Marie Anna Ráczová, roz. Trüberová

M. A. R.: „Byli jsme v lágru a nás mladý sebrali a naložili, já řikám: »Kam?« To neřekli, kam. No, hodili nás na nákladní auto. Tak nás vozili, my jsme chtěli, abysme řekli rodičům, že jsme tam a tam, to nás nepustili už. Skončili jsme u nějaké... Neudorf se jmenoval, česky Nová Ves.“ Tazatel: „Nová Ves, ano.“ M. A. R.: „Tam jsme skončili u nějakého velkého sedláka. Byli tam komisaři taky. Já vim, že jednou jsme spali a najednou slyšim ránu uprostřed, co dělali, tam zabili tenkrát... To byli komisaři, tak mohli dělat tam, co chtěli. No to jsem chtěla říct: Mého Toníčka (bratr pamětnice) odvezli někam do cihelny a von ještě chudák, ještě to nes. A jak se jmenoval, kam ho vezli?“ O. Rácz: „Počkej. Teď si představte, že Tonda je o tři roky mladší než já, mně bylo sedmnáct, jemu bylo čtrnáct a v Málkově my jsme mlátili, v zimě, tam mlátička byla postavená, velká stodola z obou stran, Tondovi bylo patnáct roků a nosil na zádech od mlátičky těžký pytle do druhýho poschodí. Patnáctiletej kluk!“ M. A. R.: „Tenkrát se rozčili Karban, já česky jsem neuměla...“ O. Rácz: „Protože on nevypadal na patnáct, on byl statnej, on měl ruce jak lopaty. On měl kosti... Doklady jsme neměl žádný nikdo. On vypadal na sedmnáct osmnáct roků. Ale pytel unes.“ Tazatel: „V té cihelně, jste říkali, jak Toníčka dali do cihelny, že ani nevěděl, kde byl..“ M. A. R.: „Poslouchejte, Neudorf, Nová Ves, a tatínek byl blízko Skalné, tam sloužil u nějakého sedláka. A maminka zůstala sama s tou nejmenší sestrou v lágru. Jenže co dostaly jíst? V poledne polívku nějakou, pár brambor, žádný kafe, tak šla za tátou. S Rosemarie, ta byla malá. To byl komisař a nějaký hospodářství tam měl.“ O. Rácz: „Po Němcích.“ M. A. R.: „No a malá dostala taky jíst tam pořádně. A ty krámy tam nechala všecky v lágru, ty pytle, co jsme měli tam. No a tak to bylo.“ O. Rácz: „To byla historie...“ M. A. R.: „A já jsem šla jednou do Starého Rybníka k sousedce a ona povídala: »Jé, ty žiješ?« Maminka pláče, že neví, kde jsem, a takhle. A nás domu nepustili, komisaři. »Až přijdou k vám, řekni, že já jsem tam a tam, u nějakého sedláka.«“

O. Rácz.: „Helejte, je fakt, že když jsme přišli do Málkova, tam už byl klid. Byli jsme jako trestanci, ale lidi na nás byli hodný, už nám nehrozilo nic, nějaké ponižování.“ M. A. R.: „My jsme tady žili taky na zemi ten první týden, když jsme přijeli.“ O. R.: „No, my jsme tam měli připravený slamníky.“ M. A. R.: „No, slamníky.“ O. R.: „Devět. V pátek večer, v deset hodin.“ Tazatel: „A takhle jste se v tom sedmačtyřicátym roce v tom březnu viděli na tom Málkově.“ O. R.: „Vidim ju jako dneska, takhle měla tu papulu, takovou červenou, měla takovou z vojenskýho mundúru šedivou krátkou bundičku, slušelo jí to. A pořád utíkala okolo mě. Já povidám: »Páni, já tě musim zabrzdit.« A byla, normální jsme byli, no...“ Tazatel: „A pak jste vlastně byli společně v tom Málkově, a jak dlouho to bylo, v tom Málkově?“ O. R.: „Do roku, než jsem šel na vojnu. Než jsem šel na vojnu, v jedenapadesátym roce. A pak jsem ji odstěhoval do Skuhrova, její táta byl na Skuhrově tehdy.“ Tazatel: „A tam jste přijel na tom koni? Na Jiřině?“ O. R.: „Tam jsem jezdil za ní, ale pak jsem ji vzal zpátky do Málkova.“ Tazatel: „Takže vy jste potom šli do Skuhrova na chviličku?“ M. A. R.: „Byli jsme chvíli na Skuhrově, on byl na vojně a on chtěl, abychom se přestěhovali na Slovensko.“ O. R.: „No, tak to už je později, počkej, teď si musíme tady...“ M. A. R.: „Jak jsi byl na vojně.“ O .R.: „... když její máma umřela. Tam byli její táta s mámou, máma umřela a asi po roce její táta našel jinou Němku a odstěhoval se do Skuhrova M. A. R.: „To byli příbuzný spíš.“ O .R.: „To bylo státního statku, Skuhrov. A ty taky se odstěhovali. Já jsem zůstal u Karbana sám, tak jsem za ní jezdil do toho Skuhrova. No a pak jsme se domluvili, že se budeme brát, Karban nám dal dvě místnosti, tam uvolnil, dal nám jídlo, všecko možný a pak nám vystrojil svatbu. To už tam bydlela se mnou.“

Tazatel: „A paní Ráczová, jak to bylo s tim, když jste odešli z domu, ze svého domu, jak to probíhalo?“ O. Rácz: „Jak jste šli do lágru, no.“ Tazatel: „Jak jste šli do lágru?“ M. A. R.: „No, tak ráno přijeli, v šest hodin nebo já už nevim. V osum hodin jsme museli bejt na tom, jak oni řikali to místo, a každej třicet kilo.“ Tazatel: „A víte, kdy to bylo přibližně? To bylo v pětačtyřicátym teda už, ale kdy teda přesně, v červnu, v květnu?“ M. A. R.: „My jsme přijeli tam... Kdy jsme přijeli tam?“ O. Rácz: „To už byl čtyřicátej sedmej, v březnu, ale co jste dělali v šestačtyřicátým roce? Jak dlouho jste byli v lágru?“ M. A. R.: „Tři měsíce jsme byli v Chebu v lágru.“ O. Rácz: „A odtamtuď vás dali sem. A do tý doby jste byli ještě tam v Chebu? V Rybníku? V Starym Rybníku? Do tý doby.“ M. A. R.: „Kdy jako?“ O. Rácz: „Než vás dali do lágru.“ M. A. R.: „Když jsme vzali ty věci s sebou, tak jsme skončili v lágru přece, ne?“ O. Rácz: „No dobře, ale předtim?“ Tazatel: „To jste byli furt ve Starém Rybníku, do té doby, než jste šli...“ M. A. R.: „No, to jsme byli ve Starém Rybníku.“ Tazatel: „I od války...“ O. Rácz: „... tam jste byli zaměstnáni.“ M. A. R.: „No, v tom ovčíně tam dole. Tam byl dobytek, ovce tam byly, krávy a všechno.“