„Už jak kluk jsem měl zájem o sport. Začínal jsem gymnastikou, ale kvůli postiženému kloubu na noze jsem musel být opatrný. Mohl jsem bruslit, ale nemohl jsem například lyžovat. Lékaři mi doporučili plavání, začal jsem tedy plavat. Když mi bylo asi dvanáct třináct let, zaujalo mě vodní pólo, které jsem hrál až do dvaceti tří. Pak jsem přestal kvůli studiu na fakultě. Tak asi deset let celkem. Hrál jsem za Partizan Bělehrad. Patřil mezi tři čtyři nejlepší týmy v celé Jugoslávii. Tam je vodní pólo populární jako tady hokej. V semifinále se pořád střídají Srbsko, Chorvatsko, Černá Hora. Srbsko patří mezi pět nejlepších na světě. Hodně jsem cestoval po celé Jugoslávii. Hrál jsem v Chorvatsku, Slovinsku, Černé Hoře, v Makedonii, i když tam už nebyla taková top liga. Každé léto od července až do srpna jsme jezdili od Rijeky až po Kotor, hráli jsme na Hvaru, ve Splitu, na Korčule, celé dva měsíce na pobřeží Dalmácie. Zápasy se střídaly v Záhřebu, v Bělehradu, v Dubrovníku… Se staršími hráči jsme se vždy po dvou třech dostali i na mezinárodní zápasy jako náhradníci. Byli jsme s nimi v Neapoli, ve Španělsku, v Maďarsku, Maďaři byli a jsou taky výborní ve vodním pólu. Hráli jsme v Budapešti a v Segedínu, v Subotici ve Vojvodině. Bavilo mě to. Mám rád sport i dnes. Dělám nordic walking tam, kde bydlím, cvičím, plavu – aspoň jednou týdně jsem v bazénu. Pro mě je to nejlepší relaxace.“
„Neuměl jsem ani slovo česky, když jsme si otevřeli malý krám – trafiku na Opatově. Nebylo tam moc peněz, ale měli jsme svůj klid. Výhodou bylo to, že jsem mohl číst všechny ty noviny a časopisy a taky mluvit se zákazníky. My jsme si už za týden pamatovali, co kdo je zvyklý si pravidelně u nás kupovat, a měli jsme to pro ně připravené a oni byli nadšení. Jedna naše zákaznice nám říkala: ‚Já už sem chodím nakupovat pět let a nikdo si to nepamatoval jako vy.‘ Naše velká výhoda spočívala v tom, že Češi měli rádi Jugoslávii. Nikdo neřešil Srbsko nebo Chorvatsko, ale každý vzdychal ‚Ach, ta krásná Jugoslávie…‘, když vzpomínal na dovolenou. Jeden pán z ministerstva se se mnou rád bavil. Také nám radil a nabízel pomoc, když se tenkrát zrovna měnil zákon o pobytu cizinců. Moc hodní na nás byli naši zákazníci, měli nás rádi a my jsme se s nimi takhle učili česky.“
Dejan Pulejkovič se narodil 11. ledna 1946 jako druhý ze tří dětí v hlavním městě tehdejší Jugoslávie, v srbském Bělehradu. V mládí se věnoval vrcholově sportu a jako velmi mladý se sportovním týmem cestoval po Jugoslávii, dostal se i do zahraničí. Po ukončení gymnázia studoval od roku 1964 na Geologické fakultě Bělehradské univerzity. Vedle studia pracoval nějaký čas jako trenér vodního póla. V závěru vysokoškolského studia v roce 1970 založil rodinu, postupně se narodily dvě dcery. V letech 1970–1983 pracoval v bankovnictví, později absolvoval počítačové kurzy a pracoval v bankovním informačním centru. Souběžně pracoval pro výzkumné programy v oblasti geologie. V roce 1983 nastoupil v geologickém institutu GEOZAVOD zabývajícím se geologickým průzkumem. Politická a ekonomická situace v bývalé Jugoslávii se zhoršovala a Dejan Pulejkovič využil možnosti studia a práce v Praze postupně pro obě dcery v letech 1993–1994 a v roce 1995 je s manželkou následoval. Prodali dům v Bělehradu a koupili byt v Praze. Ze začátku provozovali trafiku, věnovali se stánkovému prodeji, později si našli zaměstnání. Dejan Pulejkovič pracoval jako hotelový recepční a od roku 2005 pracoval pro mezinárodní výzkumný projekt v motolské nemocnici. V roce 2012 odešel do starobního důchodu. Žije s manželkou na venkově nedaleko Prahy, ještě pracuje, věnuje se sportu a vnoučatům.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
