Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

monsignore František Radkovský (* 1939)

• narozen 3. října 1939 v Třešti u Jihlavy

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• statistik ve Státním výzkumném ústavu pro výzkum automatizace sklářského průmyslu, pracoval na reformě výuky matematiky v Pedagogickém ústavu Československé akademie věd

• v letech 1966–1970 absolvoval Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu pražskou

• v červnu 1970 vysvěcen na kněze

• v letech 1970–1972 působil jako kaplan v Mariánských Lázních

• v letech 1972–1990 farář ve Františkových Lázních

• v dubnu 1990 vysvěcen na biskupa

• 1990–1993 pomocný biskup pražský, generální sekretář Biskupské konference ČSFR a České biskupské konference

• 1993–2016 plzeňský biskup

• od 2016 žije jako emeritní biskup v Karlových Varech

Život emeritního biskupa plzeňského Františka Radkovského je od jeho kněžského vysvěcení, tedy už více než půl století, spjat se západními Čechami, narodil se však v Třešti na Vysočině 3. října 1939. Pocházel z křesťanské rodiny, kde se po dvě generace dědilo truhlářské řemeslo. Dědeček nejprve pracoval v továrně na nábytek, ale protože se angažoval v sociálních otázkách, byl propuštěn a založil si vlastní truhlářskou firmu. V podnikání pokračovali i oba jeho synové. Po znárodnění začátkem padesátých let otec Františka Radkovského i jeho strýc pracovali v národním podniku Interiér v Třešti, stejně jako matka, původem švadlena z Vysokého Mýta. 

František Radkovský si vzpomíná na dramatický průběh květnových dnů v Třešti roku 1945. Místní obyvatelé 5. května povstali proti Němcům, do města ale dorazili němečtí vojáci z nedaleké Jihlavy: „Začali zatýkat muže a z nich potom jedna mladá dívka, která u těch vojáků pracovala, vybírala, koho mají zastřelit. Sedmého května bylo zastřeleno asi čtyřicet lidí. Kostel byl potom plný jejich rakví.“ 

Duchovní zrání v Týnském chrámu i na vojně

Vzhledem k tomu, že František Radkovský byl synem živnostníka, nemohl navzdory vynikajícím školním výsledkům hned po ukončení základní školy roku 1953 nastoupit na gymnázium. Absolvoval jednoroční učební kurz a teprve o rok později se dostal na jedenáctiletku v Telči, kde roku 1957 odmaturoval. 

Toužil studovat matematiku, jeho otec však předvídal, že opět nastane problém s přijetím. „Tatínek napsal dopis prezidentu Zápotockému,“ říká František Radkovský. „A prezident zřejmě zapracoval, protože tatínka i mě si pozvali na OV KSČ. Tam nám sdělili, že mě nechají studovat, když slíbím, že nepůjdu učit. To mi nevadilo, chtěl jsem dělat matematickou statistiku.“ 

Během studií v Praze začal navštěvovat kostel Panny Marie před Týnem, kde v té době působil páter Jiří Reinsberg. „Byl to člověk velice soustředěný na krásu liturgie. Velice mi imponoval i svým vtipem. Mluvil vždy tak, že všichni věděli, o co jde, ale Státní bezpečnost ho nemohla chytit za slovo,“ říká František Radkovský a dodává, „tam ve mně zrálo mé duchovní povolání.“ V té době uvažoval o tom, že by se chtěl stát jezuitou, Jiří Reinsberg to však považoval za nerealistické. Jezuitský řád komunisté obzvlášť nenáviděli a jeho příslušníky prezentovali jako největší nepřátele české kultury v barokní době „temna“. 

Po promoci v roce 1962 nastoupil František Radkovský na dvouletou vojenskou službu u vojsk Ministerstva vnitra na východním Slovensku ve Strážském, kde jeho jednotka hlídala výrobu výbušnin. Kvůli víře byl zřejmě sledován bedlivěji než ostatní vojáci: „Jednou jsem přišel na světnici a nad mým otevřeným kufrem stál ,kontráš‘, vojenský estébák, a držel v ruce můj Nový zákon.“ Do kostela v Michalovcích nebo v Humenném se dostal jen jednou za dva až tři týdny, čas na vojně však věnoval i svému duchovnímu zrání, bral ho jako čas na rozmyšlenou, jestli se má stát knězem: „Chtěl jsem během vojny přijít na to, kde mě Bůh chce mít.“ 

Cesta do semináře

Shodou okolností právě v té době probíhal ve Vatikánu II. vatikánský koncil. „Tam zazněly věci, které položily nové koleje pro církev na další desetiletí, možná staletí. Přinesl nový pohled na církev v tom smyslu, že ji netvoří jen církevní hodnostáři a kněží, ale i obyčejní věřící, laici,“ vysvětluje František Radkovský. 

Po vojně začal pracovat ve Státním výzkumném ústavu pro komplexní mechanizaci a automatizaci průmyslu skla a jemné keramiky. Jeho úkolem bylo zkoumat možnosti automatizace výroby lahví na pivo. Zároveň dospíval k definitivnímu rozhodnutí, že by chtěl být knězem. „Celý týden jsem se modlil. Pán Bůh nikoho nikam netlačí, nechává svobodu.“ Obával se však, že když už vystudoval jednu vysokou školu, do kněžského semináře v Litoměřicích ho nepřijmou. Jeho skepsi rozptýlilo setkání s dalšími studenty semináře, kteří také už předtím studovali: patřil k nim Miloslav Vlk, absolvent archivnictví, nebo Josef Mixa, inženýr ekonomie. 

O tom, že by se nechal vysvětit tajně, nikdy neuvažoval. „Mezi spolužáky na matematicko-fyzikální fakultě jsem měl tajné salesiány, kteří mi tuto cestu nabízeli. Já jsem jim ale říkal, že bych chtěl jít mezi lidi veřejně. Cítil jsem, že to je potřeba. Kněz zasahuje do osobního života lidí a pomáhá jim, proto jsem chtěl být knězem veřejně.“ 

Nakonec vymyslel plán, jak se do kněžského semináře dostat. Věděl, že bude muset změnit zaměstnání i místo bydliště, aby ho na školu nepronásledoval negativní posudek z Třešti. Dal výpověď ve výzkumném ústavu automatizace a našel si dočasné zaměstnání v Pedagogickém ústavu ČSAV. Mezitím přišla druhá polovina šedesátých let a politická situace se mírně uvolňovala. Ministrem školství se stal Čestmír Císař, který na intervenci nového biskupa Františka Tomáška souhlasil s tím, aby litoměřický seminář přijal více bohoslovců. Mezi nimi byl i František Radkovský: v Litoměřicích začal studovat na podzim 1966. 

Spirituální cesta Hnutí Fokoláre

Noví bohoslovci tušili, že uvolněnější politické poměry nemusejí trvat věčně, a tak studovali podle zrychlených studijních plánů – studium bylo zkráceno na čtyři roky. 

Během studií zažil František Radkovský další důležitý duchovní impulz, když se na přednáškách v NDR setkal s představiteli Hnutí Fokoláre. Toto převážně katolické hnutí si klade za cíl přispívat k všeobecnému bratrství a budování jednoty velké lidské rodiny. „Moc se mi to líbilo, ale říkal jsem si, že to není pro mě, to je pro ,svatý lidi‘,“ vzpomíná František Radkovský. Později si ale o hnutí začal shánět více informací, účastnil se jeho setkání a postupně se Fokoláre stalo důležitou součástí jeho spirituálního vývoje. „Tam jsem se naučil, jak je důležitá láska k druhým, jak je potřeba spolupracovat a usilovat o jednotu. To platí nejen pro církev, ale pro celé národy, to platí všude. Jde o takzvanou spiritualitu společenství, že všichni budeme cítit, že k sobě patříme, že si máme pomáhat, jeden druhému naslouchat, jeden za druhého nést odpovědnost.“

Ovlivnil ho také skauting, s nímž se setkal díky novým studentům bohosloví, kteří přišli do semináře v roce 1968. O rok později dokonce navštívil školení ve skautské Lesní škole. 

Období Pražského jara přineslo v litoměřickém semináři ještě svobodnější atmosféru, do školy mohli nově nastoupit bohoslovci vyhození z teologických studí v rámci Akce K roku 1950. 

O prázdninách roku 1968 si František Radkovský přivydělával brigádou v Pedagogickém ústavu ČSAV, kde krátce pracoval před nástupem na školu. Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna tak zažil v Praze. Pražská hromadná doprava toho dne nefungovala, a tak se na pracoviště na Smíchově vydal pěšky ze svého ubytování v Libni. „Cestou přes Libeňský most jsem viděl jezdit tanky a na nich exotické, východní tváře lidí z Kazachstánu či Kirgizstánu. Mířil jsem k Letenskému tunelu. Na menším tanku tam seděl nějaký kapitán. Dal jsem se s ním do řeči, ale řekl mi, ať jdu pryč, že nemá pověření se se mnou bavit. Vystoupil jsem na Letnou a díval jsem se na Prahu. Slyšel jsem rachot z Václavského náměstí, od Muzea stoupal kouř, jak do něj sovětští vojáci stříleli. Později jsem zaslechl střelbu od Pražského hradu.“ V práci se setkal se svým šéfem, přesvědčeným komunistou, který v dané situaci dával najevo hluboké zoufalství. Později se opět pěšky vydal k budově rozhlasu: „Věděl jsem, že se tam bojuje. Viděl jsem úplně převálcovaný autobus, po kterém jezdily tanky. Potom jeden vyhořelý tank, jemuž někdo zapálil sud s naftou, přidělaný na zadní části.“ Posléze navštívil kostel na Karlově náměstí, kde mu kněží Oto Mádr a Josef Zvěřina předali dopis – prohlášení Díla koncilové obnovy – který měl předat budějovickému biskupovi. 

Knězem na západě Čech

V roce 1970 František Radkovský ukončil studium, byl vysvěcen na kněze a nastoupil jako kaplan v Mariánských Lázních. Brzy zjistil, že mu schází družný studentský život plný setkávání, a tak se začal účastnit setkání Hnutí Fokoláre, které organizoval Karel Pilík, farář u sv. Cyrila a Metoděje v pražském Karlíně. 

Během působení v Mariánských Lázních ho velmi ovlivnil také místní administrátor děkanství Heřman Josef Tyl, bývalý opat kláštera v Teplé. Za války byl vězněn v Osvětimi, kde jako zdravotník pomáhal zachraňovat životy odsouzených k smrti tím, že jim vyměňovali cedulky se jménem za jména již zemřelých. Po válce se podílel na oživení kláštera v Teplé, ale když odmítl spolupráci s místními komunisty, byl vězněn až do roku 1958. Po propuštění pracoval v JZD, ale v roce 1964 se jako duchovní vrátil do západních Čech. 

V roce 1972 byl František Radkovský přeložen jako vikář do Františkových Lázní. Vedle bohoslužeb pro místní lidi i lázeňské hosty pořádal také setkání na faře s promítáním filmů s křesťanskou tematikou. Církevní tajemnice chebského okresu byla podle jeho slov „dobrá paní“, která se v rámci možností snažila církvi pomáhat. „Říkala, že jejím cílem je nechat opravit všechny kostely na okrese, než odejde do důchodu. Sháněla peníze na rekonstrukce, zatímco úkolem farářů bylo zajistit řemeslníky. Varovala mě před církevní tajemnicí v Karlových Varech, které se přezdívalo ,carevna‘ a kdo před ní mluvil příliš otevřeně, mohl snadno přijít o státní souhlas k výkonu kněžské činnosti.“ 

„Občas bych za vámi přišel,“ řekl estébák

Život na faře František Radkovský sdílel s páterem Josefem Rybenským, vězněným v 50. letech za skauting a práci s mládeží. I v sedmdesátých letech pořádal Rybenský tajné skautské tábory ve Slavkovském lese. 

Se skautingem souviselo i jedno z prvních setkání Františka Radkovského se Státní bezpečností na začátku osmdesátých let. Po návštěvě u chebského kněze, který se právě vrátil z jamboree v Norsku, byl s dalšími duchovními zatčen a vyslýchán. Mimo jiné dostal otázku, kde jeho spolubydlící Josef Rybenský přechovává skautský klobouk. František Radkovský odpověď dobře znal – nechával ho ležet na ustlané posteli. „To jsem jim ale říkat nechtěl, tak jsem prohlásil, že ve skříni.“ „To jste pěkný lhář, má ho na posteli,“ zněla reakce StB. „Chtěli mi dokázat, že znají i nejmenší detaily.“ Posléze ho Státní bezpečnost žádala, aby je pustil do pokoje Josefa Rybenského, který byl právě v zahraničí. Aby zabránil domovní prohlídce se vším všudy, nakonec je do pokoje vpustil. Samizdaty a diapozitivy, které Josef Rybenský přechovával, StB naštěstí neobjevila, a František Radkovský je vzápětí ukryl na věži v kostele v sousední obci. 

Další setkání s StB následovalo o letních prázdninách, když ho na faře navštívila švagrová se svými dětmi. Přicházejícího estébáka zahlédl František Radkovský oknem zrovna ve chvíli, kdy fara byla plná místních dětí, které připravoval na první přijímání. Před tajným policistou se vymluvil, že jde o jeho synovce a neteře a jejich kamarády. Jak bylo zvykem, pohostil ho kávou a slivovicí. „V kuloárech v Plzni se proslýchá, že vašemu kolegovi Rybenskému seberou souhlas,“ poznamenal estébák. „To ne, já ho tu potřebuju!“ vyhrkl František Radkovský bez rozmýšlení. Estébák to ihned využil k nenápadné nabídce spolupráce: „Mohl bych se za něj přimluvit. A takhle bych k vám občas přišel.“ Farář ale takovou možnost kategoricky odmítl: „Bude lepší, když už nepřijdete. Vaše návštěva je vždycky nepříjemná.“ Tajný policista ho od té doby skutečně už nenavštívil. 

Napoprvé se biskupem nestal, „díky Bohu“

Začátkem roku 1988 se poprvé uvažovalo o tom, že František Radkovský by byl jmenován pomocným biskupem kardinála Františka Tomáška. Vatikán jména kandidátů na biskupy předem nesděluje, a tak se tuto informaci dozvěděl díky tomu, že byl předvolán na krajský církevní úřad v Plzni. Později ho navštívili dva příslušníci Státní bezpečnosti, kteří si ho předem chtěli „proklepnout“. Položili mu otázku, co bude dělat, až dostane do rukou petici katolického aktivisty Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR. Prohlášení v té době kolovalo po Československu a nakonec ho podepsalo na půl milionu lidí. František Radkovský věděl, že mu petici přivezou právě ten den večer. Odpověděl po pravdě: „Přečtu si to a když uvidím, že je to dobré, dám to podepsat lidem v kostele.“ Tím si cestu ke jmenování biskupem v komunistickém režimu uzavřel, jak sám říká, „díky Bohu, ono nebylo o co stát“. 

Z Říma do svatovítské katedrály

Na 12. listopadu 1989 se v Římě chystalo svatořečení Anežky České. Podle Františka Radkovského papež Jan Pavel II. hledal způsoby, jak oslovit věřící v komunistickém Československu, a toto byl jeden z nich. „Byla to velká událost, do Říma se tehdy dostalo přes deset tisíc Čechoslováků.“ Anežčino svatořečení u nás bylo spojeno se zahájením Desetiletí duchovní obnovy. Cílem této pastorační iniciativy, jejímiž duchovními otci byli Tomáš Halík a Petr Piťha, bylo inspirovat věřící tématy odvozenými od Desatera přikázání a personifikovanými každý rok jiným českým světcem nebo blahoslaveným. 

Zážitek z cesty do Říma byl vzápětí umocněn děním po 17. listopadu. V den první velké demonstrace na Letné, 25. listopadu, se ve svatovítské katedrále konala plánovaná děkovná bohoslužba za Anežčino svatořečení. Ale vzhledem k okolnostem se na ni dostavilo mnohem více lidí, než církev předpokládala: „Bylo plné Hradčanské náměstí i cesta ke katedrále. Když jsem se potřeboval tam dostat, abych podával svaté přijímání, myslel jsem, že lidi ze mě strhají kněžské roucho.“

Díky přátelům z Německa mohl strávit přelom let 1989 a 1990 na pouti do Izraele a na začátku roku 1990 vyrazil s Tomášem Halíkem, Miloslavem Vlkem a dalšími duchovními na studijní cestu do Německa a Rakouska. Během ní se dozvěděli o jmenování Miloslava Vlka budějovickým biskupem. 

Asi o měsíc později, 10. března 1990, si Františka Radkovského zavolal do své pražské kanceláře biskup Antonín Liška. „Ve mně hrklo,“ usmívá se pamětník. Už tušil, že mu patrně bude nabídnuta nová funkce. Od biskupa se skutečně dozvěděl, že Svatý otec jej chce jmenovat pomocným biskupem v Praze. „A může se na to říct ne?“ dotazoval se František Radkovský. „Ano, ale to se Svatému otci nedělá,“ zněla odpověď. Vyžádal si tedy čas na rozmyšlenou a vypravil se na faru do Karlína za svých duchovním rádcem Karlem Pilíkem. „Průšvih, mám být jmenován biskupem!“ oznamoval. „To není průšvih, to je vůle Boží!“ rozesmál se Karel Pilík. 

Nový základ církve v pohraničí

František Radkovský byl na biskupa vysvěcen 7. dubna 1990 a po Velikonocích toho roku již pracoval jako sekretář biskupské konference. Během dvou měsíců předal farnost ve Františkových Lázních svému nástupci a přestěhoval se na pražské arcibiskupství. Jedním z jeho prvních úkolů bylo převzít budovu teologické fakulty v Dejvicích, kde do té doby sídlila redakce komunistického časopisu Otázky míru a socialismu. Aktivně se také účastnil návštěvy Jana Pavla II. v Československu. 

O tři roky později se stal biskupem nově založené plzeňské diecéze. Byl si dobře vědom specifické situace v západočeském pohraničí: noví obyvatelé, kteří se sem přistěhovali po odsunu sudetských Němců, do značné míry podlehli komunistickým proticírkevním tlakům a většina z nich opustila víru svých předků. Zároveň tu ale podle Františka Radkovského vyrůstala i nová generace křesťanů: „Byli to odvážní lidé, například učitelé. Položili nový základ církve v těchto končinách.“ V současnosti podle jeho slov dále ubývá praktikujících křesťanů, kteří chodí pravidelně do kostela. „Ale zato je spousta lidí, kteří mají sympatie ke křesťanství a chodí například o Vánocích na půlnoční mši. Tihle lidé jsou nový terén, který je potřeba oslovit a přiblížit se mu. O to se snažíme, není to jednoduché, ale tudy vede cesta do budoucna.“ 

Jeho dalším úkolem v roli plzeňského biskupa bylo postarat se o více než pět stovek kostelů na území diecéze, často ve špatném technickém stavu. „Po dlouhém váhání jsme se rozhodli předávat některé kostely obcím. Nic jiného nám nezbývalo. Obec snadněji sežene peníze na opravu jednoho kostela, než my na pět set kostelů. Klademe si ale určité podmínky, například, aby se v kostele mohly v případě potřeby pořádat bohoslužby, aby se tam nekonaly tancovačky a podobné akce, pro kostel nevhodné.“ 

„Uvěřili jsme v lásku“

František Radkovský v roce 2014, kdy mu bylo 75 let, podle zvyklostí nabídl Svatému otci abdikaci, a ve službě zůstal ještě dva roky. V roce 2016 přesídlil do Karlových Varů, kde žije ve farnosti Povýšení sv. Kříže a příležitostně vypomáhá v charitě a při bohoslužbách. 

Jako nastupující biskup v roce 1990 si František Radkovský zvolil za své heslo „Credidimus caritati, Uvěřili jsme v lásku“. „Je to z prvního listu svatého apoštola Jana, 4. kapitola, 16. verš. Poznali jsme lásku, kterou má Bůh k nám, a uvěřili jsme jí,“ vysvětluje a dodává, „člověk může mnohokrát v životě zakusit Boží blízkost, ale i mlčení Boha uprostřed těžké situace. Ale protože jsme Jeho lásku poznali a uvěřili jsme, že nás miluje pořád, pak i v situacích, kdy se nám zdá, že nás nechal osamocené, víme, že je s námi a že nám pomůže.“