Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Pupik (* 1928)

• narozen 11. května 1928 v Brně

• rodina německého původu

• za druhé světové války se učil v brněnské zbrojovce na elektrikáře

• příslušník Hitlerovy mládeže

• na Slovensku připravoval terén pro příjezd německé armády

• po návratu do Brna chtěl ze zbrojovky odejít

• poslán do „převychovného zařízení“ v Brně-Králově Poli

• vrátil se do zbrojovky

• po osvobození byl jako Němec registrován na pracovním úřadě, internován v Kounicových kolejích

• neúspěšný útěk do Rakouska

• chycen a odveden zpět do Kounicových kolejí

• odsun do Garmisch-Partenkirchenu

• práce v Oberammergau

• setkání s dalšími členy rodiny, stěhování do Wennendenu

• žije ve městě Neu Ulm

Dětství na Cejlu  

Emil Pupik se hned na začátku našeho rozhovoru rozvyprávěl o svém dětství na Cejlu. „U domu s číslem 36, ve kterém jsme bydleli, býval dlouhý dvůr se spedicí. Jmenovala se Mautner. Tehdy sem nejezdila auta, ale koně. Do bytu, kde naše rodina bydlela, se vcházelo ze dvora. Pro nás děti sloužil dvůr jako skvělé místo na hraní. Asi sto metrů od nás bydlela jedna česká rodina. Měli tam sklenářství Gebrüder Fuchs, ve kterém se vyráběla zrcadla. Hrál jsem si s jejich dvěma dcerami. Jiná česká rodina tam mívala výrobnu a opravnu klobouků. Ti mě dokonce vzali do vinohradu a starý pán celý den nadával na Hitlera. Věděl, že přede mnou klít může. Také tam měl obchod hodinář, který mne pozval nejen do bytu, ale i na svou chatu. Měl dvě dcery a jednoho syna. Když byli u svého otce v obchodě, hrávali jsme si spolu na dvoře. Nedaleko našeho domu stála továrna na látky. V Brně jsem navštěvoval německou školu, pohyboval jsem se ale i mezi českými dětmi, protože po škole jsme si spolu hráli. Jakmile se ale politická situace začínala vyhrocovat, projevovala se nacionální nenávist také mezi dětmi. Například čeští kluci stříkali inkoust německým dívkám na bílé punčochy.“

Babička Emila, Elisabeth Pupik, rozená Demel, se do ulice Cejl nastěhovala spolu se čtyřmi dcerami v roce 1921. „Můj dědeček se jmenoval Franz Pupik, měl s českým společníkem dílnu. V roce 1921 řekl babičce, že chce koupit Demlův dům, a ukazoval jí peníze, které měl schované v psacím stole. Za několik dní poté (27. února 1921) zemřel. Když ale babička pro peníze do dílny šla, našla jeho stůl vypáčený a bez peněz. Někdo ty peníze vzal. Zaměstnanci i jeho společník pachatele zapřeli.“ Po smrti Emilova dědečka nebyla finanční situace rodiny příznivá. Nejstarší dcera Franze a Elisabeth Pupikových, Maria, si našla zaměstnání v rodinné textilní továrně Auspitz Enkel. Ta sídlila v Brně na Václavské ulici číslo 10. „Rodina tak získala aspoň nějaké peníze. Druhá teta Ludmilla si vzala studenta a s ním bydleli ve stejné ulici jako má babička s dalšími dcerami. Ludmillin manžel byl Němec a pocházel z Jáchymovska. Neuměl česky. Jednou, když se vraceli domů, zjistili, že jim někdo během jejich nepřítomnosti v bytě rozbil nábytek. Proto se rozhodli, že se odstěhují do Lipska. Nejmladší ze sester mé maminky se jmenovala Else a pracovala na letišti jako telefonistka. Moje maminka Anna Therese se zamilovala do studenta. Tak jsem se jim narodil já a v roce 1930 můj bratr Franz. Můj tatínek se ale vypařil. Maminka se o několik let později zamilovala do dalšího studenta a v roce 1937 se nám narodil ještě další bratr Alfred. I jeho otec se však ztratil. Tak s námi maminka zůstala sama. Ráno roznášela noviny a potom prodávala mléko v obchodě. Moc peněz za to ale tehdy nebylo. Později maminka začala pracovat jako domovnice a asi po roce a půl dostala na starost také dva domy v ulici Na Kolišti. Tak jsme se tam přestěhovali.“

Hitlerova mládež

Emil Pupik byl od roku 1942, stejně jako další německé děti, členem Hitlerovy mládeže (Hitlerjugend). „Jednou, asi v roce 1943, jsme jeli na Slovensko. Naším úkolem bylo vykopání příkopů, tím se měl zpomalit vjezd sovětských tanků. Hitlerovci se tam chovali jako lupiči. Prohlásil jsem, že tyto lidi podporovat nebudu. Večer mě za to zmlátili. Hodili na mě deku, abych nevěděl, kdo mě bil. To, že jsem jel na Slovensko, byla výjimka, protože jsem pracoval ve zbrojovce a to bylo za války nejpřednější. Když jsem se vrátil, byl jsem už rozhodnutý o tom, že přestanu ve zbrojovce pracovat. Bylo mi patnáct let a pár měsíců. Vedení zbrojovky jsem oznámil, ať mi během tří dnů najdou novou práci. Nejvyšší německý šéf zbrojovky mi tehdy odpověděl: ,Když se pracuje, je to všechno pro Hitlera.‘

Za tři dny k nám domů přišel jeden pán a ptal se po mně. Hledal Pupika, který nechce pracovat. Odpověděl jsem mu, že chci pracovat, ale ne ve zbrojovce. Dal mi navštívenku s adresou a řekl mi, že si mám vzít věci na přenocování. Zhruba na čtrnáct dní. Maminka mi pak sbalila kufr a jel jsem elektrikou (tramvají) na Královo Pole. Našel jsem tu adresu, stál tam dům s velkými železnými vraty. Na dveřích nebylo uvedeno žádné jméno. Zazvonil jsem, chvilku jsem čekal. Jakmile se dveře otevřely, došlo mi, kde jsem. Zahlédl jsem, jak se na zemi, na dlažbě z kamenných kostek, válí střepy a mezi tím se plazí kluci se zkrvavenými lokty. Už na mě čekali. Ukázali mi, kde budu spát. Měl jsem štěstí, že jsem byl elektrikářem, i když jsem ještě nebyl vyučený, nutně totiž elektrikáře potřebovali. A asi nemohli žádného dostat. Měl jsem spravovat motor. Opravoval jsem ho pomalu, došlo mi, že se pak budu muset taky plazit po zemi. Po nějaké době jsem se jednoho dozorce, který se choval lidsky, zeptal, jak dlouho tam ještě budu muset být. Odpověděl mi, že v dokumentech mám napsáno, že na dobu neurčitou. Radil jsem se pak s ním, jak se to dá změnit. Řekl mi, že bych musel jít za vedoucím a říct mu, že chci zase pracovat ve zbrojovce. Potom se budu moct asi tak za čtrnáct dní zase dostat domů. Celkem se ke mně chovali slušně, to ostatní honili a bili.“

V budově na Královém Poli strávil Emil Pupik tři měsíce a čtrnáct dní, poté se vrátil zpět do zbrojovky, ale nikoli jako zaměstnanec, nýbrž jako voják. Byl zařazen k jednotce Heimat Flak Batterie 19/17. Obsluhoval světlomet, aby mohl střelec z kulometu snadněji zasáhnout cíl. „Na tyto pozice brali přednostně elektrikáře. Hlídali jsme, aby letadla neodstřelovala Brno. Jak se blížil konec války, mnoho Němců, kteří v Brně nebyli doma, odjíždělo postupně pryč z města. Ti, co tam měli rodiny, zůstali. Ke konci války přijel džíp a v něm seděl ruský důstojník, který hovořil výborně německy. Zeptal se mě, kde je tady divadlo. Nasedl jsem k němu do auta a navigoval je. Měli za úkol divadlo hlídat.“

Květnové dny v Kounicových kolejích

Krátce po osvobození se měli Němci kvůli práci přihlásit na pracovním úřadě v Bratislavské ulici. „Sešla se nás tam skupina asi šesti lidí. Sebrali nám všechno, co jsme měli u sebe. Poté nás vedli přes dvůr směrem na Cejl. Nevěděli jsme, kam jdeme. Na Cejlu si nás převzala česká policie. Asi po půl hodině jsme potkali větší skupinu Čechů. Jeden z nich na mě volal: ,Emile, co s tebou dělají? Nejdřív tě zavřeli hitlerovci, teď naši lidé. Co jsi jim udělal?‘ Já jsem volal zpět: ,Vy mě znáte, já jsem nic neudělal.‘ Ani jsem to nedořekl a už mě jeden z policistů, co nás hlídali, nakopl, abych nemeškal. Odvedli nás do Kounicových kolejí, ty se nacházejí na okraji Brna. Když jsme šli v Kouničkách nahoru po schodech, viděl jsem jednoho syna, který musel mlátit svého otce. Musel ho bít pořádně. Pravděpodobně si říkal, že je lepší, když ho bude bít on než oni. Pak jsme viděli další Němce, měli obojek kolem krku. Později jsem slyšel, že tihle muži museli vylizovat záchody.“ Podmínky pro internované Němce nebyly nikterak příznivé. „V jedné místnosti nás bylo asi patnáct. Leželi jsme na posteli po dvou, většina spala na zemi. I nás týrali. Za trest jsme museli mýt podlahu prknem. Dozorce nalil vodu na zem a my jsme ji museli čistit. Chvilku nás pak Češi nechali v klidu.

Jednou jsme museli nastoupit na dvůr a dozorci nás nechali stát na slunci. Asi metr či dva před nás umístili konve s vodou. Dva z dozorců měli bič. Když se někdo k vodě přiblížil, tak ho švihli. Nic k jídlu ani k pití jsme nedostali.

Také mě prý tak zmlátili, až jsem omdlel. To mi ale zpětně říkali další Němci, protože si to nepamatuji. Vyhrožovali nám, že když někdo uteče, tak místo něj si vezmou někoho z jeho rodiny. Rodiče, ženu nebo dítě. Ženy jsem tam neviděl, ale byly tam s námi asi šestileté až jedenáctileté děti. Ty například musely jako vojáci na povel rychle vstát a hned si zase sednout. Také je mlátili.“ V těchto podmínkách strávil Emil Pupik v Kounicových kolejích asi čtyři týdny.

Internovaní němečtí obyvatelé byli zařazováni do pracovních skupin. Emil Pupik patřil do skupiny, která sekala a řezala dřevo pro Čechy v domě u brněnského parku Lužánky (Augarten). „Češi se o nás měli i starat. Když nám měli dát najíst, řekli nám, že musí otevřít okno a nadávat nám, aby to slyšeli sousedé. Pak spustili, že jsme líní a jen žrát chceme atd. My jsme přitom jedli brambory a řízek.“

Později Emila poslali na práci na železnici, vyměňovaly se koleje. „Měl jsem hroznou žízeň a hlad. Dozor nad námi drželi Rusové, kteří byli ubytováni v dřevěných chatkách. Hlídali nás vždy dva, většinou byl jeden z nich před boudou a jeden uvnitř. Jednou nechali na stole dva kousky chleba, menší a větší. Díval jsem se na ně. V jeden okamžik ani jeden z ruských vojáků v chatce nebyl, pozorovali něco na jiné straně, proto jsem tam rychle vběhl a menší kousek chleba sebral. Když jsem byl uvnitř chatky, tak jsem slyšel, jak se jeden z Rusů se blíží. V chatce stál stůl, vedle něj lavice a na ní deka. Schoval jsem se pod lavici, neviděl mě, chránila mě deka, která visela skoro až na zem. Ten ruský voják si vzal dalekohled a vrátil se ke svému kamarádovi. Dívali se na druhou stranu, využil jsem situace a vylezl jsem ven. Šel jsem k hromadě šroubů. Ležely na jedné straně u té chatky. Snědl jsem kousek chleba a část si nechal na později. Vodu jsem pil z potoka, protékal vedle kolejí. Dnes bych to už neudělal, protože jsem slyšel, že při krádežích jídla dotyčné zastřelili.“

Některé Němce ostříhali, mě ne, vypadal jsem jako normální člověk

„Pomáhali jsme také ve škole, kde byli němečtí zranění. Přišel tam za mnou jeden pán a zeptal se mě: ,Nejsi ten Pupik, kterého zavřeli hitlerovci?‘ Odpověděl jsem: ,Ano, ale já vás neznám.‘  Řekl mi: ,Taky nepotřebuješ.‘ Pak dodal: ,Z Brna vyhnali staré lidi, ženy a děti. Až budeš mít možnost utéct, tak uteč směr Vídeň. Ale dávej pozor na mostech, tam jsou zvýšené kontroly.‘ Myslím, že patřil k českému bezpečnostnímu sboru. Využil jsem první příležitosti, když jsme opravovali koleje, a utekl jsem. Zastavil jsem se na Kolišti, kde asi od roku 1943 do konce května 1945 bydlela má rodina. Vzal jsem si tam batoh, sušenky, vodu. Některé Němce ostříhali, ale mě ne. Vypadal jsem jako normální člověk. Šel jsem směrem k obci Jundorf (česky Jundrov, dnes městská část Brno-Jundrov). Došlo mi, že když tam neměli most, měl by tam někdo převážet lidi přes řeku. Dostal jsem se k jedné Češce. Říkal jsem jí, že nemám peníze. Ona mi ochotně řekla: ,Když nemáš peníze, máš hlad.‘ Bylo poledne, tak mi dala maso a pár brambor. Zadarmo mě pak převezla na loďce na druhou stranu řeky. S plným břichem jsem se na druhé straně vydal do lesa. Tam se objevilo pět nebo šest Čechů. Vzali mi, co jsem u sebe měl. Jeden z nich mě znal a řekl ostatním, že jsem Němec. Sedli si na kola a já jsem před nimi musel běžet.“

Co bylo dál, nevím. Omdlel jsem

„Přivedli mě zase do Kouniček a předali mě českému komisaři, který zde Němce vyslýchal. Následně mi svázali ruce za záda a přikázali mi, abych tlačil nosem těžkou knihu ke zdi. Jakmile spadla, následovalo bití. Pak jsem musel překročit na zemi ležící německou vlajku. Nebo na ni šlápnout. Překročil jsem ji. Okamžitě jsem dostal pěstí do obličeje. Pak se mě ptali, jestli jsem byl v lese sám. Později jsem se dozvěděl, že tam čekali na nějakého vysoce postaveného hitlerovce, proto tam byla zvýšená kontrola. To jsem ale bohužel nemohl vědět.

V Kounicových kolejích nás trápili hlady. Když už nám něco k jídlu dávali, tak tím způsobem, že se stejně nebylo možné najíst. Například vložili do kotle zeleninu a vařili ji. Asi třicet osob muselo okolo kotle utvořit kruh. Dostali jsme šálky. Nakázali nám, ať běháme rychle dokola. Jeden z nás nabral vařící vodu a měl se napít. Na ty, co se nepřibližovali, řvali: ,Ty sviňo, nechceš žrat?‘ Ti, co se zkusili napít, měli spálené rty. Co bylo dál, nevím, omdlel jsem.

Trápili nás ale i jinak. Například jsme si museli lehnout na záda. Jeden hlavou na břicho toho druhého, nohy jsme měli roztažené. Dozorci po nás stříleli kulometem. Ti, kteří leželi na někom tlustém, byli zasaženi rovnou do hlavy. Stříleli i jen tak do vzduchu. Když se někdo bál, smáli se. Každý den jsme mívali vůz plný mrtvol.

Jednou někdo z dozorců dostal nápad – postavit v Kouničkách tři šibenice. Stavělo nás ji sedm Němců. Vyhledali jednoho, který měl viset. Pak někdo vymyslel, že když mají tři šibenice, měli by mít tři oběšence. Jako druhého vybrali mne. Následně určili ještě někoho třetího. Svázali nám ruce za záda, na krk nám natáhli provaz. Stál jsem na prázdné bečce od piva a strachy jsem se držel, abych se sám nepověsil. Už stáli u mě, byl jsem připravený k oběšení. Vtom někdo přiběhl na dvůr a křičel: ,Kontrola z Prahy je tady!‘ To mi zachránilo život.“ Podruhé Emil Pupik strávil v Kounicových kolejích asi pět týdnů.

Další skupina, u které Emil Pupik byl, měla na starosti stavbu zřícené koželužny firmy Lasseker. „Přihlásil jsem se dobrovolně. Říkal jsem si, že by tam mohly být lepší podmínky a hlavně jídlo, když je tam i armáda. Vedli nás od Kounicových kolejí směrem ke Křenové ulici. V ní stála koželužna. Kůži, která tam zůstala, jsme museli vyhrabávat a žehlit. Tahali jsme tam kůru a vodu, bylo to těžké. Potom přišla nová kůra. Hlady se to vydržet nedalo, byl jsem zoufalý. Zpočátku to byla velká bída. Žrali jsme kůru stromů a trávu. Vyhrožovali nám, že když jeden uteče, druhého za jeho útěk zastřelí.

Vymyslel jsem způsob, jak se dostat ven a najít si něco k jídlu. Pak jsem se zase vrátil. Byly tam dvě veliké brány, dělila je zeď. Jednu bránu nikdo moc nehlídal. Dveře zvenku otevřít nešly, ale zevnitř ano. Stačilo vyndat kulaté dřevo, zarážku. Na dřevo jsem navázal starý drát, který tam ležel, na něj cihly. Zvenku jsem tedy mohl otevřít, ale zevnitř vrata vypadala jako zavřená. Utéct jsem nechtěl, ale měl jsem hlad. Proto jsem se zastavil doma na Kolišti a vzal tam starý hrnec, sirky a mouku. Schoval jsem se vždy do rohu a z mouky s trávou jsem si vyráběl knedlíky. Jednou jsme dostali kůži od prasete. Zůstal v ní ještě kousek masa u uší. Vykrojil jsem ho a uvařil jsem ho v hrnci. Pak jsem tu mastnotu jedl.

Jednou jsem zase mluvil s dalším Němcem, který se zmínil, že zná Čechy, kteří by nám dali špek. Šel jsem k nim a opravdu jsem ho od nich dostal. O tento úlovek jsme se pak rozdělili. Časem jsme měli dostat normální jídlo. Hledali někoho, kdo by ho s českým vojákem vozil. Vybrali mě. Potom jsem ho vozil i sám. V koželužně jsem strávil asi půl roku. Pracovalo nás tam asi patnáct až osmnáct osob.“

Lidé plakali radostí, že už nebudou biti

„Zpráv tehdy kolovalo mnoho. Říkalo se také, že nás pošlou na nádraží. To se také stalo. U nádraží probíhala kontrola. Bílé pásky s číslem jsme museli spálit. Nějaký pán mi vzal moje boty a místo nich mi dal dřeváky. Ty boty mi předtím věnoval nějaký jiný pán v koželužně. Dostal jsem malý kufřík, asi 20 cm na 30 cm veliký, v něm byl jeden kapesník. Dál jsem obdržel tři tisíce marek (Reichsmark). Zařadili mě do prvního vagonu, umístili do něj asi čtyřicet osob. Byl úplně plný. Čekali jsme, až se vlak rozjede. Řekli nám: ,Chovejte se klidně, pojedeme přes hranice.‘ Někdo prohlásil, že jedeme do ruské zóny, že tam potřebují lidi na práci. Za nějakou dobu jsme zastavili. Otevřeli dveře. Když jsme slyšeli Furth im Wald, věděli jsme, že jsme v Bavorsku. Vyšel jsem ven, protože jsem měl žízeň. Z vagonů jsem slyšel pláč. Lidé plakali radostí, že už nebudou biti, že je už nikdo nebude znásilňovat. Ptal jsem se po vodě. Dozvěděl jsem se, že musím jít až k poslednímu vagonu. V posledním vagoně jsem uviděl svou babičku. Po dlouhé době jsem viděl člověka z naší rodiny. Zeptal jsem se, jestli si můžu babičku vzít s sebou do prvního vagonu. Dovolili mi to. Kdybych nevyšel, nikdy bych ji už vidět nemusel. Vagony postupně odpojovali. Poslední vagon by odpojili jako první.

Babička musela absolvovat brněnský pochod smrti. Během cesty si potřebovala odskočit na záchod, tak zašla do lesa. Byla ale unavená a omdlela. Našli ji tam Češi a ti ji už za hranice nepustili. Musela se s dalšími Němci vrátit zpátky do Brna. Tam pak byla zavřená v táboře. Nikdy jsme se o tom nebavili.

Společně jsme dojeli do Garmisch-Partenkirchen. Přidělili nás do Oberammergau. Tam jsme dojeli už normálním vlakem. Lidé z Oberammergau stáli u divadla a nebyli z nás nadšení. Brali nás jako české cikány. Rozebrali si nás do rodin. Každý si někoho musel vzít, dohlížela na to policie. Babička dostala pokoj v prvním patře, tam měla topení a vodu. Já bydlel v podkroví, bez světla a bez topení. Pracoval jsem tam v lese, kácel jsem stromy. V sedm hodin jsme už museli být na kopci. Měl jsem kilo chleba na týden, k tomu kousek másla (30 g) na měsíc. Když bylo hůř, musel nám ten kousek vystačit na dva měsíce. Potraviny nám byly přidělovány podle potravinových lístků. Když jsme mívali pauzu na jídlo, chodil jsem raději ven. Ostatní jedli špek nebo maso. Nechtěl jsem to čuchat. V Oberammergau jsme strávili dva roky. Do Německa jsme s babičkou přijeli v roce 1946. Za peníze jsem si třeba kupoval chleba, ten stál na černém trhu přes sto marek.“

Podle zákona museli odsunuté rodiny sestěhovat dohromady

„Hledali jsme se s rodinou přes Červený kříž. Neúspěšně. Jakmile začala fungovat pošta, napsali jsme tetě do Lipska. Nevěděli jsme, jestli žije. Její manžel za války narukoval na frontu, přišel asi až v roce 1948. Mezitím si našla někoho jiného a po jeho návratu se nechali rozvést. Psala nám všem, ten žije, bydlí tam a tam. Moje maminka byla v obci Wennenden (asi pět kilometrů od Blaubeuren, to je asi 25 km od Ulmu). Její nejstarší sestra Maria žila ve Stuttgartu. Nejmladší Else byla u Američanů v zajetí, protože za války pracovala jako telefonistka na frontě.

Hned jak jsem zjistil, kde maminka je, jel za ní. Tehdy se nesmělo jezdit z jedné zóny do druhé zóny. V mém případě se jednalo o přechod mezi americkou a francouzskou zónou. Viděl jsem i nejmladšího bratra. Ten prostřední se zamiloval v Lipsku, tak tam po válce odešel. Maminku ještě v Brně vyhodili z bytu a následně stejně jako babička absolvovala pochod smrti z Brna. Ale neviděly se tam. Nejmladšího syna si vyzvedla ve školce, nechtěli jí ho dát. Prý na cestě viděla, jak vzali tělo dítěte, které leželo na cestě, a praštili s ním o kámen tak, až mu vystříkl mozek. Maminka také ležela v příkopě i s dítětem, pak ji našli. Jakmile se zotavila, dali jí chléb. Bylo to ve vesnici Wolkersdorf. Tam také stojí pomník věnovaný těm, kteří zemřeli na rakouském území. Jak se pak dostala do Wennenden, nevím.

Tehdy byl zákon, že se odsunuté rodiny musí sestěhovat dohromady. Děti bývaly dospělé až ve 21 letech. V Seiβenu (k tomu patřilo Wennenden) nás starosta nechtěl s babičkou přijmout. Tak jsem navštívil ministerstvo ve Stuttgartu, kam tohle místo, kde maminka žila, patřilo. Musel nás pak s babičkou přijmout.“ Měnová reforma v roce 1948 s sebou přinesla německou marku, „já jsem tak obdržel 40 marek. Za nájem jsem platil 30 marek. Když jsem jel za maminkou do Wennenden (cesta z Oberammergau přes Ulm, Blaubeuren), musel jsem si ještě půjčit pět marek.“

Práce bylo dost, peněz málo

„Nejdřív jsem chtěl pracovat v zemědělství. Napsal jsem žádost, ale nedostal jsem odpověď. Práce bylo dost, ale za ni lidé nedostávali skoro žádné peníze. Sháněl jsem jinou práci. Pracoval jsem u firmy, která v Blaubeuren kopala hluboké jámy, do kterých se vkládaly kovové trubky. Tenkrát bylo nutné mít na všechno povolení. I na cestu do jiného města. Doslechl jsem se, že v Ulmu hledají někoho za doručování pošty. Šel jsem tam dvacet pět kilometrů a dostal jsem na doručení jen dva dopisy. Za každý doručený dopis mi dali 20 pfennigů, celkem 40. Tehdy nikdo nic nedostal zadarmo. Zpátky jsem zase šel dvacet pět kilometrů. Zkusil jsem to jen jednou. Pak jsem hledal práci u sedláka. Za války jim každý nosil za jídlo zlato a drahé věci. Viděl jsem, že jezdí na kolech. Smontoval jsem si z vyhozených součástek také kolo. Pak jsem si ušetřil i na pneumatiku a duši. Na něm jsem dojel i za tetou do Stuttgartu. Také jsem jel na kole až do Hamburku. Přečetl jsem si totiž, že tam hledají někoho na práci. Než jsem tam ale přijel, tak už ta práce byla pryč. Pak jsem našel práci u dráhy. Chtěl jsem se stát strojvedoucím. Podmínkou bylo, že budu dva až tři roky jezdit vlakem jako topič. Teprve pak bych se mohl stát strojvedoucím. Ta práce se mi ale nelíbila, služba začínala ve tři ráno, ale směny trvaly jen do osmi. To bylo jen pět hodin, zbytek hodin do osmi jsem si musel napracovat. Tak jsem to dělal jen dva roky. Pak jsem zkoušel se dostat na pozici Mittele Laufbahn. Tam se dělaly zkoušky. Dvakrát mi řekli, že jsem mladý, potřetí mi oznámili, že už jsem starý. Celkem jsem u dráhy odpracoval čtyři a půl roku.“

Dnes žije Emil Pupik ve městě Neu Ulm. Na naše setkání si připravil pečlivě psané poznámky. Nahlížet do nich nemusel, vryly se mu živě do paměti. Při vzpomínkách na poválečný nedostatek jídla se díval na chléb, pečené kuře a kus dortu.

Text čerpá ze vzpomínek pamětníka natočených ve městě Neu Ulm a je doplněn o řadu dopisů.