Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Pytelová roz. Beerová (* 1925  †︎ 2017)

• narozena 6. 11. 1925 v Holešově

• 1942–1944 Terezín

• 1944 Osvětim

• 1944–1945 Christianstadt

• 1945 Bergen-Belsen

• 1945–1947 žila se svou terezínskou láskou Jiřím Schulzem v Brně

• 1948 emigrace Jiřího Schulze do USA

• 1949 svatba s Milošem Pytelou

• 1974 emigrace syna Martina do Kanady

• Zemřela 17. června 2017 v Holicích

Dětství a rodina

Narodila se 6. listopadu 1925 v buržoazní židovské rodině Josefa a Grety Beerových v Holešově. Otec zemřel v roce 1934 na anginu pectoris. Po krachu rodinné firmy na výrobu lehké konfekce za hospodářské krize ve 30. letech otec pracoval jako pojišťovací agent pro pojišťovnu Kotva sídlící v Brně, po jeho smrti práci převzala maminka. „Byly to těžké časy. Bylo mi devět let a zůstaly jsme s maminkou a starší sestrou Erikou samy. Žily jsme skromně, starší sestra se dala na dráhu švadleny a pomáhala rodinnému rozpočtu.“ Předválečný život pamětnice označuje jako poklidný.

Židovství

V Holešově před válkou žilo asi dvě stě Židů. „My jsme byli jedni z nich. Tatínkova rodina byla velmi ortodoxní a dodržovala pravidla židovské víry. Ráda vzpomínám na obřady v krásné synagoze, kdy jsme jako ženy seděly na galerii v patře a pod námi se modlili muži. Po smrti tatínka jsme židovská pravidla přestaly dodržovat a světily jsme pouze židovské svátky. Než tatínek zemřel, žili jsme si dobře a měly jsme se sestrou krásné dětství. Měly jsme německou vychovatelku ze Šternberka, kterou jsme měly moc rády, a dokonce jsme jezdily k jejím rodičům na návštěvy.“ Spolu se sestrou byly členkami židovského mládežnického spolku Makabi Hacair. „Pořádali jsme výlety, diskutovali, seznamovali se se sionismem a jeho osobnostmi. Rádi jsme společně zpívali hebrejské písně a tancovali Horu.“

Protektorát

Vše se změnilo po roce 1939. „Náš život se začal postupně omezovat, ale byly jsme mladé a nepřipouštěly jsme si to. I v Holešově však zesílily antisemitské nálady, občas na nás někdo pokřikoval a dostavila se i první udání. Sestra Erika chodila do rodinné školy, naučila se dobře šít a bavilo ji to. Dokonce jsme si za okupace založily svou krejčovskou dílnu a Erika byla mistrovou.“

Udržovaly se i kontakty ze spolku Maccabi Hacair. „V době, kdy jsme mohli opustit Holešov jen do vzdálenosti deset kilometrů, scházeli jsme se s členy podobného spolku z Kroměříže v půli cesty. Nepřipouštěli jsme si, že by nám mohl naše mladé životy a nadšení někdo vzít. Užívali jsme si prvních lásek a setkání. Děsivou vzpomínkou pro mě zůstává vypálení krásné a bohaté holešovské synagogy, praskot ohně a oken slyším dosud.“

Terezín

Pak přišly první transporty do Terezína a do dalších táborů. Poněvadž postupná likvidace židovského obyvatelstva v Československu byla organizována po krajích, došla na Holešovské řada až v lednu 1943. „Maminka všechny naše cennosti a památeční věci uschovala ve třech holešovských rodinách. Jedné z těch rodin jsem krajně nedůvěřovala, neboť jejich syn se mi stále vnucoval a chtěl se se mnou zasnoubit. Po válce se ukázalo, že jsem měla s tou nedůvěrou pravdu.“ Beerovi odešli do Uherského Brodu a odtud transportem v dobytčích vagonech do Terezína. Tam již byla internována teta Paula a díky ní nepokračovali rovnou dále do Osvětimi. „Všichni mí kamarádi z Holešova a okolí pokračovali dál do Osvětimi a tam skončili v plynu. Teta Paula působila v Terezíně jako »ordonanc« (pomocnice v domácnosti) v prominentní židovské rodině Zuckerových. Mamince zařídila podobnou práci, jakou měla ona, v Ústeckých kasárnách. Já jsem pracovala v zemědělství a chodila jsem pracovat mimo kasárna na pole.“ Erika vyráběla v truhlářské hale bedýnky a později přestoupila do krejčovské dílny. „Teprve dnes dokážu pochopit, jak bylo v těchto podmínkách mamince, která byla zvyklá na kulturu a pohodlí. Takových tam však bylo tisíce.“

V Terezíně strávily matka a dcery Beerovy jeden a půl roku. Pobyt v terezínském ghettu nepřinášel pouze deprimující zážitky: „Snažily jsme se zúčastňovat táborového života, vždyť zde byla vězněna kulturní elita Evropy! Pro mne znamenal pobyt v Terezíně také mou první velkou lásku. Byl jí Jirka Schulz z Brna. Prožívali jsme krásné chvíle při procházkách po terezínských hradbách a snili o tom, jaký bude náš život po válce, až to všechno skončí. Těšili jsme se na náš společný život. Když mi bylo osmnáct, přinesl mi Jirka zvláštní dárek. Od své maminky si vyprosil stříbrnou lžičku a z ní nechal vyrobit prstýnek s mým monogramem EB. Ten prstýnek jsem po celý zbytek války střežila a schovávala. Snad mi dodával tu rozhodující sílu k přežití.“

Do Osvětimi

V květnu 1944 se Němci rozhodli poslat do Osvětimi i židovskou správu tábora. Evina maminka jako pomocnice v takové rodině je měla následovat. „Rozhodli jsme se s Erikou, že ji nechceme opustit, a dobrovolně jsme se s ní přihlásili do transportu do Osvětimi. Jirka v Terezíně ještě zůstal, a tak jsme se museli rozloučit. Dohodli jsme se, jak se po válce setkáme, pokud přežijeme. Nechtělo se nám odloučit se. Často jsem pak na něj myslela a on na mě. Věřili jsme, že se po válce sejdeme.“

(Oba mladí lidé válku přežili a setkali se opět v Holešově. „Odjela jsem pak s ním do Brna a začali jsme spolu žít. Byly to krásné časy. V roce 1947 získal Jirka stipendium z židovského programu Joint a odjel studovat fyziku na Yaleskou univerzitu.“ Po únoru 1948 se Jiří odmítl vrátit a snažil se dostat do Spojených států i Evu Beerovou – ta se však rozhodla zůstat doma. „Jirka se stal úspěšným vědcem ve svém oboru a kandidoval dokonce na Nobelovu cenu v oboru jaderné fyziky. Zemřel v roce 1976.“ Prstýnek z Terezína Evě Beerové zůstal; později jej darovala své vnučce.)

Třídenní cesta do Osvětimi byla strastiplná. „Nemohli jsme se posadit, natož ležet. Nedalo se jíst, spát, chodit na záchod. Všechno bylo děláno tak, aby nás nejen ponížili, ale také proto, aby nás přetvořili k obrazu svému, na bytosti nižší kategorie. Cestou se mi podařilo vyhodit z vlaku dopis adresovaný do Holešova, který pak skutečně došel. V Holešově tak věděli, že ještě žijeme. Nevím, komu za to vděčím.“

Osvětim-Birkenau

„Když jsme vystoupily v Osvětimi-Birkenau, špinavé, unavené a hladové, sebrali nám zbytek našich věcí a nahnali nás do sprch. Všude neustále znělo: »Mach schnell! Raus!« Během sprchování hrála lágrová kapela vídeňské valčíky. Po vysprchování nám hodili nové šaty. Na maminku, sestru a mě vyšly černé večerní šaty. Pak ubytování vsedě a následovalo tetování – měla jsem číslo A 5037. Celou dobu do úmoru hrála lágrová kapela, aby přehlušila křik dozorkyň a lomoz vězeňkyň. Při čekání na tetování jsem se mohla konečně trochu rozhlédnout. Dojem byl otřesný. Všude dokola byly ostnaté dráty, z několika vysokých komínů stále stoupal dým a celé ovzduší bylo prosyceno nasládlým krematorijním zápachem. Ten nás provázel po celou dobu pobytu v Birkenau.“

Při čekání na tetování potkaly známé z Terezína, které odjely do Osvětimi již v prosinci. Když jim nově příchozí řekly, že jsou v táboře dobrovolně, byly otřesené. Matka a dcery Beerovy se dozvěděly, že v Birkenau nepřežijí vězni déle než půl roku a že ony jsou tento měsíc na řadě, aby se uvolnilo místo pro další. „Ty známé už jsem pak nikdy neviděla.“

Ve srovnání s Birkenau byl Terezín rájem: „Tady všude bylo bláto a mlha. Zdálo se, že tady věčně prší, jídlo bylo bez chuti, ubytování a oblečení špatné a ten stálý zápach z komínů a dým, o kterém jsme věděly, že je z lidských těl. Dozorkyně byly vesměs bezcitné a kruté, většinou to byly zlodějky a vražedkyně. Pro mnoho lidí to znamenalo poznání, že by bylo lepší zemřít než toto prožívat.“

V červenci roku 1944 spatřila Eva Beerová při selekci práceschopných vězeňkyň jedinkrát Josefa Mengeleho – v paměti jí utkvěly jeho holinky a bičík. „Po selekci se nám podařilo neuvěřitelné – do zástupu žen pro továrnu propašovat i maminku. Připadalo nám to úžasné, ale později jsme si to vyčítaly, když jsme si uvědomily, kolik utrpení ještě musela vydržet.“

Koncentrační tábor Christianstadt

Selekce vybírala pracovnice pro továrnu při koncentračním táboře Christianstadt. „Jako první oficiální vězni jsme tak opustily brány koncentračního tábora v Osvětimi. Nemohly jsme tomu uvěřit. Nacpané v dobytčích vozech jsme dorazily do pracovního tábora v Christianstadtu nedaleko Hannoveru. Dozorkyně byly velmi kruté a zejména černovlasá Erna byla sadistka, která nás někdy nechávala stát na apelu v zimě celé odpoledne, a to i přesto, že některé únavou omdlévaly.“

Vězeňkyně pracovaly v muniční továrně, kde plnily horkým olovem nábojnice. „Často jsme se popálily a vzduch byl nasycen olověnými výpary, které nás uspávaly. Později jsem pracovala v pískovně, kde jsem nakládala písek. Měly jsme jedny vetché šaty, které byly často mokré. Byly jsme stále podchlazené, a tak jsme si přešily část našich dek na zateplení těla. Když se na to přišlo, strávily jsme celý den na apelu.“

V muniční továrně ženy sužovala „šumivka“: dostávaly občas epileptické záchvaty způsobené výpary z olova. „Byly jsme z toho vyděšené a měly jsme přísný zákaz o tom mluvit. Měly jsme stálý hlad.“

Sestra Erika v táboře onemocněla spálou, strávila delší čas na izolaci a zůstaly jí trvalé následky na srdci. „Ani maminka nebyla na tom nejlépe. Zpočátku chodila pracovat do lesa, tahat pařezy, ale často omdlévala a měla srdeční záchvaty. Lékařka jí zařídila přeřazení do dílny. Pamatuji si na operní pěvkyni z Berlína, která nám o svátcích zpívala árie z německých a italských oper a dodávala nám sil, když jsme hladověly. V Christianstadtu jsme vydržely až do ledna roku 1945. Blížil se konec války a my jsme nevěděly, co nás čeká.“

Pochod smrti

Dne 3. února 1945 nahnali dozorci vězeňkyně do pochodu smrti. Tenčící se zástup křižoval krajem sem a tam. „Boty a šaty jsme měly rozedrané, pomalu dosluhovaly. Chodily jsme denně dvacet až pětadvacet kilometrů a nevěděly jsme, kdy to skončí. Již první den nás opustily naše dozorkyně a nechaly nás napospas válečným vysloužilcům. Jedné noci jsme slyšely výbuchy a cítily, jak se zem chvěje. Následující den jsme šly rozbombardovaným krajem po náletu spojeneckého letectva na Drážďany, byla to hrůza. Civilisté, které jsme potkávali, z nás byli zděšeni a my jsme nemohly pod trestem smrti s nikým promluvit. Utrpení bylo veliké, a kdo zůstal pozadu, toho vojáci rychle odpravili.“

Evě Beerové nehrozila smrt pouze z hladu a vyčerpání. Jednou dostihl kolonu na motorce sedlák, u něhož ve stodole ženy přenocovaly, a stěžoval si, že postrádá kožené popruhy. Vojáci nechali ženy nastoupit a chtěli, aby se „hříšnice“ přiznaly. „Když se nikdo nepřiznal, nechali nás odpočítat po deseti a všechny desáté musely vystoupit s tím, že budou pro výstrahu okamžitě zastřeleny. Byla jsem jednou z nich. Sedlák se lekl, co způsobil, a poté, co se dvě ženy přiznaly, že si pouze vyspravily popruhami boty, mávl rukou a přestal chtít zadostiučinění. Tak jsem přežila a pokračovaly jsme dál. Naše řady prořídly, nejen popravami a únavou, ale také tím, že docházelo k útěkům vězeňkyň, a naši vojáci už je nehodlali pronásledovat. Také jsme se sestrou uvažovaly o útěku, ale maminka na tom byla špatně a my jsme se nemohly spoléhat na pomoc cizích lidí.“

Smrt maminky v Bergen-Belsenu

Pochod nakonec dorazil ke Karlovým Varům, kde ženy naložili do vagonů a odvezli do Bergen-Belsenu, jednoho z největších koncentračních táborů v Německu. Tam ke konci války vládla nezměrná bída a nemoci. „Vězni tam byli na pokraji svých sil, tyfus a jiné nemoci a zejména průjmy kosily denně spousty lidí a nebyl nikdo, kdo by mrtvoly odstraňoval. My samotné jsme byly trosky, a přesto jsme musely kopat hromadné hroby a odnášet mrtvoly k těmto hrobům. Chodící mrtvoly pochovávaly mrtvé. Byl to výsměch lidské důstojnosti. Jednou denně jsme si chodily pro cákající polévku do kuchyně. Neslo nás ji šest, zakopávaly jsme o sebe a střídaly jsme se. Nikdo se o nás už nestaral, ležely jsme na holé zemi bez přikrývek, přikryté jen kabátem.“ V tu dobu se za velkého rozšíření vší objevila epidemie tyfu. Vězni měli vysoké teploty a hromadně umírali. Ti, kterým ještě zbyly síly, museli celá dopoledne trávit na apelu. „Bylo jasné, že se konec války přiblížil, ale pro většinu z nás to bylo ještě nesmírně daleko. Všechno bylo znečištěno výkaly a všude bylo plno much. Nebyl nikdo, kdo by likvidoval tu spoušť. Bylo také mnoho těch, kteří na konci války útrapami zešíleli. Mezi nima byla i naše maminka. Seděla zcela apaticky v baráku, netečně se dívala kolem a nic nevnímala. Již za pochodu smrti se u ní projevoval syndrom »věčného hladu«. Všechny nás navíc unavoval jakýkoli pohyb.“

Rovněž Erika Beerová se v té době ocitla na pokraji sil a ze zoufalství nad zápachem výkalů kolem i na svém oděvu si podřezala žíly na rukou. Eva stihla přivolat lékařku, která jí zastavovala krvácení krepovým papírem, protože už neměla obvazy. Ztráta krve však byla značná. „Vidím ji dosud jak v hrůzném filmu před sebou, s ovázanými zápěstími krepovým papírem, kterým prosakuje její krev.“

Hygienická krize vrcholí

„Pamatuji si, jak jsem trávila hodně času odvšivováním svého těla a dodnes, jakmile si na to vzpomenu, cítím po těle nepříjemné svědění. Byla to nekonečná práce a svědění bylo nesnesitelné. Měla jsem na sobě černý svetr, a když jsem jej jednou svlékla a rozprostřela, tak v každém jeho oku byla veš. Po celém těle jsem měla boláky rozškrábané do krve. Všechny jsme měly po průjmech velkou žízeň, ale jediný zdroj vody byl u latrín. To však byl zdroj nákazy.“

Osvobození

Dne 25. dubna přijela do tábora nákladní auta, z nichž vyskočili angličtí vojáci. Z hrůzného místa byli nepokrytě zděšeni. Měli na sobě kombinézy, na ústech roušky a na krku na provázku se jim houpaly nůžky. U vytržení pozorovali hromady lidských těl a pohyby živých mrtvol mezi nimi. „Toto divadlo bylo navíc zahaleno do nepředstavitelného zápachu. V našem baráku se ptali na to, kdo mluví anglicky. Přihlásila jsem se a oni mne požádali o vypracování seznamů těch, kteří potřebují okamžitou pomoc. To ale byli skoro všichni. Nastal zmatek, každý chtěl pryč. Jako první jsem nechala zapsat maminku a Eriku, ale protože všichni chtěli do nemocnice, bralo se to pak postupně. Vojáci rozstřihli nůžkami každému oblečení, zabalili ho do prostěradel a odváželi do nemocnice. Vojáci mne překvapovali dotazy, kde máme kino, jídelnu, koupelnu a kulturní zařízení. Domnívám se, že tyto otázky byly položeny spíše z šoku. Vydržela jsem jim pomáhat ještě tři dny a pak jsem se zhroutila. Zdolaly mne vysoké teploty a průjem. Angličané v dobrém úmyslu totiž otevřeli sklady s potravinami, kde byly i vepřové konzervy. Hladové ženy se na ně vrhly a jedly je bez chleba. A to byl jejich konec. Nezvyklé na tučnou stravu za velkých bolestí umíraly.“

V péči lékařů

„Vynesli mne z auta a položili nahou na stůl. Pod stolem příjemně hřála elektrická kamínka. Zajatá německá sestra se nade mnou sklonila, zarazila se a rozplakala se. Pak mne začala omývat teplou vodou, omlouvala se za to, co nám Němci způsobili, a stále plakala. Na stole mne tlačily vyčnívající kosti a boláky od vší pálily pod teplou vodou. Ale i přes vysokou horečku jsem měla slastný pocit. Sestra mi zasypala hlavu DDT a pak jsem usnula. Probudila mne velká žízeň a jakýsi neznámý pocit. Nic mě nesvědilo, vši byly pryč. Pokusila jsem se vstát, měla jsem závrať. Když jsem pohnula hlavou, cítila jsem, jak mi mrtvé vši padají z hlavy. Bylo to, jak by se vysypala hlavička máku.“

Eva Beerová brzy zjistila, že maminka už nežije – zemřela nedlouho po převozu z tábora do nemocnice. Když nabrala trochu sil, vydala se hledat svou sestru Eriku. „Má přítelkyně Lýdie mi sdělila, že Erika má miliární tuberkulózu, že to nepřežije. Lékař mne varoval před tuberkulózní nákazou. Prodělala jsem speciální vyšetření, ale Erice už nebylo pomoci.“ Erika Beerová zemřela 13. 6. 1945.

„V té době jsem odmítla nabídku lékaře na pobyt na zotavenou ve Švédsku. Bylo mi dvacet let, měla jsem za sebou tříleté věznění v různých koncentračních táborech, vážila jsem třicet šest kilo, po tyfu mi vypadaly vlasy a po celém těle jsem měla tmavé skvrny (zhojené boláky od vší). Nemohla jsem také spát, neustále se mi vracely táborové hrůzy. Dodnes se mi špatně spí a celý život mne provázejí modré oči mladé ženy z hromady mrtvol v Bergen-Belsenu. Zůstala jsem sama a jen v hloubi duše jsem věřila, že Jirka také přežil.“

Návrat do Holešova

„V té době jsem napsala přátelům do Holešova o tom, že jsem válku přežila sama. Napsala jsem si hlavně o teplé prádlo. Domluvila jsem se totiž s jedním Polákem, že mohou balíček poslat na jeho adresu. On si však balíček nechal a tvrdil mi, že žádný nedošel. Asi předpokládal, že nepřežiju a nikdy se nedovím, jak to bylo.“

A pak se Eva Beerová konečně vydala domů. „Byl to zvláštní pocit vracet se po letech nesvobody, násilí a tyranie do svobodného světa. Ještě ve vlaku jsme si s ostatními povídaly o svých plánech. Odsouzené na smrt se vracely domů, a když jsme překročily československé hranice, zpívaly jsme dojetím naši hymnu.“

Po komplikovaném cestování konečně vystoupila na holešovském nádraží. Věděla, že hrůzy koncentračních táborů přežila jako jedna z mála. Nikdo ji nepoznával a ona neměla chuť nic vysvětlovat.

„Došla jsem k Buršům, u kterých jsme měli uloženy naše věci. Přivítali mne, dali mi najíst a nechali mne přespat. Přesto jsem měla pocit, že tu něco nehraje. Ukázalo se to druhý den, kdy mi paní Buršová řekla, že se s maminkou domluvila tak, že nevrátí-li se maminka, má si naše věci nechat. Byla jsem z toho překvapena. Všimla jsem si také toho, že Buršovi naše věci běžně používali, například paní Buršová nosila maminčiny věci, na stěnách bytu visely gobelíny, které dělala má maminka.“

Druhý den se Eva přihlásila na repatriačním úřadu v Holešově, kde dostala nutné životní vybavení (oblečení a peřinu). „Paní Buršová to komentovala tak, že lituje toho, že nebyla taky v koncentráku, že si mohla dovybavit domácnost. Ve skladu zabavených věcí po Němcích a kolaborantech jsem objevila náš nábytek. V našem domě prý bydlel kolaborant. Tak jsem se dostala k našemu nábytku (mám ho částečně ještě doma), ale musela jsem si ho zaplatit.“

Od Buršů Eva Beerová odešla k Hynkům, kteří jí okamžitě vydali její věci, dohlíželi na její doléčení a pomohli jí také získat od Buršů majetek. „Paní Buršová nad každou věcí naříkala, jak se s ní bude těžko loučit, že už jsou součástí jejich bytu a počítala prý s tím, že jí všechno zůstane jako památka na maminku. Nebýt Hynkových, zcela určitě bych jí všechno nechala, protože v té době jsem byla mladá a po prožitých útrapách jsem vůbec nelpěla na materiálních hodnotách. Některé věci jsem však Buršům nechala jako odškodné. Prodělala jsem i kompletní lékařská vyšetření a lékaři se divili, že v tak zuboženém těle je všechno v pořádku.“

Do Brna s Jiřím Schulzem

„Jednoho dne se konečně objevil Jirka a já jsem se odstěhovala za ním do Brna, kde studoval elektrotechniku. Tam jsme spolu žili dva roky, než Jirka odjel do USA. Před svým odjezdem mi Jirka vyřídil veškeré doklady a já se stala oficiálně jeho družkou. Po únoru 1948 mi Jirka vyřídil vystěhovalecký pas do USA, ale tehdy bylo zájemců mnoho a já neměla známosti, abych si vyběhala veškeré doklady. Nemám ani dobrodružnou povahu a neudělala jsem, co bylo nutné. Neuměla jsem ani odhadnout, jak se bude vyvíjet politická situace v Československu. O politiku jsem se moc nezajímala, spíše mě bavila kultura a umění. V té době jsem se navíc seznámila s mým budoucím manželem Milošem Pytelou.“

Miloš Pytela

„S Milošem jsem se seznámila u Winterů ve Vranově u Brna. Miloš věděl ode mě všechno o Jirkovi a byl velmi taktní. Chodili jsme spolu občas do kina a zatančit si. S Jirkou jsme si nadále často psali, ale naše setkání se rozplynulo v nedohlednu. Napsala jsem Jirkovi o Milošovi a byli jsme oba s Jirkou smutní, že naše láska, která přečkala válečné hrůzy, teď zaniká. Nemělo však smysl se vázat, když nebyla možnost setkání. Naše korespondence ztrácela na intenzitě a v září roku 1949 jsem dostala Jirkovo svatební oznámení a později i svatební fotografie. V prosinci téhož roku jsem se také provdala. I když mi moji přátelé tento krok rozmlouvali, nikdy jsem toho nelitovala. Dalších šedesát let jsme pak strávili spolu.“

Manžel paní Beerové, nyní Pytelové, byl veterinární technik a syn živnostníka. Po nařízených prověrkách byl vyloučen ze školy, dva roky strávil na vojně u PTP. Dostudoval veterinární studia a vykonával v Holicích veterinární službu. Podle slov pamětnice byl velmi sečtělý a zabýval se filatelií, hrál šachy a vášnivě lovil ryby na Orlici. Z manželství se narodili dva synové, Miloš a Martin. Rodina se přestěhovala do Holic, kde paní Pytelová žije dodnes.

„Když v roce 2009 Miloš Pytela zemřel, bylo najednou kolem mne zase pusto. Zůstala po něm alba známek, o kterých dokázal krásně povídat, i opuštěné rybářské náčiní. Máme chatu u Orlice a manžel tam chodil často rybařit. Když už byl vážně nemocný, sdělil mi, že by si přál, abych jeho popel vhodila »na jeho místě« do Orlice. Poté, co zemřel, neměla jsem pro to dost sil, nechtěla jsem to udělat. Jednoho dne mě přišel do bytu navštívit známý mého manžela, který s ním často chodil na ryby. Rádi si spolu povídali a koukali společně do vln Orlice. Průhledem do ložnice spatřil urnu s manželovým popelem. Říkal, že manžel ho výslovně prosil, aby dohlédl na to, aby byl jeho popel vsypán do jeho milované Orlice. Rozhodli jsme se uskutečnit ještě jeden obřad na manželově místě u Orlice a naplnit tak jeho poslední vůli.“

Syn Miloš

Syn Miloš byl v mládí velmi temperamentní a měl výrazné pohybové nadání. Hrál fotbal, hokej, tenis, ping-pong, dobře plaval a lyžoval. Hůře se však učil. Vyučil se prodavačem v zelenině. Po různých peripetiích konečně zakotvil v Pardubicích, kde žije se svou rodinou a prodává staré tisky.

„Ve chvíli pro mne nejtěžší, po smrti mého manžela, jsem nejvíce pocítila lásku Milošovy rodiny k nám. Moc si cením jejich pomoci po celou dobu, kdy mi bylo nejhůř. A to se znovu potvrdilo po mém nedávném těžkém úraze, kdy mi opět dokázali, jakou o mě mají starost a jak o mě dokáží pečovat. Jsem jim za to velmi vděčná a vážím si jich. Zůstali totiž jedinými, kteří mne neopustili a doufám, že to tak už zůstane. “

Emigrace syna Martina

Starší syn Martin byl bezproblémový, učení mu šlo, měl však výrazné zdravotní problémy. Vystudoval pardubické gymnázium a začal studovat elektrotechnickou fakultu v Praze. Na koleji se seznámil se Zdeňkem Kaskou, který studoval VŠE v Praze. Většinu času trávili spolu a Zdeněk ho nakonec přesvědčil, aby přešel na VŠE obor programování a řízení podniku. „Když byl doma, hrozně jsme se s manželem na ty večery těšili, neboť jsme nebyli sami a dlouho do noci jsme si společně povídali. Nikdy by nás nenapadlo, co se stane.“

V srpnu 1976 odjel na doporučení děkanátu fakulty na studentský zájezd s Čedokem do západních zemí. Všech sedm studentů zůstalo v Rakousku, odkud Martin odcestoval do Kanady, kde žije se svou rodinou. „Nepomysleli jsme na to, že by chtěl opustit svou zemi a žít někde jinde. Když jsme potom v tváří v tvář stáli této skutečnosti, byli jsme z toho zoufalí a nebyli jsme schopni se s tím vyrovnat. Trpěla jsem tou ztrátou velice a také manžel Miloš, který se mě snažil z toho dostat, svůj smutek tajil a skrýval. Nemohla jsem pochopit, jak mohl Martin hodit vše za hlavu a odejít od nás. Neumím spočítat ty probděné a proplakané noci a velký smutek po něm. Trvalo to léta, než jsem se s Martinovým odchodem vyrovnala. Vím, že Martin je velmi citlivý a charakterní člověk, a ať by žil kdekoliv, vydobude si své místo se ctí. Bohužel náš kontakt zůstává sporadický, i když si často píšeme. Kdyby žil v Evropě, bylo by to daleko snazší, ale vybral si Kanadu. Je tam šťastný se svojí ženou Maureen a dětmi a dnes už ví, jak nás to tehdy bolelo. A jak dálka bolí.“

Setkání se ženou Jiřího Schulze

V roce 1979 byla paní Eva s manželem u syna Martina v Kanadě. Jeho prostřednictvím se setkali s manželkou Jiřího Schulze Rose, která je na deset dní ubytovala. „Bydleli jsme u ní v domě, kde bydlela se svými dvěma syny, a ona se o nás vzorně starala. Povídala mi i o tom, že byla Jirkovou zpovědnicí a že věděla o všem, co se týkalo Jirky a mě. Velice si přála mě poznat.“

Rose Jiřího poznala za studií a od prvního setkání se do něj zamilovala. Evě Pytelové pak vyprávěla o úsilí, které vynaložil na to, aby se jeho terezínská láska mohla dostat za ním do Yale a jak velice ji měl rád. Když vše selhalo, požádal o ruku Rose a ona hned souhlasila. „Jirka jí vyprávěl o naší lásce v Terezíně a Brně a ukázal jí i svůj studentský pokoj vyzdobený mými fotkami.“ Rose pracovala rovněž na Yaleské univerzitě v oboru chemie a oba se plně věnovali vědě.

Eva osobně poznala i jejich syna Stanleyho, který je otci velice podobný, a to i mluvou a způsobem chůze. „Setkání s ním bylo pro mne obrovským zážitkem. Zajímalo ho všechno, co se týkalo jeho otce. I pro našeho syna Martina to bylo zajímavé setkání. Rose založila vědeckou nadaci, která nese Jirkovo jméno, a každé dva roky se koná sympozium na Jirkovu počest. Toto setkání na mne také velice zapůsobilo a jsem ráda, že díky Martinovi jsem měla možnost Rose vidět a poznat prostředí, kde strávil Jirka poslední čas svého plodného života.“