Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Pyško (* 1932)

• narozen 29. července 1932 v Orlové

• otec musel narukovat do wehrmachtu a z války se nevrátil

• pamětník německé okupace v letech 1939 až 1945

• v necelých čtrnácti letech začal pracovat v Dole Doubrava na Karvinsku

• vystudoval hornickou průmyslovou školu a poté Vysokou školu báňskou v Ostravě

• pracoval ve státním podniku Uhelný průzkum a žil v Havířově

• v letech 1963 až 1969 dělal inspektora pro výhled těžby na generálním ředitelství OKD

• kvůli nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 vyloučen z KSČ

• až do důchodu pak pracoval v karvinském dole ČSM

• v roce 2023 žil v Havířově

Karel Pyško věří, že díky zpěvu unikl v šestnácti letech kruté smrti. V pátek 11. února 1949 měl jít se svou partou z Dolu Doubrava na noční směnu. Jejich úkolem bylo připravit porub pro ranní těžbu. Směnmistr však Karla Pyška jako jediného z dvacetičlenného kolektivu z noční šichty uvolnil kvůli okresní konferenci komunistické strany. Mladý havíř totiž zpíval v orlovském pěveckém sboru, který měl za úkol obstarat pro účastníky konference v Karviné večerní program. Byl jediný mužský sólista, a tak se bez něj soubor neobešel.

Nad ránem vybuchl na Dole Doubrava metan. Všech devatenáct kolegů Karla Pyška zemřelo a vzhledem k dalším výbuchům a několikadennímu požáru z nich nic nezůstalo. „Nenašly se ani jejich lampy,“ říká Karel Pyško. Zahynulo také pět záchranářů. Příčinou neštěstí bylo s největší pravděpodobností to, že zodpovědní pracovníci nedbali na vysokou koncentraci metanu. Vedení komunistické strany rozpoutalo i v důsledku dalších důlních havárií monstrproces. Obvinění báňští inženýři a technici dostali mnohaleté tresty. Dva z obžalovaných, kteří měli spáchat politickou sabotáž, jen těsně unikli trestu smrti.

Karel Pyško v té době o spravedlnosti komunistického režimu nepochyboval. S vírou, že pomáhá budovat lepší svět, se ke komunistům přidal. Po uzavření Dolu Doubrava fáral na Dole Pokrok v Petřvaldu a dál zpíval ve smíšeném pěveckém souboru v Orlové-Kopaninách. „Vzhledem k tomu, že mi zpěv zachránil život, jsem měl ke zpěvu důvod,“ dodává. V roce 1950, když jeho sbor vyhrál krajské kolo Soutěže tvořivosti mládeže, se mu naskytla možnost dát se na dráhu profesionálního umělce.

Matka nechtěla mít syna komedianta

„Po soutěži si mě porotci zavolali. Byl jsem takzvaný politický vedoucí souboru zodpovědný za program. Vylekal jsem se, jestli jsme tam neměli něco závadného. Profesor z pražské Akademie múzických umění mi však pochválil hlas. Řekl, že mám krásný tenor, dal mi přihlášku na akademii a žádal mě, abych se přihlásil na obor zpěv. Přihlášku jsem měl poslat do týdne,“ vypráví.

Kolegové ze sboru reagovali s nadšením: „Hurá, Karel bude operní zpěvák!“ Jenže jeho matce se to nelíbilo. „Ježišmarjá! Ty bys chtěl být komediant? Vždyť můžeš jít na průmyslovku. Když dostuduješ, budeš štajgrem,“ řekla synovi. I když ho kariéra operního pěvce lákala, přihlášku na akademii zahodil. Matka pro něj byla největší autoritou, protože otec za války padl ve službě wehrmachtu. Nastoupil na průmyslovku a k matčině radosti pak vystudoval i Vysokou školu báňskou a stal se báňským inženýrem. Zpěv zůstal jeho koníčkem. Jeho zvučný tenor býval ozdobou mnoha hornických a jiných slavností.

Poláci vjeli na koních do davu a mlátili hlava nehlava

Karel Pyško se narodil 29. července 1932 v Orlové jako druhý ze čtyř synů Amálie a Pavla Pyškových. Nejmladší Petr přišel na svět v roce 1944 a svého otce nepoznal. „Rodiče ho zplodili v Polsku v roce 1943. Než německá armáda poslala tatínka na východní frontu, absolvoval výcvik v Polsku, kde jsme ho navštívili,“ říká.

Otec Pavel Pyško byl vyučeným klempířem. Založil si v Orlové klempířskou dílnu, která do velké hospodářské krize ve třicátých letech prosperovala. Míval učně a tovaryše, ale v důsledku krize musel dílnu zavřít a byl rád, že sehnal jakoukoliv práci aspoň pro sebe.

S otcem má spojenou vzpomínku na polský zábor československé části Těšínska po mnichovské krizi v roce 1938. Do zabraného území patřila i Orlová. „Na náměstí se shromáždili lidé protestující proti polské okupaci. Tatínek mě tam vzal s sebou. Byla to hrůza. Polští vojáci s hranatými čepicemi vjeli na koních do davu a mlátili nás hlava nehlava pendreky a pažbami. Tatínek mě popadl a utíkali jsme domů,“ říká. Polskou anexi Těšínska provázelo tvrdé popolšťování. A část národnostně vyhraněného českého obyvatelstva musela narychlo a bez majetku utéct.

Pyškovi mohli zůstat a nevedlo se jim zle. Otec získal místo domovníka na orlovské poště, která byla polská tak jako všechny úřady. „Na poště dostal pěkný byt. Poprvé jsme měli dokonce i klozet,“ říká. Když po necelém roce vypukla druhá světová válka a polskou okupaci Těšínska vystřídala okupace německá, otec utekl s Poláky z pošty až k ukrajinské hranici.

Němečtí vojáci rozdávali bonbóny a čokoládu

„Možná rok jsme o tatínkovi nevěděli. Vrátil se v hrozném stavu. Asi prodělal tyfus, vážil čtyřicet kilo. Maminka ho nosila na záchod v náručí jako dítě,“ říká. Na příchod německých okupantů v září 1939 má docela příjemné vzpomínky. „Byl jsem malý a německá vojenská mašinerie mi imponovala. Motali jsme se kolem tanků, nákladních aut a motorek. Vojáci na nás byli hodní. Dávali nám bonbóny, čokoládu, ochutnali jsme jejich eintopf,“ vypráví.

Rodiče ale měli starosti. Patřili k obyvatelům Těšínského Slezska, kteří do roku 1938 neměli potřebu řešit národnost. Mluvili česky a nářečím „po našemu“, polština jim byla také blízká. Když oblast zabralo nacistické Německo, stala se národnostní příslušnost otázkou života a smrti. Karel Pyško si myslí, že matka se na začátku německé okupace hlásila k české národnosti, zatímco otec k polské. Vzhledem k tomu, že nacisté považovali Poláky za podřadnější než Čechy a jen Židé na tom byli hůř, ocitl se ve svízelné a nebezpečné situaci.

Pracoval v klempířské dílně v Orlové a její majitel vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP). „Tatínka jako Poláka týral a vyhrožoval mu, že když nepožádá o slezskou národnost, pošle ho do koncentráku,“ vypráví. A tak Pavel Pyško slezskou národnost přijal, což prakticky znamenalo, že se stal Němcem. Nacisté zavedli na dobytém území systém národnostního roztřídění obyvatel a podle Listiny Němců zvané volkslista byli Slezané Němci třetí kategorie. Mnozí Češi a Poláci z Těšínska přistoupili na slezskou národnost, aby se vyhnuli šikaně a deportaci do koncentračního tábora. Vztahovala se však na ně branná povinnost.

Příslušník Hitlerjugend mi počůral hlavu

Také Pavel Pyško musel narukovat do wehrmachtu. „Protože byl nemocný na žaludek, dali ho k sanitnímu vojsku, takže aspoň nemusel bojovat se zbraní,“ dodává pamětník. Myslí si, že otec se přijetím německé volkslisty obětoval pro rodinu. „Kdyby šel do koncentráku, přišli bychom o tatínka dřív a byli bychom na tom hůř. Jako žena německého vojáka maminka dostávala aspoň pár marek, které nám pomohly,“ říká.

Během válečných let se Karel Pyško potkával ve škole s německými dětmi z nacistické mládežnické organizace Hitlerjugend. „Měli právo vyhlašovat poplach. Přerušili vyučování, museli jsme nastoupit na nádvoří a pochodovat na blízké hřiště. Tam s námi dělali cvičení. Byl to hrozný dril. Jednou jsem už nemohl, přiběhl ke mě člen Hitlerjugend, začal na mě křičet a počůral mi hlavu.“

Vzpomíná také na pochody Hitlerjugend městem. „Měli žluté uniformy, černé šátky, bílé podkolenky. Zpívali a bubnovali. A když někdo z přihlížejících nezvedl pravici k nacistickému pozdravu, nafackovali mu.“

I když měl otce v německé armádě, Německu nefandil. „Věděl jsem, že válka je zlo. Bylo mi také jasné, že Němci u nás nemají co dělat. Pamatuji, že když prohráli u Stalingradu, vnímal jsem to s úlevou,“ říká. Jestli tam byl i jeho otec, neví. Matka od něj dostala poslední dopis v roce 1944. To už v Orlové přibývalo leteckých poplachů, které Karel Pyško špatně snášel. Často je trávil na záchodě. Pamatuje si velké bombardování Ostravy a Bohumína v srpnu 1944. „Cítili jsme, jak se chvěje země.“

Pěšky šli z Moravské Třebové až do Beskyd

Když se na začátku roku 1945 blížila z východu fronta, německý Červený kříž nabídl matce evakuaci. „Byli jsme čtyři kluci, potencionální němečtí vojáci, tak jsme měli být podle nacistů chráněni,“ vysvětluje. Cestovali vlakem s dalšími uprchlíky do Moravské Třebové v tehdejších Sudetech. „Než nás ubytovali, čekali jsme delší dobu na nádraží. A tam jsme cítili otřesy. Později jsem se dozvěděl, že spojenci zrovna bombardovali Drážďany,“ říká. Bombardování tohoto německého města v polovině února 1945 patří k nejhorším náletům během druhé světové války. Podle odhadů při něm zahynulo okolo dvaceti tisíc civilistů.

Po provizorním bydlení ve škole získala Amálie Pyšková s dětmi azyl v nedaleké vesnici Březová. Dostali pokoj ve vile ředitele školy. Matka chodila pracovat na pole, starší bratr pomáhal v obchodě. Karel si s mladšími dětmi mohl hrát na zahradě. V Březové zažili příchod fronty a zrovna u jejich dočasného bydliště se utábořili rudoarmějci. Později zažil, jak na vilu stříleli gardisté s červenými páskami. Jejich domácí byl zřejmě členem NSDAP a musel se pak zodpovídat z podezření z kolaborace.

Na konci června se matka rozhodla, že je na čase vrátit se domů. Od místních lidí dostala malý vozík, který vyložila peřinami a na ně položila nejmladšího syna. Ostatní šli pěšky a střídavě tlačili vozík. Jen čtyřletého Pavla občas také svezli. Putovali asi dva týdny až do Jablunkova, kde žila otcova rodina. „Vlaky nejezdily, protože Němci, když utíkali, likvidovali koleje. Vyhledávali jsme boční cesty. Vedl nás starší bratr, který měl mapu. Spávali jsme venku a kde se dalo. Všude se válely zbraně, viděli jsme i rozbité tanky. Sbírali jsme lesní plody. Byla to naše Odyssea,“ vypráví Karel Pyško.

Po válce zůstal dva roky u sestry své babičky v osadě v Návsí u Jablunkova pod horou Kozubová. Bratr Jindřich pracoval ve strýcově obchodě a hospodě v sousedním Milíkově. Karel také nezahálel. „Teta mi řekla: ‚Karlíku, budeš tady u mě, budu tě živit, budeš chodit do školy, ale budeš se starat o čtyři krávy.‘ A tak jsem se staral. Pásl jsem je, čistil chlév. Bylo mi sice smutno po mamince, ale byly to nejkrásnější roky mého dětství,“ říká.

Po první šichtě byl jak černoch

Matka s mladšími dětmi se vrátila do Orlové. Jejich byt jim příslušníci Revoluční gardy zabavili, zachránila jen nábytek. Ujal se jí o pár let starší horník Emil Kotwas, za kterého se později provdala a měla s ním dvě dcery. Pátrání po otci bylo bezvýsledné. „Nikdy jsme se nedozvěděli, kde a jak zemřel,“ říká Karel Pyško. Po osmé třídě se odstěhoval k matce a sourozencům do Orlové. Dva týdny před čtrnáctými narozeninami nastoupil do práce na Dole Doubrava.

První den na šachtě byl pro něj krušný. Doma mu tvrdili, že určitě nebude hned fárat, a tak si s sebou nevzal nic na převlečení, ani mýdlo a ručník. Tenkrát horníci ještě nefasovali pracovní obleky. „Směnmistr mi dal známku, poslal mě pro lampu a přidělil mě k havíři, se kterým jsem fáral,“ vzpomíná. Lampa vážila skoro šest kilo. Jeho pracovním nástrojem byla velká lopata. Nakládal jí na dopravník uhlí, které starší horník dobýval pomocí sbíječky. Po osmi hodinách práce vyjel na povrch.

„Šel jsem se trochu osprchovat, ale protože jsem neměl mýdlo, špínu jsem po sobě jen rozmazal. A oblékl jsem se zpátky do špinavého oblečení, ve kterém jsem fáral. Vypadal jsem jako černoch. Lidé se po mně dívali. Maminka nade mnou spráskla ruce,“ vypráví.

Při zaměstnání se vyučil horníkem. Každý pátek chodil do učňovské školy. Začal zpívat ve sboru a jako člen Československého svazu mládeže chodil na brigády. Po neštěstí na Dole Doubrava přešel na šachtu v Petřvaldu, kde ale dlouho nezůstal, protože závodní výbor ho vyslal na denní studium hornické průmyslové školy v Ostravě. Učil se výborně, a tak dostal doporučení pokračovat na Vysoké škole báňské. Promoval v roce 1955. Oženil se se Slovenkou Annou a přestěhoval se s ní do Havířova, kde dostali první byt.

V roce 1968 mi tleskali, pak mě vyhodili

Nastoupil ve státním podniku Uhelný průzkum v Ostravě, který zjišťoval zásoby uhlí v regionu. Zpočátku obsluhoval vrtnou soupravu. Později dostal za úkol vybudovat nový závod Uhelného průzkumu ve Fryčovicích. „Dělali jsme také vrty ve Frenštátu, kde byly sloje o mocnosti od šesti do dvanácti metrů. Byl jsem rád, že se Důl Frenštát nakonec neotevřel, protože Beskydy by padly. Poklesy by byly obrovské,“ říká.

Začátkem šedesátých let se dostal na Generální ředitelství Ostravsko-karvinských dolů (OKD). Dělal inspektora pro výhled těžby v revíru. Dohlížel na otevírání nových dolů. Tenkrát to byly karvinské šachty 9. květen, ČSM, Darkov. Jako člen Komunistické strany Československa (KSČ) chodil poctivě na schůze. „Nebyl jsem ale moc oblíbený, protože jsem pořád něco kritizoval. Týkalo se to ale jen pracovních záležitostí. Do politických věcí jsem se nepouštěl,“ říká.

Změnilo se to po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Karel Pyško fandil reformistům takzvaného Pražského jara. Vojenským zásahem bratrských zemí v čele se Sovětským svazem, který pokus o liberalizaci režimu násilně ukončil, byl rozhořčený a zklamaný. Na komunistické schůzi vystoupil s ostrou kritikou srpnové invaze cizích armád a zasloužil se o sepsání rezoluce žádající okamžitý odchod okupantů. „Tenkrát mi všichni tleskali. Sovětští vojáci však neodešli a letěl jsem já,“ říká. Nejvíce mu vadilo, že na jeho vyloučení zřejmě doplatí děti, protože je komunisté nenechají studovat.

Z místa na generálním ředitelství OKD ho vyhodili, ale v podniku zůstat mohl. Měl nastoupit jako úředník na Dole ČSM v Karviné. Závodní dolu, který měl zrovna nedostatek kvalitních techniků, si však prosadil, aby převzal úsek příprav ražby. Bylo to vedoucí místo, což politicky nespolehliví neměli zastávat, ale výbor KSČ i odbory souhlasily. A Karel Pyško se osvědčil. Kolektivy, které měl pod sebou, totiž po dvou letech začaly plnit plán těžby. Všichni byli rádi, protože začali opět dostávat prémie. Vedení dolu mu pak svěřilo přípravu těžby pro celý závod.

Komunistický šéf dovolil, aby syn studoval

Syn Karla Pyška Alexej se v polovině sedmdesátých let pokoušel dostat na Divadelní fakultu Akademie múzických umění v Praze (DAMU). Projevoval herecké nadání a vyhrával recitační soutěže. Ředitel havířovského gymnázia mu však nedal na školu doporučení právě z důvodu vyloučení otce ze strany. Alexej Pyško nastoupil jako elév v Těšínském divadle a po roce se hlásil na studia znovu. „Zase ho nevzali, i když zkoušky udělal, tak jsem si řekl, že to tak nenechám. Vydal jsem se do Prahy na DAMU. K rektorovi jsem se nedostal, ale tamní kádrová referentka mi dobře poradila, abych sehnal nějaká dobrozdání,“ popisuje.

Pomohl mu ředitel Dolu ČSM a uspěl i u okresního předsedy KSČ, který poslal na DAMU potvrzení, že okresní výbor nemá námitek proti přijetí Alexeje Pyška. Na školu se skutečně dostal a také dceru Karlu přijali na konzervatoř. I když mu komunističtí pohlaváři pomohli, byl rád, že už ke komunistům nepatří. „Když jsem viděl, jací lidé ve straně zůstali, nechtěl bych tam být ani za nic. Do žádné politické strany bych už nevstoupil.“

Když se v listopadu 1989 hroutil komunistický režim v Československu, byl syn Alexej stávkujícím členem souboru Národního divadla v Praze. I Karel Pyško revoluci fandil a díky synovi měl čerstvé informace o překotném dění v Praze. Alexej jezdil s dalšími herci po republice přesvědčovat lidi ve fabrikách a podnicích, aby revoluci podpořili. S režisérem Janem Kačerem navštívil tenkrát i hutě a doly na Ostravsku a Karvinsku.

„Naposledy s nimi přijel herec Jan Potměšil. Alexej se s nimi do Prahy nevracel, protože se zastavil u nás v Havířově. Auto s Kačerem a Potměšilem, bohužel, havarovalo. Kačer se z toho dostal, ale Potměšil skončil na invalidním vozíku. Alexej měl štěstí, že s nimi nejel,“ vzpomíná na tragický konec jedné revoluční jízdy v prosinci 1989.

Karel Pyško věří na poctivost. Je přesvědčený, že především díky poctivému přístupu ke škole a k práci mohl studovat a stát se báňským inženýrem. Jako poloviční sirotek, jehož otec byl ve wehrmachtu, přitom neměl po válce dobré vyhlídky. Zpětně vidí jako chybu, že vstoupil do KSČ. Po roce 1968 se ocitl na černé listině, protože odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Pracoval jsem ale poctivě, chodil jsem na šichtu o hodinu dříve než ostatní, abych si všechno připravil. Vedení mi nakonec dalo, bez ohledu na politiku, důvěru, což nebylo obvyklé.“

V době, kdy poskytl rozhovor Paměti národa, mu bylo devadesát let. Jako člověk, který zažil druhou světovou válku, těžce nesl válku na Ukrajině a přál si její konec.