Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Luděk Půlpitel (* 1937)

• narozen 3. října 1937 v Pardubicích

• zažil bombardování Blanska v dubnu 1945

• poslední dny války se rodina ukrývala ve sklepě budovy ČKD Blansko

• vystudoval Střední průmyslovou školu v Brně

• v roce 1963 dokončil studia na VUT v Brně

• v roce 1964 se oženil s Janou Šebestovou

• pracoval v ČKD Blansko, kde se StB zajímala o možnou sabotáž

• několikrát odmítl nabídku ke vstupu do KSČ

• v Archivu bezpečnostních složek je veden jako důvěrník, svazek se nedochoval

• jakoukoli spolupráci odmítá, lustrační osvědčení má negativní

• v roce 1989 se zúčastnil demonstrace na Václavském náměstí

• pro Muzeum Blanenska připravil několik přednášek

Na konci války se s rodiči a starší sestrou snažili před bombardováním Blanska ukrýt na kraji lesa. Malá bomba vybuchla v jejich těsné blízkosti, ale naštěstí všichni vyvázli bez zranění.

Luděk Půlpitel se narodil 3. října 1937 v Pardubicích manželům Blaženě a Vojtěchovi Půlpitlovým. S neobvyklým jménem zažíval úsměvné historky celý život. Otec byl konstruktérem mlýnských strojů a krátce po narození syna se rodina přestěhovala do Mariánské huti v Klepačově u Blanska. Pamětník vyrůstal se svou o tři roky starší sestrou Blaženou a prostory bývalé huti a jejího okolí využívali k různým hrám i s dětmi ze sousedství. Klepačov se dělil na horní a dolní část a mezi partami kluků z obou konců vesnice se odehrávaly velké boje. Do první třídy Luděk nastoupil o rok dřív, než se chodilo obvykle, protože potřebovali naplnit dvě třídy, aby školu nezabrala německá mládež, jako se to stalo v Blansku.

Poplachy na denním pořádku

Nejdřív byl v okolí Blanska klid, ale koncem roku 1943 už měla americká armáda vojenské základny v jižní Itálii a jejich svazy bombardérů mohly létat až nad území tehdejšího protektorátu. Pamětník popisuje každodenní poplachy slovy: „Byl vyhlášený často před polednem a my jako žáci jsme šli do lesa, ne do krytu, a tam jsme řádili. Měli jsme pruty, na ty jsme napíchli kuličku jílu, tím prutem jsme švihli a kulička, když trefila, tak to nebylo nebezpečné.“ Během války byli v blízkosti huti ubytovaní němečtí vojáci a Luděk si vybavuje jednoho příslušníka wehrmachtu, který se snažil malého chlapce zaujmout. Podařilo se mu to tím, že dokázal otevřít konzervu dýkou a dal mu ochutnat. Skončilo to nečekanou návštěvou u nich doma, kde německý voják vysvětloval matce, že má doma také chlapce ve stejném věku a dlouho o něm nic neví. Na jeho prosbu ho nechali poslechnout si zprávy z rádia a tím, co slyšel, byl zřejmě hodně překvapený. „Oni je asi pořád drželi v představě, že ještě někde vítězí. Když se dozvěděl skutečnou polohu fronty, tak zbledl, poděkoval a odešel,“ dodává pamětník.

Bombardování Blanska a okolí

Ke konci války už platila dohoda mezi Američany a Sověty o demarkační linii, která oddělovala území, kam mohla létat spojenecká letadla, aby nedošlo k jejich střetu. Proto vystřídaly přelety amerických letounů ty sovětské, které podle pamětníka létaly mnohem níž nad zemí. Fronta se blížila a ve středu 25. dubna 1945 se po varujícím houkání sirén neobjevila jen letadla, ale došlo k rozsáhlému bombardování Blanska. Pamětník to popisuje slovy: „My jsme seděli u večeře a najednou jsme slyšeli ty rány, tak jsme vyběhli a už jsme viděli jen kouř. Naši se vyplašili a říkali, když dnes Blansko, tak zítra přijde na řadu Žleb, jak se u nás říkalo. Tak jsme hned ráno šli směrem do Čertovky a posadili jsme se na kraj lesa.“

Na stejném místě se schovalo více lidí z okolí, ale z nepochopitelných důvodů seděli hned vedle zákopů, které tam museli vykopat dospělí muži před několika dny. Pamětník pokračuje: „Kolem poledne se ozval velký řev motorů, v nízkém letu letěly jednomotorové Il-2 a těsně nad námi střílely z palubních zbraní a házely malé bombičky. Poslední letadlo ostřelovalo cihelnu v Blansku, kde byly uložené sudy s barvami a ty začaly hořet.“ Jedna malá bomba spadla blízko zákopů, zasypala všechny přítomné pískem, ale naštěstí se nikomu nic nestalo. Pamětník byl schovaný pod dekou a ještě dlouho potom vyčítal mamince, že si nemohl ani pořádně prohlédnout letadla. Sestra Blažena utrpěla šok a do večera vůbec nepromluvila. V průběhu války poskytovaly USA Sovětskému svazu dvoumotorové bombardéry Boston, zřejmě proto se ještě dlouho po válce mluvilo o tom, že Blansko bombardovali Američané, ale byli to Sověti v amerických letadlech.

Ve sklepě jako sardinky

Když se rodiče od německého důstojníka dozvěděli, že mají v plánu budovy hutě vyhodit do povětří, rozhodli se vyhledat úkryt jinde. Posledních dvanáct dní tak rodina prožila spolu s dalšími ve sklepě areálu podniku ČKD. „Tam jsme spali doslova jako sardinky a ve dne jsme lítali kolem a hráli jsme si. Pro nás to bylo dobrodružství,“ dodává pamětník. Několik rodin bylo v té době schovaných i v Kateřinské jeskyni v Moravském krasu nebo na jiných místech v okolí. V úkrytu se lidé dočkali osvobození, které pamětník popisuje jako dlouhé kolony povozů s koňmi, nekonečné řady špinavých a unavených vojáků a zároveň nadšení místních obyvatel a vítání osvoboditelů narychlo ušitými vlajkami. Svou chvíli slávy si prožil, když mu jeden sovětský voják podal samopal, pod kterým se tehdy sedmiletý kluk málem složil na zem. V Blansku byla bombardováním zasažena škola a dřevěný kostelík. Obě budovy zůstaly stát a brzy po válce byly znovu v provozu.

Skautem i po roce 1952

Krátce po válce byly obnoveny spolky a Luděk na pozvání svých spolužáků začal chodit do tehdejšího Junáka. Vzpomíná na tábory a oddílovou činnost, která nepřestala ani po roce 1952, kdy byl Junák zakázán a oddíl dál fungoval pod sokolskou organizací. Po absolvování obecné a měšťanské školy začal pamětník v roce 1952 studovat Strojní průmyslovou školu v Brně. Události padesátých let, zejména Stalinovu a Gottwaldovu smrt, zavírání a popravy politických vězňů, jako student příliš nesledoval, ale trefně poznamenal: „Byli jsme generace, která pořád něco trhala z učebnic.“

Zrychlený vojenský přijímač

Po maturitě pamětník dva měsíce pracoval v ČKD a na podzim roku 1956 dostal povolávací rozkaz k povinné vojenské službě. Ve světě nepanovala příznivá situace, probíhaly maďarské události, Suezská krize a podobně to vypadalo i na vojně v Plzni na Borech. Luděk vzpomíná: „Normálně dostane voják zbraň do ruky, až složí přísahu po měsíčním výcviku. Nám řekli, že vzhledem k situaci ve světě budeme přísahat zítra, a hned jsme dostali samopaly.“ Všechno se nakonec uklidnilo, ale vojna byla podle pamětníka plná šikany a nesmyslných činností. Sám s úsměvem poznamenal: „Při odvodech nám pouštěli film, jak vojna probíhala za první republiky, a říkali, že teď je úplně jiná. Na vojně se dělo přesně to, co jsme viděli v tom filmu, včetně vytírání kamen mokrým hadrem před večerkou.“

Ještě ve vojenské uniformě pamětník úspěšně složil příjímací zkoušky na VUT do Brna a po návratu z vojny ho čekalo pět let studia. Během studií bylo několik spolužáků za účast na zakázaných studentských slavnostech vyloučeno ze školy. Státnice a promoci měl v roce 1963 a politické uvolnění v šedesátých letech prožíval už jako absolvent VUT zaměstnaný v konstrukci ČKD Blansko. V roce 1964 se oženil s Janou Šebestovou a narodily se jim dvě děti, dcera Radka (1965) a syn Zdeněk (1970).

Rok 1968 a odmítnutí vstupu do KSČ

Okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pamětník popisuje jako velké překvapení a dodává: „Byl jsem v práci a všichni jsme čekali, až přijedou tanky, a ony žádné nepřijely, takže Blansko bylo možná jediné okresní město, kam nedojely. Samozřejmě lítaly letadla, druhý den jezdily transportéry, ale toho 21. srpna se v Blansku nic moc nedělo.“

Celkem třikrát byl pamětník během totalitního režimu osloven, aby vstoupil do KSČ, jednou ještě před rokem 1968 a dvakrát v období normalizace. Podle svého vyjádření do KSČ nikdy nevstoupil, i když při první nabídce měl těžké spaní, aby se odhodlal říci ne. Jeho odmítnutí ale na profesní ani osobní život vliv nemělo.

StB řešila sabotáž

V ČKD měl zodpovědnou práci – řešil závady na turbínách. Vzpomíná, jak měl při řešení těchto technických problémů na pracovišti návštěvu ze Státní bezpečnosti (StB). „Bylo zvykem, že přišli dva estébáci a ptali se, proč se ta turbína porouchala, že to považují za sabotáž a co jim na to řeknu. To teda bylo nepříjemné. Měl jsem pocit, že když na to nepřijdu a nevysvětlím to těm estébákům, oni zavřou někoho jiného a bude se říkat, on si nevěděl rady, tak to shodil na konstruktéra a on to teď odnese,“ dodává pamětník. Tehdy padlo obvinění, že špatně funguje turbína vyrobená krátce po 21. srpnu 1968. V StB to považovali za sabotáž a pamětníka stálo velké úsilí, aby je přesvědčil o opaku. Zřejmě tato událost vedla k tomu, že Luděk byl v evidenci jako odborník na turbíny, což ke svému překvapení zjistil až po roce 1990. Sám se aktivně o záznam zajímal, byl to svazek pod reg. č. 23816 Blansko, kde je veden jako důvěrník s krycím jménem „Vojta“. Spis se nedochoval. Nutno však uvést, že kategorie důvěrník nepatří (respektive nemusí patřit) mezi vědomé formy spolupráce. Už při natáčení se o záznamu zmínil a neskrýval nad ním velké rozčarování, i proto si už dříve požádal o lustrační osvědčení, které má negativní. Je to evidentně případ, kdy se pamětník stal obětí tehdejších praktik StB, protože žádnou vědomou spolupráci nepodepsal ani o svém záznamu neměl tušení.  

Při zaměstnání studoval aspiranturu a na závěr musel žádat výbor komunistické strany, aby byl připuštěn k obhajobě disertační práce. S dobrým pocitem, že má za sebou náročné studium, se dostavil před komisi, kde seděli jeho spolupracovníci a nadřízení, se kterými si většinou tykal. Čekal slova uznání a jednoznačné doporučení. Pamětník popisuje, jak to nakonec probíhalo: „Přišel jsem tam a šéf strany mně řekl: ‚Soudruhu Půlpitle, já ti to řeknu na rovinu, ty děláš úplný hovno, ty vůbec nepracuješ v ROH, ty vůbec nepracuješ politicky!‘“ Pamětník musel slíbit, že bude pracovat s mládeží, což už dávno dělal, a jen díky tomu dostal povolení získat titul CSc.

Revoluce v roce 1989

Události spojené s rokem 1989 Luděk přivítal tak jako většina s velkou úlevou a nadšením. Často navštěvoval služebně NDR (Německou demokratickou republiku) a při cestě vlakem z Drážďan do Prahy zažil obrovskou euforii německých obyvatel při pádu berlínské zdi. Sám se zúčastnil jedné z posledních demonstrací na Václavském náměstí v Praze a aktivně se zapojil do generální stávky 27. listopadu v Blansku.

Aktivní penzista

Pamětník odjakživa rád sportoval, hrál basketbal, létal na větroni, ale jeho největším sportovním koníčkem bylo lyžování, kterému se rekreačně věnoval s celou rodinou. V posledních letech měl v Muzeu Blanenska několik zajímavých přednášek: Jak se v Blansku lyžovalo, Elektrárničky na řece Punkvě, 100 let Kaplanovy turbíny nebo Historie skokanského můstku v Hořicích u Blanska. Dále připravil zajímavé fyzikální pokusy pro děti, které ukazoval v muzeu při různých příležitostech a v době koronavirové pandemie je natočil a zpřístupnil na kanálu Youtube.

Své vyprávění zakončuje krátkým poselstvím adresovaným hlavně mladým lidem: „Vyberte si toho pravého životního partnera jako já a hlavně se učte anglicky.“