Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Pustinová (* 1939)

• narodila se 18. července 1939 v Bratislavě

• rodina vlastnila továrnu na výrobu svíček ve Velkých Levárech

• v dubnu 1945 u nich přespal maršál Malinovskij

• po roce 1948 jejich továrnu znárodnili

• v roce 1952 tatínka odsoudili na pět let kvůli udání

• rodinu vystěhovali z jejich domu

• v roce 1957 pamětnice maturovala na gymnáziu v Plzni

• od roku 1964 pracovala ve Státní knihovně ČSSR v Praze (v Klementinu)

• po srpnové okupaci roku 1968 emigrovali s manželem a dcerou do Německa, ale zase se vrátili

• počátkem 80. let pamětnici vyslýchala StB kvůli emigraci exmanžela Pavla Pustiny

• pracovala v cestovním ruchu, po revoluci podnikala

• v roce 2024 žila v Praze a na chalupě ve Zblově

V roce 1952 žila skoro třináctiletá Marcela Pustinová, rozená Dokupilová, s rodiči v rodinném domě ve Velkých Levárech, nedaleko Bratislavy. Za domem se nacházela původně rodinná továrna na výrobu voskových svíček, kterou rok předtím komunisté nařídili začlenit do Bratislavských tukových závodů. Z tatínka Jána Dokupila se stal zaměstnanec znárodněného podniku. To nejhorší ale rodinu teprve čekalo. Jednoho jarního dne se jim obrátil život naruby. „Máma nebyla doma, já jsem doma byla a oni ho odvezli,“ vzpomíná pamětnice na den, kdy jejího tatínka přijeli zatknout. Nevěděla, kam ho vezli, a celá vyděšená běžela ke známému ze vsi. Ten ji dovezl k národnímu výboru do Malacek. Šla se zeptat na tatínka a vrátný ji poslal, ať budovu obejde z druhé strany. „Obešla jsem to a viděla okénko na uhlí, sklep to byl, tam byl zavřený,“ vzpomíná. Zoufale zavolala: „Tati!“ Tatínek se objevil v okénku a v rychlosti jí předal vzkaz pro maminku. Jeho znění sice zapomněla, dodnes si ale dokáže vybavit šok, když milovaného tatínka našla zavřeného jako zločince.  

Zanedlouho po otcově zatčení nařídil Místní národní výbor ve Velkých Levárech mamince, aby uvolnila jejich dům pro potřeby Ústavu pro naftový výzkum. „V případě, že obytné místnosti do uvedeného termínu 1. září 1952 neuvolníte, budete z bytu z úřední moci vystěhována,“ stálo v dopise ze 14. srpna. Jediný, kdo jim přijel pomoci se stěhováním, byl dědeček Bejvančinský z Plzně. „Přidělili nám obecní pastoušku s hliněnou podlahou. Máma na ni dala perský koberec, protože nic jiného neměla,“ vypráví pamětnice. Dokupilovi byli progresivní, dům i továrnu se snažili moderně vybavit a doma měli ve všech místnostech parkety. Po maminčiných stížnostech jim nakonec přidělili pokoj a kuchyň v jedné místní vile. „Velice jsme jim tam s mámou vadily. Máma se namíchla, nechala všechno sbalit a odjely jsme do Plzně, kde žil dědeček s babičkou, měli pokoj a kuchyň. Mně s mámou dali pokoj a oni měli kuchyň,“ vzpomíná.

Mávaly jsme přes hranici dědečkovi

Marcela Pustinová se narodila 18. července 1939 v Bratislavě a zůstala jedináčkem. Tatínek Ján Aurel Dokupil pracoval v rodinné továrně na výrobu svíček. Jeho rodiče Ludevit a Aloizie Dokupilovi zvelebili a rozšířili podnik po předcích. Původně vyráběli i perník, později se jejich hlavním produktem staly svíce, které prodávali převážně do kostelů, klášterů a na fary. „Dodávali jsme až do Mukačeva. Naše svíce netekly. Prý je to kumšt a zaleží na knotu. Otec měl vytipovanou firmu, u které objednával dobré knoty,“ popisuje pamětnice. Tatínek byl progresivní, chtěl zvýšit prosperitu podniku i zlepšit pracovní podmínky zaměstnanců, kterých měli asi patnáct. Na veletrhu se jednou seznámil se Zdenkou, rozenou Bejvančinskou, která pocházela z rodiny pekaře z Plzně a pracovala jako zapisovatelka u notáře. V roce 1929 se vzali v kostele sv. Klimenta Českobratrské evangelické církve v Praze.

Doma u Dokupilových se mísila čeština se slovenštinou a záhoráčtinou. „Máma to míchala, nikdy se slovensky pořádně nenaučila,“ vzpomíná pamětnice. Tatínek v továrně prošel všemi pozicemi a práce na výrobě svíček ho opravdu těšila. Žili si dobře, ale peníze nerozhazovali. Často měli doma hosty a Marcela Pustinová si vzpomínala, jak s rodiči jezdili nakupovat zásoby vína do Pezinku.  „V zámku byla tehdy restaurace. Když jsme nakoupili víno a rozvezli svíčky, pozvali jsme vinaře Kanycha na večeři. To byl táta šťastný,“ vypráví. Vybavuje si také svou první dřevěnou koloběžku a velkou zahradu s houpačkou, na kterou se chodily pohoupat děti z celé vesnice. Maminka pekla nedostižný tažený štrúdl, na kterém si vždy pochutnali příbuzní i přátelé.

V období samostatného Slovenského státu dávali lidé tatínkovi najevo, že česká národnost jeho manželky není dobrou vizitkou.  Marcela Pustinová vzpomíná, že s maminkou jela do vesnice Kúty, nedaleko hranice s Protektorátem Čechy a Morava. „Máma mě brala s sebou. Stála tam a brečela na slovenské straně hranice. Na druhé straně přes řeku stál její otec a mávali si,“ vypráví pamětnice se slzami v očích. Předpokládá, že maminka nabalila tašku s jídlem a zařídila, že ji někdo dědečkovi na druhou stranu donesl.

Spal u nás maršál Malinovskij

Koncem války se u nich ve svíčkárně na chvíli usadilo jezdectvo, jednalo se převážně o vojáky z tehdejších sovětských středoasijských republik. Přespávali v dílnách a na dvoře měli ustájené koně. „Stálo tam asi dvacet koní. Nosili jim vodu v kyblících, které jim přivazovali na krk, a koně pili,“ vzpomíná pamětnice. Ve stejných kyblících si pak vojáci na dvůr donesli vodku a oslavovali. „Jeden kozák si mě vzal na kolena a hladil mě. Říkal, že má také dceru. Sáhl do peněženky a dal mi jeden rubl,“ vybavuje si živě. Maminka vojákům na dvůr donesla matrace na spaní, které se pak při dešti celé rozmáčely.

V dubnu 1945 prošel obcí Velké Leváry 2. ukrajinský front pod velením maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského, který odsud dva dny řídil bojové operace v Záhoří. „Jednu noc spal v našem domě,“ říká Marcela Pustinová. „Vzpomínám si na dvě krásné vysoké blondýny, které představil jako své doktorky. Jedna mi dala panenku.“ Kuchař Gríša vojenskému štábu připravil v jejich kuchyni pečené prasátko. Pak maminka zaslechla, jak někdo opilý rozbíjí její broušené skleničky. „Máma vzala polínko a šla na něho,“ vypráví pamětnice, jak chtěla maminka bránit rodinné sklo a vojáci ji museli zastavit se slovy, že je to přece maršál Malinovskij.

V roce 1945 začala pamětnice navštěvovat školu a vzpomíná, že ve třídě byly pouze tři evangeličky. Spřátelila se s dcerou ředitele školy, se kterou je dodnes v kontaktu. Tatínek se stal oficiálním majitelem rodinné továrny až v roce 1947, kdy si zařídil živnostenský list. Předtím měla zavedenou živnost jeho maminka.

Tatínek zazdil zásoby

Po komunistickém převzetí moci přišel v listopadu 1948 do rodinného podniku Dokupilových národní správce, pod jehož dozorem tatínek továrnu řídil. „Vystřídali se tam dva. První byl Šatora, který všechno kontroloval. Vždycky seděl rozvalený v kanceláři a máma udělala pohoštění. Snažila se s ním být zadobře, protože mohl cokoliv,“ popisuje pamětnice. Rodiče doufali, že se jejich malé firmě znárodňování vyhne. V roce 1951 ale továrnu začlenili do Bratislavských tukových závodů a tatínek se stal technickým vedoucím. Později přemístili původní výrobu do Hlohovce, kam odvezli všechny stroje a zlikvidovali je.

V roce 1952 přijeli na udání příslušníci SNB provést domovní prohlídku a objevili ve sklepě zásoby vína a rumu, které měli rodiče pro návštěvy, a zazděný vosk. Tatínek totiž koncem války, když se blížila fronta, ukryl zásoby materiálu na výrobu svíček. „Byla jsem při tom, stalo se to jednou v neděli, když máma nebyla doma. Táta mě popadl, ať mu podávám cihly,“ vzpomíná pamětnice. Po válce už vosk nechal zazděný a v době znárodňování někdo nahlásil, že má doma nepřihlášené zásoby. Zatkli ho a obvinili z ohrožení zásobování, zkrácení nebo ohrožení daně a z rozkrádání socialistického majetku. Lidový soud v Malackách ho v září 1952 odsoudil na pět let a Krajský soud v Bratislavě rozsudek v únoru 1953 potvrdil.

Ve vězení nakonec strávil dva a půl roku. Trest si odpykával nejdříve krátce ve věznici v Ilavě, pak v Leopoldově a nakonec v Jáchymově, kde pracoval ve skladu. Zřejmě díky drobné štíhlé postavě ho nepřidělili na fárání v jednom z uranových dolů. Marcela Pustinová si vybavuje, jak jela s maminkou vlakem na návštěvu do Ilavy: „Koukaly jsme, kdo vystupuje z vlaku. Podle oblečení jsme hádaly, jestli jdou taky do věznice.“ Z Jáchymova jí utkvěla vzpomínka na návštěvní místnost: „Byla to dlouhá místnost, byly tam kóje s pletivem. My na jedné straně a vězni na druhé.“ Návštěvy byly povolené jen jednou za rok. Na jáchymovském nádraží vyzvedl rodiny odsouzených autobus a dovezl je do vězeňského tábora. Pamětnice si už nevybavuje konkrétní tábor, ve kterém byl tatínek zavřený. „Pamatuji si dřevěnou vstupní bránu, za kterou jsme všichni vystoupili. Pak nás zase odvezli zpátky na nádraží,“ popisuje.

Maminka se nenechala zlomit

Pamětnice s maminkou se musely vystěhovat do domku s hliněnou podlahou. „Máma si tam pověsila křišťálový lustr. Nechtěla se podřídit, nechtěla se vzdát s tím, že je zničená,“ vzpomíná Marcela Pustinová. Maminka se následně soudila se státem o svůj nábytek, který dostala od rodičů a který zabavili společně s manželovým majetkem. Vyhrála a pamětnice má starožitná křesla stále doma. Maminka stála celou dobu při tatínkovi a po jeho propuštění se koncem padesátých let snažili o přezkoumání původního rozsudku. Podávali žádosti k Nejvyššímu soudu i do prezidentské kanceláře, ale bez výsledku.

Když Marcela Pustinová navštěvovala třetí ročník měšťanské školy, přestěhovala se do Plzně. Nastoupila tam na gymnázium, kde její původ neřešili. Učila se dobře, bavil ji dějepis a biologie a neměla ráda matematiku a chemii. „Měli jsme ředitele trpaslíka, byl to kovaný komunista. Když měli kluci podpatky nebo dlouhé vlasy, nepouštěl je do školy,“ vzpomíná. Maturovala v roce 1957 a toužila po studiu historie na filozofické fakultě v Praze, kam ji ale nevzali. Později objevila posudek z Velkých Levár, kde o ní univerzitu informovali. „Nemůžu říct, že špatně. Psali, že jsem dcera továrníka,“ říká pamětnice. Při přijímací zkoušce profesor řekl: „Aha, to jsou ty Leváry.“ Studovala tedy dvouletou železniční nástavbu a během studia začala pracovat v knihovně.

Po příchodu do Plzně nemohla maminka sehnat práci, později prodávala zmrzlinu. Když tatínka propustili z vězení, našel si práci topiče. O vězení nemluvil a ona se ho nevyptávala. Byla v té době v pubertě a měla jiné zájmy. Dnes lituje, že na něj víc nenaléhala, aby tatínek vyprávěl, co zažil. Zemřel ve svých šedesáti čtyřech letech. Pamětnice se seznámila s Pavlem Pustinou, za kterého se později provdala. Jeho rodině komunisté vzali činžovní dům ve Francouzské ulici v Praze na Vinohradech a dál v něm mohli bydlet pouze jako nájemníci. V roce 1964 odešla Marcela Pustinová za manželem do Prahy a začala pracovat ve Státní knihovně ČSSR v Klementinu. „Při nástupu se mě ptali, jestli jsem tělesně, duševně, nebo kádrově vadná,“ vzpomíná. Odpověděla, že pro ni platí ta třetí možnost.

Vzpomíná si také, že za její vedoucí pravidelně docházel do knihovny komunistický politik Vilém Nový (otec rozhlasové hlasatelky a moderátorky Kamily Moučkové) a zval ji na oběd. Zajímal se o dění v knihovně, kde dříve působil.  V knihovně v Klementinu pracovala začátkem šedesátých let například i Lída Clementisová, operní pěvkyně a manželka Vladimíra „Vlada“ Clementise, odsouzeného k trestu smrti v procesu s Rudolfem Slánským.

Dva měsíce strávila v klášteře

V srpnu roku 1968 odjeli s manželem na návštěvu k bratranci jeho maminky, který žil v Rakousku, a tříletou dceru Evu nechali u babičky. „Dvacátého jsme překročili hranice a byli jsme na nádherném tahu, na vínečku a vídeňském řízku,“ vzpomíná. Ráno jim příbuzní ťukali na dveře pokoje s tím, že Československo obsadila vojska zemí Varšavské smlouvy. Pamětnice tomu nemohla uvěřit. Debatovali s manželem, co budou dělat. „Měli jsme příslib. Víte, co to bylo sehnat příslib a peníze na cestu ven? Rozhodli jsme se, že pojedeme dál,“ říká. Po pár dnech v Rakousku pokračovali k manželovu kamarádovi z vysoké školy do Mnichova. V televizi sledovali zpravodajství a přemýšleli, co dál.

Po návratu z dovolené na ni manžel naléhal, aby emigrovali do Německa, dokud to jde.  „Pro mě to bylo hrozné, nechtěla jsem. Pustina mi vyjmenoval všechny negace, které nás čekají. Nakonec jsem sklopila hlavu,“ připouští Marcela Pustinová. V Německu strávili asi dva měsíce v uprchlickém táboře v Zirndorfu. „Manžel, bigotní katolík, mi s dcerou zařídil pobyt v klášteře. Myla jsem tam podlahy a kachličky v koupelně. Sestřičky byly nesmírně vstřícné,“ vybavuje si. Nevzpomíná si, jestli manžel v táboře pracoval. Celé dva měsíce prožila jako v mlze, často plakala, nedokázala si představit život v jiné zemi. Navíc ji trápilo, že doma nechala starou maminku.

Nakonec se vrátili do Prahy. Pavel Pustina nechtěl trhat rodinu, a tak jel s nimi. Jejich manželství to ale poznamenalo a za nějaký čas se rozvedli. Manžel se v podniku Orgrez nemohl realizovat a nakonec emigroval už s novou rodinou kolem roku 1980. Pamětnici si kvůli tomu pozvala Státní bezpečnost (StB) k výslechu do Bartolomějské ulice. Na dotazy reagovala slovy: „‚Už jsem dlouho rozvedená, nic nevím, jsem hloupá, na nic se mě neptejte.‘ Pustili mě a byl pokoj.“

Musíte se angažovat

Marcela Pustinová se vrátila k práci v knihovně v oddělení zahraniční bibliografie a později získala zaměstnání v cestovní kanceláři Sport Turist. Jako samoživitelka si netroufala vystupovat proti komunistickému režimu, občas ale trochu „zazlobila“, například se odmítla účastnit prvomájového průvodu. Jindy zase nešla volit. Volební komise přišla večer k ní domů i s urnou se slovy: „Musíte to nějak napravit. Musíte se angažovat.“ Když odešli, objevila se před pamětnicí dcera a plakala: „Maminko, vezmi něco, já mám ve škole problémy, že je táta emigrant.“ Stala se tedy soudcem z lidu a jako přísedící se účastnila soudů projednávajících rozvody.

V osmdesátých letech ji oslovila cestovní kancelář Slovakoturist a našla jí malou místnost v Široké ulici v Praze, kde měla pamětnice svou kancelář. Jejím hlavním úkolem bylo shánět ubytování v pražských hotelech pro slovenské turisty. Volná kapacita se hledala těžko, ale podpultový prodej fungoval. Marcela Pustinová měla k tomuto účelu od svého vedoucího lístky na výlet lodí z Bratislavy do Vídně, které nabízela recepčním výměnou za volné hotelové pokoje. V kanceláři s ní pracovaly dvě kolegyně. Po sametové revoluci zjistila, že jednu z nich nasadila StB. „Jednou za čtrnáct dní na dvě až tři hodiny zmizela, že jde na kávu. Chodila na schůzky s StB,“ říká pamětnice.

Ani jeden z rodičů se změny režimu po roce 1989 nedožil. Marcela Pustinová pokračovala v práci v cestovní kanceláři, která se stala soukromou, a posléze dva roky vedla svoji vlastní cestovní agenturu. V rámci restituce získala společně s bratranci zpět objekt bývalé továrny na výrobu svíček a se sestřenicí jim vrátili činžovní dům v Plzni. V roce 2024 žila v Praze a částečně na chalupě ve Zblově, nedaleko České Skalice.