem a prožila celý život. Po většinu svého života byla v domácnosti a starala se o hospodářství a domácí zvířata, občas pracovala jako zemědělská dělnice. Její první dítě, dcera Milada, zemřelo v jedenácti letech v roce 1931. 

Už před druhou světovou válkou provozovala rodina Radovských u nich doma knihovnu. Otec, který mluvil plynně německy, v knihovně v roce 1938 překládal Hitlerovy proslovy místním občanům. Otec zemřel 28. dubna 1939, nedlouho po začátku okupace. Byl hasičem, a tak po něm zůstala služební pistole, kterou Josef Radovský později, v roce 1945, našel a odevzdal v hasičské zbrojnici.

Na příjezd německých vojáků do Československa v březnu 1939 si vzpomíná dobře, v tu dobu byl ještě jeho otec naživu. „Bylo pochmurno, poprchávalo... stáli jsme s otcem venku a koukali jsme po nich... všechno to jezdilo od Boleslavi směrem na Kolín.“ Otec s příjezdem německé armády nesouhlasil, a i když byl napůl Němec, považoval se spíše za Čecha.

Ubytování národních hostů

Roku 1945 přijelo do Chvalovic několik německých rodin, které byly nuceny vystěhovat se kvůli postupující sovětské armádě. Do rodiny Radovských byla přidělena jedna z těchto rodin, rodina Mischokových. Rodinu tvořili tři chlapci a jejich matka, otec byl kapitánem wehrmachtu a zemřel již v prvních dnech války ve Francii. Mischokovi přijeli z Polska a nakonec u nich zůstali celé tři měsíce. Obě rodiny se měly střídat v domácích pracích a sdílet domácnost, což nebyl problém, protože ženy se dohodly na společném vaření. Josef Radovský si nepamatuje, že by za války s matkou příliš strádali. Jídla měli dostatek z vlastního hospodářství, měli například několik koz, byli samozásobiteli. Gestapo z Kolína průběžně kontrolovalo chod společné domácnosti. Když jednou zjistilo, že v rodině vše funguje tak, jak má, rozhodl se důstojník udělat vstřícné gesto a uvolnil plombu u odstředivky na mléko, kterou bylo za války zakázáno používat. Rodina Radovských v té době měla potraviny z vlastního hospodářství, i když musela část odevzdávat. S nejstarším synem Heinzem se pamětník spřátelil. Jednou spolu šli k seřaďovacímu nádraží, kde stály i vojenské vlaky. Když němečtí vojáci, kteří vlaky hlídali, zjistili, že Heinz je Němec, začali se s chlapci bavit a vlak a jeho vybavení jim ukazovat. Heinz musel povinně na kole dojíždět do Poděbrad na cvičení Hitlerjugend. Později do Chvalovic přišly další německé rodiny a byly přiděleny do domácností, s těmi se však Radovští příliš nestýkali. V závěru války byli všichni národní hosté nuceni opustit Chvalovice. Paní Mischoková nechtěla odejít a němečtí vojáci ji museli odvést skoro násilím. Po válce Radovští zjistili, že rodina Mischokových byla údajně spolu s celou skupinou Němců při náletu „hloubkařů“ u Mladé Boleslavi zabita. Nikdy to však nebylo potvrzeno a Josef Radovský litoval, že je nemohl vyhledat a po válce se s nimi setkat.

Bombardování Chvalovic a Kovanic

V lednu roku 1945 proběhlo u Chvalovic bombardování, původně mířené na rafinerii u Mělníku, při kterém ale nikdo nebyl zraněn. Všechny bomby až na jednu vybuchly. Jedna střepina poničila dům Radovských, ale k větším škodám naštěstí nedošlo. Před příletem bombardérů si Josef Radovský hrál venku s kamarády, ale včas se vrátil domů. „Měli jsme psa Afíka... a ten, chudák, lítal po dvoře, jak to s ním zmítalo, ten tlak.“ Za vesnicí, kde zůstala nevybuchlá bomba, se shromáždili místní a hasiči, německý voják ji zajistil a později ji trestanci s pomocí místních odstranili.

Průběh války v obci

Ještě za okupace dva pamětníkovi starší přátelé zatarasili příjezdovou cestu do Chvalovic. Po příjezdu důstojníků z Nymburka se chlapci snažili trestu prozatím vyhnout. Avšak zanedlouho na místo dorazili další vojáci. Ti obklíčili celou obec a donutili chlapce cestu uvolnit. Díky ohleduplnosti velitele nymburské jednotky nebyli vůbec potrestáni.

V květnu roku 1942, po atentátu na Reinharda Heydricha, přijelo gestapo do školy, kde pamětník studoval, a ukazovalo dětem brašnu a kolo z místa činu, jestli někdo tyto předměty nepoznává.

K závěru války zabloudili němečtí vojáci do Chvalovic, skupina mužů z vesnice jim násilně sebrala automobil, a při útěku byli dokonce dva Němci místními obyvateli zastřeleni. Ve vesnici se také v květnu usadila ruská armáda, která s sebou přivezla dobytek nakradený v Německu.

Z přibližně 350 občanů Chvalovic nebyl nikdo za války zatčen ani odveden do koncentračního tábora. Vztah k národním hostům ve vesnici byl vcelku kladný, nedošlo k žádným problémům. Jednou se kamarád Josefa Radovského rozhodl zabarvit německý název vesnice, pamětník poskytl žebřík a společně to provedli. Naneštěstí je nejspíš někdo zahlédl a celou událost oznámil. Zanedlouho přijelo kolínské gestapo a kamarád prozradil, od koho měl vypůjčený žebřík. Gestapo sice hrozilo trestem, ale po odstranění barvy z nápisu oba vyvázli bez trestu. V roce 1945 byl jeden z občanů zatčen kvůli údajnému členství v organizaci Vlajka, odsouzen však nebyl.

Rozdělení obce

Chvalovice byly už v 18. století rozděleny na osadníky a ostatní obyvatele. Osadníci, kterých bylo dvaadvacet, měli za první republiky stále privilegia, například pouze jim byla zavedena elektřina. Docházelo ke sporům s obcí a osadou, kdy obyvatelé chtěli také používat luka a pastviny. Starosta, který patřil mezi osadníky, nehájil zájmy obce, a její obyvatelé se s ním dokonce soudili. Podali stížnost u tehdejšího Okresního úřadu v Poděbradech, který tuto záležitost předal do Kutné Hory. Vše bylo rozhodnuto až za německé správy v roce 1941, kdy starosta musel odstoupit a byl dosazen tajemník Drdlik. Ten vybral nového starostu obce a osada tím zanikla.

Závěr války, osvobození

Soused pamětníkovy matky Sedláček byl vojenským katem, a dokonce měl náčiní uschované u Radovských, protože měl malé děti. Byl dobře informován, a tak jim mohl při osvobozování podávat bližší informace o dění v Praze. Jako vojenský kat měl od Němců imunitu, a tak se mohl po protektorátu volně pohybovat bez větších výjimek. Snažil se i o jakousi odbojovou činnost, například převážel zbraně se svým známým Antonínem Novotným na pomoc Praze. Bohužel byli zajati a Novotný byl následně popraven v Milovicích, Sedláček vyvázl. Organizoval také represálie proti důstojníkům Schutzstaffel (SS). Po květnu 1945 Sedláček popravoval kolaboranty v Nymburce a okolí, jeho bratr byl jeho asistentem.

Studium

Josef Radovský nejprve začal chodit ještě před rokem 1939 do školy v Kovanicích a později v Nymburce na měšťanku. Po roce 1945 navštěvoval pokračovací školu v Hradci Králové, pak si dokončil vzdělání maturitou a udělal si nástavbu na železniční technické škole i přesto, že původně technickou školu studovat nechtěl. Později začal pracovat jako technik.

Poválečné období, komunistický převrat

Po komunistickém převratu byl jeden hospodář při kolektivizaci zatčen a odveden do Nymburka k okresnímu soudu, nakonec byl ale propuštěn. Jak říká pamětník, jeho rodina po roce 1948 nepociťovala větší změny a kolektivizace ji nezasáhla. „My jsme žádní zemědělci nebyli, doma jsme měli maximálně dvě nebo tři kozy.“ Velké  změny ve společnosti nejspíše výrazně nezaznamenali.

Soudní procesy v padesátých letech Josef Radovský moc nevnímal, jak sám říká, byl ještě kluk. Až teď s odstupem času vzpomíná. „Víte, ono to nebylo tak jednoduchý, jak se třeba dnes vykládá... Odsuzuju to, že to bylo z politickýho důvodu... Z politického důvodu nemá být trestán nikdo, ať má názor jakýkoliv, a to se stalo.“

Do Kovanic se po válce vrátili bratři Šťastnové, oba byli příslušníci Royal Air Force (RAF). S pamětníkem se jeden z bratrů znal, chodili spolu do hospody a vyprávěl jim o zážitcích z války. Po nástupu komunistického režimu přišli oba bratři o zaměstnání. Známý Josefa Radovského z úřadu, JUDr. Josef Dvořák, byl členem senátu při procesu s Rudolfem Slánským. V průběhu procesu se svého postu vzdal a odstoupil, nakonec po zbytek života pracoval v kamenolomu.

Radovští sousedili s hospodářem Josefem Čechem, bývalým rakouským zajatcem. Při nástupu komunismu v Československu už tušil, jak se situace vyvine a jak se bude zacházet se soukromníky, protože už si své prožil v Rusku při převratu v roce 1917. V roce 1952, těsně před vznikem jednotného zemědělského družstva (JZD), Josef Čech zmizel. Byl nalezen utopený v Labi s přivázaným závažím na krku.

Vstup do KSČ, srpen 1968

V roce 1968, ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy, vstoupil Josef Radovský do Komunistické strany Československa (KSČ), hlavně kvůli tomu, že chtěl změnit dění v obci. „Já byl indiferent, já jsem žádný straně nefandil.“ Se svými kamarády byli zvoleni do místního národního výboru (MNV). V té době pracoval ještě jako neuvolněný funkcionář a chodil zároveň do zaměstnání. Invaze v srpnu 1968 byla podle něho zbytečná. „Já jsem s tím dvakrát nesouhlasil, ale co jsme mohli dělat... shodilo to celý hospodářský a politický systém.“ Proti invazi však neprotestoval ani nevystoupil ze strany. Jednak nechtěl ohrozit rodinu a snad i doufal, že systém reprezentovaný Dubčekem bude pokračovat, a hlavně chtěl ovlivňovat dění ve Chvalovicích. 

Působení v místním národním výboru

Zanedlouho, po čistkách ve straně v roce 1969, byli Josef Radovský a jeho přátelé vyloučeni z řízení obce, nikoliv ze strany. V roce 1972 však opět kandidovali ve volbách a pamětník nastoupil jako tajemník MNV v Kovanicích (Chvalovice byly sloučeny s obcí Kovanice). Roku 1976 se stal předsedou místního národního výboru a hned následující rok vypracoval plán na stavbu nové mateřské školy. V květnu 1980 byla školka skutečně otevřena. Obci se také podařilo zlepšit úroveň silnic. Jako starostovi se pamětníkovi povedlo navrátit Židům majetek – jednalo se o polnosti a o několik nemovitostí u židovského hřbitova v Kovanicích. Po dohodě s Židovskou náboženskou obcí v roce 1979 si na okresním národním výboru (ONV) vyžádal vlastnický seznam a svolal veřejné zasedání, kde byl tento návrh schválen a majetek navrácen.

V obci byli jen dva soukromí zemědělci. Jeden z nich, pamětníkův kamarád, měl s vedením obce spory, potřeboval totiž pas na tele a nikdo mu nechtěl vyhovět. Když Josef Radovský nastoupil do funkce tajemníka MNV, chtěl mu pomoci. „Když zaplatíš tu daň, tak pro mě za mě si živ třeba žirafu... a když přijdeš, já ti ten pas napíšu.“ Kamarád to tak udělal, a tak mu Josef Radovský vyšel vstříc. Další soukromník Noll měl menší hospodářství s traktorem a vedení Chvalovic mu dělalo naschvály. Jednou Noll přišel za pamětníkem a žádal od něj pomoc, jeho hospodářství mělo být zrušeno a traktor zabaven. Josef Radovský zašel na odbor zemědělství, kde měl známého Jaroslava Chudobu. Snažil se s ním domluvit na kompromisu. Jaroslav odmítal. „Nařízení přišlo seshora, s tím já nic dělat nemůžu.“ Pamětník domluvil, aby traktor zůstal obci, a později ho oficiálně Nollovi vrátil. Také zajistil, aby mu JZD dalo náhradní pozemky. Dcera pana Nolla neměla radost, že se její otec stále staral o polnosti. Byl už totiž starší a celá jeho rodina mu musela pomáhat. To už ale Josef Radovský nemohl napravit, udělal přesně to, co po něm Noll chtěl. Ten ještě tři roky hospodařil a následně zemřel.

Život po sametové revoluci

Po sametové revoluci byl pamětník vyzván okresním Občanským fórem (OF), aby na MNV zůstal a ukázal jim, jak vše na úřadě funguje. Byl pozván do Nymburka, kam přišla i delegace z Kovanic, která nebyla spokojená, že mají mezi sebou komunistu. Člen OF Hynek Fajmon se ohradil, že Josefa Radovského pozvali i přesto, že je komunista. Nikdo totiž nevěděl, jak se na úřadě hospodaří, a tak jim všechno musel vysvětlit. Až do komunálních voleb v roce 1990 působil pamětník na národním výboru. Poté odešel do důchodu a pořídil si chatu, nadále je aktivní a pracovitý. Žije stále s manželkou ve svém rodném domku v Chvalovicích.

Při odchodu mi Josef Radovský řekl: „Nic není jen černý a bílý.“ Zřejmě tato věta vystihuje jeho životní přesvědčení.