Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilsa Půtová (* 1942)

• narodila se 13. března 1942 v Ahníkově v německé rodině

• po absolvování základní školy v roce 1956 pracovala na statku v Ahníkově, později v Ušáku

• v roce 1960 nastoupila do ZKL Klášterec nad Ohří

• po mateřské dovolené pracovala jako uklízečka ve školce

Ilsa Půtová, roz. Mehrsteinerová, se narodila 13. března 1942 v Ahníkově (Hagensdorf) v německé hornické rodině jako jedno ze čtyř dětí (bratr Gerd, sestry Herma a Gerlinda). Prarodiče přišli po válce o dům, rodina se musela přestěhovat do obecního bytu. Do Německa ale odsunuti nebyli, otec Vilhelm byl prý uznán za antifašistu.

Základní školu začala Ilsa navštěvovat v Zásadě. Vzpomíná na povinné hodiny náboženství, na včelařský kroužek i přísné učitele. „Byla tam velikánská zahrada a tam jsme chodili na hrušky a na jabka. A jednou nás ředitel načapal a oni se fakt s námi nepárali, museli jsme předpažit ruce a nandali nám ty velký knihy – a to bolelo.“

Ve 14 letech do práce

Na druhý stupeň docházela do Kralup, vzdálených dva kilometry. Školní docházku však musela ukončit už po sedmé třídě ve 14 letech kvůli tragédii v rodině. Maminka Františka, uklízečka na šachtě v Kralupech, nemohla uživit celou rodinu sama. „Mně zemřel tatínek, když mi bylo 14, a tak jsem musela jít pracovat. Bohužel. Protože máma s těma devíti stovkama, co měla… to se nedalo, čtyři děti k tomu…“

Pamětnice začala pracovat na státním statku, nejprve v Ahníkově v rostlinné výrobě, později v Ušáku v živočišné výrobě. „Lezli jsme po stromech, vyřezávali jsme větve v zimě – a ono vylézt na strom, kde je sníh, nebyla žádná legrace. Teď jsme se báli těch divokých kanců. Neviděli jsme žádného, ale když jsme potom chodili na Ušák, tam jsme ty stopy viděli a strašně jsme se báli. Chodila se mnou moje sestra a nebylo to příjemný. Bylo to 50 minut rychlý chůze. V zimě, za tmy.“

Těhotenství za srpnové okupace

Po dosažení plnoletosti začala pracovat v Závodu kuličkových ložisek v Klášterci. Nejprve jako brusička, později montovala ložiska. Vdala se za Františka Půtu a přivedla na svět dvě dcery, Zuzanu a Moniku. Její první těhotenství probíhalo za dramatických okolností. „‚Chválabohu,‘ říkala jsem si, ‚já budu mít miminko‘ – a v tom šedesátým osmým přijeli ti Rusáci. Když mi to máma říkala, myslela jsem, že jí přeskočilo… Pak jsme to slyšeli, že nás tady okupujou. Teď my jeli do Klášterce. Klášterec byl obšancovaný tankama. Tolika vojáků. Šli jsme tam a já říkám: ‚Holky, jestli mě zabijou, tak ani nebudu vědět, jestli mám nějaký miminko nebo něco.‘ Ale naštěstí se to všecko vyvrbilo...“

Zánik Ahníkova

V 80. letech Ahníkov zmizel pod rypadly hnědouhelných dolů. Půtovi se spolu s většinou vesnice přestěhovali do Chomutova, na sídliště Zahradní. „Ta vesnice se mi líbila. Bylo to hezký. My jsme s těma dětma byli každej den venku. Chodili jsme krást ovoce, na výlety na Hasištejn...“

Polistopadové cestování

Po mateřské dovolené pracovala jako uklízečka ve školce. Zatímco za komunismu se dostala pouze do východního Německa za příbuznými, po listopadu 1989 si začala užívat cestování. Navštívila Turecko, Itálii, Chorvatsko, Bulharsko a nejraději se vracela do Španělska.